Rozhovor s PhDr. Ondřejem Fabiánem

2. prosince 2019

Rozhovor s PhDr. Ondřejem Fabiánem, který pracuje na pozici ředitele knihovny na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. V rozhovoru se dozvíte, co dělá v rámci svého zaměstnání, jak to souvisí s designem a jak se na tuto pozici v knihovně dostal.

Mou první otázkou je, jaká je vaše každodenní náplň práce?

OF: Velice rozličná, protože ředitel knihovny se opravdu stará o všechno, od vyjednávání o rozpočtu pro knihovnu s vedením univerzity až po, když to přeženu, toaletní papíry na záchodech (smích). Když to konkretizuji, tak pondělí a úterý jsou na univerzitě vždy poradní dny, to znamená, že se konají porady, ať už přímo u nás porady v knihovně, anebo v úterý kolegium rektora, kam chodím s děkany, prorektory a dalšími lidmi. Konají se akademické senáty, případně nějaké projektové porady, protože dnes se spousta věcí samozřejmě financuje z projektů. Další dny jsou operativní, kdy se věnuji ať už „papírování“ nebo schůzkám týkajícím se rozvoje knihovny s dalšími lidmi na univerzitě.

LK: A jak do vaší práce zapadá design služeb?

Design služeb do mé práce zapadá z toho pohledu, že knihovna je servisní jednotka. My poskytujeme služby jak pro uživatele uvnitř univerzity, to znamená studenty a pedagogy, tak pro veřejnost, protože jsme veřejná knihovna, což se třeba málo ví, ale máme asi šest set uživatelů z řad veřejnosti. Knihovna poskytuje služby, které je dobré ladit tak, aby byly uživatelsky příjemné a přívětivé a to ať už jde o služby v budově, výpůjčky apod., nebo o služby, které poskytujeme online. Je potřeba nad nimi jednou za čas zapřemýšlet a říct si, jestli by se stávající služby nedaly nějak vylepšit, nebo jestli by se případně nedaly zavést ještě nové sužby, které moderní knihovny mají a my je třeba ještě nemáme.

LK: Mohl byste prosím ještě podrobněji popsat, jak u vás probíhá design služeb?

OF: Bohužel nahodile (smích). Před několika lety byla doba, kdy jsem nastupoval jako ředitel a kdy se služby redefinovaly, dělaly se nově a měli jsme tu i uživatelské testování. Služby, jako je katalog nebo databáze jsme testovali na studentech středních škol, kteří teprve budou nastupovat na vysokou školu, abychom otestovali, co je pro ně jednoduché a smysluplné, co je pro ně naopak příliš komplikované a podobně. V té době došlo k nějakému nastavení základních služeb, teď máme portfolio služeb stabilizované, jen čas od času se snažíme udělat něco nového, jako je třeba teď služba na kontrolu predátorských časopisů. Pokud si pedagog není jistý kvalitou časopisu, může se na nás obrátit, my jej ověříme a dáme mu zpětnou vazbu. Základní služby máme ovšem docela nastavené, jen čas od času je dobré udělat si nějakou pauzu a vyhodnotit, jestli to funguje dobře, nebo jestli se dá ještě něco vylepšit. Když teď nad tím přemýšlím, tak my něco vylepšujeme pořád. Teď máme třeba nový katalog, což je základní služba, v loňském roce jsme spustili úplně novou interface katalogu. Za měsíc budeme mít také nový discovery systém, kde jsou databáze v jednom rozhraní. Chceme udělat nový systém na zveřejňování diplomek, aby byl hezčí a uživatelsky přívětivější. Pořád investujeme čas a energii do úprav stávajících systémů, čas od času i do nových služeb, ale to spíše výjimečně.

LK: A tyto nové služby designujete společně s nějakým týmem?

OF: Dá se říci, že ano. Každý okruh zde má nějaké zodpovědné pracovníky, nikdy na projektu nedělá pouze jeden člověk. Co se týče nového katalogu nebo discovery, tak máme pracovní skupinu, čtyři nebo pěti lidí, kteří se o to zajímají a řeší to, takže tyto služby nastavujeme společně.

LK: Ty služby už ale s uživateli netestujete, že?

