Rozhovor s Marií Davidovou na téma Multicentered design
Dr. Marie Davidová Je systémovou designérkou, architektkou a propagátorkou Multicentered designu, CoDesignu a System oriented designu. Vlastní zkušenosti s designem sbírá po celém světě. Nebojí se provokovat s novými koncepty, zapojovat moderní technologie do svých návrhů a udávat nový směr.
Kdybych se vás zeptal, jestli byste mohla ve třech větách popsat, co pro vás znamená Multicentered design, jak by zněly?
Multicentred design se odklání od User centered designu, který se zaměřuje na uživatele a na nic jiného, což je obrovský problém. I kvůli tomuto přístupu zde máme třeba environmentální krizi, protože uživatele úplně prostředí často nezajímá. Multicentred design je o tom, že se hledají různá centra a hledá se mezi nimi synergie.
Já k tomu přistupuji tak, že dělám Gigamapping, v jehož rámci se sejdou různí experti, společně navrhneme synergii a provedeme intervenci. Ta se už spolunavrhuje s celým prostředím včetně technologií jako AI, roboti, různé živočišné a rostlinné druhy a podobně.
My tam všechno vložíme a ne-autorujeme si nic. Zkrátka děláme CoDesign s tím, co tam je.
Multicentred design a CoDesign mají k sobě velice blízko. CoDesign je vlastně Multicentred design.
Zmínila jste Gigamapping. Z vašich přednášek vím, že giga mapám předcházejí mini mapy. Jednotlivé mini mapy reprezentují individuální centra. Jakým způsobem se hledají jednotlivá centra? Kdo do nich bude zapadat?
My oslovujeme potřebné experty, kteří se různí v závislosti na projektu. Vždy, když děláte nějaký projekt, tak si musíte uvědomit koho potřebujete. Velmi často záleží na tom, kdo vám na tu danou intervenci přijde. Kromě seznamu lidí, které to zajímá, oslovujeme všechny, kteří by tam měli být reprezentováni.
Stalo se vám, někdy, že jste museli postupně přidávat experty do skupiny?
Ano. Ve Stuttgartu to děláme dost často. CoDesign máme vlastně v rámci školního ateliéru. A nemyslete si, že uděláte CoDesign meeting a všichni vám přijdou, ve Stuttgartu jsou lidé hodně zaneprázdněni. Všichni vám nadšeně odepíšou, že jsou nadšení a že by přišli, ale bohužel někdy jindy. Po těchto zkušenostech to děláme trochu jinak. Studenti prezentují giga mapy společně se vším, co na nich je včetně mini map. A stakeholder udělá svoji intervenci. Já jsem zastánkyně System oriented designu, a tam je řečeno, že všechny procesy se musí adaptovat dané situaci. Musíte být kreativní a když to nejde takhle, tak to půjde jinak.
V jedné vaší přednášce, jste říkala, že na Váš workshop nikdo nepřišel. Tak jste šla do místní hospody abyste zapojila lidi do procesu.
Tak, kdo by nám chodil do knihovny na workshop, když můžou být v hospodě.
Dokážu si představit, jak zapojit lidi, ale není mi úplně jasné, jak mám zapojit technologie jako roboty nebo AI. Jakým způsobem to děláte?
V tomto jsme na začátku, spíš spekulujeme, jak to děláme a postupně dodáváme jednotlivé prvky. Pro doménu AI využíváme image recognition, které bude rozpoznávat, kdy opylovač opyluje (Projekt COLife) krajinu. A zjistili jsme, že nemáme dost obrázků. Jako náhradu teď s kolegy z Cardiffu (Cardiff university) využíváme Citizen Science. Zkrátka místo toho, abychom tam měli AI, tam máme QR kód s Citizen Science Spot a bee, která nám pomáhá sbírat obrázky na image recognition.
Je mi jasné, že umělá inteligence (AI) vyžaduje velké množství obrázků na to, aby se natrénovala. Mohla byste mi projekt s AI trochu víc přiblížit?
