Rozhovor s Lucií Horákovou

Hančí Jančiová
Jan 3 · 18 min read

Lucie Horáková

Lucie vystudovala bakalářské studium na Fakultě výtvarných umění na VUT, přičemž jejím výstupem byla práce s názvem Šířka hřbetu knihy zabývající se novými možnostmi vizualizace a prezentace v grafickém designu. Následovalo studium magisterské, a to na KISKu. Své magisterské studium Lucie ukončila projektem Brněnské brownfields: druhý život industriálních staveb. Nyní se Lucie věnuje svému grafickému studiu Neon studio, které založila s dvěma přáteli. Studio navrhlo weby projektům jako jsou TIC Brno, Univerzitní kino Scala či Mezinárodní komiksový festival KOMA. Lucie se mimo jiné věnuje eventům a prostoru Industra v brněnských mrazírnách a se svou sestrou navíc mají značku batohů JUMPY.

Lucie, ty jsi vystudovala magisterské na KISKu. Kde jsi studovala bakaláře?

První čtyři roky jsem studovala na FAVU (na grafickém designu, na VUT), a pak jsem šla na MUNI na dva roky na KISK. Šla jsem tam proto, že studovat šest let jednu věc není moc chytré. Učíš se pořád něco nového, ale na FAVU chybí spoustu inovačních věcí, které se mají propojovat s grafickým designem a které jsou právě na KISKu, ale jsou tam jenom z nějaké malé části, ale dají se tam najít nějaké ty vlnky, ze kterých si můžeš něco najít sama. Takže ti někdo dá ty data, dá ti hromadu dat, věcí, kterýma se můžeš posunout dál, musíš si to jenom sama přebrat, samozřejmě, jako všude jinde. Ale tohle ti na FAVU nikdo nedá.

Ale momentálně mám třeba zapsaný předmět Design v souvislotech, kam lidi z FAVU (přesněji z grafického designu) chodí. Takže na FAVU je možnost si zapsat něco z KISKu?

Teď už ano. Já jsem se snažila o nějaké propojení… ale nějak to nevyšlo. Snažila jsem se o to, ale říkala jsem si, že se o to musí snažit ti profesoři i sami. Ale tohle řešíš v tu chvíli, kdy už odcházíš. Že vlastně víš, že tohle propojení mělo už dávno vzniknout a nevzniklo. A tak se ozveš, a někdo to udělá. Vlastně můj kamarád Lukáš teď dělá, myslím, diplomku, kdy si odchodil na KISKu asi šest nebo sedm předmětů a z toho udělal výstup nějakého ideálního rozvrhu pro studenty designu, kteří si takhle můžou propojit KISK a FAVU a budou mít super možnosti.

Jak tě napadl KISK? Zvažovala jsi ještě nějaké jiné navazující studium?

Nezvažovala jsem nic jiného. KISK jsem našla úplně náhodou, protože jsem byla na pracovní stáži v Austrálii, kde je spousta univerzit, kde mají design služeb, a různé designový věci, v té době jsem nevěděla o co jde… to je třeba třeták na bakaláři, takže to je ted šest nebo sedm let. A pak jsem přišla zpátky a hledala jsem něco, kde bude design, jako doslova. Ale nechtěla jsem jít do Prahy na UMPRUM, nechtěla jsem jít nikam, kde je grafický design, jenom někam, kde tolerujou, že musí být grafický design, ale věci se tam řeší do hloubky. Někde, kde se řeší se témata jako umělá inteligence, všechny humanitní vědy, to je prostě propojené, v tom bakalářském je to takové všechno, všechno máme, všechno tě to naučíme, což jako je trochu pravda, ale jako dokáže tě to hodně nadchnout, i tím kolektivem, těma lidma a fakt se tam dozvíš všechno co chceš. Takže jsem neměla úplně jinou volbu, a nevím, co bych dělala, kdybych se tam nedostala. Asi bych si založila studio dřív než bych byla na KISKU… a pak by to třeba bylo fakt blbé.

Jak si myslíš, že ti KISK i FAVU pomohlo se dostat tam, kde jsi teď?

