Rozhovor s interakčným dizajnérom Jindřichom Maškom

Jindřich Mašek je absolventom bakalárskeho štúdia v odbore Informační studia a knihovnictví na Filozofickej fakulte Masarykovej univerzity. K dizajnu ho priviedla jeho záľuba v larpoch (z anglického live action role-playing) ako aj skúsenosti nadobudnuté v zážitkových agentúrach. Popri dokončovaní magisterského štúdia pracuje v spoločnosti House of Řezáč na pozícii interakčného dizajnéra. O tom, čo mu dalo štúdium, ako sa ku svojej práci dostal a čo je jej každodennou náplňou sa dozviete v rozhovore nižšie.

Ako si sa vlastne dostal po prácu dizajnéra?

Vlastně přes KISK, což je docela vtipné. Vždycky mě oblast designu a navrhování věcí přišla zajímavá. Nicméně reálná cesta k práci jako takové byla vyloženě přes KISK. Dělám v House of Řezáč a na KISKu jsem už před tím absolvoval nějaké předměty, které Honza vedl, a tím se mi to patrně zapsalo do povědomí. Tak nějak se sešlo, že oni hledali designéra a já jsem zrovna končil v předchozí práci, tak jsem si řekl: „To by mohla být ta příležitost, na kterou jsem zrovna čekal!“. Tak jsem jim napsal, slovo dalo slovo a dostal jsem se k tomu. Jinými slovy ta cesta byla trochu delší, ale v zásadě vedla skrz nějaké konexe z KISKu a skrz vlastní afinitu k tomu oboru a prostředí.

A ako si sa dostal k tomu, čo si študoval?

To vím úplně přesně. Na jedné chalupě se známými jsem se potkal s Jezevcem a bavili jsme se o smysluplnosti toho, co se kde vyučuje, a jak to probíhá. Mně zrovna v tu dobu chyběla intelektuální stimulace a on, jak měl v té době nějaké předměty na KISKu, se o tom rozhovořil a dávalo to docela smysl. A tak jsem podal přihlášku na školu znovu, měl jsem tou dobou již zkušenost s vysokou školou odjinud. V té době jsem hledal, co dál dělat a chtěl jsem se do školy vrátit. Dostal jsem tehdy to doporučení od Jezevce, tak jsem se do toho pustil.

Obohatilo ťa v niečom to štúdium?

Rozhodně. Rozhodně mi dalo nějaký vhled do designové oblasti, obohatilo mě o nějaké kontakty, vlastně se to pojí s tou předchozí odpovědí — díky tomu jsem tam, kde jsem z hlediska práce teď. Myslím si, že mi to dalo intelektuální stimulaci, kterou jsem tehdy hledal a tím pádem to nakonec vedlo k současnému stavu.

Kedy si si povedal, že ťa zaujíma dizajn a pôjdeš ho študovať?

To je asi složitější. Nicméně v konečném důsledku si myslím, že to vyvěrá z toho, že mám larpové podhoubí, že jsem vlastně vyrostl na tom, že designuji hry. Vždycky jsem tak nějak navrhoval, jak hry dělat a jak zprostředkovat zážitek lidem. Mám i nějaký pozadí v zážitkovkách, a pak se to všechno pojí dohromady. Game design v kombinaci s nějakým vizuálním cítěním, které jsem měl, vedlo asi k tomu všemu. Nebyl to nějaký aha moment. Je to postupná cesta, ke které jsem vždycky směřoval, když o tom teď zpětně přemýšlím. Od game designu přes grafický design až po design jako takový a UX, který dneska dělám.

V čom spočíva tvoja každodenná práca?

V zásadě funguji v House of Řezáč na pozici interakčního designéra. Ale jsme poměrně malá firma, asi o devíti až jedenácti lidech, takže děláme, co je třeba. Pro většinu lidí máme ten obraz, že děláme weby. Reálně ale produkt naší práce není tak úplně web — nemáme kodéry a neděláme grafiku. Což pro spoustu lidí je to, co web je — nakódovaný vizuál. Jsme malá firma, takže v konečném důsledku tam všichni tak nějak děláme všechno. Mojí prací je setkávat se s lidmi a zjišťovat jejich potřeby, co je pro ně důležité, jakým způsobem ty věci používají a jak vypadala jejich uživatelská zkušenost doposud. Na základě těchto informací potom navrhuji řešení, které bude pro klienta realizované. V konečném důsledku pracuji s klienty našich klientů, abych získal data a z toho dostáváme informace o jejich potřebách, které převádíme do návrhu webu — do toho, jak by měl ten digitální produkt našeho zákazníka vypadat. S tím, že se teď celkem posouváme od toho, že jenom designujeme weby k tomu, že designujeme tu službu jako takovou. A to začíná být ještě zajímavější cesta.

Takže si niečo ako dizajnér a výskumník v jednom?

Určitě. U nás to sice dělíme tak, že naši designéři jsou buď výzkumníci nebo interakční designéři. Ale jsou to nějaké specializace, kde se lidé víc zaměřují buď na výzkum, nebo víc na navrhování interakčních prvků. Nicméně reálně je to o tom, že se dostaneme ke všemu. Někdo se jen víc specializuje na to, někdo na tamto. Za sebe to vnímám tak, že se snažím dělat obojí. Takže jak ses ptala na začátku, ten běžný den je vždycky trochu jiný z hlediska fáze daného projektu. Ze začátku je to hodně o výzkumu, bavíme se s lidmi. Později, když už je třeba věci navrhovat, tak to zase vypadá jinak. Člověk sedí třeba zavřený a vymýšlí věci a navrhuje je. Obohacený je to ještě o to, že máme těch projektů více zaráz, tak se to všechno míchá a ten den je vždycky různý.

Čo ťa na tvojej práci baví?

