Teorie kulturních dimenzí podle Geerta Hofstedeho

Člověk je tvor společenský, tím pádem je každý z nás součástí širší společnosti a kultury. Není žádný pochyb o tom, že prostředí, ve kterém žijeme, nás může do velké míry ovlivnit a formovat naši osobnost. Abychom se více dozvěděli o vlivu kultury na naše každodenní životy, tak si v článku podrobněji představíme Teorii kulturních dimenzí, se kterou přišel nizozemský vědec Geert Hofstede.

Obr. 1 — grafické znázornění Hofstedeho kulturních dimenzí

Představení teorie kulturních dimenzí

Jako první se teorií kultury začali systematičtěji zabývat psycholog Daniel Levinson a sociolog Alex Inkeles v roce 1954. Ti na základě studia literatury o kulturní antropologii rozpoznali základní problémy, které se vyskytují v každé kulturní společnosti: vztah k autoritě, sebepojetí jedince (vztah jednotlivce ke společnosti, vnímání maskulinity a feminity) a způsoby zacházení s konflikty.[1]

V druhé polovině 60. let byl holandský vědec Geert Hofstede americkou mezinárodní společností IBM pověřen k provedení výzkumu, který byl zaměřený na zaměstnance pracující v několika desítkách poboček této organizace po celém světě. Jako nejvhodnější metoda pro sběr dat bylo určeno dotazníkové šetření. Tyto dotazníky se zaměřovaly na nejrůznější aspekty chování lidí v prostředí velké nadnárodní korporace a jejich ochotu spolupracovat s ostatními zaměstnanci.[2]

Tento průzkum byl realizován v letech 1967–1973 a Hofstede v něm potvrdil hypotézu, se kterou předtím přišli Inkeles a Levinson. Na základě výzkumu určil čtyři dimenze kultury, které jsou měřitelné ve vztahu k jiným kulturám. Za čtyři hlavní dimenze považoval:

• Vzdálenost k moci
• Kolektivismus vs. individualismus
• Maskulinita vs. feminita
• Vyhýbání se nejistotě

Jak pokračovaly další výzkumy v této oblasti, tak byly později přidány ještě další dvě dimenze:[3]

• Dlouhodobá vs. krátkodobá orientace
• Požitkářství vs. zdrženlivost

Dimenze vzdálenosti k moci — (Power distance, PDI)

V kulturách s velkou mocenskou vzdáleností, jsou charakteristické pevně nastavené hranice mezi sociálními vrstvami a nerovnosti považovány za přirozené a tato společnost uznává privilegia vybraným skupinám. Předpokládá se, že elita užije svoji moc ke rozšíření svého bohatství. Jejich postavení je posilováno symbolickým chováním, které pomáhá, aby působili co nejmocnějším dojmem a jejich hlavní zdroje moci představují loajální rodinní příslušníci a přátelé, osobní charisma či schopnost dát ukázat navenek sílu. Mocenský systém lze změnit pouze pomocí revoluce. I když revoluce proběhne úspěšně, tak nedojde ke změně mocenského systému. Nová elita totiž začne časem opakovat chování svých předchůdců, v čemž jsou podporováni převažujícími hodnotami, které jsou silně spjaty s nerovností.

V kulturách s nízkou mocenskou vzdáleností je naopak kladen důraz na rovnost. Politická moc je zde založená více na praktické ohledy než na tradice. V těchto společnostech převažuje názor o nutnosti oddělení politiky a náboženství a užití moci musí být podřízeno právním zákonům. Nerovnost je v zásadě považována za nežádoucí, a i když je nevyhnutelná, tak by měla být politickými prostředky minimalizována. Zákon musí zaručovat každému stejná práva na bez ohledu na jeho postavení. Většina zemí zařazených do této kategorie jsou poměrně bohaté se silnou střední třídou a příjmy bývají méně nerovnoměrně rozděleny než v zemích s velkou vzdáleností moci. Mocenský systém se zde mění postupným vývojem společnosti, aniž by musela proběhnout násilná revoluce.

