Žáci a učitelé v době koronavirové: příležitosti, překážky a výzvy v oblasti vzdělávání
Naše společnost nedávno prošla a stále prochází výraznou přeměnou z následků koronavirové krize. Zjistili jsme, že jako společnost i přes všeobecnou podporu, integritu a národní hrdost, máme v různých oblastech zásadní nedostatky. Netýká se to jen nejvyšších státních činitelů a poslanecké sněmovny, kdy jeden resort nakupuje ochranné pomůcky za zcela jiné peníze než resort druhý. Zcela nečekaně krize zasáhla i školství, které v některých ohledech muselo otevřít oči a přiznat si, že již (bohužel či bohudík?) nežijeme v době Komenského, ale v jednadvacátém století.
Kde tkví jádro pudla?
Pedagogové i studenti z ničeho nic museli přestat chodit do školy a namísto toho začít s výukou na dálku. Známá frontální výuka se najednou stala pasé. Do popředí se dostaly digitální technologie. Ano, ty technologie, které si většina pedagogů spojí především se sociálními sítěmi, na kterých jejich žáci tráví příliš mnoho času. Jenže učit (se) musíte.
Ty školy, které již dříve nějakým způsobem digitální technologie využily či nadále využívají v kontextu výuky, měly nespornou výhodu. Ty další pak bezradně krčily rameny s očividnou neschopností využít digitální technologie efektivně či (sic to zní velmi nevkusně) “alespoň nějak”.
Jakýmsi příkladem šla Česká televize, která se rozhodla v rekordním čase připravit a začít vysílat pořad UčíTelka určená primárně pro žáky prvního stupně. Na něj pak navazuje program zvaný Odpoledka určený naopak na druhý stupeň základních škol [1]. Jejich cílem bylo zejména opakovat látku a zamezit tomu, aby se žáci doma zničehonic přestali učit a ztratili takříkajíc nit. Jako bonus navíc spustila Česká televize i sekci ČT edu, kurátorsky sestavenou video databázi pro různé skupiny žáků na různorodá témata [2]. Opět s cílem ulehčit, zpříjemnit a osvěžit učení jako takové.
Digital technologies are the new black
Nalijme si čistého vína. České školství dosud nikterak výrazně nepracovalo s konceptem digitálních kompetencí, s principem převrácené třídy či nedejbože s možností využití e-learningu. Zvláště, pokud se bavíme o tom základním, gymnaziálním a středoškolském.
Studenti a pedagogové mají k využití digitálních technologií nejblíže snad při výuce informatiky, v rámci níž se většina žáků leda tak učí založit e-mail nebo pracovat se základními nástroji kancelářského balíku Office 365 (ano, hovořím o svaté trojici Word, Excel a PowerPoint). O digitální bezpečnosti, možnostech komunikace a spolupráce či byť jen vzdálené možnosti pracovat na úkolech nějakou kreativní formou nemůže být řeč.
Koronavirová pandemie a nutnost pedagogů učit na dálku s pomocí digitálních technologií nám však ukázala, že to jde. A že žáci jsou v některých ohledech mnohem motivovanější než je tomu u klasické frontální výuky [3]. Samozřejmě zejména v případě jasně dané koncepce a výukové strategie, která dává v celém soukolí smysl. Využívat digitální technologie i přesto, že nechci, je pak stejné, jako když vám učitel dá na vysvědčení čtyřku, protože pokud by vám dal pětku, měl by s vámi akorát starosti navíc.
Koronavirová krize také demonstrovala, že učit s pomocí digitálních technologií jde snadno, kreativně, intuitivně a do jisté míry i s větším entusiasmem než je tomu u frontální výuky v lavicích a před tabulí. Stejně jako všude, i ve školství jde především o vůli pedagogů a vedení škol přistoupit na novou hru a digitální technologie využít více než kdy dřív.
Zatímco nyní okolnosti prakticky pedagogy donutily využít digitální technologie (neboť v jiné případě by zkrátka nemohli učit), bude zajímavé sledovat, jak v jejich osvojování budou učitelé a pedagogičtí pracovníci postupovat dále. Zda si k novým způsobům učení v online prostoru najdou cestu, nebo zda naopak digitální technologie brali jako nutné zlo.
Pozitivním indikátorem, že se takříkajíc hnuly ledy a pro digitální technologie a nástroje svítá na lepší časy, může svědčit stálá diskuse, podněty a šíření inspirace v různých tematických učitelských skupinách či sdruženích. Například prostřednictvím facebookové skupiny Učitelé+ [4] nebo stránky Učitelská platforma [5].
COVID-19 a vzdělávání s digitálními technologiemi
Práce s digitálními technologiemi není záležitost pouze pedagogů, ale obecně všech lidí ve společnosti. Tomu se koneckonců věnuje i samotná Evropská unie, která si pro oblasti digitálních kompetencí občanů EU připravila i přehledný kompetenční několikaúrovňový model. DigComp 2.1 [6] umožňuje lidem říci, na jaké úrovni se v oblasti digitálních kompetencí nachází nabízí prostor pro jakousi reflexi toho, co by se dalo zlepšit. Stejný model existuje také přímo pro pedagogy a pedagogické pracovníky [7], který konkrétně shrnuje ty nejdůležitější oblasti a kompetence, které by měl učitel ve vztahu k digitálním technologiím mít, ovládat a případně se do budoucna naučit.
Kromě těchto referenčních rámců jednotlivých kompetencí existují také strategické dokumenty či akční plány, které se na oblast vzdělávání a využívání digitálních technologií zaměřují. Vzpomenout můžeme například na Digital Education Action Plan od Evropské komise [8], který si vytyčuje za cíl s pomocí 11 akčních bodů podpořit využívání technologií a rozvoj digitálních kompetencí v oblasti vzdělávání, a to ve formě tří prioritních pilířů.
