Prvotní cesty k Empatickému městu
Service design workshop
Současnou postmoderní společnost charakterizuje fragmentalizace, masový konzum, hédonismus, instrumentalizace a technokracie. Je společností individualizace a personalizace života, kde na základě absence jednotících hodnotových rámců schází opora pro nosnou strukturu jednotlivých oblastí života, mezi něž patří také podoba a fungování našich měst. Takovou oporou byla v historii mimo jiné existence a role veřejného prostoru ve městě.
(Melková, 2016, s. 73)
Veřejný prostor není pouze fyzický a ohraničený, zahrnuje v sobě také význam nehmotné, neměřitelné dimenze, ve které probíhají vztahy, události i myšlenky. V ideové rovině utváří veřejný prostor určité společenské kontinuum (Melková, 2016). “Je prázdnem, kde se může odehrát něco nečekaného, a je tedy i prostorem, kde se společnost otevírá směrem do budoucna” (ČVUT, 2011). Jeho kvalita je pak variací na všechny jeho významy, které se ve své každodennosti stávají příliš banálními na to, abychom jim věnovali svůj čas. Avšak právě “třetí místa”, která se nachází na pomezí domova a práce jsou ta, co přináší individuální i společenskou stabilitu (Oldenburg, 1999).
Aby stabilita nebyla zdánlivou iluzí na sebestředné lidské potřeby, je smysluplné cíleně pracovat se synergií celého městského systému. Jak výstižně uvádí John Thackara (2005), člověk v postmoderní společnosti není schopen vnímat základní přírodní zákonitosti, jelikož s nimi již není přímo konfrontován. Nevnímáme vazby, kterých jsme součástí, a proto si neuvědomuje křehkost systému i nás samých.
Naše úvahy, jak tranzitně rehabilitovat veřejný prostor v českém prostředí, se nejprve zužovaly výhradně k tématu zeleni ve městech, a zeleň tak utvářela pomyslný střed mapy, ke kterému směřovaly definované zúčastněné strany.
Ke komplexnější identifikaci vnějšího prostředí vztahující se k zeleni ve městě nám dopomohla také PESTLE analýza. Zjistili jsme, že nám dává mnohem větší smysl uvažovat o městském ekosystému v jeho nejrůznějších podobách, ať už kultivovaném, či vágním, a zeleň se postupně stávala spíše pomyslným symbolem rozmanitosti města, neviditelných vztahů i vzdoru vůči antropocentrismu a naším partnerem v hledání.
Aby naše neurčité domněnky získaly statut relevantní potřeby, realizovali jsme sedm rozhovorů, a to se zahradní architektkou, developerem, urbánní socioložkou, architekty, botaniky a odborníky z Veřejné zeleně města Brna a Nadace Partnerství. Přímá komunikace s částí stakeholderů byla klíčová pro adekvátní formulaci konkrétních problémů. Ty se opakovaly napříč rozhovory v různých kontextech a souvislostech, avšak obvykle vycházely z totožných ohnisek konfliktů.
Zásadní zjištění plynoucí z rozhovorů bychom mohli shrnout následovně:
- Zadavatel velmi často není schopen definovat své požadavky
Městu je v podstatě jedno, co tam bude, protože právě vůbec neví, co tam má chtít, takže se rozhodne většinou jen podle té ceny.
- Nerealizují se (kvalitní) studie
Město musí řešit kanalizace, infrastrukturu a zároveň vědět, že tady bude zeleň. Tohle by měl ideálně vše řešit např. městský architekt, jak jsem říkala, bez kvalitního zadání a studie se nic dobrého neudělá.
- Nefunguje mezioborová spolupráce
Aby se ukázalo, co a kdo z jejich perspektivy může ovlivnit (…) je potřeba, aby ta spolupráce byla nastavena, aby byla funkční a provázaná. Ne že to to takto udělá jeden a pak to druhý “rozkopá”.
- Možnosti občanů ovlivnit územní plánování jsou velmi omezené
Ohromný problém je, že lidé tomu nerozumí a zároveň námitky, co lidé podají, s jakoukoliv právní či odbornou pomocí, nejsou vypořádávány — není to průhledný proces.
Fakt myslím, že nemá smysl uvažovat jen o technikách, protože reálný život je rozmanitější a má mnohem větší vliv — kdo se s kým kamarádí, kdo kam chodí, kdo komu naslouchá… a tak je to třeba i s projednáváním územního plánu.