Ono tě to oboje hodně vytvaruje, aby ses dostala sem. Založit si studio po studiu grafického designu, to dělá spousta mých kamarádů z FAVU, je to hodně cool, ale já se na design dívám díky KISKu úplně jinak. Ne že bych se nedívala na funkci, ta byla vždycky prvotní, ale na KISKu jsem se naučila, že první, velmi důležitá věc, je to, co ten klient potřebuje, vytáhnout z něj všechny ty informace, které potřebujeme my. Protože on přijde a chce nějakou věc, ale odchází s něčím úplně jiným. Což je normální, v grafickém designu, a vlastně ve všem. Ale tady je to trošku sofistikovanější, na všechno si získáš data, víš co potřebuje, a pomůžeš mu reálně vydělat peníze. My tady děláme ten hezký web, který funguje, je to super, a ptáme se ho, co potřebuje, co mu vadí, jaké má data o tom, co prodává, proč to vůbec dělá, takhle se dostáváš na konec toho stolu a nakonec mu zvedneš obrat dvojnásobně trojnásobně — protože se ho ptáš na ty věci. A tohle by bez toho KISKu vůbec nebylo, nebyla by tam ta první fáze. A bez ní je to o ničem, je to zábava, ale už tě to nebaví, když nemáš ty data. Takže bez KISKu a bez FAVU bych tady určitě nebyla.

Povíš mi něco víc o vašem studiu? Na webu jsem moc informací (kromě vašich projektů) nenašla. O co jde? Jak vzniklo? S kým jsi ho založila?

To je přesně ono. Pracuješ pro lidi a nemáš čas si udělat vlastní stránku. Tu stránku co máme teď jsme dělali, vymýšleli hrozně dlouho… máme spoustu dat, textů a věcí, které chceme použít, pomáhá nám s tím hodně (tím nám myslím mě, Adama a Kubu, kteří jsme spolu založili studio) Josef Kocourek, který studoval na KISKu. Ten s náma spolupracuje na nějakých věcech, k tomu se nám snaží pomoct dobře odprezentovat co vlastně jsme. Ale my jsme všichni tři hodně odlišní, takže to úplně zatím nejde stanovit. Ačkoliv jsme to zkoušeli sepsat, tak musíme pomalu… třeba pracovat na společných projektech dohromady, což ještě nemáme. Máme úplně společné projekty, ale zároveň každý pracujeme na něčem, ty větší společné projekty teď začínají, což je super, a musíme na nich dělat všichni tři, abychom pochopili tu spolupráci a co v tom každý vidíme. Přestože jsme tomuhle už dali desítky hodin, aby to bylo nějak jasné, a máme spoustu dat, tak to nejsme schopní formovat a dát to na ten web, protože to zabere hrozně dlouho. Takže až si na to uděláme čas, tak to tam bude krásně napsané, jak pracujeme, co děláme a tak, bude to super, ale teď jsme si řekli, že to co potřebujeme je, aby nás lidi brali vážně, což znamenalo dát na web projekty, na kterých děláme, aby bylo vidět, že jsme dělali třeba TIC, nějaké větší věci co jsou v Brně, tak to bylo prvním plánem, a pak časem na tom webu bude víc informací, ale zatím tam nejsou. Takže přemýšlím, jestli tvojí otázkou bylo i to, co jsme zač…

Určitě, nějaké základní info o vás mi pověz.