Hofstede dimenzi vzdálenosti moci definuje jako „rozsah, v němž méně mocní členové institucí a organizací v dané zemi předpokládají a přijímají skutečnost, že moc je rozdělována nerovně“. Z výzkumu zaměstnanců IBM, kteří zastávali stejné pozice, ale pocházeli z různých zemí, umožnil každé ze zkoumaných zemí přiřadil tzv. Index vzdálenosti moci (PDI). Tabulka hodnot PDI ukázala, že rozdíly mezi povoláními byly největší v zemích s nejnižšími hodnotami PDI a poměrně malé v zemích s vysokými hodnotami PDI.

Není bez zajímavosti, že méně vzdělaní zaměstnanci v povoláních s nízkým statutem v západních zemích zastávají více konzervativní a autoritářské názory než jejich spoluobčané v zaměstnáních s vyšším statutem. Tato skutečnost byla již objevena a popsána několika sociology. Tyto autoritářské hodnoty se neprojevují jen na pracovišti, ale také v domácnostech těchto lidí, například tím, že rodiče pocházející z nižší třídy vyžadují od svých dětí více poslušnosti než rodiče ze střední třídy.[1]

Dimenze individualismu a kolektivismu — (Individualism vs collectivism, IND)

Převážná část lidstva ve světě žije ve společnostech, ve kterých zájem skupiny převazuje nad zájmem jednotlivce. Tyto společnosti se nazývají kolektivistické. Ve většině kolektivistických společností tvoří rodinu skupina lidí žijící v těsném společenství. Rodinu tak netvoří pouze rodiče a jejich děti, ale i širší příbuzenstvo či jiní spolubydlící. Když se pak dítě vyrůstávajíc v tomto prostředí stane dospělým, naučí se o sobě přemýšlet jako o části skupiny. Nevnímá sám sebe jako samostatnou jednotku. Takové životní smýšlení nevzniká na základě volby, ale je dáno přirozeně.

Menší část lidí zase žijí ve společnostech, v nichž zájem jednotlivce převládá nad zájmy skupiny a nazývají se tak individualistické. Tyto společnosti bývají tvořeny z nukleárních rodin — rodiče a jejich děti. Další příbuzní se vyskytují zřídka a nemají na chod nukleární rodiny velký vliv. Děti z takových rodin se, jak vyrůstají, brzy naučí myslet o sobě jako o samostatném individuu. Cílem výchovy dítěte je naučit ho samostatnosti a očekává se, že jakmile bude samostatné, tak rodiče opustí. Není neobvyklé, že dítě po opuštění domova omezí styky s rodiči na minimum.

Když byly v rámci výzkumu zkoumány pracovní síly mezi zaměstnanci IBM, tak z nich vyplynulo, že lidé ze zemí s více individualistickou společností preferovali mít práci, která jim ponechá dostatek volného času na jejich osobní život. Zároveň si přáli mít v práci velkou míru volnosti a aby pro ně byla výzvou a osobním naplněním. Na druhé straně pro zaměstnance pocházející ze zemí s kolektivistickou strukturou společnosti bylo důležité mít možnost se učit a rozvíjet své dovednosti, mít kolem sebe přívětivé pracovní prostředí a plně uplatnit své schopnosti.

Hofstede definuje individualismus jako „stupeň samostatnosti ve společnosti“. Vyjadřuje, v jaké míře lidé jednají jako jednotlivci. V opačném případě jde o kolektivismus, kdy jednotlivci jednají převážně jako členové sociálních skupin a přemýšlejí o sobě více jako o skupině než jako jednotlivci. Individualismus se vyznačuje volnými svazky mezi jedinci a lidé upřednostňují ve svém zaměstnání osobní nezávislost a naplnění než loajalitu k nadřízenému. Na druhé straně pro zaměstnance pocházející ze zemí s kolektivistickou strukturou společnosti bylo důležitější mít možnost se učit a rozvíjet své dovednosti, mít kolem sebe přívětivé pracovní prostředí a plně uplatnit své schopnosti.[2]

Dimenze maskulinity versus feminity — (masculinity versus femininity, MAS)

Třetí dimenze souvisí s tím, zda v dané společnosti převažuje vliv hodnot spojených s mužským, či ženským pohlavím. Které chování a činnosti je považováno za „maskulinní“ či „femininní“ se liší nejen v tradičních, ale i v moderních společnostech. Tyto rodové role jsou pevnou součástí každé společnosti.

