“Studium na University College London mi změnilo život,” říká Matěj Káninský

Rozhovor s designérem Matějem Káninským nejen o práci v BBC.

Matěji, jak jsi se vlastně dostal k designu?

Řekl bych, že to byla docela dlouhá cesta. Začalo to na nižším gymplu.
V primě jsem dostal první počítač a začal chodit na kroužek, kde jsem
se učil vytvářet webové stránky ve FrontPage, HTML, CSS. Hrozně mě
to chytlo a pohltilo. Trochu později jsem začal dělat webové stránky pro svoje projekty.

Když už to vypadalo trochu k světu, začali mě oslovovat i lidé kolem mě, jestli bych jim neudělal weby a tím jsem se vlastně začal trochu živit. Potom mi můj strejda, který má PR agenturu, dal příležitost spravovat jejich web. Měl jsem z toho hroznou radost a hodně se tam při tom naučil.

Tenkrát jsem v podstatně dělal všechno sám. Vymýšlel, kódoval, dělal grafiku. Musel jsem tak nějak umět všechno, a to mi v mé pozdější kariéře hodně pomohlo.

Vystudoval jsem bakaláře přírodních věd na VŠCHT a potom jsem dostudoval inženýra se zaměřením na ekonomiku velkých podniků.
Později jsem zjistil, že mi je to hodně užitečný, protože když jsi seniornější designér, potřebuješ chápat, jak funguje byznys, jak funguje firma, jaké tam jsou procesy, role nebo funkce a jaký mají účel.

Kdy ses poprvé setkal s termínem UX?

Zhruba před 14 lety, kdy jsem dělal weby jsem se učil víc o copywritingu
a setkal jsem se v jedné knížce s termínem UX. Autor tam psal něco v tom smyslu: “… ale tady už bych fušoval do řemesla user experience designérů”. A já si říkal, to zní zajímavě, co to přesně je? Pak jsem zjistil, že to spojuje všechno, co mě baví.

Je tam byznys, design, technologie, je tam vlastně všechno. Já si tenhle moment pamatuju jako takovou tu cartoon žárovku, co se najednou rozsvítí a ty víš: “to je ono” prostě tohle chci dělat. Začal jsem se v UX víc vzdělávat samostudiem. Ale narazil jsem na limit Česka. Tenkrát se tu totiž experience design nebo human-computer interaction studovat nedalo.

Když něco dělám, tak to chci dělat pořádně, a tak jsme se s mojí tenkrát partnerkou, dneska mojí ženou rozhodli, že pojedeme do Londýna. Našel jsem tam práci v dobrých firmách jako UX designér. Začal jsem se ještě
víc vzdělávat a zároveň využívat město na maximum, co se zapojení
do různých UX a designových komunit týče.

Po dvou letech jsem se rozhodl, že bych chtěl ještě více formalizovat svoje vzdělání. Měl jsem pár kamarádů, Čechů, který už byli v Londýně léta
a několik z nich vystudovalo University College London (UCL) — obor Human Computer Interaction. Nakonec jsem se rozhodl, že do toho taky půjdu. Vzal jsem si půjčku na studium a šel jsem na UCL.
A to mi fakt změnilo život.

Jak jsi našel v Anglii svou první práci? Jak složité to bylo?

Někdy ke konci roku 2014 jsem zkoušel najít práci v Anglii ještě z Česka, ale to se mi tenkrát vůbec neosvědčilo. Pohovory probíhaly jen přes mobil, byl blbej signál, já byl děsně nervózní, a taky jsem najednou zjistil, že britský angličtině nerozumím tak dobře, jak jsem si naivně myslel. Takže těhle pár pohovorů nedopadlo, a tak jsem si řekl, že bude lepší jít do toho po hlavě.

S partnerkou jsme si každý sbalili dva kufry, já k tomu kytaru a odjeli jsme do Londýna. Měli jsme peníze asi na tři měsíce života a plán byl, že buď během té doby najdeme práci a byt anebo se holt vrátíme. Vzpomínám si, jak jsme na konci prosince 2014 seděli na hotelovém pokoji a od rána do večera projížděli inzeráty na práci a ubytování.

autor: Maťo Mišík

Měl jsem ale štěstí, protože jsem se dozvěděl o Češích, kteří v Londýně byli a dělali design. Potkal jsem se s Honzou Šrůtkem a potom ještě s kamarády Jirkou Jeřábkem a Jirkou Šiftařem. Oni mi dali tipy na specializované agentury pro nábor UX designérů. To v Česku v té době vůbec nebylo. Následně jsem se setkal s jednou agenturou. Ten samý den mi poslali asi čtyři nabídky a já jsem si vybral dvě firmy.

