Vyhýbání se informacím
Získávání informací je běžnou součástí lidského bytí. Přesto se v rámci informačního chování lze u člověka setkat s chováním svou podstatou zcela protikladným k hledání informací. Jedná se o vyhýbání se informacím (angl. Information avoidance). Kořeny tohoto pojmu sahají do oblasti psychologie — lze po nich pátrat ve spisech Williama Jamese pojednávajících o vůli a pozornosti a zcela jistě je můžeme nalézt ve Freudových teoriích zahrnujících obranné mechanismy.[1] Vyhýbání se informacím zmiňuje také A. H. Maslow, autor Maslowovy pyramidy lidských potřeb, v souvislosti s potřebou bezpečí a jistoty. Podotýká, že lidé vyhledávají informace za účelem redukce úzkosti, zároveň se ovšem mohou pro snížení úzkosti informacím vyhýbat.[2] V posledních desetiletích bylo vyhýbání se informacím zkoumáno primárně v kontextu zdravotních informací — výzkumníky je pojímáno především jako copingový mechanismus pro zvládání relevantních, ovšem pro člověka potenciálně nežádoucích informací. Zároveň jej jako předmět studia pojímá vícero oborů: psychologie, komunikace, informační věda a různá odvětví lékařských věd. [3] V roce 2010 představil Sweeny et al., ve své studii Information avoidance: Who, what, when, and why, Rámec pro pochopení rozhodnutí vyhýbat se informacím, ve snaze integrovat poznatky z různých oborů do jednotného konceptu.[4]
Rámec pro pochopení rozhodnutí vyhýbat se informacím
Who? Rámec zobrazuje dvě základní proměnné, ovlivňující u jedince tendenci k vyhýbání se informacím (Individual differences): orientace na nejistotu (uncertainty orientation) a styl zvládání (coping style). Lidé orientovaní na nejistotu pociťují větší potřebu získávat informace, které mohou jejich nejistotu snížit, naopak lidé více orientovaní na jistotu projevují snahu vyhýbat se situacím, poskytujícím nové informace, přestože tyto informace mohou nejistotu snížit. Styl zvládání poté označuje u jedince převažující styl při vyhledávání informací: monitorování (monitoring), nebo oslabení (blunting). [4] Dělení vychází z typologie řešící emocionální složku informace přinášející hrozbu, vyvinuté v 80. letech psychology, zabývajícími se lidským chováním při zvládání zátěže (coping behavior). Dle této typologie lidé s převažujícím stylem monitorování — „monitors“ — preferují tváří v tvář ohrožující situaci více informací, zatím co takzvaní „blunters“ mají tendenci se potenciálně ohrožujícím informacím vyhýbat. [1]
When? Další proměnou, od které se vyhýbání informacím odvíjí, jsou situační faktory (Situational factors): vnímaná kontrola nad důsledky informace (control), rozsah dostupných zdrojů pro zvládání informace (coping resource), jednoduchost získání a interpretace informace (ease) a očekávání ohledně obsahu informace (expectations). [4]
Why? Identifikovány jsou rovněž tři hlavní motivy pro vyhýbání se informacím, které mohou působit jak samostatně, tak souběžně:
1. informace, nebo rozhodnutí dozvědět se informace může vést k nepříjemným emocím (regulating emotions)
2. informace mohou vyžadovat nevítanou změnu či akci (obligations to act)
3. informace mohou ohrozit přesvědčení člověka o své osobě, ostatních nebo světě (threats to beliefs). [4]
Výzkumy zaměřené na vyhýbání se informacím
Vyhýbání se informacím je fenomén, kterému v českém výzkumném prostředí není věnováno mnoho pozornosti. Naproti tomu v zahraničí proběhla v posledních šedesáti letech řada výzkumů, různorodých teoretickým rámcem, prioritami i metodikou, do značné míry v závislosti na oboru, ke kterému se daný výzkumník, či výzkumníci provádějící výzkum, řadí. Zatím co informační vědci mají dle L. Manheima sklon upřednostňovat terénní výzkum a kvalitativní výzkumné metody, vědci z oblasti psychologie užívají především psychometrických stupnic pro měření osobnostních rysů studovaných subjektů (The Monitor/Blunter Style Scale) a kontrolovatelných laboratorních experimentů. [3]