OF: To už netestujeme, to je pravda. Máme tu kolegyni, která je specialistkou na moderní rozhraní, jako jsou mobilní aplikace apod., a ona dovede spoustu věcí vyčíst z dat a uživatelských statistik. Uživatelské testování jsme však dělali jen jedenkrát nebo dvakrát v historii, kdy jsme tu dostali studenty a oni testovali naše systémy.

LK: A popsal byste mi, co vás na práci s designem služeb baví?

OF: Konkrétně design služeb úplně ani nevím, jestli mě baví (smích), ale snažím se, aby ty služby byly co nejvíc uživatelsky přívětivé, a taky je to vždycky hodně o komunikaci a propagaci. Je velkým handicapem knihoven, že knihovny mají velký počet služeb, které jsou pro uživatele přínosné, ale málokdo o nich ví. Na druhou stranu jsem deset let ve vedoucí funkci a vím, že ten problém je do značné míry neřešitelný, protože my když máme nějakou významnou novinku v knihovně, tak ji komunikujeme opravdu všude, přes nejrůznější porady, kde klademe na srdce těm vedoucím pracovníkům, aby to sdělili svým podřízeným, dáváme to na web, na sociální sítě, posíláme newslettery a pak stejně zjistíme, že nějaký člověk je strašně překvapený, že nějakou takovou službu máme, protože on o tom nevěděl. Jediným řešením je, že bychom obcházeli uživatele osobně, ale i to jsme vlastně v jednu dobu zavedli, když jsme měli tzv. terénního knihovníka, který chodil po ústavech a vysvětloval tam fungování knihovny a služeb, které poskytujeme, ale i to si myslím, že je málo, protože když to ty lidi nezajímá, tak to tam prospí a pak stejně neví. To jsou i základní věci jako jak se nakupují knížky. Systém je úplně jednoduchý, když se nakupují knížky do knihovny, nakupují se z rozpočtu knihovny, a když si chce pedagog koupit knížku pro sebe, musí si ji koupit z peněz ústavu, popřípadě nějakého projektu. Vsadil bych se, že dvě třetiny těch lidí to vůbec neví, přestože to všude komunikujeme, posíláme jim e-maily, posíláme jim newslettery, na každé druhé poradě zmiňujeme tento přístup. Teď když byla uzávěrka na konci roku a požadavky na nákup nových knih jsme přijímali jen do konce listopadu, tak se snesla vlna e mailů: „Kupte to a to.“ Všichni věděli, že ti lidé vůbec nechápou ten princip, jak se knihy mají nakupovat.

LK: To je problém, který je podle mě všude (smích). A co je pro vás na designu služeb to nejtěžší? Vy jste to trochu už nakousl.

OF: Nejtěžší je samo o sobě to, co jsem řekl. Zaprvé službu vyladit takovým způsobem, aby se v ní všichni orientovali a zadruhé aby vůbec věděli, že služba funguje. Někdy je těžké, člověk to není schopný odhadnout. Pomůžu si trochu příkladem. Máme takzvanou mapu fondu, to znamená, že když si člověk najde knížku v katalogu knihovny a poté ji potřebuje najít ve fondu, tak mu může pomoci. Zase si myslím, že drtivá většina uživatelů samo o sobě by knihu ve fondu nenašli, tak jsme udělali věc, kterou naprogramovali naši „ajťáci“. U každé naší knihy v katalogu je ikonka „ukázat v regálu“ a když se na ni klikne, tak vám to rozsvítí ten regál, kde si má uživatel jít knihu z regálu vzít. Je to perfektní pomůcka a spoustě lidí to pomohlo, ale je určité procento uživatelů, kterým ani toto nepomůže, protože neví, že jsou třeba ve špatném patře, nebo jsou tak dezorientovaní (smích) v té knihovně, že jdou úplně na opačnou stranu. Já vždy říkám, že tam už je jedinou možností GPS, která je navede přímo nějakými šipkami k tomu regálu. Obecně jsem chtěl říct, že bude podle mě vždy existovat skupina nějakých uživatelů, kteří se, při vší snaze tvůrců služeb, nejsou schopni v tom zorientovat.

LK: Fond máte zorganizovaný klasicky podle signatur a MDT?

