Český vzdělávací diktát odmítá unschooling
Jak se postavit ke vzdělávání? Netroufám si hodnotit, jaké místo na seznamu nejsložitějších otázek by tento dotaz zaujal, o jeho složitosti nicméně nepochybuji. Vzdělávání je prostředkem rozvoje jedince a v důsledku i společnosti. Silnou roli v dnešním vzdělávání hraje stát, tedy instituce nacházející se na pomyslném vrcholu pyramidy, kterou společnost tvoří.
Stát má zájem o jedince vzdělané na různých úrovních, respektive v různých oblastech tak, aby posiloval svůj sociální kapitál rozpuštěný do silných jedinců, ale také potřebuje zaměstnat z legislativního pohledu dospělé obyvatelstvo tak, aby ve výsledku svou prací spoluvytvářelo fungující ekonomiku. Prosperující stát, jak ho známe dnes, se pak může podílet na rozvoji veřejné infrastruktury, služeb a institucí, kde se následně uplatní vzdělaní jedinci a tak dále.
Česko školou povinné
Kam tímhle trestuhodně zkratkovitým a lehce chaotickým úvodem mířím? Pokud má stát zájem o vzdělané lidi, vytváří jim podmínky pro vzdělávání. V Česku je vytvořena vzdělávací soustava poskytující formalizované vzdělání na více úrovních. Aspoň části této vzdělávací soustavy se přitom prakticky není možné vyhnout. Základní stupeň vzdělání je podle zákona č. 561/2004 Sb. pro děti povinný.
Náš právní řád ukotvuje povinnou školní docházku tak, že každému předurčí, jak vypadají první roky jeho života. Přesněji řečeno maximálně sedmnáct let. Je takový přístup žádoucí? Snahu o základní vzdělání pochopit lze, tedy i její ukotvení v legislativě. Bez tohoto ukotvení by potenciálně mohlo dojít k nárůstu zcela nevzdělaných a v systému neuplatnitelných lidí. Je ale takový pohled racionální?
Ve chvíli, kdy systémově řízené formální vzdělávání selhává v produkci lidí s kompetencemi využitelnými v moderním světě, logicky hledáme alternativu. Tedy aspoň za předpokladu, že si selhání uvědomujeme. Např. informační gramotnost je dnes jedním ze zásadních témat, dále jde obecně o rozvoj kritického myšlení. Děti v České republice dnes určité alternativy k tradiční formě vzdělávání mají. Je dokonce možné dítě vzdělávat doma.
Doma se vzdělávejte, ale musíte se naučit tohle…
Tzv. homeschooling povoluje, aby se dítě vyhnulo tradičnímu vyučování v základní škole, stále je však zákonem požadováno, aby dítě vstřebalo obsah učiva nastavený školou, kde je přihlášeno. (Školy se pak musí řídit RVP.) Systém neurčuje prostředky využité k dosažení vzdělání, stále však vynucuje, co se dítě v rámci základního vzdělání musí naučit. Na to, že je dítě vzděláváno, tedy stát dohlíží prostřednictvím instituce školy, a mimo školní třídu získané vědomosti pak mladí jedinci dokazují na konci každého pololetí složením příslušných testů.
Tento zákonem umožněný model poskytuje jistou volnost ve vzdělávání, kde lze používat takové metody, jaké jsou pro každé dítě nejvhodnější. V Česku však není možné postupovat ke vzdělávání individuální cestou tak, že dítě nezíská nutně (všechny) znalosti osnov základní školy, resp. si znalosti neosvojí do určené hloubky a v daném pořadí. Koncept unschoolingu, o němž v 70. letech začal mluvit John Holt, přitom různě ve světě existuje a je zřejmé, že vyvolává bouřlivé debaty.
Unschooling: oproštění od osnov
Vzdělávat dítě individuálně v takových oblastech, o které má samo zájem, umožňuje unschooling. Dítě si samo určuje směry svého vzdělání, rodič pak hraje roli partnera či partnerky podporující potomka v nastaveném směru rozvoje.
