Rozhovor s Janem Řezáčem
Autor první české knihy o návrhu webů — Web ostrý jako břitva. Zakladatel agentury House of Řezáč. Kromě ostrých webů je Honza známý pro svůj břitký humor a nezaměnitelný smích.
Povídali jsme si o tom, proč napsal knihu, co by doporučil mladému UX designerovi a jak zvládat práci na dálku.
Honzo, Tebe si každý spojí s agenturou House of Řezáč, můžeš mi trošku popsat, jak ses dostal k tomu, že jsi ji založil?
Je to tak, že mě v nějakou chvíli opustila tehdejší přítelkyně a kamarádi dělali ty weby, tak jsem se rozhodl, že budu taky dělat ty weby. To se psal přelom roku 2001 a 2002. Dělal jsem i nějaké dobrovolnické projekty. V roce 2005 jsem si zařídil živnostňák. Dost dlouhou dobu jsem pak spolupracoval s Proof and Reason. A pak jsem napsal knihu.
A co tě k tomu vedlo, to je přece obrovské množství práce?
Jo, kniha, to je úplně brutální hromada práce. Kdybych věděl, kolik je to práce, nevím, jestli bych do toho šel. Každopádně ta kniha vznikla z naštvání. Naštvání na to, že jsem viděl obrovské množství promrhaného času na webových projektech, kdy se prostě řešili úplné kraviny. Tenhle odstín zelené nebo tam ten odstín zelené anebo generální ředitel říkal, že to bude mít kontaktní formulář a my jsme ho tam chtěli, tak ho tam dejte. A podobné legrace, a proto jsem napsal knihu. Ten vedlejší efekt byl, že díky tomu jsem se dozvěděl spoustu věcí o vlastní práci, protože když se člověk snaží někoho něco naučit, tak zjistí, kolik toho neví. V zásadě to byl takový velký exkurz do světa sebevzdělávání. Ta kniha mě nakonec velmi bavila, i když jsem určitou chvíli ryl držkou v zemi, když jsem to psal.
Jak kniha souvisí s House of Řezáč?
Web ostrý jako břitva jsme vypouštěli v září 2014 a v dubnu toho roku, jsem vypustil svůj web „na trůně“, který jsme vyrobili spolu s Adamem Hrubým a bylo to úžasné. A zanechalo to hlubokou stopu v hlavách hromady lidí v tom našem malém oboru. Pak vyšla kniha a já jsem začal objíždět konference. Za ten podzim jsem byl asi na deseti různých konferencích, na každé jsem měl přednášku a tu přednášku jsem měl individuální na tu konferenci. Takže to byl brutální záhul a pak už se to trochu uklidnilo a s knihou začaly chodit poptávky. Těch poptávek bylo docela dost a byly zajímavé. A tak jsem si nějakou chvíli řekl — proč to všechno dělat sám? A založil jsem agenturu. I když normální lidi by založili agenturu, zatímco já jsem založil rod. Rod Řezáčů. Všechny nutím, aby se přejmenovali, ale nikdo to zatím neudělal — nechápu proč.
Ovlivnilo značku House of Řezáč napsání knihy?
Ano, je to určitě jeden z těch centrálních pilířů. Spousta z našich klientů tvrdí, že tu knihu buď četli, anebo ji mají. Já jsem to nikdy nezjišťoval, ale když mi řeknou, že se jim nevejde do poličky, tak to vypadá, že jí mají .Protože ona se fakt nevejde do poličky. Ona se nevejde vůbec nikam. Mě leží napříč všemi knihami, protože je obrovská.
Ví klienti díky tvé knize víc o tvé práci?
Ano. Je to kniha Nakup si svého Řezáče, a zároveň se nachytři. Nedávno ji jedna z členek mého rodu opět četla a ještě pořád jsou tam asi dvě kapitoly relevantní. Pořád je můžeš takhle vzít a použít jako články, což je po šesti letech v našem naprosto brutálně se měnícím oboru fakt dobrý. Já koneckonců používám pořád tu část, kde vysvětluji proces. Poznáme váš byznys a poznáme vaše zákazníky nebo lidi, pro které to děláte. Navrhneme řešení a ověříme, jestli funguje.
Nenarážíš tedy na problém s tím, že klienti moc nechápou, co po tobě můžou chtít?
