Reflexe workshopu: Online oslava na míru
Předposlední říjnový den tohoto roku byl v rámci předmětu ISKM02 Design informačních služeb, rozhraní a interakcí,[1] zorganizován v duchu společné aktivity. Přednášející Mgr. Tomáš Štefek připravil pro nás studenty navazujícího magisterského studia Informačních studií a knihovnictví neobvyklý workshop. Že se skutečně jedná o neobvyklou aktivitu, přiznal sám vyučující. Workshop v rámci přednášky sice organizoval v semestru podzim 2019, kde zaznamenal značný úspěch, vzhledem k aktuálnímu dění a přesunu výuky do prostředí MS Teams si Mgr. Tomáš Štefek nebyl jistý, jak společná aktivita dopadne.
Zadání vyučujícího bylo vesměs jednoduché, znělo takto: „Jak bychom mohli navrhnout perfektní online oslavu narozenin na míru?“[2] V zadání bylo dále řečeno, že máme utvořit v nástroji Miro dvojice, a poté pomocí předpřipravených pracovních listů navrhnout online oslavu na míru. K hovoru jsme měli využít aplikaci MS Teams.[3]
Přiznám se, že první dojem, který jsem měl, když jsem slyšel zadání, byl plný obav. V nástroji Miro jsem nikdy nedělal a aplikace MS Teams byla pro mě stále novým prostředím. Jelikož vím, jak špatně se sžívám s novými aplikacemi a technologiemi, což je samozřejmě moje slabina vzhledem k oboru, který je částečně na těchto prvcích vystavěn. Asi málokdo by díky mému nízkému zájmu o technologie věřil, že jsem absolvoval maturitní technický obor na SPŠ Sokolské v Brně. Tolik jen k nastínění mé situace, do které jsem byl náhle vtažen.
I díky mé technicky zdatnější kolegyni, která se mnou tvořila workshopovou dvojici, jsem se trochu zorientoval a pomalu zjišťoval, že se nových online prostor není třeba příliš bát. Strnulost mi však zůstala pořád, což zapříčinilo celkový můj nezdar v této aktivitě.
Vraťme se však na počátek aktivity, kterou jsem se svou spolužačkou vykonal. V prvním pracovním panelu bylo uvedeno zadání: „Navrhněte pro svého partnera perfektní online oslavu narozenin. Začněte se získáváním pochopení a empatie.“[4]
Jako první jsme měli vykonat tříminutový rozhovor, který měl za úkol zjistit základní informace o situaci druhé strany. Vinou mé strnulosti jsem si zapsal jen pár nosných poznámek. Poté jsme měli jít hlouběji. Na tuto aktivitu jsem měl dvě minuty. Bohužel jsem zjistil, že mé poznámky se motají jen kolem jednoho tématu konkrétně účastníků oslavy. Ovšem další důležité oblasti mě bez přípravy nenapadaly. A tak jsem byl pouze schopen se zeptat se na přibližný počet účastníků pomyslné narozeninové oslavy a jejich věkové rozmezí.
Třetí fáze, kde jsme měli pojmenovat problém,[5] mi již dělala, vinou shromáždění malého množství informací, kupodivu problém. A tak jsem byl schopen formulovat více méně stejnou větu, která byla v zadání doplněnou o skutečnost, že má jít o narozeninovou oslavu s vrstevníky. Již zde jsem si říkal, že nejsem na dobré cestě, a předpokládal, že situace bude už jen horší.
Ve fázi ideace (tj. čtvrté části úkolu), kde jsme měli skicovat čtyři radikální způsoby pokrytí potřeb našeho partnera,[6] jsem si byl jist, že nebudu schopen naskicovat vlastně nic. Bylo mi však trapné nechat čtyři čtverečky prázdné, a tak jsem do nich napsal již osvědčenou větu: Uspořádat oslavu s vrstevník skrz online prostředí. Jak tedy můžete vidět, neposunul jsem se vůbec nikam.
Ještě zahanbeněji jsem se cítil, když mi kolegyně ukázala své návrhy s pečlivě promyšlenými detaily. Když jsem pak měl prezentovat, co jsem vymyslel, mohl jsem jen říct: „Uspořádáš oslavu narozenin s vrstevníky skrz online prostředí.“ Zpětně si říkám, že jsem mohl zkusit zaimprovizovat a vymyslet nějaké radikální řešení, aniž bych měl k tomu potřebné údaje. Nebylo by to přesné, nicméně necítil bych se asi tolik provinile, jako ve chvíli, kdy jsem neměl vymyšleno vůbec nic.
Když tedy kolegyně uvažovala, jakou zpětnou vazbu mi má na můj nicneříkající návrh vymyslet, řekl jsem raději ať přejdeme dále. Krátký čas, ušetřený z chvíle, kdy jsem neměl co prezentovat, ani přijímat zpětnou vazbu, jsem využil na doplnění alespoň některých věcí, které mě napadly.