Já tomu územnímu plánu vůbec nerozumím. To není problém územního plánu, ale toho, jak se s ním nakládá. Je to tak strašné množství materiálů a tak nečitelné.
- Vztah o veřejný prostor není systémově podporován
Myslím, že u nás se málo lidí zajímá o to, jakým způsobem je ten veřejný prostor utvářený. Určitě je to dané nějakou vzdělaností v tomhle směru.
- Zásadní je nedostatečná následná péče a údržba, to souvisí i se ztrátou motivace občanů do něčeho se zapojovat
Město opakovaně selhává, že když už tam něco udělají, tak nejsou schopni na to nějak navázat. Ti lidi potom v tom momentu ztratí zájem a v tom si myslím, že tam je problém, který se opakuje a se kterým by se mělo pracovat.
- Chybí vize a politická kontinuita
Najednou se vám to roztáhne do víceleté plánovací přípravy a ten horizont, kdy byste ty změny realizovaly, je fakt z pohledu té veřejné správy daleko a dát tomu tu personální a finanční kapacitu je pro ně složité.
- Lidé potřebují inspiraci
Podílet se na tom vymýšlení, pak tam vzniká nějaký vztah k tomu místu a myslím, že někdy potřebujou ukázat ty možnosti, že prostě nemají vůbec nápady.
- Veřejný prostor nemá klást bariéry
Můžu v bezpečí chodit, jezdit na kole, chodit různými tempy, úzkost chodníku ani rychlost aut mě nerytmizuje.
Je to ohromné selhání města, které nějak suplujeme, a dlouhodobě se to daří PRkově komunikovat, že je úžasná věc, že vy “něco můžete”… to je obrovská výhra městského PR a prohra občanské společnosti.
Děcka se vyřádí, dospělí budou pěstovat mrkev, staroušci nebudou zavření v bytě a čekat na slevy v Lidlu, budou tam okopávat mrkev. V létě si můžou sednout do stínu. A i v zimě, budou se otužovat, budou zdraví.
- Bezdomovectví nelze vyřešit pouhým odstraněním laviček z veřejného prostoru
Takže i s lidmi bez domova se může v tomhle počítat jako s regulérními uživateli nějakého drahého veřejného prostoru.
Tak ona tady žila bez domova a vlastně se jí podařilo začlenit — dneska tady pracuje jako pomocná zahradnice.
- Možnost něco změnit vychází od jednotlivce
Například různé punkové zahrady, které vzniknou úplně zespodu a funguje tam nějaký systém výměny produktů, ovoce, zeleniny a celkově komunitní život, to mi přijde být úplně geniální. Ale vždycky to chce mít nějakého silného komunitního lídra, stejně jako tady. Vždy je to závislé na nějakém silném jedinci nebo skupině lidí, kteří to táhnou. (…). Vždy je to o tom jednom míčku, který rozhýbe ostatní.
- Každodenní život má své limity
Máme nároky ze strany práce, ze strany domácnosti, třeba když zakládáme rodiny, a do toho se po nás svým způsobem chce, abychom byli dobří občané, budovali komunitu, zajímali se o svět, chodili na setkávání a investovali do toho čas. Takže nemůžeme řešit participaci bez životních podmínek v současné době.
Když jste hodně chudí a máte řadu existenčních problémů, tak máte úplně jiný časoprostor (…) představa, že byste se měli starat o cokoliv kolem toho, je úplně nepředstavitelná.
- Komercialismus jako fenomén
Pokud se někde najde území, které se dá zasíťovat a zastavět, tak se to rozparceluje do posledního metru tak, že jsou tam uličky, kde sotva projede auto a je to jeden dům vedle druhého.
Ten park je naprosto přetížený, protože lidi tam mají, co chtějí, mají tam hřiště, kde mohou děti vypustit, dají si tam pivo.
- Neudržovaná místa ve městě podporují biodiverzitu a mají smysl
Ale jsou vnitrobloky, zelené, zarostlé, ptákům to vyhovuje víc než cokoliv, ale moc pro lidi to není, protože se tam nedá dostat nebo tam padají větve. A tady je takových vnitrobloků pořád dost.
Je tu něco, co se zdá, že by šlo zhodnotit a vytěžit, a my máme dostupné nástroje na to, jak to využít. Je to postoj, co často opomíjí věci, co jsou nějak nenápadné nebo neviditelné.