Prezentujeme se jako designové studio,. Kuba rád říká grafické studio, Adam designové studio, já taky nějaké takové studio… a chceme pomoct lidem, který dělají cool věci. Nepracujeme s lidma, kteří dělají projekty, co se nám nelíbí, nevydrží a nefungujou, nebo služby, které nefungujou, což jsou velmi velké klišé, které říká každý. Proto je na ten web nechceme psát, a nevíme jak to udělat jinak. A děláme weby, webové aplikace, printy, festivaly, vizuální identity, brandy, různé věci, které jsou pro externí lidi. A pak děláme vlastní věci, což jsou různé aplikace, systémy, o ty se hlavně stará Adam, který je programátor, který na základě toho, že jsem mu pořád dávala nějaké návrhy webu, které musel sázet třeba na WordPress nebo na jiné typy systémů, tak ho to přestalo bavit. Ony tam jsou kritéria, která nejde upravovat, tak si udělal vlastní systém. A tak vzniklo to, že třeba těch 30 webů, které teď máme, tak všechny jedou na našem systému. Postupně se ti do toho systému nabalují moduly, které ti lidi potřebujou, například bistro potřebuje modul na sázení jídelního lístku, kino potřebuje modul na program… takhle vzniká velký systém. A rozdíl v tom, jak to děláme my, je ten, že každému člověku dáváš jen ten jeho modul, který potřebuje, což se ve WordPressu neděje, máš tam celý balík všeho — a ti lidi tomu nerozumí. My se jim to snažíme dát velmi snadno, aby měli jen to co potřebujou, a ještě jim to hrozně omezíme, takže nemají šanci vůbec editovat nějaké věci, protože víme, že to pokazí. Na začátku projektu si tak dobře uděláme texty, dobře uděláme fotky a oni pak na tu editaci nemají kolonku, na vložení něčeho mají například jen 140 znaků, nejde tam ani slovo navíc, protože by se to pak celé rozsypalo. Takže jim dáváme velice striktní pravidla, nemůžou měnit nic, můžou si dosadit pár informací… ale tímhle způsobem fungujeme. Na začátku jsou z toho vždycky nervózní, protože chtějí pořád něco upravovat, mají pocit, že pořád potřebujou něco měnit, že se jim pořád jejich firma rozrůstá, ale pak pochopí, že to není potřeba — že si radši mají zaplatit za update, kterým se změní nějaká věc na webu, ne že se tam něco nového jen tak nastřílí. Takže děláme třeba tyhle systémy, děláme aplikaci na daňové přiznání, která bude zase za tři měsíce aktuální, potřebuje ještě nějaké úpravy. Děláme vlastně věci, které nám chybí, které existujou, ale dostatečně se nám nelíbí na to, abychom je mohli využívat. Není to někdy úplně chytré, protože ten systém třeba kóduješ několik mesíců nebo let. Ale Adam se na tom pořád učí, některé aplikace si myslím, že můžeme použít odjinud, ale u některých jsme si prostě řekli, že to chceme vlastní. No a ty aplikace slouží k tomu, aby, ačkoliv chci a pracujeme s nějakýma normálníma edukovanýma lidma, přesto chceme, aby nemuseli třeba řešit systém anglicky nebo aby měli ty věci prostě co nejsnadnější. Prostě chceš, aby ti lidi udělali co nejvíc práce za co nejkratší čas, aby to co nejvíc chápali, takže o to se snažíme a děláme si to po svém.

Jakým způsobem si vybíráte nové klienty, když se vám někdo ozve? Co jsou hlavní kritéria, jestli budete s někým spolupracovat nebo ne?

Tohle poznáš na první schůzce, pokud je to někdo úplně cizí. Často se nám stává, že jsou to lidi, které nějak známe, nebo je neznáme sice přímo, ale jsou od někoho, koho známe (což my říkáme, že je lepší… je to takové, že ten člověk přijde a ví, žes udělal něco pro někoho, kdo s tím byl spokojený). A pokud je to někdo cizí, tak obecně na první schůzce poznáš, jestli s tím člověkem chceš pracovat. Za mě to není nikdy úplně nepříjemné, ale ti lidi tomu nerozumí, oni chtějí od tebe pomoct, chtějí třeba prodávat víc knížek, ale přijdou s něčím jiným. A ty z nich musíš dostat to, že chtějí prodávat víc knížek. A v tu chvíli, kdy to z nich vytáhneš, si uvědomí, že vlastně chápeš, co chtějí, a jsou v pohodě. Pak už jde o to, jestli to chtějí zaplatit, kolik to má stát, ale určitě se nám už stalo i to, že jsme měli lidi, se kterými jsme si řekli, že to bude v pohodě a nakonec to moc v pohodě nebylo — nějak to dopadlo, my s tím nejsme úplně spokojení, za nás je to v pořádku, ale snažíme se dělat projekty od začátku do konce. Je potřeba, aby proběhla analýza a všechny designové věci, pak aby se to udělalo a pak je další celá polovina to, aby to fungovalo, kdy se to měří a zkouší. A když lidi tu druhou půlku nechápou, a chtějí to vlastně jenom “udělat”… tak jsme to párkrát udělali, ale nedopadlo to nikdy dobře, protože ti těm lidem nemáš šanci jak pomoct s reklamou nebo marketingem. Oni ti řeknou, že si na to našli někoho jiného, řekneš si fajn, je to hrozně hezký projekt, tak my ho uděláme, ale on pak prostě nefunguje. My jsme z tohohle pak smutní a řekli jsme si, že tohle už dělat nebudeme. Na dalších třeba 6 měsíců nemáme nic takového v plánu, nic co by k tomu vedlo. Všechny ty plánované projekty jsou takové, že si je můžeme celé promyslet a propracovat tu druhou část. Takže se ti to stane, ale já mám vlastně víc prací, takže z těch schůzek už dokážu nějak rozpoznat, jestli se s těma lidma vůbec chci dál bavit, nebo ne (a není těžké to poznat) a je daleko jednodušší se s těma lidma dál nebavit a nedělat pro ně, protože to pak vede jenom k problémům. Je fajn, že jsou nějaké fáze, kdy si můžeme říct ok, s váma prostě spolupracovat nebudeme, máme něco jiného, to si myslím, že každý třeba udělat nemůže… my sice máme studio 4 měsíce, ale děláme to 8 let a tohle je hrozně fajn že můžeme případně udělat, protože to vede jen ke zbytečným stresům.