S jednou z nich jsem se hned potkal. To byla firma Which?, což je taková neziskovka, něco mezi českým dTestem a sdružením na ochranu spotřebitelů. A já jsem udělal maximum pro to, abych se tam dostal. Dali mi k pohovoru úkol, který byl hodně vágně zadaný, a já jsem použil snad všechny metody, co jsem v té době znal a uměl (smích), ale tu roli jsem díky tomu dostal.

Byla to role UX designéra?

Ano, byla to role UX designéra mid-level.

Co následovalo dál? Na Tvém webu vidím, že jsi pak přešel do BBC.

Ve Whichi jsem byl necelé dva roky. Měl jsem velké štěstí na fantastický tým, který mě hodně motivoval., Lidé ve firmě se o témata jako jsou UX design, interakční design, výzkum a napojení na byznys hodně zajímali
a byli v tom fakt dobří.

Navíc já jsem si tuhle firmu vybral i z toho důvodu, že je opravdu typicky britská. Chtěl jsem se zlepšit v angličtině a nechat se pohltit jejich kulturou. Protože jsem měl od všech lidí podporu, propracoval jsem se po dvou letech na seniorní pozici a dařilo se mi. A pak přišel moment, kdy jsem
si řekl, že se chci dostat do nějaké ještě větší firmy, která už to skutečně dělá dobře.

Koukal jsem se na požadavky nejlepších technologických firem na UX designery. Některé role se mi líbily, ale u všech měli požadavek na MSc, nebo alespoň bachelor v interakčním designu, HCI, psychologii a podobně.

• Bachelor — “Bachelor’s degree” bakalářský titul
• MSc — “Master of Science” magisterský titul

Můj titul Ing. z VŠCHT nebyl úplně něco, co bych jim mohl nabídnout.

Začal jsem uvažovat o studiu na UCL. Přemýšlel jsem, jestli se mi to vyplatí, nebo nevyplatí. Kluci, kteří ho už absolvovali mi řekli, že mi to může hodně dát a že tam poznám zajímavé lidi z celého světa. Že se tam potkám s kantory, kteří jsou v téhle disciplíně v akademickém světě vlastně takové světové celebrity.

Tak mi to celé začalo dávat smysl a hrozně jsem se pro to nadchnul. Několik měsíců jsem jenom šetřil, pak si k tomu vzal v Česku půjčku na studium, přihlásil jsem se na UCL, a dostal se tam.

Ten rok jsem se v podstatě pořád učil, něco zkoušel, chodil na meetupy. Nakonec jsem dosáhl výborných výsledků. Mně vlastně ze začátku bylo úplně jedno, jaké budu mít známky, mě šlo o ty znalosti. Koneckonců jsem to dělal pro sebe. Ale asi díky té píli jsem měl nakonec nejlepší výsledky
z celého ročníku. Podařilo se mi také, abych měl jako supervizorku k diplomové práci Yvonne Rogers, což je právě jedna z nejznámějších lidí
v naší komunitě. Je empatická, přístupná, extrémně chytrá, ale zároveň dokáže všechno vysvětlit fantasticky lidským způsobem.

Ona mě potom doporučila pro spolupráci s Intelem a další skvělou výzkumnicí Sarah Gallacher, která se v té době z části věnovala akademické kariéře na UCL a z části právě výzkumu pro Intel.

Projekt, který jsem pod jejich vedením dal dohromady nakonec vyhrál několik ocenění, včetně britské UX award, a tohle všechno dohromady
mi začalo otvírat dveře k dalším firmám.

O absolventy UCL mají zájem docela zajímavé firmy. Začal jsem se bavit
s Googlem, s Facebookem a zároveň byla zrovna otevřená role v BBC. Nakonec byla nejrychlejší domluva, a i nejzajímavější práce v BBC. Tam
mi také nabídli seniorní roli, a tak jsem hned po tomhle roce stráveném
na univerzitě, nastoupil do týmu BBC.

Ještě se vrátím k tomu Tvému projektu, co bylo jeho obsahem?

Celý projekt byl pod hlavičkou Intelu. V Londýně měli pětiletý grant,
na kterém zkoušeli různé nové technologie, a to přímo v olympijském parku po olympiádě 2012. Říkalo se, že olympijský park je taková “Living lab”, kde se zkouší nové technologie, které se pak můžou rozšiřovat dál
do Londýna.