OF: Ano podle signatur a MDT, což samozřejmě není ideální, ale já se obávám, že asi nikdo nevymyslel nic lepšího. Národní technická knihovna to má podle třídění Library of Congress, tvrdí, že je to lepší, ale jen o něco, protože ten princip je pořád stejný. Stále jsou kategorie popsány nějakým znakem, který běžnému uživateli vlastně nic neříká. Na druhou stranu nejsme v nějaké dětské knihovně, kde se barví barvičkami, a uživatel si je hledá podle toho. Tady se očekává jistá míra inteligence uživatelů, ale ta se třeba někdy nedostavuje (smích). Na druhou stranu zase nejde říct: „Oni jsou to pitomci, tak s tím nic nebudeme dělat.“ To nejde. Proto jsme udělali mapu fondu, proto jsme navzdory válce s katalogizátory řekli, že neexistuje mít nějaké signatury stylu 821.111/03, v čemž se potom nevyznají už ani knihovníci. Signatury jsme nějak zrevidovali a snažíme se to udělat tak, aby se v tom lidé vyznali, ale není to úplně jednoduché.

LK: No já si myslím, že my třeba u nás na Filozofické fakultě v ústřední knihovně takovou mapu nemáme.

OF: My se snažíme dělat pro studenty všechno možné, první poslední. Je fakt, že někdy se to míjí účinkem, ale to neznamená, že bychom to měli vzdát. Snažíme se (úsměv).

LK: A můžu se zeptat na vaši cestu od školy až k součastné práci? Zahrňte tam klidně i vysokou a střední školu, co jste vystudoval.

OF: To není až tak zajímavé (smích). Střední školu jsem dělal úplně mimo obor a to cestovní ruch. Něco, co nemá s knihovnictvím nic společného. Potom jsem dva roky životem bloumal, vůbec jsem nevěděl, co si počít. Až později jsem si říkal, že bych mohl zkusit Knihovnictví, nebo tehdy Informační studia v Praze. Na základě toho že tam spočívaly přijímací zkoušky jenom ve všeobecném testu, to neznamená, že bylo jednoduché se tam dostat, v té době tam brali každého desátého. Bylo tam asi tři sta nebo tři sta padesát uchazečů a v ročníku nás tam bylo pětatřicet. Šel jsem tam vlastně proto, že pokud bych šel na nějaký jiný obor, kde bych dělal přijímačky z matematiky nebo z cizího jazyka, tak bych asi neuspěl. Přes všeobecný test jsem se tam prokousal a po pár semestrech jsem zjistil, že mě tento obor docela baví a naplňuje, hlavně proto, že byl takový všeobjímající. Byly tam předměty i technické, byť v té době ještě ne úplně informatika nebo programování. Bylo tam něco ve stylu informační vědy a tvorba webových stránek apod. Přes ty odborné knihovnické, až po takové všeobecné, protože na Karlově univerzitě má člověk docela svobodu, takže my jsme si mohli vybírat nejrůznější předměty a přednášky i z úplně jiných fakult. Bylo to poměrně zajímavé a člověk se tam seznámil s mnoha různými lidmi, a když si to potom později už v knihovně vyhodnotil, tak zjistil, že ti lidé jsou fakt špičky ve svých oborech. Takže to bylo zajímavé. Po vysoké škole jsem se chtěl vrátit zpátky na Moravu, chtěl jsem zůstat doma v Rožnově pod Radhoštěm, kde jsem už měl práci učitele na střední škole. Potom ale Krajská nemocnice ve Zlíně sháněla člověka do informačního centra, kde jsem výběrové řízení vyhrál, ale vzhledem k tomu, že mi nabídli úplně žalostné podmínky, tak jsem to odmítl. Potom hledali posily tady v univerzitní knihovně, tak jsem se přihlásil a taky jsem se tady dostal a podmínky už tu byly mnohem lepší, takže jsem přešel tady do Zlína. Pět roků jsem dělal řadového knihovníka, staral jsem se o elektronické zdroje, dělal jsem rešerše apod. Po pěti letech jsem se stal ředitelem a od té doby to tady tak nějak vědu no (smích).

LK: A vy jste si rovnou dělal doktorát?

OF: Udělal jsem si jen malý doktorát, na základě toho, že když jsem obhajoval diplomovou práci, tak mi řekli, že má parametry rigorózní práce a že ji stačí nějakým způsobem dopracovat a připsat některé nové kapitoly, takže asi za rok a půl potom, co jsem dostat magisterský titul, jsem se přihlásil na rigorózní řízení a obhájil jsem ještě rigorózní práci, takže já mám vlastně ten malý doktorát Ph.Dr. O Ph.D. jsem asi uvažoval, ale myslím si, že na to absolutně není čas, nebyl čas a teď se do toho už asi pouštět nebudu (úsměv).

