Řízení kreativity? Nemožné?
A jak to chcete řídit tohleto? Něco, co je přirozeně náhodné a zcela tvůrčí a svobodné? V tom to právě je. Kreativita, stejně jako jakákoli jiná dovednost, je nejen naučitelný, ale i řiditelný proces. Je. Tečka. I když jde vlastně tak trochu o magii.
Příslovečné aha/heureka momenty jsou krásné do příběhů, ale v nich už často chybí ta realita tvrdé práce, která se odehrála před tím, než se k tomu výkřiku z vany vůbec dostanete. Pratchettova teorie náhodně létajících nápadů mnohovesmírem, které čas od času narazí do mysli jedince je sice moc pěkná, ale tou hlavou se dá jít volným částicím naproti.
Pokud se podíváme na procesy, které vedly k napsání literárních i hudebních děl vysoké kvality, můžem najít záblesk principu toho, že se nápad musí vysedět. Vysedět ale v tomto konceptu znamená trávit čas usilovnou prací. Je pak jedno, jestli k tomu používáte metody řízení kreativity a přístupy pro usnadnění zaznamenání myšlenky, nebo cokoli dalšího, v konečném důsledku je třeba hodit něco na papír a postupně to upravovat. Protože je třeba se od něčeho odpíchnout a z neotesané hroudy brousit diamant. Otřepaná fráze, ale platná. Bohužel. Také bych chtěl skvělé výsledky hned na první dobrou (na druhou stranu by pak zmizela ta zajímavá cesta objevování, takže vlastně spíš nechtěl, ale to už se tolik nehodí do odpovědi na otřepané fráze).
Krativita je dle jednoho z mnoha pokusů o definici přístupem k tvoření formou spojování již existujícího doposud neexistujícím způsobem. Zní mi to jako celkem nudná opičí práce:
“Vezmi věc A, pak vezmi věc B, spoj je dohromady jak ti to zrovna přijde pod ruku. Vzniklo něco, co tu ještě nebylo? Ne? Proces opakuj (třeba do zblbnutí).”
Praxí akorát vytříbíte schopnost “přijití pod ruku” tak, že počet opakování třeba klesne. A nebo taky ne, protože věc A a B má jenom určitý počet možných kombinací, aby ještě dávaly smysl. I to se může stát. Občas je třeba prostě vyměnit balíček karet za šachy. Tak či tak je to ale postup, který lze řídit. A těch metod a přístupů je vlastně celá řada. V první řadě je ale třeba si uvědomit, že jde o dost tvrdou práci. Vlastně o docela solidí válku, kterou je třeba umět vést.
Celkem pěkně se tomu věnuje například i tento článek. Sice se dostává do tradiční pasti zbožštění principu myšlení mimo krabici (i v praxi se mi často potvrzuje, že absolutní svoboda vede spíš k negativním výsledkům a určité překážky jsou při tvůrčím procesu naopak nutné — ne ovšem bariéry, které to celé zastaví, tam je třeba vnímat určitý rozdíl), ale odkazuje na další přístupy a možnosti náhledů.
Sečteno a podtrženo, “creativity management” není jenom buzzword. Skoro bych řekl, že může zachránit hodně z psychické pohody člověka, který by rád byl kreativní, ale prostě mu to nejde a nějak neví proč.
To, co jsem nějakou dobu zpátky zjišťoval o řízení kreativity (konkrétně v tvůrčích týmech), se dá najít zde. Pokud se ptáte, kde jsem si to všechno vycucal z prstu (sofistikovaněji řečeno, z čeho vychází mé názorové paradigma), odkazy jsou tam.