Jeden z projektů, na kterém Sarah dělala a na kterém jsem pak pracoval, byl o malých boardech (elektronická deska s mikrokontroléry), které pomocí machine learning už v té době analyzovaly data z okolního prostředí.

Tenhle projekt byl hrozně zajímavý a taky super divný, protože oni v tom parku snímali ultrazvuk — konkrétně volání netopýrů, které potom dál analyzovali. Prostě projekt, na který jen tak nenarazíš. Šlo o vyzkoušení nové technologie. Pro můj projekt byla tahle technologie základem a já jsem se její výsledky snažil hravou formou zpřístupnit běžné populaci.
Do téhle doby jsem dělal ve své praxi jen digitální produkty. Na UCL
mě strašně zaujala možnost přičichnout si víc k hybridnímu — fyzickému, digitálnímu designu.

Měli jsme úžasného kantora, akademika a researchera Nicolaie Marquardta, který také dělá v Microsoftu a je spoluautor knihy Sketching User Experiences: The Workbook. S ním jsme měli předmět fyzického prototypování. To byl obor, kterým jsem byl docela nedotčený. A zase jsem se do toho pustil. Nakoupil si hodně knížek, koukal na videa a naučil se
s Arduinem, s Raspberry Pi, 3D tiskem, řezání laserem atd.

Ten projekt byl hodně o propojování fyzického a digitálního světa, a to mě strašně bavilo. Věřil jsem, že je v tom budoucnost, protože už v té době bylo jasné, že cokoliv, co ještě nemá digitální interface, tak ho brzo mít bude.

zdroj: Asociace UX

Jak vypadal Tvůj život designéra v BBC?

Práce v BBC mě opravdu hodně nastartovala, protože jsem poprvé měl možnost vidět a zažít si, jak vypadá velký světový designový tým.

Asi každému nepřijde na mysl, že BBC rovná se super designová firma.
Ale pamatuju si, že když měl v Londýně přijít na meet-up někdo z BBC,
tak jsi věděl, že přijde s něčím strašně zajímavým a novým. V BBC už měli za sebou velkou část transformace, kdy se z televize, rádia a všeho,
co BBC reprezentuje, měla stát opravdu moderní digitální organizací.

Měl jsem možnost přijít do BBC v momentu, kdy už se té práce na transformaci hodně moc udělalo. Designové týmy byly nastavené tak,
jak jsem o tom četl v moderních knížkách.

Byly tam dobře udělané produktové týmy a celá struktura byla promyšlená. Koneckonců šéf Designu & UX, jak se designové oddělení v BBC jmenuje, dělal předtím v IDEO, a teď pracuje jako Senior Director v Applu. Celý leadership tým byl opravdu zkušený a zároveň otevřený, takže jsme
se toho všichni hrozně naučili.

Na britské kultuře se mi navíc strašně líbilo to, co v Česku pořád vídám příliš málo: participace, otevřenost, a taková ta britská slušnost. Bylo to úplně na jiné úrovni, než na co jsem byl zvyklý z Čech a tahle zkušenost formovala zásadně můj přístup k práci a lidem.

Náš designový tým byl vlastně velkorysý, protože často máš v organizacích produktový tým s jedním designérem nebo designérkou. My jsme měli
2 až 4 designéry v jednom produktovém týmu, takže jsem mohl práci
úplně jinak rozdělovat. Náš tým byl považovaný za Top performance team
v rámci všech produktů BBC, takže se od nás i některé další týmy učily,
jaké metody my používáme a co zkoušíme.

Navíc jsme měli v týmu různě zkušené lidi od juniorů až po seniory.
To mi dalo možnost začít se učit vést juniornější designery. Spoustu
věcí jsem udělal blbě, spoustu věcí jsem udělal dobře. Ale vlastně tím,
že firemní kultura byla nastavená tak otevřeně, člověk dostával konstruktivní a podporující zpětnou vazbu a mohl se rychle učit.

Pro představu — kolik zhruba lidí měl jeden produktový tým v BBC?

Byl to takový ten učebnicový produktový tým, kde máš většinou, jednoho produktového manažera, byznys analytika a k tomu máš někoho, kdo zařizuje celé delivery. Potom řekněme 5 až 6 inženýrů a v různých momentech řekněme 1 až 4 designérů. Ale je dobré zmínit, že jenom designový tým, včetně výzkumníků a copywriterů už v té době měl
přes 200 lidí, takže to už byl opravdu velký tým.