Takže ty máš ve studiu na starosti vyloženě grafický design? Takže ty weby navrhuješ, potom tu máte programátora a třetí člověk…?

Třetí je Kuba Konvica, ten dělá hlavně vizuální identity, Kuba je ještě učitel, učí kresbu. Kuba taky vystudoval na FAVU grafický design a je to asi nejpreciznější designér a nepustí ven nic, co není… kde je nějaká mezera navíc mezi číslem, to pro něj neexistuje. Kuba třeba tady ve studiu primárně vymýšlí koncepty. Takže Kuba vymyslí koncept, dá to celé dohromady, já se připojuju tak, že ten koncept aplikuju a dělám z něho web, aby to bylo cool, a pak je tu Adam, kterému my s Kubou sedíme za zády zatímco to kóduje. My jsme předtím dělali všichni různé věci a teď se snažíme stanovit si linku jak to na sebe bude navazovat. Mě třeba vymýšlet koncept vůbec nejde, vůbec mě to nebaví. Tak jsme si řekli s Kubou, že to budeme dělat tímhle způsobem, jeho to baví, jemu to jde… tady má každý hrozně moc rolí, ale tohle jsou ty hlavní role, které zastáváme. Jinak každý z nás dělá všechno ostatní, musíš řešit klienty, zakázky, až po to, že tu někdy musíme vytřít podlahy.

Takže máš vlastní designové studio, k tomu pracuješ v Industře a ještě extra batohy?

Jo, v Industře se hlavně potkávám s těma lidma. Industra mě vlastně teda učí, jak s lidma vycházet/nevycházet, říká mi “tady s tím člověkem už nikdy nepracuj” a pomáhá mi najít lidi, se kterýma pak chceme pracovat třeba i tady.

Jak jsi se k práci v Industře vůbec dostala?

Já jsem dělala industrový web na diplomku. Chtěla jsem spravit nějaký brownfield, o což se zajímám už třeba šest nebo sedm let. (Na diplomku jsem původně chtěla udělat úplně jiný projekt, ale ten mi nevyšel, protože politika.) Tak jsem si řekla, že půjdu do Industry, protože Industru založil Kuba, který je s náma ve studiu a k tomu Pavel, což je můj nejlepší kamarád. Takže, jak se říká nikdy nepracuj s kamarádama, tak s jedním mám založenou firmu a pro druhého pracuju. Na Industře jsem si vyzkoušela celý proces tvorby webu, který zabral třeba 300 hodin… byl to takový první velký projekt. Teď za dva roky vidím, jak ten web potřebuje strašně moc jiných věcí, jak jsem některé věci a služby nechápala, nechápala jsem to protože jsem tam nebyla, byla jsem jenom někdo externí. Což mě trochu děsí, protože nedokážeš tu firmu úplně pochopit, pokud do toho neinvestuješ fakt hodně hodin, což stojí hodně peněz. V Industře organizuju eventy a snažím se do toho baráku dostat lidi, co by do něj normálně nepřišli, aby si uvědomili, že v Brně jsou tyhle místa, a že je jich tu spousta. A taky to dělám, protože je tam spousta uměleckých věcí. Jsou tam kulturní záležitosti na denním pořádku, je tam divadlo, galerie, jsou tam pořád nějaké projekce, nějaké fashion show… takže ty si takhle děláš tu paletku těch lidí, které pak propojuješ s těma jednotlivýma oborama. Když někdo přijde do Industry s tím, že si tam chce udělat módní přehlídku, tak z té schůzky odcházím s tím, že bude u nás mít módní přehlídku a do toho využije náš LAB, protože tam bude šít věci a my mu do toho uděláme web, takže se to snažím všechno dávat nějak dohromady. Protože ti lidi, když tě jednou poznají a pracují s tebou, tak je důležité jim říct, co všechno děláš, protože když jsou spokojení s tou spoluprací, tak velice často mají ty kritéria, že potřebují zároveň ještě něco jiného. A pak vlastně ty baťůžky, které dělám asi pět let. Firmu jsme si založily se ségrou a šijeme batohy. No a to je takové těžší, ona je nemocná, tak to dáváme dohromady s dalšíma holkama, teď máme zrovna spoustu věcí na poslání, tohle je ale věc, která se má nějak měnit. Tohle mi zase ale pomohlo ke vzniku a re-designu u Honzy Řezáče na KISKu, kdy jsme řešili nějaký projekt a nastavili jsme si nějaké hodnoty a cíle a vize. Takže všechny tady ty firmy, které jsme založili (nebo ve kterých pracuju), jsou díky KISKu posunuté úplně na jinou úroveň.

