V inovacích je přijatelné neuspět, pokud se z neúspěchu poučíme.

Rozhovor s Veronikou Pavlovskou, designérkou a projektovou manažerkou oddělení sociálních inovací na Ministerstvu práce a sociálních věcí.

Veroniko, jak dlouho se profesně věnujete sociálním inovacím?

Přibližně 10 let. Na MPSV jsem začala pracovat ještě během studií. Později jsem se připojila k Markétě Pěchoučkové, která vedla oblast sociálních inovací. Společně jsme kolem roku 2013 připravovaly první podporu pro sociální inovace z Evropského sociálního fondu.

Takže jste byla u zrodu tohoto tématu na MPSV?

Ano, vzniklo to v kontextu nastavení priorit Evropské komise pro podporu projektů ze sociálního fondu. Evropská Unie v podstatě řekla, že existuje něco jako sociální inovace, a ty by se měly podporovat, my jsme s tím s naším týmem v ČR začali.

Na čem přesně pracuje oddělení sociálních inovací?

Máme na starost tvorbu a evaluaci inovačních výzev, ve kterých pomáháme projektům vytvořit či vylepšit služby, které se zaměřují na společenské problémy. Náš tým nastavuje podmínky těchto výzev a hodnotící kritéria, podle kterých se projekty hodnotí. Do výzev se pak hlásí různé týmy, o jejich podpoře rozhodují nezávislí hodnotitelé. My posléze úspěšným projektům pomáháme s realizací, podporujeme je v metodikách a učíme je designovému myšlení a procesům. To je hlavní náplní naší práce a účelem naší existence. Kromě toho děláme ještě další věci, zaměřené na propojování různých aktérů ve veřejné správě a snahu šířit povědomí o nových přístupech k veřejným službám (jako je design služeb, Human Learning Systems a další).

Jak vy sama definujete sociální inovace?

Já to sousloví nemám moc ráda, protože si ho každý definuje jinak. Pro mě je sociální inovace převážně proces, kterým nové služby, produkty nebo řešení vznikají. Nerada vedu diskuzi o tom, zda je něco “inovací,” neboť to často vede k otázkám, zda je skutečně něco nového a nebylo to již dříve vytvořeno. Podstatné je pro mě spíše to, jakým způsobem vznikají nové služby, ideálně na základě principů designu služeb. To znamená na základě potřeb klientů, spolutvorby, testování a tak podobně.

Je zajímavé, že to říkáte. Slovo inovace je takový buzzword, se kterým se všude hází a lidé si s ním spojují převážně technologický pokrok, přitom inovace nerovná se technologie.

Na MPSV se skutečně zaměřujeme hlavně na služby a nemáme příliš pokročilé technologické know-how. Od začátku jsme se snažili bojovat proti vnímání inovací pouze jako technologického pokroku, a myslím si, že se nám podařilo vnést do našeho prostředí povědomí, že inovace mohou být mnohem širší a týkat se různých oblastí.

Jak vidíte změnu ve vnímání designu služeb v České republice od doby, kdy jste začala pracovat v tomto prostředí?

To je těžká otázka na kterou nevím, zda umím odpovědět. To co umím, je zachytit jak se mění projektové žádosti a zapojení organizací do našich výzev. Převážně vidím posun ve snaze hlouběji porozumět problémům a řešit je systémově.

Co se hodně změnilo je to, že se zde objevují velice zapálení jedinci, kteří chtějí svou práci dělat dobře a jejich motivací není jen dělat dobro, ale opravdu se zamýšlet nad tím, jestli to, co dělají funguje, a jakým způsobem lze dosáhnout systémových změn.

Inovační tým z MPSV, Foto: https://www.podporujemeinovace.cz/

Jak hodnotíte dopad vašich projektů? Co podle vás determinuje jejich úspěch?

Klademe důraz na to, aby naše prostředí fungovalo jako laboratoř nebo pískoviště, kde je přijatelné neuspět. Ideálně projekt samozřejmě vyvine to nejlepší řešení a dosáhne svého cíle — pomůže nějaké skupině obyvatel či se posune v nějakém tématu. Není to ale jediný typ úspěchu. Za úspěch také považujeme, že se organizaci projekt nepovede, ale ví proč a ví, jak ho příště udělat lépe.

Také velice záleží na fázi, ve které se daný projekt nachází. Naše výzvy mají různorodá zaměření. Například v minulém programovém období jsme měli dvě odlišné výzvy. Jedna z nich hledala projekty intervence ve vysokém stádiu vývoje, druhá se zaměřovala na předání designových schopností velice mladým projektům a týmům.

U projektů ve vyšší fázi je třeba prokázat, že doopravdy fungují, tudíž jsme po nich vyžadovali tzv. kontrafaktuální evaluaci, která prokazuje, že právě díky jejich intervenci nastala změna.

