Směrem k Design Justice: Za hranice diverzity v designových oborech vstříc rozmanitější představě o uživateli
Není pochyb o moci, jež v sobě design pojímá ve všech svých oblastech, moci, jež je hromaděná v rukou profesionálních designérů, kteří strukturují naši realitu a dávají vzniknout formám, ovlivňujícím lidské smýšlení i každodenní činnosti. Design má nezměrný dopad na lidský život, přesto mnoho stávajících designových procesů reprodukuje strukturální nerovnost a útlak.[1] Odpověď na tuto situaci představuje Design Justice: oblast teorie a praxe, zabývající se způsobem, jakým design ovlivňuje distribuci rizik a benefitů mezi různorodé skupiny lidí. Design Justice vychází z intersekcionální analýzy Matice nadvlády (v originále Matrix of Domination) a prosazuje designové hodnoty zpochybňující a potírající nadvládu bílé rasy, hetero-patriarchát, kapitalismus a kolonialismus osadníků.[1] Staví přitom na Black Feminist Thought, vnímá rasu, socio-ekonomickou vrstvu a pohlaví jako vzájemně propojené systémy útlaku, jež společně dopadají na jedince stojící na jejich křižovatkách a vymezuje se tak oproti principům a praktikám designu, považujícím rasu, vrstvu, či pohlaví za nezávislé konstrukty. Právě užití toho, co Kimberlé W. Crenshaw, právnička a obhájkyně občanských práv a autorka teorie Intersekcionality, nazývá analýzou jedné osy, vede k opomnění skupin lidí, nacházejících se na výše zmiňovaných metaforických křižovatkách, skupin intersekčně znevýhodněných. [1] Design Justice je rovněž rozrůstající se sociální hnutí, v jehož rámci vzniklo deset principů Design Justice, směřujících odborníky k praktikování designu, jež nebude dále reprodukovat a podporovat existující nerovnosti.[2]
V tomto ohledu lze upřít pozornost právě na způsob, jakým Matice nadvlády strukturuje oblasti placeného designu. Zvláště, podíváme-li se na jednu z oblastí nejvýnosnějších, design ICT — právě technologické společnosti považuje Sasha Costanza-Chock za místa systematicky reprodukující Matici nadvlády.[3] Děje se tak prostřednictvím jejich náborových praktik, procesů povýšení, interní politiky a v neposlední řadě také produktů či služeb, jež designují. I v této oblasti obsazují místa profesionálních designérů téměř výhradně lidé, jež v Matici nadvlády zastávají vysoce privilegované pozice.[3] Tuto skutečnost prokazují i data zaměřující se na rozmanitost lidského sektoru v tech. firmách, nepřekvapivě ukazující, že zde v rámci pracovních pozic dominují bílí a asijští muži. V roce 2016 zveřejnilo 23 firem ze Silicon Valley data týkající se svých zaměstnaneckých praktik. Google a Aplle, giganti své doby, měli co se týče ženských pracovnic, jedny z nejnižších čísel. Rovněž ve většině firem tvořily 80 % a více zaměstnankyň bílé a asijské ženy.[4] Z České republiky lze zmínit poslední výsledky sčítání českých UX profesionálů: z 569 respondentů tvořili téměř 82 % muži.[5] Nadějné zítřky v tomto ohledu přináší iniciativy a skupiny posledních let, zaměřující se na rozvoj technických a designových dovedností žen, lidí barevné pleti a LGBT+ jedinců, kupříkladu BlackGirlsCode[6], Girls Who Code[7] či TransTech.[8] V českém prostředí představuje maják naděje nezisková organizace Czechitas.[9]