Opět jsem tedy zahájil rozhovor, ačkoli nebyl v této fázi pracovního listu vůbec uveden. Zeptal jsem se na doplňující informace jako například: „Jaká platforma by ti na setkání vyhovovala? Jaké máš připojení k internetu? Jakou disponují účastníci oslavy digitální a počítačovou gramotností?“ Nutno však podotknout, že dvě ze tří otázek, které jsem položil, nevyšly zčistajasna z mé hlavy, ale již předtím je užila kolegyně. Nicméně mohl jsem si cítil alespoň trochu šťasten, neboť poslední zde uvedená otázka skutečně napadla mě samotného, poté co jsem si vybavil bakalářský seminář Informačního vzdělávání, kde jsme se různými druhy gramotnosti zaobírali.
Díky těmto doplňujícím otázkám se přece jen podařilo lehce oživit můj virtuální pracovní list. Byla tedy již zmíněna čtyři důležitá témata (namísto jednoho), zakomponovaná do nového inovovaného řešení pomocí zpětné vazby. (Což byla šestá část naší aktivity).
Následovala poslední fáze, která se jmenovala Tvořte a testujte.[7] Z mnou navrženého řešení vyvstaly od kolegyně otázky doby srazu a její návrh na zlepšení mého konceptu. Mezitím jsme pomalu zjistili, že dochází čas, nicméně naše aktivita byla již dokončena.
Ve výše uvedeném příspěvku, jsem nastínil průběh workshopu, nicméně důležitá je samotná úvaha nad touto aktivitou. Níže tedy uvedu, co jsem si uvědomil převážně o mých slabých stránkách, nutno však podotknout, že nebude chybět ani samotné zhodnocení aktivity. Rád bych jen podotknut, že reflexe je čistě subjektivní a každý účastník ji může vnímat jiným způsobem.
Reflexe
Při této aktivitě jsem si uvědomil, jak je důležitá počáteční fáze, kdy zjišťujeme potřeby uživatelů. Kdyby se jednalo o seriózní designový výzkum za účelem navrhnutí nějaké konkrétní služby, bylo by nutné si vše předem pečlivě připravit. Vhodné by bylo využít postupů metodologie vědy (např. kvalitativní výzkum), které by nám poskytly jistý rámec a navrhly nám možnosti, jak výzkum vést.
Ve svém případě jsem si uvědomil, kde byl základní můj problém. Obavy z aktivity a má nízká schopnost improvizace zapříčinila, že jsem pokládal své kolegyni otázky na totožná témata, která se ve výsledku spojila a neposkytly příliš velkou základnu pro rozvíjení mých nápadů. Proces designu v našem workshopu mi připadal jako stavba domu, u kterého jsem zapomněl udělat základy. Nebylo pak možné na ničem stavět.
Ačkoli základní postup, který Mgr. Tomáš Štefek implementoval v rámci našich pracovních ploch v Miru, počítal s průběžným dotazováním a zpětnou vazbou, já se dokázal doptat až později (a to jen na tři otázky). Je více než jasné, že při takovéto neschopnosti se ptát, nemůže vzniknout kvalitní návrh služby. Myslím si však, že cílem této aktivity, kterou pro nás vyučující připravil, nebylo vymyšlení nějakých převratných prototypů na narozeninovou oslavu (což si troufnu tvrdit, se v takovéto časové dotaci ani nedá stihnout), ale ozkoušení si celého designového procesu na vlastní kůži. To se dle mého názoru Mgr. Tomáši Štefkovi podařilo naplnit na výbornou. Já jsem si uvědomil svá slabá místa, na kterých budu muset zapracovat, a navíc jsem přibližně viděl, jak funguje ve zjednodušené verzi design služeb.
Jedinou kaňkou na celé aktivitě byla skutečnost, že nebylo možné, aby nás vyučující obcházel a pomáhal nás nasměrovat (tak jako by to probíhalo v reálné univerzitní učebně). Vzhledem k aktuální situaci však workshop z mého pohledu přinesl zajímavé ozvláštnění do hodiny a v celkovém vyznění mi pomohl pochopit proces designu služeb.
Seznam použité literatury a poznámky:
[1] dále zkracováno jen jako DISRI
[2] ŠTEFEK, Tomáš. Design informačních služeb, rozhraní a interakcí — aktivita [prezentace] ISKM02, FF MU KISK.
[3] ŠTEFEK, Tomáš. Design informačních služeb, rozhraní a interakcí — aktivita [přednáška] ISKM02, FF MU KISK, 30.11.2020
[4] ŠTEFEK, Tomáš. Pracovní plochy v Miro [online] (URL neuvedeno z důvodu osobních informací účastníků semináře).
[5] Tamtéž
[6] Tamtéž
[7] Tamtéž