Na základě Hofstedeho výzkumu bylo určeno skóre indexu maskulinity (MAS) pro všechny zastoupené země. Zeměmi, které v rámci indexu MAS skórovaly nejblíže femininnímu pólu, byly Švédsko, Norsko, Holandsko a Dánsko. Naopak nejblíže k maskulinnímu pólu se nacházely některé země latinskoamerické (Venezuela, Mexiko, Kolumbie, Ekvádor) a asijské (Japonsko, Čína, Filipíny).

Maskulinně orientované společnosti mají tendenci více prosazovat agresivní a ambiciózní přístup, naproti tomu femininní společnosti jsou spíše umírněnější a snaží se o nalezení vhodného kompromisu. Hofstede určil několik hlavních odlišností, jimiž se vyznačují maskulinní společnosti od femininních. Mezi ně lze zahrnout potřeba být asertivní a ambiciózní jako podmínka úspěchu, upřednostnění zaměstnání nad rodinou, vzhlížení k silným vůdcům a jasně vymezené genderových rolí ve společnosti.[4]

Dimenze vyhýbání se nejistotě — (uncertainty avoidance, UAI)

Podle Hofstedeho je tato dimenze jako „stupeň, v němž se příslušníci dané kultury cítí ohroženi nejistotou nebo neznámými situacemi“. Byla vymezena na základě otázek, který se týkaly pracovního stresu, postojů k dodržování předpisů a zájmu setrvání v pracovní organizaci po dlouhou dobu a jejich odpovědi u respondentů ukazovaly úroveň úzkosti ve vztahu k nejisté budoucnosti.

Pocity nejistoty nejsou jen osobní, ale mohou být i sdíleny s jinými členy téže společnosti. Stejně jako hodnoty popsané v předchozích třech dimenzích, jsou pocity nejistoty získané a naučené. Tyto pocity a způsoby patří ke kulturnímu dědictví společností a jsou přenášeny a upevňovány základními institucemi (rodina, škola, stát). Nacházejí svůj obraz v hodnotách, které kolektivně vyznávají členové dané společnosti. Jejich kořeny nejsou racionální, ale jsou důsledkem společenských vzorců chování.

Krajní nejednoznačnost vytváří v lidech úzkost, tak si každá společnost vytvořila způsoby, jak ji zmírnit. Tyto způsoby patří do oblasti techniky, práva a náboženství. Technika lidem pomáhá vyhnout se nejistotám zapříčiněnými přírodou. Právo a zákony se pokoušejí omezit nejistoty v chování druhých lidí. Náboženství je způsob nacházení vztahu k nadpřirozeným silám, o nichž se předpokládá, že určují budoucnost člověka a pomáhá přijmout nejistoty, kterým se jedinec nemůže ubránit.

Výsledný index vyhýbání se nejistotě (UAI) měl také vliv na politické postoje a občanskou angažovanost ve zkoumaných zemích. Občané ve státech se silným vyhýbáním nejistotě se méně zajímali o politiku a projevovali menší důvěru politikům a vládním úředníkům své země. Naopak občané ze zemí se slabým vyhýbáním nejistotě se častěji podílejí na činnosti dobrovolných sdružení nebo na činnostech, které jejich společnosti prospívají.[1]

Dimenze dlouhodobé versus krátkodobé orientace — (long-term versus short-term orientation, LTO)

Pátá dimenze byla přidána později. Objevil ji sociální psycholog Michael Harris Bond, který žil dlouho v Asii, když srovnával hodnotové orientace obyvatel evropských zemi a Číny. Zároveň zjistil, že dimenze vyhýbání se nejistotě, není zejména pro čínské prostředí příliš důležitá. Bond nově objevenou dimenzi původně označil za konfuciánský dynamismus, ale Hofstede ji přejmenoval na dlouhodobou a krátkodobou orientaci, aby zněla univerzálněji a nevyvolávala dojem, že se vztahuje pouze na kultury ovlivněné konfucianismem.

