Čím může přispět design zaměřený na člověka vzdělávání a práci učitelů? Systematičností

Photo by Taylor Flowe on Unsplash

Profese učitelů a jejich role ve vzdělávacím procesu se od jejího vzniku výrazně proměnila. Avšak namísto větší specializace, tak jak to lze pozorovat např. při rozdělení přírodních věd do několika jednotlivých oborů, u učitelů docházelo spíše k nabalování stále většího a většího množství kompetencí, kterými musí každý pedagog disponovat.

Dnešní učitelé, především ti na základním a středním stupni vzdělávání, tak kromě vzdělávací role přebírají také některé záležitosti patřící spíše psychologům a mediátorům konfliktů, sportovním trenérům, v době covid-19 samozřejmě také IT technikům nebo i tvůrcům obsahu (ať už to byla tvorba klasických návodů, fotonávodů, videí, podcastů či čehokoliv, co se na konkrétní škole zaužívalo).

A jednou z dalších oblastí, která by se mohla přidat mezi další potřebné dovednosti učitelů, avšak která by podle Muriel Garreta-Domingo et al. mohla přispět k lepšímu vzdělávání a pomoct v přínosnější výuce, je přístup vycházejí z principů human-centered designu (HCD).

Podobnosti HCD a vzdělávání

Garreta-Domingo et al. přicházejí s paralelou mezi vzděláváním a HCD – stejně jako v hledáčku HCD designérů stojí uživatelé a snaha vyřešit jejich problém, ve středu pozornosti učitelů jsou studenti a snaha o co nejlepší způsob výuky [1].

V návaznosti na podobnost oblastí lze aplikovat 6 hlavních principů HCD [2] (které vznikají ve vztahu mezi designérem a uživatelem) i na vztah mezi učitelem a studentem:

1. design je založený na pochopení uživatelů, vzdělávání na pochopení studentů;
2. pro design je typické zapojení uživatelů, pro vzdělávání zase studentů;
3. hodnocení dobrého a špatného designu vychází ze zkušeností a výsledků uživatelů, stejně se podle zpětné vazby studentů hodnotí výukové metody;
4. designový i vzdělávací proces je typický iterativitou;
5. design i vzdělávání by se mělo zaměřovat na uživatelskou a studentskou zkušenost v celé šíři;
6. design i vzdělávání by mělo být protknuté multidisciplinárním přístupem.

Učitelé a jejich částečné pedagogické znalosti

Průnik vlastností a prvků HCD a vzdělávání je evidentní. Narozdíl však od designérů, kteří mají designérský proces v malíku a jsou ho schopni v nových kontextech a s novými poznatky systematicky aplikovat ve své praxi, u učitelů je situace o poznání jiná a při tvorbě vzdělávacích kurzů jsou naopak nesystematičtí a velmi často zatíženi různými skutečnostmi a informacemi, které již dříve nabyli. Jsou to např.:

• zkušenosti (ze života, ze školy);
• přesvědčení (o sobě, o studentech);
• technologická omezení (neschopnost či nemožnost implementace technologií);
• vliv okolí (rodiny, známých, přátel, studentů);
• praxe (a vše, co z ní vychází);
• kontext (kulturní či ekonomický kontext školy);

Kali et al. takto (ne)strukturované metody pojmenovávají jako tzv. částečné pedagogické znalosti (pedagogical knowledge in pieces) [3]. Jedná se v podstatě o jakési vlastní teorie vyučování. Učitelé si v nich ze všech získaných informací vybírají pouze některé metody, které v jádru sice nejsou koherentní, ale při konkrétní aplikaci v praxi jsou funkční. Jedním z největších problémů je pak právě absence systému, nahodilý ráz a zaměření na praktickou stránku vzdělávání.

Řešení nesystematičnosti? Human-centered design

Absenci systému lze vyplnit systematickým myšlením v duchu HCD a jeho aplikací ve vzdělávání, třeba v tvorbě výukových lekcí. Úplně prvním krokem by pak byla edukace učitelů o konceptu HCD. Jedním ze způsobů, jak představit myšlenky designu zaměřeného na člověka, je např. prostřednictvím MOOC.

Takto se o to pokusili také Garreta-Domingo et al. ve zmiňované práci. V jejich online kurzu předávali učitelům principy systematického myšlení, postupů a metod, které se užívají v HCD.

Nicméně výsledky výzkumu nejsou takové, ze kterých by se dalo jednoznačně jásat – účastníci kurzu sice byli za kurz a nově nabyté informace rádi, ale namísto větších a systematických změn se pokusili získané poznatky spíše včlenit do svých stávajících rámců [1]. Víceméně tedy došlo pouze k rozšíření jejich částečné pedagogické znalosti.

Samozřejmě ale nelze házet vinu na učitele. Přidat pedagogům další roli (tentokrát deisgnérskou) sice, ale nebude to příliš efektivní.

Dalším možným východiskem je třeba využití multidisciplinarity v rámci jednotlivých škol. Podobně jako v současnosti pomáhají učitelům na školách IT technici s technologiemi nebo školní psychologové s mediací konfliktů, mohou edudesignéři, profesionálové na design ve vzdělávání, pomáhat vytvářet učitelům skvělé vzdělávání.

[1] Garreta-Domingo, M., Hernández-Leo, D., & Sloep, P. B. (2018). Education, Technology and Design: A Much Needed Interdisciplinary Collaboration. In E. Kapros & M. Koutsombogera (Ed.), Designing for the User Experience in Learning Systems (s. 17–39). Springer International Publishing. https://doi.org/10.1007/978-3-319-94794-5_2

[2] ISO 9241–210:2019: Ergonomics of human-system interaction — Part 210: Human-centred design for interactive systems. (2019). International Organization for Standardization

[3] Kali, Y., Goodyear, P., & Markauskaite, L. (2011). Researching design practices and design cognition: contexts, experiences and pedagogical knowledge‐in‐pieces. Learning, Media And Technology, 36(2), 129–149. https://doi.org/10.1080/17439884.2011.553621