Se Sarou Polak o její výzkumné skupině CCHAOS a disrupci výuky
Sara Polak je archeoložka v AI, vystudovala archeologii, antropologii na Oxfordské univerzitě, je to vášnivá vědkyně a zastánkyně multioborovosti,… To jsou asi hlavní body, které se o Saře dozvíte při zběžném hledání na internetu. Je toho ale mnohem více, a proto jsem se rozhodla Saru vyzpovídat.
Ahoj Saro, ten tvůj seznam aktivit je opravdu dlouhý. Ráda bych se na úvod zeptala, co je teď tvá „passion”, co tě baví?
Moje „passion“ se nikdy nezměnila. Vždy jsem milovala historii, archeologii, studovat různé kultury a jaký dopad má kultura na vnímání zdánlivě „daných” věcí, jako je právo, etika, organizace společnosti. A vlastně evoluce toho všeho, jak do sebe ty jednotlivé části zapadají. Co se měnilo, byla jen optika, skrz kterou jsem tuhle vášeň předávala dál.
Poslední roky se moje jméno hodně skloňovalo s AI, což bylo dáno tím, že jsem dlouho pracovala v zahraničních startupech, kde jsme se AI zabývali. Nedlouho po návratu do České republiky byla COVID krize a byla potřeba pomoci na mnoha frontách. Takže bylo tak nějak přirozené, že jsem se zapojila do spousty projektů od prg.ai (vytváření pražského AI ekosystému), po různé hackathony, ScienceToGo. Kromě těchto projektů mi přišlo důležité demystifikovat tento nepochopený termín AI pro širokou veřejnost, aby se inovací nebáli, ale spíše ji uměli využívat k lepšímu přežití situace. Působila jsem také v Paralelní Polis, která mě opět přivedla blíže mé vášni propojování moderních technologií a archeologie/historie. To je asi ta linka, která celou tu změť projektů propojuje :)
Vidím, že máš zájem o široké spektrum témat a baví tě je propojovat. Přesto to muselo být časově náročné vše skloubit. Prozraď, co tě pohánělo kupředu?
Touha ukázat lidem, že technologické inovace jsou v jádru evoluce lidstva a jen když s nimi budeme v dobré společenské symbióze, můžeme se jako druh posouvat efektivně dál. Za tímto cílem jsem se přesunula na FIT ČVUT, kde jsme založili výzkumnou skupinu CCHAOS, kde zkoumáme komplexní společenské systémy (v zásadě proč se lidi chovají tak jak se chovají) pomocí moderních technologií. Tím se vracím zpět i k té multioborovosti, ale tentokrát z vědeckého, a ne „rozlítaného na deseti projektech” hlediska. A to mě neuvěřitelně naplňuje.
Chápu správně, že ta výzkumná skupina CCHAOS je teď tvůj hlavní směr, kterým se chceš ubírat?
Ano, dá se tím říct, že po deseti letech kariéry v technologiích a akademickém vzdělání archeologa a evolučního antropologa jsem zakotvila.
U CCHAOSu mám pocit, že můžu zkoumat něco, co má dopad, a co mě opravdu zajímá. Propojení moderních technologií a lidské evoluce, dopad tohoto propojení na strukturu společnosti, ve které žijeme, zkoumáme skrze spoustu oborů, proto je to téma tak silné.
Zároveň je příjemná změna být v prostředí, kde se tě každý okamžitě neptá „kolik to hodí”, protože je to věda a ne byznys. To ale neznamená, že věda nemá dávat smysl a nemá být užitečná, právě naopak. Já chci, aby náš výzkum byl maximálně aplikovatelný.
Kromě CCHAOSu, jsou ještě nějaké další projekty, kde jsi zapojená a případně jaká je tam tvoje role?
Výzkumnou skupinu vedu. Jako „Sara Polak” se živím jako živnostník, od přednášek po moderování napříkladPAiONEERS TALKS, což je vidcast právě o technologiích ve společnosti, až po různé custom projekty. Snažím se maximálně redukovat počet projektů, kde jsem zapojená, abych neměla roztříštěnou pozornost.
Ve svém volnu se věnuji hodně memes, píšu o nich momentálně knihu. Mám tak nějak celkově velkou lásku k temnému humoru :-)
Zmínkou o PAiONEERS jsi mi nahrála na mou další otázku. Zaujalo mě, jak jsi v jednom z rozhovorů uváděla příklady využití AI pro vzdělávání studentů jako je třeba personalizovaný systém podle potřeb jednotlivých studentů. V čem vidíš potenciál technologií ve školství, jsou tou správnou cestou k disrupci?
AI, VR, AR se hodně fetišizuje jako „magické řešení problémů” i když to samo o sobě pramálo zvládne. Koupit za dotace VR brýle na které se pak bude v kabinetu akorát prášit a využije je pár dětí, nemá cenu.