Právě ta různorodost, mimo jiné. Jednak různorodost v tom procesu, jak jsem to popisoval, tak se tam stále děje něco jiného a nějak se to mění a na sebe to navazuje. Ale v rámci nějakého řekněme iterativního principu, se to vrací a člověk s tím pracuje neustále a je to stále nové a zajímavé. A tím, že jsme agentura a neděláme jen jednu věc, tak je tam další prvek různorodosti. Naši klienti jsou z různých odvětví, takže se i dozvím spoustu věcí z odvětví, ke kterým bych se jinak vůbec nedostal. Jednou zjistím, jak se dělá dobrý kafe a pak dělám s lidmi, kteří se věnují těžké stavební technice a podobně. Další věc je koncept té práce jako takové. Mně vlastně vždycky přišlo zajímavé navrhovat řešení. Hodně dlouho jsem přemýšlel o tom, co já dělám v životě, a došel jsem k tomu, že prostě řeším věci. Design řešení je pro mě velmi zajímavá činnost, protože je to tvůrčí a zajímavé a tvoří to něco nového, anebo aspoň vylepšuje to stávající. To je, myslím, přínosné a dává mi to velký smysl.

Je niečo, čo ťa na tvojej práci hnevá alebo čo nemáš rád?

Já se zamyslím. Určitě tam něco takového bude. Hm, asi to teď nevysypu z rukávu… to je vlastně hrozně dobrá vizitka, když o tom teď přemýšlím, že si nemohu na nic takového vzpomenout. V zásadě by se asi dalo mluvit o tom, že ta diverzita je spojená s nějakou nejistotou toho, jestli vůbec bude práce. Je to potřeba vnímat s nějakým v uvozovkách podnikatelským přístupem, kde je to o tom, že ta práce najednou nebude a je s tím potřeba nějak počítat a mít v záloze nějaké alternativní plány.

Vzdelávaš sa vo svojom odbore aj potom, ako si dokončil školu?

Já jsem ji ještě nedokončil, ještě mi chybí diplomka a státnice, ale v zásadě jo. Obzvlášť v tomhle oboru je potřeba držet krok a dívat se na to, jaké jsou nové možnosti. Naštěstí u nás začíná vycházet poměrně velká řada knih, které se tomu věnují a stejně tak sleduji i zahraniční dění a články, které jsou aktuálně nejpřístupnější skrz nějaké kanály na Mediu a podobně. My v Hausu se v tomhle směru snažíme udržovat hodně i vzájemně. Říkáme si, co jsme kde četli, ukazujeme si novinky, upozorňujeme se na to, jezdíme na různé konference. Třeba DOERS v Budapešti, to byla vyloženě konference o designu služeb. Máme různá školení a hodně se ve vzdělávání ve firmě vzájemně podporujeme. Vzhledem k tomu, že náplní té práce je nějakým způsobem inovovat dosavadní stav, tak je potřeba se tomuhle věnovat.

A kde sa vidíš v budúcnosti, čo sa týka povolania?

To je velmi obvyklá ale velmi těžká otázka. Tím, že má práce je tak různorodá to vnímám tak, že i za nějakou dobu to může být stále zajímavé. Je tam i druhá strana mince, kde se může dít to, že tím, že je to tak různorodé, tak to může být vyčerpávající a člověk může hledat nějakou stabilitu, ale to je spíš coby kdyby. Nevím, může se stát ledacos, ale ten koncept mi přijde dobrý tak, jak je nastavený s nějakou samozřejmě rozvíjející se tendencí a vylepšováním v těch věcech jako takových.

Príde ti, že sa povaha práce dizajnéra mení naprieč časom?

Tak určitě. Uvedu to na zpětném příkladu: moje práce v tuhle chvíli vlastně vypadá úplně jinak, než když jsem začínal dělat designéra. Takže ano, mění se a věřím, že se měnit bude v závislosti na tom, co lidi budou potřebovat, protože potřeby lidí se můžou nějak vyvinout. Ale myslím si, že ten základní princip zůstane stejný, možná právě proto, že je hodně otevřený a reaguje na věci, které přicházejí od uživatele. To znamená, že ve chvíli, kdy se bavíme o nějakém HCD principu a podobných věcech, tak je to něco, co bych řekl je do určité míry nadčasové. Akorát se bude měnit to, co ten člověk potřebuje a jakým způsobem to budeme naplňovat. Určitě se ta práce měnit bude, ale jak říkám, spíš jakoby tím, co budeme řešit a jakými konečnými nástroji a metodami, ale ten princip navrhování řešení je si myslím nadčasový.

Sú nejaké kľúčové vlastnosti, ktoré človek potrebuje pre tvoju prácu?

Musí být otevřený. Je to takové hodně abstraktní, ale je potřeba zapomenout na nějaký svůj vlastní názor, což je často velmi těžké. Je potřeba se oprostit od toho, že ty to nějak máš, protože v konečném důsledku navrhuješ tu věc pro mnohem širší obecenstvo a může ti to velmi zkreslit úsudek. To je ta otevřenost, že jsem schopen omezit svou vlastní představu. S tím se pojí i nějaká nutná práce s daty, která je velmi důležitá, jinak je to cucání si věcí z prstu a řešení stylem “líbí se/ nelíbí se“, což není úplně dobrá cesta. V Hausu to hodně kombinujeme. S oblibou říkáme, že jsme designová agentura, která kombinuje jak data a analytiku, tak i uživatelský přístup — kvalitativní i kvantitativní metody. Dále by měl člověk mít nějaký zápal. Přirozená zvědavost a zápal pro to zjišťovat, jak věci fungují a proč by nemohly být lepší, je si myslím takový ten základní designerský mindset, který je potřeba mít, aby člověk mohl do toho šťourat.