Tato dimenze je zaměřena na schopnosti plánovat vzdálenou budoucnost. Znaky dlouhodobé orientace je například cílení na budoucí výsledky, dlouhodobé investice, v případě krátkodobé orientace lze hovořit o preferenci okamžitých výsledků a plnění závazků. Dlouhodobě orientované společnosti se dle Hofstedeho vyznačují očekáváním nejdůležitějších událostí v budoucnu, přizpůsobením člověka okolnostem, posuzováním špatného a dobrého dle aktuální situace, snahou učit se od ostatních, vytrvalostí či soutěživostí studentů i zaměstnanců.

Na vrcholu indexu dimenze dlouhodobé a krátkodobé orientace (LTO) jednoznačně dominují východoasijské země — Čína, Hongkong, Tchaj-wan, Japonsko, Jižní Korea a Vietnam jako země s dlouhodobou orientací. Evropské země zaujímají pozice ve středu tabulky a anglicky mluvící země skórují na straně krátkodobé orientace.[2]

Dimenze požitkářství versus zdrženlivost — (indulgence versus restraint, IND)

Poslední a zároveň nejnovější dimenzi kultury Hofstede přidal do teorie až v roce 2010 ve spolupráci s bulharským lingvistou Michaelem Minkovem. Vychází také z dotazníkových šetření a částečně navazuje na předchozí, pátou dimenzi. Z výzkumu vyplynulo, že dlouhodobě orientované společnosti jsou spíše zdrženlivé a krátkodobě orientované kultury více požitkářské.

Požitkářství souvisí se svobodným uspokojováním vlastních potřeb a tužeb jedinců užívat si života. Naproti tomu zdrženlivost se pojí s potíráním individuálních tužeb a potřeb jedinců prostřednictvím velmi přísných sociálních norem. K rysům, jenž můžeme zařadit do zdrženlivé kultury, patří například: nižší počet lidí cítící se šťastně, menšího počtu šťastných lidí, vnímání vlastní bezmocnosti, nižší význam volného času, tendence vzdělané populace plánovat rodičovství, menší podíl sportovních aktivit či vyšší počet policistů v populaci.

Obecně zdrženlivější jsou kultury v Asii, muslimské země či státy východní Evropy, naproti tomu požitkářské společnosti můžeme naleznout v Severní a Jižní Americe, západní Evropě a vybraných státech subsaharské Afriky.[3]

Výzkumy pracující s teorií kulturních dimenzí

• Revisiting Hofstede’s Dimensions: Examining the Cultural Convergence of the United Stated and Japan

Tento výzkum byl veřejně publikován v roce 2012 a pracovali na něm vědci z University of West Georgia. Studie se věnuje kulturní konvergenci mezi Japonskem a USA. Cílem výzkumu bylo zjistit, jaký vliv měly společenské změny v posledních desetiletích na mezinárodní vztahy mezi těmito zeměmi a jak velké kulturní změny v nich proběhly.

Výsledky studie ukázali konvergenci mezi oběma zeměmi ve vyšší míře, než výzkumníci čekali. Zjistilo se, že zatímco USA byla v době původního výzkumu více individuální, femininní s nižší vzdáleností k moci, v průběhu posledních let se poměr mezi zeměmi obrátil a nyní je v této pozici Japonsko. V dimenzi dlouhodobé orientace byla taktéž zaregistrována konvergence. Výzkum tedy ukázal, že s rostoucí globalizací se nutně zvyšuje i vzájemný vliv různých zemí.[5]

• An exploratory study of Hofstede’s cross-cultural dimensions in construction projects

V rámci tohoto výzkumu z roku 2002 byla teorie kulturních dimenzí použita na vzájemnou komparaci dvou zemí, v tomto případě autoři studie Low Sui Pheng a Shi Yuquan porovnávali kulturní dimenze Číny a Singapuru.