Jak již bylo zmíněno, velká část uskutečněných výzkumů z posledních let stavěla do centra své pozornosti vyhýbání se informacím souvisejícím se zdravím. A. Sairanen a R. Savolainen zkoumali v roce 2007 vyhýbání se zdravotním informacím v kontextu řízení nejistoty.[5] Empirická data byla shromážděna prostřednictvím devíti polo-strukturovaných rozhovorů s finskými univerzitními studenty a podrobena kvalitativní obsahové analýze. Analýza odhalila dvě kategorie diferencující rozsah vyhýbání se informacím: Komplexní vyhýbání se informacím, kdy se jedinec vyhýbá jakýmkoliv informačním zdrojům, které by mohly poskytnout nežádoucí informace o jeho zdravotním problému a Selektivní vyhýbání se informacím, kdy jedinec má zájem o některé informace, ovšem převažuje motivace k vyhýbání se informacím. Komplexní vyhýbání se informacím bylo charakteristické zejména pro situace, kdy jedinci očekávali, že v nich informace vyvolá silné negativní emoce (úzkost, strach) — např. v případě blížící se operace respondenti projevovali neochotu o vizualizaci průběhu zákroku. V případě selektivního vyhýbání jedinec pociťoval informační potřebu, na jejímž základě začal vyhledávat informace, ovšem proces vyhledávání přerušil v bodě, kdy byl nucen čelit nepříjemným informacím, nebo jejich nadměrnému množství. Jedna z respondentek se v minulosti rozhodla pro odběr časopisu pojednávajícím o její nemoci — od tohoto rozhodnutí ovšem následně upustila, protože nebyla ochotna číst realistické příběhy lidí s totožnou diagnózou.[5]
Na vyhýbání se informacím v širším kontextu každodenního života nahlíží studie The role of information avoidance in everyday‐life information behaviors.[6] Výzkumný vzorek tvořilo 34 participantů z 6 zemí, kteří si po dobu dvou týdnů vedli skrze zabezpečený weblog podrobný deník. Byli požádání, aby si do něj zapisovali své myšlenky a činnosti souvisejících s informacemi (včetně chování při hledání informací online a offline). Sesbíraná data byla následně podrobena analýze užitím metody Zakotvené teorie. Deníky odhalily, že přestože participanti vyhledávali informace o tématech, která je v každodenním životě zajímají, v určitých oblastech se informacím vyhýbali. Jednalo se o konkrétní záležitosti, se kterými měli účastníci výzkumu buď předchozí zkušenosti, nebo se chtěli v souvislosti s nimi vyhnout jakýmkoliv novým informacím, které by mohly narušit jejich současný stav smýšlení. Toto chování se projevovalo především v oblastech finančních záležitostí, určitých lékařských záležitostí, ale také v oblasti náboženských a politických otázek. Vyhýbání se informacím se přitom sestávalo jak z pasivního, tak aktivního vyhýbání. Pasivní vyhýbání se informacím zahrnuje dlouhodobé vyhýbání se informacím vztahujícím se k hluboce zakořeněným vírám jedince v sebe sama a svou identitu, které by mohly způsobit kognitivní disonanci. Jelikož se těmto informacím nelze plně vyhnout, jedná se dle autorů studie u člověka spíš o odmítnutí nalezené informace kognitivně zpracovat. Aktivní vyhýbání se informacím představuje krátkodobé odmítnutí informací. Jedná se v podstatě o copingový mechanismus, typicky v reakci na informace týkající se zdravotního stavu (vážná nemoc) nebo osobních záležitostí (vztahy, finance), které již byly efektivně zpracovány a na krátkou dobu u jedince zablokovaly jakékoliv další hledání informací. [6]
Poslední z výzkumů, který zde představím, je zároveň tím nejaktuálnějším. Reaguje na současnou pandemickou situaci ve světě a zkoumá informační chování během pandemie COVID-19 ve Finsku. Autoři studie navrhli na základě rámce Stimulus-Organism-Response (S-O-R) model pro pochopení vlivu vyhledávání informací (vnitřní stimul), informačních zdrojů a informačního přetížení (environmentální stimuly) na informační úzkost (vnitřní stav jedince) a následnou behaviorální reakci — vyhýbání se informacím. [7]