Jestliže lze náš vzdělávací systém považovat za zastaralý a krátkozraký s tím, že děti nepřipravuje na budoucnost, koncept unschoolingu rovněž přináší riziko, že zvolený obsah, který dítě pojme, způsobí jeho neschopnost adekvátně fungovat ve společnosti z dlouhodobého pohledu. Je také zřejmé, že homeschooling i unschooling mohou být v dnešní době pro rodiče náročné.
V situaci, kdy jeden z partnerů a partnerek nedokáže finančně svým zaměstnáním zajistit celou rodinu, se nachází většina populace. Pakliže oba rodiče pracují na plný úvazek, těžko zvládnou své potomky vlastními silami vzdělávat. Zaplatit soukromé učitelky či učitele pak může být nad jejich finanční možnosti. Troufám si tvrdit, že minimálně realita dnešního Česka homeschoolingu příliš nepřeje. Unschooling je pak s ohledem na legislativu zcela nemožný.
Chybí plošná data k unschoolingu
V USA se propagaci unschoolingu a jeho správnému pojetí věnuje mj. Sandra Dodd, jež takto vychovala a zároveň vzdělala několik svých dětí. Je ovšem validní ptát se, jak unschooling funguje plošně, resp. jak by fungoval, kdyby byl aplikován plošně. Například ve Velké Británii neexistuje povinnost registrovat děti, jež jsou vzdělávány mimo klasický školský systém, tj. doma a sebeřízeně.
Na základě průzkumu z roku 2015 je aspoň orientačně uváděno, že je homeschooling aplikován na více než 36 609 britských dětí. Reálně je jich zřejmě více, dosud však nebylo zjištěno, kolik dětí z tohoto celku je vzděláváno stylem unschoolingu. Británie nám minimálně ukazuje, že povinná školní docházka nemusí být s rozvinutou společností spjata tak úzce.
K dalším otázkám patří, zda by unschooling, jenž můžeme považovat za podmnožinu homeschoolingu, měl případně zcela nahradit státní školský systém. Způsob vzdělávání, kde rodiče a rodičky slouží jako partnerky a partneři a dítě si určuje oblasti zájmu a směřování, si někteří chválí, protože státní vzdělávací systém jedince příliš nenutí uvažovat nad svým dalším směřováním — takhle je odpovědnost za sebe výrazně vyšší.
Výzkumy unschoolingu jsou omezené
Propagátorem unschoolingu je rovněž psycholog Peter Gray působící na Boston College. Před pár lety provedl výzkum, jehož kritéria naplnilo 75 rodičů aplikujících unschooling na svých potomcích, sami se přitom jako děti unschoolingem aspoň po určitou dobu vzdělávali (a vyhnuli se jedenáctému a dvanáctému ročníku na střední škole). Celkem 62 z těchto lidí se pokoušelo dohnat vyšší vzdělání, 33 jich získalo bakalářský či vyšší titul, případně se o něj aktuálně pokoušeli.
Tito lidé pak o sobě často soudili, že jsou ve výhodě. Přestože někteří do té doby nikdy nenavštívili tradiční školu, začali na vysoké škole získávat velmi dobré známky. Až na ty, kdo právě studovali na vysokých školách nebo se doma věnovali malým dětem, byli zaměstnáni a finančně zcela soběstační. Většina těchto lidí pociťovala přímý vztah mezi aktivitami a zájmy z dětství se svými aktuálními povoláními.
Většina jich na unschoolingu ocenila volnost, jež jim umožnila věnovat se věcem, kterým chtěli. Díky tomu byli vysoce motivovaní, škola by jim navíc nenabídla tolik směrů rozvoje. Dokonce považují za zdravější nastavení sociálního prostředí, které na rozdíl od školní třídy nebylo věkově homogenní. K nevýhodám tohoto typu vzdělávání pak dotyční řadí především kritiku ze strany většinové společnosti, jež může mít zkreslené až nesprávné představy o tom, jak unschooling funguje.