Jasně. Co je design? Design je kreslení pěkných obrázků v hlavách klientů. To znamená, že když řeknu, že jsme designéři, tak si všichni představí, že děláme hezké obrázky. A to ve skutečnosti moc neděláme. Ta kategorie, ve které pracujeme, je tak nezmáná, že je to potíž a navíc mám pocit, že se to v poslední době zhoršuje, protože každá designová agentura nebo i freelanceři se snaží najít vlastní kategorii, ve které by se mohli pozicovat. Kromě UX designérů a webových konzultantů máme servis designéry a designéry produktů a growth designéry, designéry organizací, game designéry, gamifikační designéry. Je to hodně nepřehledné, přitom spousta z nás dělá dost podobné věci. Říkám dost podobné, ne úplně stejné. Někteří se víc zabývají optimalizací toho, co je, někteří se víc zabývají nějakým rozvojem pro budoucnost anebo hledáním nějakých úplně nových řešení, někteří třeba futuristickými spekulacemi.
Co dělá přesně House of Řezáč?
House dělá design webů, portálů, digitálních aplikací. Točíme se mezi designem komunikace, kdy říkáme, jak něco odprezentovat a točíme se také okolo designu produktů, kdy říkáme, jak něco udělat, aby to pro ty lidi tam venku mělo hodnotu a aby to zvládli v pohodě použít. To jsou ta dvě rizika, která my pokrýváme. Co vůbec neděláme, tak je technologické řešení. To znamená: nemáme programátory, nemáme kodéry, neděláme design byznys modelů. Tak velcí kamarádi s excelovými tabulkami nejsme, teda až na naše webové analytiky — to je mimochodem také věc, které se věnujeme — webová analytika.
Jaké jsou tvoje role v House of Řezáč?
Já mám asi osm rolí. Od marketingu a brandingu, kdy vytvářím příležitosti, přes obchod, kdy si povídám s každým potenciálním klientem a udržuji vztahy s těmi aktuálními. Pak ten faktický design, kde z větší části dělám lead designéra, potažmo kontrolu kvality. Povídám si s designéry o jejich práci, tak abych ji posunul dopředu a zajistil, že ta práce bude dostatečně dobrá ve chvíli, kdy ji budeme někomu ukazovat. Pak vyrábím nové produkty a vymýšlím, co by mohl ještě House dělat. Vypíchnu třeba testovací workshop, který enormně zpřístupňuje uživatelské testování a záměrný rozvoj webu širším masám.
Kterou z tvých rolí vnímáš jako největší výzvu?
No, ještě ten rod vedu, to je třeba docela výzva. Ona je to výzva kompetenčně i osobnostně. Ve chvíli, kdy jsem zakládal agenturu, tak jsem si nemyslel, že budu potřebovat dělat tolik věcí. Protože ty lidi jsou přece dospělí a nějak se o sebe postarají, že jo. Ale pokud se chcete rychle osobně rozvíjet, založte si firmu anebo naopak, pokud se chcete rychle zabetonovat ve svém egu, založte si firmu. To jsou dva extrémy. A nic mezi tím není.
A co tě nejvíc posouvá?
Když bych to měl popsat z pohledu know-how, tak já načerpám nějaké nezanedbatelné množství know-how každý den. Nějak si ho strukturuji a ukládám. A to je jedna z těch věcí, která posouvá agenturu jako takovou. Pak v nějakou chvíli zjistím, že je něco, čemu bychom se měli věnovat víc a zároveň už mám uložené nějaké informace, od kterých se můžeme odpíchnout.
Jak zvládá House aktuální situaci ve vztahu k práci na dálku?
Na jaře nám z toho hrabalo, ale myslím, že se to postupně setřepalo a teď je to lepší. Od toho jara mám dojem, že práce na dálku a nějaká prevence zhoršení duševního zdraví týmu, je systémový problém. Není to problém jednotlivců, je to systémový problém v rámci té firmy. Nejde jenom o to, že jsou ty lidi dospělí a dokážou odpočívat, ale že firma jako taková udělá nějaké záchytné body, kterých se potom může držet naše příčetnost.