LK: Mohu se ještě zeptat, v čem vám škola pomohla v práci v designu služeb?

OF: Myslím si, že jsme tam nic podobného neměli. Mně studium pomohlo jako, myslím si, jako málokomu, kladl se tam největší důraz na databáze, rešerše nebo na přehled o tom, pro jaký obor jsou jaké informační zdroje nejdůležitější. Když jsem tady nastoupil, tak jsem dělal přesně tu práci, na kterou jsem se připravoval, ale to se dle mého názoru povede jednomu člověku ze sta nebo třeba tisíce. Škola mě připravila celkem dobře, ale myslím si, že nic týkající se designu služeb jsme na univerzitě neměli.

LK: A kde jste se naučil designu služeb? Kde jste načerpal potřebné informace?

OF: Já bych si nikdy nedovolil tvrdit, že jsem se to naučil (smích), nebo že to umím. Svého času k tomuto tématu byly vydávány nejrůznější publikace, například od pedagogů z KISKu, proběhly také nějaké workshopy. Já si myslím, že řada věcí se nedá načíst, nebo naučit. U designu služeb se o službách musí přemýšlet. Já tady vedu lidi k tomu, aby přemýšleli o tom, co dělají, protože si myslím, že když někdo sklouzne do rutiny, tak je to tou nejhorší věcí, která může být. Hlavní je dle mě neustrnout a nepřestat o věcech přemýšlet.

LK: A vzděláváte se v designu služeb ještě v současnosti?

OF: Já si myslím, že asi ne a ani nevím, jak bych se v tom vzdělával. Nemyslím si, že jsou nějaké kurzy, svého času to bylo nějak řešeno v rámci evropských projektů, kdy jezdila nějaká roadshow, která byla i u nás. Tehdy to bylo moderní, ale teď se mi zdá, ale možná už jen nemám čas to sledovat, že teď tady žádné kurzy na tohle téma nejsou. Knihy určitě ano, ale kdo má dneska čas číst knihy (smích).

LK: Ani nějaké články třeba na toto téma nesledujete?

OF: Pořád se snažím čerpat nové věci, hodně mi v tom pomohl twitter, což je docela zajímavé. Já jsem se tomu poměrně dlouho bránil a pak jsem zjistil, že twitter je asi nejlepší zdroj pro profesně orientované informace. Člověk sleduje významné osobnosti z oboru, které tam každou chvíli sypou nějaké příspěvky, a člověk se dozví strašně moc věcí. Jako ředitel univerzitní knihovny musím sledovat všechno možné, od trendů řízení knihovny, přes elektronické zdroje, přes věci jako hodnocení vědy a výzkumu. Design služeb je pro mě jeden segment ze sta, které já mám sledovat.

LK: Když jsme na to téma tak narazili, tak vidíte nějaké trendy v současném designu služeb?

OF: Když to vztáhnu na elektronické zdroje, ve kterých jsem kovaný, tak tam dochází k určité plytkosti. Všichni vyhledávají v Googlu, a tak úplně stejným způsobem chtějí vyhledávat v elektronických zdrojích. Dochází k jakémusi zjednodušování, ale to je jenom na oko, protože samozřejmě producenti informačních služeb přišli s Discovery systémy v podstatě proto, že se chtěli zalíbit. Vypadá to jako Google, ale pro oblast odborných informací to není správně. Tuto službu doporučuji možná studentům nižších ročníků, ať si tam něco zadají a vyjede jim obvykle milion výsledků, v čemž se utopí, ale dobře, pak si mohou vyhledávání omezit třeba časově, ale aspoň něco najdou. Uživatel jako doktorand či pedagog nemá absolutně šanci tohle používat, nemá šanci, že by tohle vyhovovalo jeho potřebám. On si potřebuje najít opravdu nové články, které bezprostředně vyšly a na to mají své specializované databáze a tyto discovery systémy jim nepřináší vůbec nic. Je trend služby zjednodušovat, ale v mnoha případech to není žádoucí.

LK: Super, to jsou všechny mé otázky, děkuji mnohokrát za rozhovor.

OF: Tak jsme to zvládli (smích).