Přestože zaměření se na diverzifikaci pracovních sil v oblasti designu a větší genderovou a rasovou vyrovnanost je v rámci designové spravedlnosti nezbytným prvním krokem, neřeší plně problém výchozího uživatele, ve většině případů představujícího dominantní sociální skupinu — potenciálně vysoce ziskovou, ovšem představující pouze malou část lidstva.[1] Laury Penny ve svém článku, příhodně nazvaném „How San Francisco’s tech boom is widening the gap between rich and poor“ poukazuje na skutečnost, pro koho společnost designuje inovace, na čí přání a tužby se soustředí — mladých, zdravých, gramotných lidí ze střední třídy, oplývající úměrným množstvím financí, aby designovaná řešení byla patřičně výnosná.[10] Právě tato skupina lidí shoduje se s dominantní sociální skupinou tak, jak na ni S. Costanza-Chock nahlíží v rámci USA.[3] Nepochybně bychom ji mohli podobně charakterizovat i co se České republiky týče. Řešením designových řešení reprodukujících Matici nadvlády není plně ani v současnosti široce rozšířený koncept Designu zaměřeného na uživatele (UCD). UCD sice staví do popředí „uživatele z reálného světa“, ovšem problém vyvstává ve chvíli, kdy tento pojem představuje pouze omezený výsek z reálného spektra uživatelů. Navíc „domnělí uživatelé“ jsou často klasifikování v rámci světonázoru strukturovaného právě Maticí nadvlády.[3] Přirozeně zde vyvstává otázka, zda tento problém nevyřeší výše zmiňovaná větší rozmanitost designérů, narušující rovnici, na jejímž začátku (designéři) i konci (uživatelé) se nachází privilegování, bílí, heterosexuální, zdraví, gramotní, vysokoškolsky vzdělaní lidé s vyšším socio-ekonomickým statusem. Bohužel, dle výzkumů i genderově a rasově rozmanité týmy designérů mají tendenci za cílové uživatele považovat členy dominantní cílové skupiny. Soustředění designového průmyslu na sociálně a ekonomicky silnější uživatele má tak za následek prohlubování vyloučení ostatních uživatelů: jednak se snižuje jejich pravděpodobnost užívání dané služby, či projektu, jednak, vzhledem k tomu, že nejsou zastoupeni, nebo pouze minimálně, mezi uživateli, budou jejich potřeby a touhy dále odsouvány mimo zájmové pole.[3]
Krom rovnosti v sektoru profesionálních designérů je pro vyřešení výše načrtnutých problémů nutno plné zapojení jedinců s přímou zkušeností s podmínkami, které se designéři snaží změnit — S. Costanza-Chock jej dokonce považuje za nejcennější složku Design Justice.[1] Odráží ji také hned několik DJ principů, zdůrazňujících soustředění “hlasů těch, kteří jsou přímo ovlivněni výsledky designového procesu” (č. 2) a víru, “že každý je odborník na základě svých vlastních prožitých zkušeností a že všichni máme jedinečné a brilantní příspěvky, které můžeme přinést do designového procesu” (č.6).[2] Zahrnutí těchto uživatelů rovněž umožní zpětnovazební smyčku — v rámci designového procesu je možné vytvořit mechanismy odpovědnosti komunity.[1] Je samozřejmé, že změna, ke které Design Justice podněcuje, vyžaduje „redesign“ na mnoha úrovních, od jednotlivých designových firem a projektů, přes univerzity, asociace a normalizační orgány, až po národní politiky.[1] Tyto úrovně, či oblasti, jsou zároveň těsně propojeny — můžeme prosazovat vnitrofiremní politiky nakloněné rovnosti a inkluzi, nelze však vynechat otázku přístupu ke vzdělání a způsoby, jimž je design na univerzitách vyučován. Odráží principy Design Justice? Vzdělává novou generaci designérů, jež bude uznávat komunitně vedené designové praktiky a rozumět důležitosti participace uživatelů, přínosu jejich znalostí a zkušeností, vázajících se k jejich komunitám? Designéry zajímající se o reálné spektrum uživatelů, a ne pouze o jeho část, slibně předvídající ziskovost? A pokud je taková generace skutečně tvořena, bude mít prostor své znalosti, dovednosti a přesvědčení uplatnit v rámci současné kapitalistické společnosti? Nelze nezohlednit potřebu posunu státních politik směrem k designu soustředícímu se na potřeby historicky utlačovaných komunit, podněcujícímu formální komunitní odpovědnost a kontrolní mechanismy, ovšem stejně tak nelze neuvědomovat si dopad menších projektů, jako je zavádění kurzů v rámci univerzit, soustředících se na téma designové spravedlnosti. Právě ty mohou formovat jedince s chutí přispívat k tranzici.