A výzkumníci byli součástí těch týmů, nebo byli zvlášť?

Očekávalo se, že běžný výzkum si designéři dělají sami. Dedikovaný tým výzkumníků se soustředil na pokročilejší výzkumné metody, které vyžadují větší čas, delší přípravu a stojí víc peněz. To byli lidi, kteří měli např. titul PhD. z psychologie, nebo za sebou měli UCL HCI kurz a soustředili se třeba na deníkové studie, etnografické studie a na navrhování delších výzkumných programů. Případně nám radili, jakou metodu zvolit.
Byli takoví naši mentoři výzkumu.

Pak jsi se vrátil zpátky do Čech a nastoupil jsi do Škody Auto. Je to tak?

Začal jsem hledat nějakou novou výzvu. Měli jsme také s mojí ženou pocit, že už bychom se možná pomalu mohli vrátit do Čech, a začali jsme se rozhlížet po nějaké práci.

Jednou jsem zahlédl inzerát, že Škodovka hledá interakčního designéra. Nabídka pozice byla ale formulovaná spíše pro někoho kariérně mladšího. Přesto mě zaujala, protože automobilový průmysl spojoval to, co mě v té době hrozně lákalo, a to je propojení toho fyzického a digitálního. A vůbec elektromobilita je zajímavé téma.

Nakonec jsme se dohodli na redefinici té role tak, aby to bylo oboustranně zajímavé. Po necelých čtyřech letech jsme se tedy přestěhovali zpátky do Čech a začal jsem pracovat ve Škodovce.

A co nyní?

V současné době jsem na volné noze a vyžívám svoje zkušenosti
v konzultacích. Pomáhám klientům, typicky členům představenstev,
nebo vedoucím designu. Například s rozvojem produktové vize,
se zvýšením produktivity designérského/produktového týmu, posouzením jejich vyspělosti v oblasti UX a CX, s realizací DesingOps, s vedením důležitých workshopů, s koučováním, mentoringem a tak podobně.

Co dělá dobrého designéra, dobrým designérem? Co to vlastně je?

Těžká otázka. Ještě se mě na ni asi nikdo nezeptal. První, co mi naskočilo je, že v různých fázích designérského života budeš potřebovat různé typy dovedností. Některé budeš dál rozvíjet, některé naopak budou ztrácet na důležitosti a některé naopak na důležitosti získají později než v té první fázi, kdy začínáš jako hands-on designer.

Někdo u hands-on designového řemesla zůstane a bude se pořád zlepšovat. Někdo se třeba víc posune do manažerské role a najednou to, že umí využívat každou novou funkci, která přijde každý týden do Figmy, už třeba přestává být tak zásadní.

- Figma je webová aplikace pro návrh uživatelských rozhraní, která umožňuje týmovou spolupráci a testování designů v reálném čase na různých zařízeních.

Za mě toho dobrého designéra/ku dělá to, že chápe svojí roli v tom smyslu, že řešení hledá pro někoho, že ho nedělá pro sebe. To zní asi triviálně,
ale často se setkávám s tím, že se nám tohle ztratí z obzoru.

Někdy se totiž až příliš zaměříme na různé nástroje a metody,
a zapomeneme, že jsou to jen prostředky vedoucí k našemu cíli.
Tím cílem je vlastně porozumění problému a vytvoření nejlepšího možného řešení pro konkrétní uživatelskou skupinu, přičemž zohledňujeme i dopady na další skupiny. A to všechno s ohledem
na dostupné zdroje a technologické možnosti organizace.

Nakonec je ale nejdůležitější, aby to řešení bylo skutečně realizováno.
Často říkám, že opravdu důležitá jsou jen ta řešení, která se dostanou
k lidem. Ne ta, která jsme si idealizovali na workshopech, ale ta, která
se promění v realitu.

Budu se koukat, jestli designér/ka má tohle vždycky na paměti. A také na to, jestli je ten člověk proaktivní, jestli ho to baví, stále se učí, reflektuje a je zdravě kritický. Jestli experimentuje, nebojí se rychle prototypovat a umí
si říct o zpětnou vazbu.

Co podle mě také dělá dobrého designéra je to, že opravdu investoval
do svého rozvoje a vzdělání. Že se učí, jak praxí, tak třeba z akademického prostředí. Znám spoustu samouků, kteří neví, že existuje HCI, že existuje opravdu hodnotná akademická literatura v našem oboru.