Jakou máš představu, máš vlastně teď tři práce, všechny svým způsobem full time. Kam si představuješ, že to všechno posuneš?

Snažím se ty dvě věci odbourat a zůstat u studia, které mi dává největší smysl, které je nejvhodnější, které jsme založili s tím, že… když vytváříš ty aplikace, ony fungujou ne uplně bez tebe, ale ty se staráš o ně, o ty svoje produkty. Což jsou produkty, které se udělají, pak se nějak průběžně updatují, pořád se proměňujou, ale není to nic fyzického, jako ušití batohu nebo vytváření prostoru v baráku, je to naším cílem, který tu máme. Industru se snažím předat někomu dalšímu, nedaří se mi najít vhodného člověka, který by to chtěl dělat, ale půjdu to navrhnout na KISK jako praxi, protože je to skvělá příležitost šéfovat baráku, který má kilometr čtvereční. Můžeš si tam organizovat přednášky, akce… jediné co dělám, je, že zvedám telefony, protože mi volá několik lidí denně, že chce prostor, takže místo toho, abych organizovala akce v tom baráku, tak jen beru další akce, které jsou super, ale neudělala jsem tam snad jedinou akci, která… teď tam bude market, ten je každý rok, to je asi jediná akce, kterou jsme tam s Kubou udělali. A na to, že je Kuba zakladatel a stará se o všechny věci vevnitř, tak je to dost málo. Takže Industru se snažím úplně odsunout, ale jde to hrozně těžko, protože ten projekt mám hrozně ráda, mám ráda Pavla a Kubu, a chci jim pomoct a nechci jim to nechat celé na krku. Takže v tomhle rozhodně pokračuju, Industra je to, co chci přesunout na někoho jiného, ale musí to být někdo, kdo má velký zájem o kulturu a bude se o to hezky starat. Pro mě to je strašně důležité, hrozně mi záleží na tom, aby ten barák byl využívaný, aby se vybalancovaly ty kulturní a korporátní věci, aby pořád ta kultura přesahovala, jasně, musíš získat peníze, ale chceš, aby tam byla každý týden přednáška…

A o batohy se teda nemusíš moc starat? Je to projekt, který už je nějak rozjetý a zařízený?

Já to vlastně vůbec nedělám, já ty věci nevyrábím, řeším jenom e-shop, řeším fotky, o všechno se jinak stará moje sestra, která to šije. A tohle je tak nějak můj cíl, já mám firmu, ve které jsou lidi, kteří uvažujou a ty věci udělají. Myslím si, že je to trošku vzácný přístup, člověk by si řekl, že je to standardní, že lidi uvažují nad tím, co by měli dělat, ale není to tak, to pro mě byla celkem nová informace. Tenhle projekt si určitě nechám, akorát musíme vyřešit jak to budeme dělat, jaké budeme mít produkty, aby byly hezčí, funkčnější a tohle rozhodně chci, aby jelo dál.

Já mám právě zafixovanou Industru čistě jako kavárnu. Že se tam jedná o nějaký kulturní prostor jsem zjistila třeba před rokem. A fakt, že tam máte LAB vím snad měsíc.