Studie From information seeking to information avoidance: Understanding the health information behavior during a global health crisis se tedy nezabývá primárně vyhýbáním se informací jako samostatným fenoménem, ale dává jej do spojitosti s informačním přetížením a informační úzkostí. Pro ověření této souvislosti (a uvedeného modelu) byla v dubnu 2020 shromážděna data pomocí webového dotazníku, pokrývajícího 4 hlavní konstrukty studie — vyhledávání informací, informační přetížení, informační úzkost a vyhýbání se informacím. Dotazník zodpovědělo 321 respondentů, jednalo se o členy (studenty, zaměstnance) tří finských univerzit. Následná analýza potvrdila, že informační přetížení mělo u jedinců za následek informační úzkost. Jedinci pociťující informační úzkost se poté vyhýbali dalším informacím souvisejícím s COVIDEM-19. [7]
Kritika výzkumů a současného stavu bádání v oblasti vyhýbání se informacím
Množství výzkumů v oblasti informačního chování a související literatury se zaměřuje především na aktivní proces získávání informací. Řeší otázky týkající se fází, mechanismů, procesů, kanálů, zdrojů a občasně překážek v procesu získávání informací. Vzhledem k tomu, že celá tato oblast stojí na předpokladu, že se lidé rozhodnou informace získat, je myšlenka vyhýbání se informacím v kontextu informačního chování jako celku zohledňována pouze zřídka.[1] O tom svědčí i fakt, že většina modelů informačního chování nevěnuje vyhýbání se informacím žádnou pozornost. Výjimku tvoří Wilsonův model informačního chování [8] a model J. D. Johnsona, Comprehensive Model of Information Seeking.[9]
Wilsonův model bere v úvahu vyhýbání se informacím a odkazuje na psychologickou literaturu zaměřenou na zvládání stresu (zaznačeno modře). Další intervenující proměnné (zaznačené červeně) nemusí v případě, že je povaha potřeby nebo informace příliš ohrožující nebo stresující, vůbec přijít v úvahu.[1]
Johnsonův model zohledňuje vyhýbání se informacím v rámci faktorů seskupených pod názvem “personal relevance“ (zaznačeno modře). Spadá zde strach, popření, vyhýbání se a ignorování informací.[1]
Ostatní modely zohledňují spíše tendenci při selekci informací upřednostňovat určité informace před jinými.[1]
Rovněž oproti studiím zaměřeným na získávání informací můžeme mluvit o poměrně malém poli výzkumu zaměřeném na vyhýbání se informacím — proč, jak a kdy k tomuto jevu u jedinců dochází.[6] Dle L. Manheima studie zaměřeny na získávání informací zcela zastiňují výzkum zaměřen na vyhýbání se informacím a do značné míry jej ovlivňují. Přetrvává předpoklad, že lidé budou vždy upřednostňovat získávání informací ve snaze snížit vlastní nejistotu, nehledající chování je tak v mnoha případech konceptualizováno pouze jako odchylka od získávání informací a není mu věnována dostatečná pozornost.[3]
Přesto je nutno znova podotknout, že v posledních letech zájem o tento fenomén napříč obory vzrostl. I v této rovině ovšem vyvstává problém, na který částečně odpovídá Rámec pro pochopení rozhodnutí vyhýbat se informacím. U vědců nedochází k vzájemné integraci a komunikaci poznatků — jejich linie výzkumů jsou dle Sweeny et al. zcela oddělené a není tak jasné, kde se výzkumný zájem v různých oborech protíná a kde naopak liší. Neexistuje žádný systematický přehled poznání, zaměřený na vyhýbání se informacím, zahrnující poznatky z oborově odlišně ukotvených výzkumů.[4] “Není překvapivé, že vzhledem k těmto okolnostem je současný stav výzkumu v této oblasti nesouvislý, nesystematický a neuspořádaný.”[10]
Možnosti využití pro oblast informačního chování
Vyhýbání se informacím je druhem informačního chování — věřím, že jeho využití v této oblasti se mi podařilo nastínit již ve výše popsaných výzkumech. Nabízí se otázka, proč je vyhýbání se informacím studováno především v kontextu managementu zdravotních informací. Tento jev ovlivňuje nejen mnoho oblastí zdravotní komunikace (mezi lékařem a pacientem, osvětové kampaně), ale zároveň může mít značný dopad na well-being jedince, na jeho psychický i zdravotní stav.[11] V literatuře se lze rovněž setkat s přesvědčením o nutnosti zaměření výzkumu v komunikaci a informační vědě na vyhýbání se informacím z genetického testování na rakovinu.[1]
