Je nebezpečně blízko k půlnoci. Ulice Smith. Měsíc nad vámi, světla lamp okolo vás a celý širý svět bzučí v rytmu tramvají a aut se zbytečně výkonnými čtyřlitrovými motory. Fitzroy. Pár kroků. Kavárna s krásným názvem La Niche. Dveře vrznou, jste uvnitř. Zatajíte dech. Modře pruhovaná námořnická trička. Plandavé kalhoty a absurdní kníry. Brýle s tlustými černými obroučkami. Hipsteři.

Opatrně. Opřete se o barový pult a působíte ležérně. Zbytečně — i kdybyste si lehli na zem, budou vypadat ležérněji než vy. Levou rukou pomalu saháte pro fotografický aparát — nelze nefotit.

Zaostříte. V rohu sedí tři chlapi s kytarami. Gypsy jazz. Chtělo by se říct — samozřejmě gypsy jazz. Snad ještě tak francouzské šansony. Čtvrtý chlápek má lžičku a hrníčky. Perkuse.

Je těsně před zavírací dobou. Objednáte si tonik. Barman mávne rukou, to neplaťte. Sedíte, usrkáváte. Nohy se vám pohybují do rytmu. Nahlédnete do své duše a seznáte, že je vám — nu, vlastně skvěle. Dáte tomu půl hodiny, než ospalost začne vítězit.

Dvěře vrznou, jste venku. Chladný vítr od moře kousne přímo do krku, ale úsměv na tváři drží jako přilepený. Možná jste se jim pošklebovali zbytečně, napadne vás, hipsterům. V sobotu je v La Niche open mic. Půjdete?

Nasedáte do auta směrem domů. Za vámi stále září Fitzroy, čtvrť, která nespí. Zítra na vás čeká pátek. Usínáte a přemýšlíte o vlastním pruhovaném tričku.

Hipsteři.

Možná se opravdu není čeho bát.