Projekt POL-AI a CoLife se zaměřují na to, jak přinést More-than-human economy. V projektu jsme začali s aplikací založené na tokenech. Uživatelé tak zastupují různá zvířata; momentálně se například chovám jako liška. Přestože tento koncept byl zajímavý, cítili jsme, že by jeho potenciál mohl být lépe využitý s pomocí umělé inteligence. Pomocí umělé inteligence chceme rozpoznat, že opylovatelné opylují krajinu. Když opylují, připíšeme jim pěněžní hodnotu. Je to poměrně komplexní projekt, něco z toho je už hotové, něco je spíš otázka spekulací.
Ve vašich prezentacích mě oslovil ještě jeden projekt. Projekt pro Lesy České republiky, v okolí Hradce Králové, odkud pocházím. Na něm jste demonstrovali robotickou soustavu, která by se podle různých environmentálních faktorů automaticky natáčela, aby vytvářela optimální klimatické podmínky.
Tenhle projekt shrnuje dohromady spoustu mých výzkumů. Kromě současných studií se věnuji také historické architektuře. V rámci tohoto projektu jsem kombinovala poznatky z mého výzkumu o responzivním dřevu, inspirovaného tradiční norskou architekturou. Dále projekt čerpá z mých studií v Kapadokyi, zejména z výzkumu podzemních měst a jejich studní. V Hradci Králové měli problém s podzemní vodou, což mě inspirovalo k návrhu rezervoárů podzemní vody, které budou zároveň fungovat jako přirozená ventilace. Tato myšlenka vychází z řešení, která byla použita v Kapadokyi v podzemních městech. V návrhu jsme vytvořili centrální body sloužící jako točny, ale nemohly se pohybovat, ostatní prvky se mohly přepínat a pohybovat. Celý systém je navržen tak, aby byl schopen reagovat na sociální a environmentální změny. V projektu byla navržena jedlá krajina pro lidi a ostatní druhy, kterou vymyslela naše krajinná ekoložka.
Kdo stál za myšlenkou, aby tam byla robotika? Máte už daný tým expertů?
Pro každý svůj projekt si pečlivě vybírám tým. V té době jsem spekulovala, že bych chtěla něco takového vyzkoušet. Ve stejnou dobu jsem dělala doktorát u Miloše Floriána (doc. Ing. arch. MILOŠ FLORIÁN, Ph.D.) a byl tam se mnou student, který se zabýval robotickou architekturou. A řekli jsme si, že by bylo dobré vyzkoušet něco spolu.
V tomto případě to vypadá, že šlo spíše o šťastnou shodu okolností. Náhodně jste měla poblíž člověka, který se specializoval na danou oblast?
Má-li člověk ve svém okolí zajímavé lidi, přirozeně ho to vede k úvahám o možných společných projektech. Někdy to začíná ideou, ke které si postupně vybírám tým. Jiné příležitosti se rodí přímo z interakcí s lidmi kolem mě, kdy společně hledáme, co bychom mohli vytvořit.
Ten projekt se nakonec neuskutečnil.
Šlo o soutěž. Ale nevyhráli jsme. Ve skutečnosti jsme ani neočekávali vítězství. Doufali jsme v druhé místo, ale ani to nakonec nedopadlo.
A ostatní týmy na to šly podobně?
Ne. Daly tam jednu budovu.
Mě to přišlo zajímavé, protože jsem takový styl návrhu ještě neviděl. Tak by mě zajímalo, jak na to ty lidi reagovali?
Oni na to reagovali tak, že jsme úplní mimozemšťani. Moje jméno tam padalo dost hanlivě, že snad nejsem ani architektka. Nebyli jsme zkrátka bráni vážně.
Dá se říct, jestli už někde jinde mimo Českou republiku, jsou těmto směrům více naklonění? Je už někde cestička prokopaná?
Cestička prokopaná asi není. Nicméně ve světě, zejména v akademickém prostředí, se mi daří postupně otevírat nové cesty. Krok za krokem začínáme být bráni vážně.
I když cesta může být náročná a plná překážek, stále existuje. Je to čím dál tím lepší, když na to jdu z té akademické stránky.