Tak to má úplně každý. Ono to má spoustu chyb. Tohle je chyba, protože kavárna má svůj vlastní web, za kterým si stojí — a s naším webem se úplně propojovat nechce. A pokud máš víc subjektů v jednom baráku, tak ty subjekty se musí nějak domluvit, tady je ta domluva taková komplikovanější. Industru teda znají všichni jako kavárnu, nebo galerii nebo jako divadlo, nikdo si to ale nepropojuje dohromady. LAB je úplně schovaný za dveřma na čip, takže to je něco úplně zašitého. To je právě to, když jsem tam přicházela, tak jsem získávala ty informace a mojí pozicí nemělo být to, že tam budu dělat eventy — měla jsem spravovat barák a řešit firemní kulturu, bavit se s lidma a nějak se starat o všechno. Ale to, co vzniklo ze všech analýz, bylo, že pokud nebudou v Industře peníze, tak si můžu dělat jakoukoliv kulturu chci, ale nebudu na ni mít finance. Takže jsem začala dělat tohle, aby se rozjela tahle sekce, která tam nefungovala, ta se rozjela, funguje to super, a teď by bylo super to na někoho jiného dát, aby se o to mohl starat, prezentovat… tam třeba není nikdo, kdo by dělal sociální sítě. My si neuděláme s Pavlem čas na to, abychom oslovovali lidi a pak se o ně starali. Ty chceš někoho vzít a říct mu “Dělej nám Instagram.”. A pro toho člověka to musí být hrozně cool, může dělat sociální sítě baráku, který má 8 tisíc followerů. Dojdi, udělej nějaké fotky, ptej se nás na věci a můžeš si tady dělat co chceš. Z nějakého důvodu, ač jsme měli spoustu dobrovolníků, teď jich máme pár, co se pořád vrací, ale nedokážu najít někoho takového, kdo dokáže říct “Hele, tady je něco úplně jiného než si myslíte”. My jsme se tohle snažili tím webem nějak odbourat a očividně se to moc nepovedlo (a já si to uvědomuju) a hrozně mě to mrzí. Jde o to, že Industra má třeba pět Facebooků. Na to všechno my potřebujeme někoho, kdo přijde a spraví to. A ty lidi nemáme a když jsme nějaké oslovili, tak jich ani moc nebylo. Není to úplně moc dobře placená práce, ale cokoliv si v Industře rozjedeš, to se ti finančně vrátí — ale musíš si to rozjet sama. Ty tam přijdeš, někdo ti řekne “hele, tady máš laser, laseruj si tu stojánky na laptopy”. A ty si uděláš značku na stojanky na laptopy, vylaseruješ si je tam a prodáváš je ve velkém. A takových lidí je hrozně málo, kteří dokáží přijít a využít ten prostor ke své vlastní prezentaci.

Myslíš si, že tohle je tím, že je to čistě špatně odprezentované nebo je to vážně tím, že ti lidi nejsou?

Je to špatně odprezentované. Myslím si, že ti lidi jsou, jenom… my jsme ti lidi. Takže věřím, že ti lidi existujou. Adam, který programuje, si před nějakou dobou rozhodl, že bude dělat nějaké produkty, protože potřebuje něco dělat rukama. A přesně takoví lidi tam chodí. Takoví, co pracujou hlavou a chtějí dělat něco rukama, přitom dělají marketing, dělají reklamu, ví, jak tu firmu rozjet. A Industra je ten zaštitovatel. A tohle jsou věci, které my chceme zrealizovat, ale nemáme kdy. My bychom potřebovali s Pavlem každý tak dvě sekretářky, kterým to všechno řekneme. Máme nápady, Pavel je vizionář, já jsem těžký realizátor, i když jsem si o sobě myslela, že jsem vizionář — proti Pavlovi vážně nejsem. A teď potřebujeme někoho, jako jsem já před rokem, kdo šel, zrealizoval strašnou spoustu věcí, potřebujeme někoho dalšího a dalšího a dalšího, spoustu lidí, kteří dojdou a budou chtít to místo využít ke své vlastní seberealizaci, klidně for free, hlavně ať tam jsou a k tomu nám fotí kytičky na Instagram. Oni budou spokojení, my budeme spokojení, naučí se spoustu věcí. Teď to říkám hodně zjednodušeně, ale tak nějak Industra funguje. Můžeš si tam přijít a udělat si tam co chceš. A možná, že kdyby tohle bylo na hlavní stránce, dává to těm lidem větší smysl.

Co tě nakoplo při studiu začít se zapojovat do praxe? Jako student přecházející z teoretického oboru je pro mě složité donutit se zapojit do praxe kvůli špatným zkušenostem.