Realizalizovaný rozhovor s botaniky jsme se rozhodli zpracovat do formy rostlinné persony tak, abychom vyjádřili náš synergický postoj k ne-lidským aktérům městského ekosystému a v duchu posthumanismu naznačili posun v perspektivě vnímání kolektivní identity (Braidotti, 2013).
Pojmout město jako komplexní celek znamená vyjít z něj, radikálně se decentralizovat, vytrhnout se z jeho tělesnosti (Mongin, 2017). Vrátili jsme se tedy o krok zpět a uvažovali o veřejném prostoru tak, aby společně sdílené hodnoty nebyly zaměňovány za součet individuálních potřeb jednotlivců. Snažili jsme se v úvahách zachytit ambivalenci veřejného prostoru v kontextu lidí bez domova, kdy veřejný prostor roli domova supluje a hranice se rozplývají. Kladli jsme si otázky, zda jsme vůbec schopni zaznamenat v zrychlených trajektoriích života to, co se děje vně našich domovů či kanceláří, nebo zda dokážeme být natolik uvědomělí, abychom plnohodnotně přijímali soužití všech aktérů městského ekosystému v kontextu celoplanetátních společenstev. Množství nelehkých otázek a jejich odpovědi mlhavě vyvstávají v kontextu transition designu někde na horizontu roku 2050.
Definování obav a aspirací zainteresovaných stran mělo za cíl podrobněji rozklíčovat vyslovené problémy, nalézat místa kolizí a hledat tak střípky možných řešení zásadních pro další designové kroky. Snažili jsme se vžít se do role aktivních a pasivních občanů, občanů z ohrožených skupin, odborníků, úředníků, firem, osob se zdravotním postižením a do fauny a flóry v městském prostředí. Vycházeli jsme převážně z realizovaných rozhovorů, ale také z vlastních zkušeností a úvah či z odborné literatury.
Zkrátka chodit s otevřenýma očima, vnímat prostor kolem sebe, čerpat z toho, protože to je prostor nás všech a bez zájmu můžeme jednou zjistit, že všechno zmizí. Věřím, že veřejný prostor si tvoříme my sami, jak trávíme den a jaké jsou naše návyky. Stačí si změnit jen plány na zítra (Hanišová & Kubánková, 2021, s. 176).
Jako zásadní se nám v této fázi jevilo zjištění, že pasivita občana může být determinována časovým vytížením, zklamáním z participativních projektů bez následné péče, nebo nemožnosti být vyslyšen, a neznamená nutně nezájem. To vede k úvaze o smysluplnosti aktuálních životních stylů. Zajímavým prostorem pro tranzici je také vnímání kultivace ekosystémů v městském prostoru primárně jako superlativ. Nerušený fragment přírody ponechaný sám sobě je považován širokou veřejností i politikou jako neudržovaný, a tedy pro město nepatřičný. V kontextu širších vztahů však mohou mít tato vágní místa mnohem významnější roli, než se na první pohled zdá. Přírodní systémy bez estetizujících zásahů jsou pak možným řešením pro utilitární přístup krajinotvorby a designu, kdy se syntetizuje a spoluutváří příroda a kultura (Gandy, 2013).
Koncepce platformy: https://medium.com/design-kisk/koncepce-platformy-5f46c88909c
Zdroje:
Braidotti, Rosi. (2013). Posthuman. Cambridge: Polity Press.
ČVUT. (2011). Veřejný prostor. http://www.uzemi.eu/pojmy/verejny-prostor
Gandy, Matthew. (2013). Entropy by design: Gilles Clément, Parc Henri Matisse and the Limits to Avant-garde Urbanism. International Journal of Urban and Regional Research. 10.1111/j.1468–2427.2012.01164.x
Melková, Pavla. (2016). Humanistická role architektury. Praha: Arbor vitae.
Mongin, Olivier. (2017). Urbánní situace: město v čase globalizace. Praha: Karolinum.
Oldenburg, Roy. (1999). The great good place: cafes, coffee shops, bookstores, bars, hair salons, and other hangouts at the heart of a community. Berkeley: Marlowe and Company.
Hanišová & Kubánková. (2021). Beton a hlína. Rozhovory o šetrnosti a udržitelnosti ve městě. Brno: Host.
Thackara, John. (2005). In the bubble: designing in a complex world. Cambridge, Massachusetts: The MIT Press.