Předložená esej poukazuje na problematiku designu, reprodukujícího stávající mocenské strukturální nerovnosti a nabádá k nahlížení za hranice prvotně nabízejících se řešení, jako je zahrnutí členů různorodých — a historicky utlačovaných — skupin do designových týmů, či uplatňování zásad a praktik Designu zaměřeného na uživatele, aniž by bylo zohledněno, na jaký výsek z potenciálních uživatelů je design soustředěný a jakým méně či více efektivně uzavírá brány. Vykresluje slepé uličky těchto řešení, stejně jako se pokouší nastínit — s velkou oporou literatury soustředící se okolo Design Justice Network — kroky, vedoucí k designovým procesům, vytvářejícím spravedlivější budoucnost. Nepokouší se přitom o jejich jasné vymezení, ale zamýšlí se nad jejich vzájemným propojením a ve svém závěru se pokouší naznačit, že i menší změny mohou mít vliv na kompletní tranzici systému. Závěrem by text rád poukázal na další designovou metodologii, která se současnou nepříznivou dynamikou designové praxe pracuje: Transition design. Právě Transition Design Framework otvírá prostor pro vizi nejen udržitelné, ale také rovné budoucnosti, respektující a zohledňující tužby jak živých, tak neživých aktérů.[11]
[1] COSTANZA-CHOCK, Sasha. Design Justice: towards an intersectional feminist framework for design theory and practice. Design as a catalyst for change — DRS International Conference 2018 [online]. Limerick, Ireland, 2018, 25–28 June, 529–540 [cit. 2022–01–16]. DOI: 10.21606/drs.2018.679, str. 530
[2] Design Justice Network Principles. The Design Justice Network [online]. 2016, summer 2018 [cit. 2022–01–16]. Dostupné z: https://designjustice.org/read-the-principles
[3] COSTANZA-CHOCK, Sasha. Design justice: community-led practices to build the worlds we need. Cambridge, Massachusetts: The MIT Press, [2020]. ISBN 9780262043458
[4] EVANS, Will a Sinduja RANGARAJAN. Hidden figures: How Silicon Valley keeps diversity data secret. Reveal [online]. Emeryville: he Center for Investigative Reporting, October 19, 2017 [cit. 2022–01–16]. ISSN 510–809–3160. Dostupné z: https://revealnews.org/article/hidden-figures-how-silicon-valley-keeps-diversity-data-secret/
[5] Výsledky sčítání českých UX profesionálů. Human of UX [online]. Human of UX [cit. 2022–01–16]. Dostupné z: https://www.humansofux.com/cz/vysledky-cz
[6] Black Girls Code: Women of Color in Technology [online]. OAKLAND: BLACK GIRLS CODE [cit. 2022–01–16]. Dostupné z: https://www.blackgirlscode.com/
[7] Programs: GIRLS ARE THE FUTURE OF TECH. Girls Who Code [online]. Girls Who Code [cit. 2022–01–16]. Dostupné z: https://girlswhocode.com/programs
[8] TransTech Social Enterpriss [online]. TransTech Social Enterpriss, 2016 [cit. 2022–01–16]. Dostupné z: https://www.transtechsocial.org/
[9] Czechitas [online]. Praha: Czechitas z.ú., 2016 [cit. 2022–01–16]. Dostupné z: https://www.czechitas.cz/?gclid=EAIaIQobChMImtSXkq-z9QIVy-N3Ch3jSQyuEAAYASAAEgJFa_D_BwE7
[10] PENNY, Laurie. Laurie Penny on a tale of two cities: how San Francisco’s tech boom is widening the gap between rich and poor. The New Statesman: International Edition [online]. United Kingdom: New Statesman, 9 April 2014 [cit. 2022–01–16]. Dostupné z: https://www.newstatesman.com/uncategorized/2014/04/tale-two-cities-how-san-franciscos-tech-boom-widening-gap-between-rich-and-poor
[11] IRWIN, Terry. The Emerging Transition Design Approach. Cuadernos del Centro de Estudios de Diseño y Comunicación [online]. 2020, 21(87), 27–54 [cit. 2022–01–15]. ISSN 16680227.
