Typologie inovací

Pojem inovace se dříve používal spíš jen v ekonomické sféře, ale díky moderní době, ve které žijeme se tento pojmem stal nedílnou součástí našich životů. V minulosti byly inovace vnímány spíše negativně, a to hlavně kvůli konzervativnímu rázu společnosti, ale díky postupnému rozvoji společnosti došlo ke změně lidského názoru na inovace. Na přelomu 19. a 20. století došlo zatím k největšímu rozvoji inovátorství, a to během vědecko-technické revoluce. Inovace nemusí být vždy jen přínosné a některé mohou mít dokonce až ničivý dopad (např. vynález gilotiny nebo atomové bomby). (Rýdl, 2010)

V literatuře můžeme nalézt mnoho definic inovace, z toho většina se odlišuje zejména podle toho, v jakém kontextu je o inovacích pojednáváno.

Podle dokumentu Národní inovační strategie ČR chápeme inovaci jako obnovu a rozšíření škály výrobků a služeb a s nimi spojených trhů, vytvoření nových metod výroby, dodávek, distribuce, zavedení změn řízení, organizace práce, pracovních podmínek a kvalifikace pracovní síly. Inovace má za cíl zvýšit tržní hodnotu konečného produktu. (Úřad vlády ČR, 2004)

Podle Druckera (1993) je inovace změna výnosnosti zdrojů, změna hodnot a uspokojení, které z daných zdrojů získává spotřebitel.

Stejně jako je mnoho definic slova inovace je i mnoho typů, jak inovace můžeme rozlišovat. Zde je několik za nich uvedeno:

Udržitelné versus převratné inovace

Rámec navržený Clytonem Christensenem rozlišuje mezi udržitelnými a převratnými inovacemi. Udržitelnou inovací je zlepšování produktu nebo služby na základně potřeb zákazníků, které jsou známé (př. rychlejší mikroprocesory). Na druhé straně převratné inovace se týkají procesu, při kterém nový produkt nebo služba vytvoří úplně nový trh, který nakonec vytlačí již zavedené konkurenty (př. tranzistorové rádio). Christensen tvrdí, že převratné inovace jsou zásadní pro dlouhodobý úspěch v podnikání, jelikož převratné inovace často umožňují převratné technologie. (Christensen, C., Raynor, M. & McDonald, R., 2015)

Schumpeterova inovační teorie

Joseph Alois Schumpeter byl jedním z nejvlivnějších lidí, kteří začali termín inovace používat ve významu něčeho neobvyklého. Ve svém díle „Teorie ekonomického vývoje“ Schumpeter popsal vývoj jako historický proces strukturálních změn, který je řízen inovacemi. Dále ho rozdělil do pěti typů:

1) uvedení nového výrobku, nebo nového druhu již známého výrobku

2) aplikace nových metod výrob, nebo prodeje výrobků

3) otevření nového trhu

4) získávání nových zdrojů surovin nebo polotovarů

5) nová struktura odvětví (vytvoření nebo zničení monopolního postavení) (Schumpeter, J., 1983)

Čtyř typový model inovace

Tento rámec navrhli Henderson a Clark, kteří rozdělují inovace do čtyř typů.

1) Radikální inovace

• zavádí nový dominantní design a tím i novou sadu základních designových konceptů, které jsou ztělesněné v komponentách, které jsou propojeny v nové architektuře

2) Inkrementální inovace

• zdokonaluje a rozšiřuje zavedený design u jednotlivých komponentů, ale základní koncepty a vazby mezi nimi zůstávají stejné

3) Architektonická inovace

• inovace, která mění pouze vztahy mezi hlavními koncepty designu

4) Modulární inovace

• inovace, která mění pouze základní koncepty designu technologie

I když Christensen, Henderson i Clark hovoří pouze o technických inovacích, existují i jiné druhy inovací. Například inovace služeb, udržitelné inovace, zelené inovace a odpovědné inovace.

Inovace podle Oslo manuálu

Základní definici inovací uvádí OECD (Organisation for Economic Co-operation and Development) v dokumentu „Oslo Manual“. Hlavní dělení zde je následující:

- technické inovace

• výrobkové inovace (navržení nového produktu či služby, nebo výrazné vylepšení)
• procesní inovace (nový, nebo výrazně vylepšený způsob výroby nebo způsobu doručení)

- netechnické inovace

• organizační inovace (nová metoda v obchodních praktikách, organizaci pracoviště, nebo vnějších vztazích)
• manažerské inovace (nová marketingová metoda zahrnující významné změny v designu, balení, propagaci nebo ceně produktu) (Basl, 2010)

Inovace podle Frascati manuálu

Frascati manuál je dokument, který stanoví metodologii pro shromažďování statistik o výzkumu a vývoji a je připraven a vydán OECD.