Vyhýbání se informacím se ovšem u člověka neobjevuje pouze v souvislosti se zdravotními informacemi, jak ukazuje druhý blíže popsaný výzkum. Jeho zjištění naopak prezentují vyhýbání se informacím jako obvyklý jev v každodenním životě — tedy ne jako anomálii informačního chování, ale jeho běžnou součást — projevující se v nejrůznějších sférách života (finance, politika, náboženství…). [6]
Přínos pro oblast informačního chování nabízí bezesporu také případné výzkumy zaměřené na vyhýbání se informacím v kontextu mimořádných událostí, jako je například současná celosvětová pandemie. Právě v těchto situacích hraje informovanost jedince klíčovou roli nejen v osobní, ale také celospolečenské rovině
Seznam použitých zdrojů:
[1] CASE, D. O., J. E. ANDREWS, J. D. JOHNSON a S. L. ALLARD. Avoiding versus seeking: the relationship of information seeking to avoidance, blunting, coping, dissonance, and related concepts. Journal of the Medical Library Association: JMLA [online]. 2005, 93(3), 353–62 [cit. 2021–04–02]. ISSN 15365050. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC1175801/#i0025-7338-093-03-0353-b7
[2] MASLOW, A. H. The need to know and the fear of knowing. Journal of General Psychology [online]. 1963, 68(1), 111–125 [cit. 2021–04–06]. ISSN 00221309. Dostupné z: doi:10.1080/00221309.1963.9920516, str. 122.
[3] MANHEIM, Lilach. Information non-seeking behaviour. Information Research [online]. 2014, 19(4), 210–220 [cit. 2021–04–02]. ISSN 13681613. Dostupné z: http://informationr.net/ir/19-4/isic/isic18.html#.YGwo8OgzY2w
[4] SWEENY, Kate, Darya MELNYK, Wendi MILLER a James A. SHEPPERD. Information avoidance: Who, what, when, and why. Review of General Psychology [online]. 2010, 14(4), 340–353 [cit. 2021–04–02]. Dostupné z: https://journals-sagepub-com.ezproxy.muni.cz/doi/pdf/10.1037/a0021288, str. 341.
[5] SAIRANEN, Anu a Reijo SAVOLAINEN. Avoiding health information in the context of uncertainty management. Information Research [online]. 2010, 15(4), 7–7 [cit. 2021–04–04]. ISSN 13681613. Dostupné z: http://informationr.net/ir/15-4/paper443.html
[6]NARAYAN, Bhuva, Donald O. CASE a Sylvia L. EDWARDS. The role of information avoidance in everyday-life information behaviors. Proceedings of the American Society for Information Science and Technology ; volume 48, issue 1, page 1–9 ; ISSN 0044–7870 [online]. 2011 [cit. 2021–04–04]. Dostupné z: https://asistdl.onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1002/meet.2011.14504801085
[7] SOROYA, Saira Hanif, Ali FAROOQ, Khalid MAHMOOD, Jouni ISOAHO a Shan-e ZARA. From information seeking to information avoidance: Understanding the health information behavior during a global health crisis. Information Processing and Management [online]. 2021, 58(2) [cit. 2021–04–04]. ISSN 03064573. Dostupné z: https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S030645732030933X
[8] WILSON, T.D. Models in information behaviour research. Journal of Documentation [online]. 1999, 55(3), 249–270 [cit. 2021–04–04]. ISSN 00220418. Dostupné z: doi:10.1108/EUM0000000007145, str. 257.
[9] JOHNSON, J. DAVID, WILLIAM A. DONOHUE, CHARLES K. ATKIN a SALLY JOHNSON. A Comprehensive Model of Information Seeking. Science Communication [online]. 1995, 16(3), 274–303 [cit. 2021–04–04]. ISSN 1075–5470. Dostupné z: doi:10.1177/1075547095016003003, str. 276.
[10] SWEENY, Kate, Darya MELNYK, Wendi MILLER a James A. SHEPPERD. Information avoidance: Who, what, when, and why, str. 340.
[11] BARBOUR, J. B., L. S. RINTAMAKI, J. A. RAMSEY a D. E. BRASHERS. Avoiding health information. Journal of health communication [online]. 2012, 17(2), 212–29 [cit. 2021–04–05]. ISSN 10870415. Dostupné z: https://www-tandfonline-com.ezproxy.muni.cz/doi/full/10.1080/10810730.2011.585691, str. 225.
