Úskalí vzdělávacích politik a modelů u dospělých

Tento text vznikl pro potřeby diskuze k předmětu Učící se společnost (VIKMA16), vyučovaný na KISK.

Celoživotní vzdělávání je nezbytnou součástí politik všech vyspělých států. Strategie EU i ČR se shodují v tom, že vzdělávat občany je důležité a to i mimo jejich kořenovou profesi. Kromě rozměrů jako je ekonomický růst, konkurenceschopnost či pevné finanční zázemí, politiky reflektují i oblasti týkající se zdraví, spokojenosti, kritického uvažování nebo třeba aktivního občanství. Strategické dokumenty směřují státy k tomu, aby dokázaly připravit své občany na technologicko-sociální změny. Odpovídají ovšem těmto vizím podmínky celoživotního vzdělávání a modely rozvoje a vzdělávání?

Why is ADULT EDUCATION important?

Motivace být vzdělán

Jedním z cílů Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2020 je eliminovat nerovnosti v přístupu a motivech vzdělávání. Zcela logicky mají k celoživotnímu vzdělávání vybudovaný návyk lidé, kteří absolvovali vysokoškolské studium. Jak ale motivovat osoby, které si tento návyk nemohly během studijních let vybudovat? Schopnost pravidelně, rozmanitě a efektivně se vzdělávat nelze získat z ničeho nic a domnívám se, že ani tlak zaměstnavatele nebo státu nedokáže znovu vzdělávat osoby, které si tento návyk nevypěstovaly během školních let. Vzniká tak otázka, do jaké míry lze na úrovni středních škol (všech typů) do výuky integrovat metody pro vlastní rozvoj? Jak předejít zkostnatění a nabytí dojmu osob, že už nic dalšího k životu nepotřebují a budou se s novými výzvami v lepším případě vyrovnávat až v okamžiku jejich nutnosti, v tom horším případě nikdy.

Pokud se zaměříme pouze na ekonomický rozměr vzdělávání, tak pracovně jsou nejohroženější lidé, kteří přesáhli věk 50 let a jsou to právě tito lidé, kteří potřebují nutně rekvalifikovat či změnit profesní zaměření. Podle současné situace v ČR tyto lidi čeká ještě 15 let na pracovním trhu. V případě že tyto čísla propojíme s průměrnou týdenní pracovní dobou, která je 41,2 hodiny (u jedné pětiny lidí dokonce 46 a více hodin) nevychází nám zde příliš volnosti pro soustředěné sebevzdělávání. Nejméně prostoru pro vzdělávání tak mají lidé, kteří neměli možnost absolvovat vyšší nebo střední vzdělání s maturitou. Celý problém se tak komplikuje. Ačkoliv strategie mohou mít tendenci vzdělávat a zajišťovat lepší život občanům i celé společnosti, mísí se zde další faktory, jako cena práce, pracovní podmínky, množství dovolené, sociální či zdravotní zabezpečení.

K celoživotnímu vzdělávání u nás sice dochází, ale není standardem. Podle mezinárodního srovnání států v Evropě se Česká republika nachází přibližně uprostřed ( účast na celoživotním vzdělávání: 25–54 let: 10.2 % ženy, 9.6 % muži; 55–74 let: 2.9 % ženy, 2.9 % muži).

Model 70:20:10 a jeho omezení

V roce 1996 přišlo Center for Creative Leadership s modelem 70:20:10, který ve zkratce říká, že 70% obsahu, který se naučíme vychází z řešení obtížných problémů a výzev, 20% z pozorování zkušenějších kolegů a komunikace, a pouhých 10% přímou výukou a kurzy. Tento model není zcela přesný, ovšem je stále rozvíjen a především je mantrou u HR specialistů velkých firem. Model původně předpokládal s výukou v offline prostředí, ale jak poukazuje Brdička, lze jej aplikovat i do online prostoru.

Výhodou modelu je, že lze poměrně snadno aplikovat do vzdělávání uvnitř firmy, kde již nějaká forma vzdělávání funguje. Nevýhodou je všechno ostatní. Nastavení modelu je zacíleno především na rozvoj již konkrétní činnosti, kterou osoba vykonává. Dochází tak prohlubování profesní znalosti, či jejímu mírnému rozšiřování — jedná se tedy o prakticky orientovaný model. Jde si jen velmi těžko představit, že by firmy nebo jiné instituce pomocí tohoto modelu vzdělávaly osoby (potažmo občany) v jiných než striktně profesních otázkách. A to i v případě, že tento model vztáhneme do oblasti neformálního a mimopracovního vzdělávání (kterého se v ČR podle šetření ČSÚ účasní asi 8,8 % obyvatel).

Všechno bude… ?

Velmi optimistický příklad, že lze vzdělávat dospělé i mimo jejich profesní zaměření dokazuje Tomáš Ervin Dombrovsky a Czechitas. Tato skupinka lidí dokázala během náročného workshopu nadchnout skupinu sedmnácti havířů k programování. Havířům/programátorům se tak otevřely dveře k půlročnímu kurzu programování i perspektivnější práci.

Takových příkladů ovšem najdeme málo a vzdělávat dospělé je nutné nejen v praktických oblastech, jakou je programování. Dokážeme si představit podobný úspěch ve vzdělávání rodinného práva, genderových otázek nebo třeba politických struktur? Jedná se spíše o teoretické oblasti, ale pro rozvoj společnosti jsou stejně důležité. Je tedy potřeba vzdělávací politiky i vzdělávací modely přizpůsobit těm, kteří jsou nedostatkem vzdělání nejvíce postiženi. Nelze hledat instantní řešení, ale dlouhodobě pracovat na návycích, které povedou k samostudiu i bez instituciovaných požadavků — stát či jiné instituce musejí pouze vytvořit prostředí, kde naplňování těchto úkonů nebude zásadní komplikací.