Vím, že různým firmám zafungovaly různé věci. Například intenzivnější one-on-ones nebo větší kontrola doby, kterou člověk prosedí u obrazovky. Vnímám v tom obrovské nebezpečí pro lidi, které to baví. V remote set–upu není problém makat dvanáct hodin denně a pořád sedět u obrazovky, což prostě není zdravé. Není to zdravé ani osm hodin, natož pak dvanáct. Když si na to člověk cíleně nedává pozor, tak to potom nedopadá dobře. V téhle fázi procesu prostě nekladu důraz na efektivitu práce ve smyslu vymáčknout ze všech co nejvíc jako citrón.
Jaké schopnosti bys doporučil mladým UX designerům rozvíjet?
V tuhle chvíli jako královskou disciplínu našeho oboru vnímám facilitaci workshopu. To znamená nějakým způsobem vytvořit prostor, ve kterém proběhne proces, který potom přinese ovoce. Klient si tam v týmu uvědomí spoustu věcí. Na konci z toho vypadnou takové závěry a výstupy, které budou přínosné pro ten projekt jako celek a také pro toho klienta. Facilitace workshopů, stejně jako uživatelský výzkum, který stále zůstává tím gro pro výzkumníky, je závislá na tom, že mám nějakou dovednost, že mám nějaké povědomí o tom, jak se vedou workshopy. Nejde to dělat tak, že přijdu za klientem a naženu ho do místnosti, kde je víc lidí a nechám si od nich něco říkat. Potřebuji nějakou míru sebeuvědomění. Potřebuji být online, což asi zní strašně ezotericky, ale ve chvíli, kdy člověk facilituje rozhovor nebo workshop a zároveň tam není a jede na nějakou svou vědomou automatiku, tak mu utíká stav té skupiny. Utíká mu spousta věcí. Ten člověk pak nemá schopnost reagovat na aktuální situace. Nemá přehled o tom, co se děje v něm, co se děje v tom prostoru a co je potřeba vůči tomu celkovém kontextu, do kterého ten workshop zapadá. Sebeuvědomění. Je to něco, co se dá natrénovat a dá se s tím pracovat. A studentům KISKu velmi doporučuji, aby s tím začali pracovat mnohem dřív než já.
Když už jsme u těch doporučení, co bys ještě doporučil mladému nadšenému designérovi?
Profackuj se! Kreslení wireframů není UX design, tak se prober! 😊 To je totiž 95% UX designerů: kreslíme wireframy. To je ale UI design. To není UX, sorry.
Každopádně, kdybych byl mladý nadšený designer, který dělá ty wireframy a vlastně není UX designer, tak bych si hledal někoho, od koho se můžu učit. Je to totiž mnohem rychlejší než to dělat sám. Což v praxi znamená, že pro mladého UX designéra nemá vůbec smysl dělat freelancera nebo dělat v týmu, kde jsem já sám UX designer. To sráží kariéru. Potřebuji kolem sebe lidi, kteří už ví, jak funguje ten proces, jak fungují ty metody a co na sebe navazuje. Už nemusím objevovat kolo. Ono je zajímavé objevovat kolo, ale pojďme je objevovat ve fázích procesu, kde to dává smysl, a ne ve chvíli, kdy už to přede mnou udělalo sto tisíc jiných. A pak bych také doporučil, aby si niterně v sobě ujasnili, co přesně chtějí dělat. Odstíny UX designu jsou velmi různorodé. Je rozdíl dělat UX v herním prostředí, UX v produktech, v digitálních aplikacích, komunikaci a prezentaci, kde je UX taky potřeba, ale je to jiný odstín. My třeba primárně designujeme to, jak ta věc komunikuje, nikoliv to, jak ta věc funguje.
Napadá Tě ještě něco?
Být studentem KISKu, tak bych nečekal, až vystuduji. Hned bych začal něco dělat. Nečekal bych, že mě to někdo na škole naučí. KISK nabízí spoustu pěkných předmětů a nabízí spoustu předmětů, které je radost vynechat, aspoň pokud se člověk chce stát designérem. Raději nebudu jmenovat všechny knihovnické předměty, protože by se na mě možná knihovníci naštvali. Ale do háje, my nejsme knihovníci, my jsme designéři. A druhá věc, co bych chtěl ještě říct je, že to nejzajímavější na vysoké škole není ta vysoká škola, ale jsou to kontakty a vztahy. Jděte do toho studia s tím, že si budete odnášet vztahy. A tudíž je potřeba ty vztahy budovat, tak to dělejte.