Oproti tomu projekty v nižších fázích nabízí organizacím projít cyklem designu služeb a osvojit si designové principy. U takového projektu samozřejmě úspěch znamená něco jiného.

Jak přemýšlíte nad škálovatelností a udržitelností vašich projektů, zejména s koncem finanční podpory?

Spolupráce s organizacemi obvykle končí s ukončením výzvy, ale některé vztahy přetrvávají. Organizace se na nás stále obrací a my pokračujeme v poskytování podpory, ať už formou konzultací nebo jako advokáti pro jejich řešení.

Aktuálně se snažíme nastavit naše výzvy tak, aby na sebe mohly alespoň některé projekty navazovat. Výzvy jsou proto ve dvou fázích — inkubační a realizační. Samozřejmě kvůli financím do realizační fáze neprojdou všechny projekty, ale některé se tam dostanou a my se je snažíme posouvat dál.

Ideální podoba financování inovací je po malých krocích. Bohužel my nejsme soukromá nadace, která by si mohla sama vydefinovat, jak finance poskytovat. Financování inovací je pro nás výzvou, protože jsme vázáni pravidly veřejné správy a pravidly Evropského sociálního fondu. Musíme pečlivě plánovat v souladu s těmito omezeními, což často koliduje s potřebou pružnosti a agilního přístupu, který je pro sociální inovace klíčový. My se tyto světy snažíme trochu absurdně propojit.

A co vám zatím v propojování těchto dvou světů funguje?

Nevím, zda to funguje, ale snažíme se neustále klást otázky a zpochybňovat existující postupy. Jsme trochu prudící tým, který preferuje pružnost a kreativní přístup k hledání nových cest. Náš úzký vztah s organizacemi, které podporujeme, nám pomáhá porozumět jejich potřebám a hledat efektivní řešení. Zároveň otevřeně komunikujeme, že jsou věci, se kterými nic neuděláme.

Kolik vám prošlo projektů pod rukama?

To budou tak stovky.

Chápu, že dopad a úspěch se nedá úplně konkrétně změřit, ale můžete vyhodnotit, jaké kvality týmu nebo projektu poukazují na jeho budoucí úspěch?

My jsme si tyto charakteristiky nedávno interně definovali. Vzešlo nám z toho, že nejúspěšnější organizace jsou učící se organizace, které berou zodpovědnost za svůj růst.

Kdybych měla vyjmenovat konkrétní charakteristiky, tak primárně je to ochota zpochybňovat jestli to, co dělám, funguje. Kriticky se dívat na to, jestli svým procesem zlepšuji situaci svých klientů. Pak také schopnost spolupracovat — nehrát si jen na svém písečku, nebrat ostatní působící ve svém poli jako konkurenci, ale naopak jako partnery. A pak snaha. Opravdu se vzdělávat, dívat se na nové trendy, být napojený na know-how. Přijmout to, že dnešní svět je komplexní a jediné, co zbývá, je se průběžně učit a rychle se adaptovat.

Co je ve vaší práci inspirací pro vás samotnou? Jak se posouváte vy?

Osobně mám na toto téma dlouhodobou krizi, v posledních 10 letech jsem měla malé děti a tudíž nemám na vzdělávání tolik času, kolik bych chtěla. Cítím tu trochu deficit a obtížně se mi o tom mluví. Ale celkově mi nejvíce funguje obklopovat se lidmi, kteří vědí o dost víc, než já a snažit se je dohnat.

V týmu sledujeme trendy v zahraničí, jsme napojeni na lidi, kteří se oblastí služeb veřejné správy zabývají. Já sama mám vystudovanou veřejnou a sociální politiku — dost dlouho jsem z toho čerpala, jen jsem si k tomu přidala mnohem hlubší praktickou znalost.

Momentálně se také hodně učím z přípravy našeho podcastu Ministerský jednorožec, kam zveme hosty, se kterými se bavíme o sociálních inovacích.

Kde byste ráda viděla váš tým za 5 let?

Ambicí našeho týmu je stát se Policy labem, který podporuje design služeb i ve veřejné správě. I když je to v oblasti veřejné správy náročnější, věříme, že jsme na správné cestě.

Děkuji za váš čas a přeji hodně štěstí!

Veronika Pavlovská je projektovou manažerkou v oddělení sociálních inovací na Ministerstvu práce a sociálních věcí (MPSV), kde se podílí na tvorbě a nastavování inovačních výzev dotovaných z Evropského sociálního fondu. Kromě toho provází projekty výzvami, učí je designovému procesu a pomáhá s jejich evaluací. Projekty, které má na starosti jsou převážně veřejné služby v neziskovém sektoru, které hledají řešení pro sociální problémy a znevýhodněné skupiny. Veronika je také spoluautorkou podcastu Ministerský Jednorožec, ve kterém provází posluchače světem sociálních inovací.