V tomto manuálu jsou zmíněné pouze technické inovace. Dle tohoto materiálu pod technické inovace patří veškeré vědecké, technické, organizační, finanční a komerční kroky, a to včetně investic do nových poznatků, které skutečně vedou nebo jsou zamýšleny k implementaci technicky nových nebo zdokonalených výrobků nebo procesů. (OECD, 2015)

Green Paper on innovation

Cílem této knihy je identifikovat faktory — pozitivní či negativní — na kterých závisí inovace v Evropě. Inovace je tu chápána jako synonymum pro úspěšnou produkci, asimilaci a využívání novinek v ekonomické a sociální sféře. Inovace zde má různé role a je definovaná jako:

a) obnova a rozšíření škály produktů a služeb a souvisejících trhů

b) zavedení nových metod výroby, dodávek a distribuce

c) zavedení změn ve vedení, organizaci práce a pracovních podmínkách a dovednostech pracovní síly

Inovativní firma, by tedy měla mít řadu charakteristických rysů, které lze seskupit do dvou hlavních kategorií dovedností:

a) strategické dovednosti

• dlouhodobý výhled; schopnost identifikovat, a dokonce předvídat trendy na trhu; ochota a schopnost shromažďovat, zpracovávat a asimilovat technologické a ekonomické informace

b) organizační schopnosti

• vnitřní spolupráce mezi různými provozními útvary a externí spolupráce s veřejným výzkumem, poradenstvím, zákazníky a dodavateli; zapojení celé firmy do procesu změn a investice do lidských zdrojů

Výzkum, vývoj a používání nových technologií — jinými slovy technologické faktory — jsou klíčovými prvky inovací, ale nejsou jedinými. Jejich začlenění znamená, že firma musí vyvinout organizační úsilí přizpůsobením svých metod výroby, řízení a distribuce. Lidské zdroje jsou tady tedy zásadním faktorem. Mnoho studií a analýz ukazuje, že lépe vzdělaná, lépe vyškolená a lépe informovaná pracovní síla pomáhá posilovat inovace. (Evropská komise, 1996)

Inovace jsou jistě naší nedílnou součástí a nevyhnutelně s námi zůstanou nadále a budou nám přinášet stále lepší a rychlejší způsoby, jak vylepšit náš život.

Zdroje

Basl, J., 2010. Přístupy a trendy v inovacích informačních a komunikačních technologií ve společnosti a ekonomice. WORKING PAPER, 2010(19). Dostupné z: https://is.muni.cz/do/econ/soubory/oddeleni/centrum/papers/19Basl.pdf

Drucker, P., 1993. Inovace a podnikavost: Praxe a principy, Praha: Management Press.

Evropská komise, (1996) Green Paper on innovation. Document drawn up on the basis of COM(95) 688 final, Bulletin of the European Union Supplement 5/95. ISBN 92–827–6084–7 Dostupné z: https://op.europa.eu/cs/publication-detail/-/publication/ad1d6f21-0b2e-423f-9301-c608035e906f

Christensen, C., Raynor, M. & McDonald, R., 2015. What Is Disruptive Innovation? Harvard Business Review, 2015. Dostupné z: https://hbr.org/2015/12/what-is-disruptive-innovation

OECD (2015), Frascati Manual 2015: Guidelines for Collecting and Reporting Data on Research and Experimental Development, The Measurement of Scientific, Technological and Innovation Activities, OECD Publishing, Paris, https://doi.org/10.1787/9789264239012-en.

Rýdl, K., 2003. Inovace školských systémů, Praha: ISV.

Schumpeter, J., 1983. The Theory of Economic Development, Routledge.

Úřad vlády ČR, 2004. Národní inovační strategie ČR, Praha. Dostupné z: https://www.esfcr.cz/documents/21802/761522/N%C3%A1rodn%C3%AD+inova%C4%8Dn%C3%AD+strategie+%C4%8Cesk%C3%A9+republiky/ccf72753-dbf6-4023-bc20-3bcc0d3f546f