Primárními důvody ke vzniku této studie těchto zemí byly ekonomické a pracovní aspekty, kdy pochopení obou kultur představuje do budoucna lepší porozumění a spolupráci. Ignorace kulturních rozdílů by mohlo znamenat pro obchodním odvětví finančně nevýhodné. Singapurská stavební firma si tyto fakta dobře uvědomila a provedla tento výzkum zaměřený na Čínu, která představuje lukrativní stát s širokým spektrem nabídek. Cílem studie je tedy zefektivnění vzájemné komunikace a získání lepší pozici na trhu.

Z výsledných dotazníků se vypočítaly kulturní modely a tím byly zjištěny i požadované hodnoty. Získané informace ukázaly rozdíly ve vedení společností v Číně oproti Singapuru. Celá tato práce především poskytuje dobrého průvodce pro manažery k analýze kulturních dimenzí v kontextu stavebních projektů.[6]

Kritika teorie kulturních dimenzí

Žádná teorie není v praxi dokonalá a ani Hofstedeho teorie kulturních dimenzí neušla kritice. K největším kritikům této teorie patří britský vědec Brendan McSweeney. McSweeney zmiňuje, že Hofstedeho pojetí teorie je příliš generalistické. Podle jeho názoru není možné z tak malého vzorku respondentů pracujících v jedné lokalitě vytvářet závěry chování celé společnosti. Podle McSweeneyho není výzkum národně reprezentativní a Hofstede automaticky předpokládá automatické sdílení společné národní kultury.[7]

Využití teorie v informačním chování

Ačkoliv teorie kulturních dimenzí spadá spíše do oblasti sociologie, tak i zde můžeme najít souvislost s informačním chováním. Tato teorie nám může posloužit jako dobrá pomůcka při zkoumání informačního chování jedinců. Podobné dotazníkové šetření můžeme dobře využít v každé instituci, ať už je veřejná či soukromá. Není nutné ji aplikovat pouze na jednotlivé národy, ale můžeme ji vyzkoušet i v menším měřítku a zhodnotit tak své zaměstnance či klienty.

Použitá literatura:

[1] HOFSTEDE, Geert a Gert Jan HOFSTEDE: Kultury a organizace: software lidské mysli : spolupráce mezi kulturami a její důležitost pro přežití. Praha: Linde, 2007.

[2] HOFSTEDE, Geert: Culture’s Consequences: International Differences in Work-Related Values. Cross Cultural Research and Methodology Series. 1984.

[3] HOFSTEDE, Geert, HOFSTEDE Gert a Michael MINKOV: Cultures and Organizations: Software for the Mind. McGraw Hill. 2010.

[4] Geert Hofstede and associates: Masculinity and Femininity: The Taboo Dimension of National Cultures. Thousand Oaks CA: Sage Publications, 1998.

[5] BERGIEL, Erich B., Blaise J. BERGIEL a John W. UPSON: Revisiting Hofstede’s Dimensions: Examining the Cultural Convergence of the United States and Japan. American Journal of Management. 2012, Vol. 12, No. 1, pp. 69–79. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/284043384_Revisiting_Hofstede's_Dimensions_Examining_the_Cultural_Convergence_of_the_United_States_and_Japan

[6] PHENG, Low Sui, YUQUAN Shi. An exploratory study of Hofstede’s cross-cultural dimensions in construction projects. Management Decision. 2002, Vol. 40, №1, pp. 7–16, ISSN 0025–1747. Dostupné z: http://dao.anhviet.free.fr/Doc/Du%20hoc%20Ba%20Lan/Cross%20Culture%20management/hofstede.pdf

[7] MCSWEENEY, Brandon. Hofstede’s Model of National Cultural Differences and their Consequences: A Triumph of Faith — a Failure of Analysis. Human Relations [online]. 2002, vol. 55, no. 1, s. 89–118. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/247717730_Hofstede's_Model_of_National_Cultural_Differences_and_their_Consequences_A_Triumph_of_Faith_-_a_Failure_of_Analysis