Tam vnímám i pro sebe velkou transformaci. Než jsem tuhle oblast objevil, četl jsem sice hodně knížek a blog postů, ale o akademickém prostředí jsem si myslel, že je od praxe odtržené. To byla ale moje neznalost.

Když mentoruješ juniorní designéry/ky, tak jak s nimi pracuješ?

Myslím si, že je opravdu důležité je nepřehltit, podpořit je a navrhnout cestu. Mají toho tolik, každá metoda je pro ně nová. Jako seniornější designéři už si obtížně dokážeme představit, jaké je to úplně na začátku,
a taky že se svět posunul a začínat dneska je jiné, než když jsme začínali my. Je extrémně důležité dostávat zpětnou vazbu.

Já jsem zpětnou vazbu dostával, aktivně jsem si o ni říkal, a díky tomu
se mi postupně daří pracovat mnohem efektivněji. Pracuji s nimi individuálně, ale obecně v porovnání se seniory a leadery, méně koučuju
a víc mentoruju. Tzn. často dávám konkrétní doporučení. Zatímco
u seniorů častěji koučuji a snažím se jim asistovat v nalezení řešení.

S juniory pracuji tak, abych jim nezkazil jejich nadšení. Designéři jsou
totiž většinou hrozně nadšení, takže je spíš podporuju v tom, aby si věci zkoušeli, aby se z nich učili, aby je reflektovali, byli kritičtí, vyzkoušeli
si všechny disciplíny, nezavírali se před výzkumem, nezavírali se před grafickým designem apod.

Budou vědět, jaká ta disciplína je, co se za ní skrývá a bude to pro ně užitečné. Bude se jim pak lépe spolupracovat. Ale hlavně, pokud si
to člověk nevyzkouší opravdu na sobě, jenom si něco čte a domýšlí si,
tak bych řekl, že nikdy opravdu neví.

Já jsem velký proponent Design doing. Design thinking je důležité, ale designéři mají být “doers”. Designéři jsou lidé, kteří mají něco vytvářet, kteří mají něco navrhovat, zapojovat další lidi. Jsou často lepidlo v nějakém projektu, které ty lidi dává dohromady. A proto je pro nás tak důležité být multidisciplinární, rozumět více věcem.

Takže tohle také doporučuju mladým designérům. Aby se nezavírali
do nějaké jedné konkrétní specializace příliš brzo.

Poslední otázka. Když bys znovu stál na začátku své vlastní kariéry, ale s těmi zkušenostmi, co teď máš, co bys udělal jinak?

Jedna věc, která se ale už v Česku za tu dobu změnila je, že bych asi šel ještě dřív design studovat. Zároveň mi ale nepřijde úplně špatný nápad, mít předtím nějaké zkušenosti, protože pak by moje motivace ke studiu byla mnohonásobně vyšší oproti tomu, když jsem šel po střední na vysokou.

Vlastně si myslím, že je dobrý nápad mít nějakou praxi a až potom si jít dostudovat to, co opravdu vím, že mě baví, že potřebuju, že se o tom chci víc dozvědět. Možná bych ještě dřív začal chodil na konference a meetupy, klidně i několikrát týdně, pokud jsou (tak jsem to dělal v Londýně).

Je také důležité mít rozhled, a zvědomit si, že design není jediný obor, kterému potřebuju rozumět, pokud chci být úspěšný v nějaké organizaci. Snažil bych se dřív dozvědět ještě víc o produktovém managementu, inženýringu a dnes hlavně o AI. Nebo alespoň nasát, jak to v té dané komunitě funguje, jak ti lidé přemýšlí, jaké problémy řeší.

Myslím si, že se dá kariéře designéra hodně pomoct, když nejsme zavřeni jen
v designu, ale opravdu se zajímáme o všechny související obory o inovace v nich.

Přál bych si také, aby lidi, kteří teď začínají, měli kolem sebe co největší podpůrnou komunitu, která bude otevřená a bude je podporovat, motivovat.

Já myslím, že když už člověk tohle má, tak moc víc nepotřebuje.
Pokud má kolem sebe podporující prostředí a vnitřní motivaci
se něco naučit a dokázat, tak to musí dobře dopadnout.

Super, moc děkuju Matěji za rozhovor. Měj se krásně a ať se Ti daří.

- Email: matej@kaninsky.com
- Web: matejkaninsky.com/
- LinkedIn: https://www.linkedin.com/in/matejkaninsky/