Pořád máš nějaké brigády. Časem se to začne otáčet v brigády, kdy už nemusíš umývat nádobí. Asi je důležité si uvědomit, že ty věci jsou míň zaplacené na začátku. Prostě můžeš dělat to kafe za v pohodě peníze s dýškama nebo můžeš dělat něco, co stojí málo peněz, protože je ti 20 a někdo, kdo tě má na starosti si říká jo, ten člověk se tady něco naučí. Skrz takovou příležitost se dostaneš k super kontaktům, na které se nabalují další a další kontakty. Podíváš se, jak to funguje v nějakých firmách, jak vlastně existujou. A jak se k tomu dostaneš? Buď tě nekdo osloví, třeba někdo kdo hledá v řadách studentů, nebo to vyhledáváš sama. Akorát jde o to, že jestli si nevěříš, říkáš si “Jo, já si teď nemůžu zavolat do nějakého studia a říct si o práci”, ale vlastně můžeš. Můžeš zavolat kamkoliv a kdykoliv, a když to uděláš, tak tě buď vezmou nebo nevezmou. Když tě nevezmou, tak si asi řekneš “Okej, tak bych měla udělat asi nějaké věci jinak.” Když tě vezmou, jsi tam v dobrém případě třeba rok, podíváš se, jak funguje firma, co to všechno obsahuje, co všechno se máš učit, jestli ti to sedí nebo nesedí a všechny ty věci, které si myslíš, že bys měla dělat, vyzkoušíš a zjistíš, že ti třeba vůbec nesedí. A myslím si, že je to jenom o tom testování a nebání se někam zavolat, protože to je ten první krok, který si myslím, že spousta lidí nikdy neudělá. Musíš být dostatečně drzá, jít tam a bavit se s nima. Já jsem vlastně takhle byla v jednom studiu, kde jsem byla rok, byla to pro mě super zkušenost, a zároveň teď přesně díky tomu vím, že ty věci takhle dělat nemůžu. To je to, jak jsem říkala, že mě nebaví ta první fáze, kterou jsem tam dělala (protože se tam jiné nedělali). Ale teď už se tam taky dělají i ty ostatní, protože se to neustále hýbe, což mi přijde taky super. Pokud někde pracuješ, a za pět let zjistíš, že funguješ úplně jinak a že oni taky fungují úplně jinak, vidíš, že ti lidi se neustále zlepšujou, a to je hrozně důležité. Člověk se musí pořád edukovat a přemýšlet nad tím, co mu každý den vadí a proč by se to mělo/nemělo dělat takhle. Třeba problém ve firmách je, že máš stanovené role. A tím pádem si děláš svoji roli, ale nedostaneš se nikdy k ostatním, kteří si dělají role svoje. Přemýšlím, jak by se studenti měli dostávat k praxím… na FAVU to nebyl vůbec problém, tam jsou lidi hrozně drzí na to, aby si řekli, že chtějí někde pracovat. Nevím, jak je to a KISKu, přišlo mi, že tam jsou úplně odlišní lidi, kteří jdou třeba z jiných oborů, ale jdeš do pár předmětů a může se ti stát, že si zapíšeš návrh webu u Řezáče, a ten člověk ti sám zavolá a chce tě na praxi. Takže i tam je spoustu možností praxí, na MUNI celkově. Ty jsi vlastně na univerzitní půdě, která potřebuje zaměstnávat studenty, které potřebuje přesně z těch designových oborů, které děláme, tam ani asi není lepší příležitost. Ale za mě je zase něco úplně jiného univerzitní půda a real world. Dělat něco pro univerzitu je určitě super, ale je pak fajn zkusit něco menšího. Já se teď budu snažit na dalším KISK fóru říct něco o tom, že je tady nějaká Industra, že jsou tady nějaké příležitosti a že chci, aby tam ti lidi šli a nevím, jak jinak to přinést mezi studenty. Ale možná tenhle formát je na to dobré místo, protože tam jsou lidi, které něco zajímá navíc, nejen sedí v lavici.

DESIGN KISK

Články nejen o designu informačních služeb

Hančí Jančiová

Written by

DESIGN KISK

Články nejen o designu informačních služeb

Welcome to a place where words matter. On Medium, smart voices and original ideas take center stage - with no ads in sight. Watch
Follow all the topics you care about, and we’ll deliver the best stories for you to your homepage and inbox. Explore
Get unlimited access to the best stories on Medium — and support writers while you’re at it. Just $5/month. Upgrade