Šla bych na to, tedy od konce. Co chceme, aby děti uměly? Nazpaměť, kdy se narodila Božena Němcová, nebo třeba umět udělat kritickou analýzu její osobnosti v kontextu doby? Nebo napsat kritickou esej na to, jestli je Babička kvalitní dílo nebo přehypované PR té doby? Teď jen házím rychlé nápady, ale co tím chci říct, je to, že technologie nejsou všemocné. Potřebujeme první naučit děti kritickému a kreativnímu myšlení, aby se uměly správně ptát, uměly obhájit svůj názor, i když není mainstreamový.
Biflovat se věci zpaměti není cesta. Je potřeba dávat věci do souvislostí a přemýšlet o nich v kontextu. K tomu se pak dá AI využít v tom, že například bude doporučovat literaturu na čtení. Přes VR se zase lze interaktivně propojit se spolužáky z celého světa. AR dokáže třeba zrekonstruovat, jak vypadala stará Praha, v tom kontextu se pak historie může pochopit z úplně jiného úhlu a děti to mohou lépe navnímat.
Ale používat VR jenom proto, že to je trendy nedává smysl. Cílem by mělo být flexibilně a multioborově vzdělávat děti tak, aby byly připravené na jakoukoli krizi a uměly myslet samy za sebe.
Pak je tu ještě další dimenze AI ve vzdělávání, a to je automatizace nesmyslné administrativy, která se valí na učitele. Uvolněním rukou by měli více času s dětmi a mohli třeba debatovat o zajímavých tématech. Bylo by to přínosnější pro obě strany.
To určitě vnímám stejně. Používat technologie jen proto, že jsou teď in, nedává samo o sobě smysl. To, co hodně rezonuje v tech diskusích, je možnost interakce a vtáhnutí uživatele přímo do děje. Zkušenost tak vlastně prožije, místo aby si ji jen „suše” přečetl. Jak to vnímáš ty?
Souhlasím s tím. Momentálně s CCHAOSem děláme výzkum s Deloittem a americkými akademickými partnery, abychom lépe definovali, co přesně na VR pomáhá lepší absorpci informací. A jestli ta „fenomenologie” této technologie zapříčiní skutečně lepší vzdělání či prožitek. Je to téma, které mě určitě zajímá, ale zároveň si nemyslím, že je VR nutné proto, aby se člověk dobře učil. Důležité je mít s tématem nějakou emoční vazbu. Přemýšlet o něm, propojovat ho s jinými tématy. Pak se to člověk úplně jinak zažere pod kůži, než když si musí zapamatovat nějaké datum.
Tohle fantasticky fungovalo například u nás na Oxfordu, kde jsme se učili způsobem: máš seznam 40 knih a článků, které musíš za 4 dny přečíst. Samozřejmě nepřečteš, nemáš šanci. Musíš z toho vytáhnout to zajímavé a jen ty sám musíš vědět, co to asi tak může být. Pak napíšeš esej 2 000 slov, která má vágní zadání jako třeba „Společnost?”
Následuje diskuse s profesorem, který tě hodinu drtí otázkami, proč jsi napsala to, co jsi napsala. Je to masakr, ale úplně jinak se to téma pochopí. Nutí tě to o něm přemýšlet, obhájit ho.
VR jsme tam neměli, a i tak jsem se naučila diametrálně víc, než kdyby po mě chtěli jen nějaké „papouškování”.
Rozumím. Z toho, co říkáš, vnímám, že je důležité informace propojovat, utvářet si o nich vlastní názor a technologie tomu mohou napomoci rozšířením přístupů, jak se k těm informacím dostat. Na závěr by mě zajímalo, jaký směr zapojení technologií by podle tebe dával smysl?
Nejsem expert na vzdělávací strategii, ale jak jsem už říkala před chvílí, důležitý je maximálně multioborový a mezinárodní přístup, podporovat děti a studenty v podnikání a zdravém risku je za mě páteř budoucího vzdělávacího systému.
Umím si představit, že jednou by se žáci a studenti nemuseli biflovat údaje z učebnic, ale pomocí technologií by si mohli jednotlivé události „osahat”. Ať už prožitkem ve VR, nebo výletem na reálné místo té události, kde by přes AR měli možnost dokreslit ruiny a zjistit více informací. Alternativou by mohl být i AI chat, který odpovídá na konkrétní dotazy studenta podle otázky. Minimálně z toho, jak jsem AI chat zkoušela, tak mě konverzace vtáhla více, než když bych se ptala učitele a dostala nějakou “učebnicovou” odpověď kolikrát bez kontextu.
Historie tvoří naši budoucnost, když ji neznáme, těžko se pak buduje.