Děti vzdělávané unchschoolingem mohou být zbytečně stigmatizovány, stigmatizace se ovšem nemusí zbavit ani v pozdějších stádiích života. Šestnáct odpovědí rovněž poukázalo na sociální izolaci. Zdá se ale, že tento negativní jev by mělo potlačit zvětšení komunity dětí vzdělávaných homeschoolingem či unschoolingem. Ty pak mohou interagovat, pakliže se nachází v dostatečné blízkosti. Většina respondentek a respondentů Grayova výzkumu se však shodla na tom, že výhody homeschoolingu převáží nad nevýhodami.
Závěr
Přes limitace výzkumu je zřejmé, že unschooling vyžaduje změnu myšlení — zejména je potřeba oprostit se od stereotypů a předsudků. Takto vzdělaní lidé se zdají být uplatnitelní i v dnešní společnosti, navíc ale mohou být ve výsledku šťastnější, motivovanější, zodpovědnější apod. Unschooling neznamená automaticky nevzdělanost.
Je ale neméně důležité dodat, že bylo v této oblasti provedeno relativně málo výzkumů. Unschoolingu rovněž chybí širší podpora akademické obce, jak upozorňují Rolstad a Kesson. Ačkoli je v Česku možné po ukončení povinné školní docházky vzdělávat se sebeřízeně mimo školní třídy, budou takoví jedinci narážet na limity nastavení společnosti. Naše společnost totiž vyžaduje diplomy a certifikáty, takže jste bez diplomu v méně výhodném postavení oproti člověku se stejnými kompetencemi, jenž ale diplom získal.
Zdroje
ČESKO. Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010–2018 [cit. 30. 3. 2018]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-561#cast1
DODD, Sandra. Radical Unschooling [online]. [cit. 2018–03–31]. Dostupné z: http://sandradodd.com/unschooling
GRAY, Peter. A Survey of Grown Unschoolers I: Overview of Findings. In: Psychology Today [online]. New York: Sussex Publishers, ©2018, Jun 07, 2014 [cit. 2018–03–31]. Dostupné z: https://www.psychologytoday.com/us/blog/freedom-learn/201406/survey-grown-unschoolers-i-overview-findings
KUCHAŘ, Jan. Do dvaceti jsem nemusel přemýšlet, co se svým životem. In: SvobodaUčení.cz [online]. Žitenice: SvobodaUčení.cz, BŘE 25 2018 [cit. 2018–03–30]. Dostupné z: https://www.svobodauceni.cz/clanek/do-dvaceti-jsem-nemusel-premyslet-co-se-svym-zivotem/
MORRISON, Kristan A. Unschooling: Homeschools Can Provide the Freedom to Learn. Encounter [online]. 2007, June 1, 2007, 20(2), 42–49 [cit. 2018–04–01]. ISSN 1094–3838. Dostupné z: http://search.ebscohost.com.ezproxy.muni.cz/login.aspx?direct=true&db=asn&AN=25742734&lang=cs
PARKES, Alison. Rise of the home ‘unschoolers’ — where children learn only what they want to. In: The Guardian [online]. London: Guardian Media Group, Tue 11 Oct 2016 [cit. 2018–03–30]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/education/2016/oct/11/unschool-children-monitor-home-schooling-education
ROLSTAD, Kellie a Kathleen KESSON. Unschooling, Then and Now. Journal of Unschooling and Alternative Learning [online]. 2013, 7(14), 28–71 [cit. 2018–03–31]. ISSN 1916–8128. Dostupné z: https://jual.nipissingu.ca/wp-content/uploads/sites/25/2014/06/v72142.pdf
TRACHTOVÁ, Zdeňka. Školy mají problém. Učí látku, ale ne děti, říká expert na vzdělávání. In: IDNES.cz [online]. Praha: MAFRA, © 1999–2018, 29. září 2015 [cit. 2018–04–01]. Dostupné z: https://zpravy.idnes.cz/rozhovor-s-bobem-kartousem-dfp-/domaci.aspx?c=A150921_102226_domaci_zt