První pilíř se zaměřuje na lepší využití digitálních technologií pro učení, druhý cílí na rozvoj digitálních kompetencí a dovedností a třetí pilíř na zlepšování vzdělávání prostřednictvím lepších analýz přístupných dat a předpovědí.
Je jasné, že vzdělávat nemůže každý, alespoň ne v kontextu formálního vzdělávání, o němž je tu řeč. Přesto můžeme říci, že na školní půdě se potkávají dvě skupiny, u nichž je nyní jasně daná hierarchická struktura. Jsou to pedagogové a studenti, přičemž pedagogové jsou ve struktuře ze své pozice výše než studenti. V případě digitálních technologií se však karta obrací. Mnohdy jsou to totiž právě studenti, kteří ovládají digitální nástroje lépe a efektivněji než jejich učitelé. V praxi lze snadno dosáhnout toho, aby tito studenti bez větších problémů své pedagogy učili, jak s těmito technologiemi a nástroji pracovat (stejně tak, jako když doma v jistém smyslu vzdělávají své rodiče) [9].
Online distanční výuka může mít i zajímavé pozitivní psychologické dopady. Tím nejzásadnějším je jakási uvolněnost, kterou studenti mohou při výuce z domu pociťovat. V přehledu žáků z různých států na stránkách UNICEF převládá pozitivní reflexe na distanční výuku, kterou lze v jejich očích vnímat jako zpestření a ozvláštnění formy výuky [10].
Na základě uzavření škol a nutnosti zrušení pravidelné školní docházky téměř 1,5 miliardě školákům, vyvstává otázka, zda právě nyní nepřichází správný čas zamyslet se a koncepčně nezačlenit online vzdělávání bok po boku s klasickou frontální výukou. Průzkumy totiž ukazují a dokazují, že učení s pomocí digitálních technologií je u velké části žáků mnohem efektivnější a také, že například zabírá méně času než klasickým způsobem [11]. Efektivita učení a možnosti využití online digitálních nástrojů se liší v návaznosti na věk žáků, nicméně obecně lze potvrdit, že využití technologií pro potřeby výuky má zásadní (a veskrze pozitivní) dopad na žáky a bezesporu také na pedagogy.
Velká část pedagogické obce v zahraničí se shoduje na tom, že je potřeba změnit současný vzdělávací systém a je nutné více reflektovat aktuální příležitosti a výzvy, i navzdory negativním konotacím, které s sebou mohou digitální technologie nést. Tím není myšleno, že by se měly negativní aspekty přehlížet, ale spíše je cíleně zkrotit takovým způsobem, aby tyto digitální technologie posloužily v oblasti vzdělávání dobrému účelu a správnou cestou. Současné poznatky a zkušenosti lze snadno využít pro další fungování v době po pandemii. Kdo říká, aby se od využívání nástrojů ihned upustilo, jen co žáci zasednou opět do lavic? Studie prováděná na žácích ve státě Georgia ukazuje velmi vysoké číslo hodin, které učitelé strávili se svými žáky v online prostředí například díky videokonferencím [12].
Digitální online prostředí představuje svobodu myšlení, možnost kreativního řešení problémů, adaptivního učení či nezastíraného zájmu. Ten lze u studentů vzbudit pouze tím, že jim pedagog nabídne takový obsah a takovou formu, která je skutečně zaujme. Což digitální technologie v dnešní době umožňují celkem snadno. Pedagog může využít známých nástrojů jako Google Classroom nebo Microsoft Teams, nabízet doplňující materiály, videa, podcasty, infografiky, útržky textů k probírané látce a podobně. A pokud to z nějakého důvodu je příliš složité? Stačí vytvořit třeba tematickou sbírku artefaktů na probírané téma a sdílet na ni odkaz se svými studenty. Možností je mnoho a mohou být přitom velmi rozmanité.
Vše, co je nyní potřeba změnit, je imperativ v oblasti vzdělávání. Reflektovat nedávno objevené problémy v návaznosti na koronavirovou krizi, a začít budovat novou koncepci. Role digitálních technologií je zde jasná: podpořit vzdělávání a podporovat vzdělávací proces každého jedince. Ať už prostřednictvím snadné komunikace, spolupráce, tvorby nových myšlenek a poznatků nebo úpravy těch stávajících. Je potřeba vyhodit učitele? To v žádném případě. Ale je potřeba učitelům ukázat, jak mohou své žáky učit efektivněji. A možná dokonce tak, že to samotné studenty opravdu bude bavit. Zbožné přání? Kdo ví.
Co nám brání vyučovat v online prostoru?
Musíme si uvědomit jednu věc. Využívání digitálních technologií je skvělé a může nám v lecčems hodně pomoci, usnadnit některé úkony, zrychlit procesy, přinést kreativního ducha do tvorby domácích úkolů a podobně. Jenže se tu potýkáme se zásadním problémem. Technologie není vzduch, není k dispozici každému. A pokud ano, tak pokaždé v jiné formě.
Je rozdíl mezi žákem, který má doma k dispozici internet a vlastní zařízení, a mezi tím, který toto zázemí nemá. Může jít o nedostatek financí nebo kulturní či náboženské přesvědčení. To důležité tedy je, že i na toto by měla škola myslet, pokud se do výuky v digitálním prostoru nadchne. A ideálně poskytnout nějaký inkluzivní nástroj k tomu, aby se nůžky mezi žáky nerozevíraly, ale přímo naopak. Například mít zakoupená zařízení, která takovýmto žákům zapůjčím, vybídnout žáka, aby úkol vypracoval s pomocí zařízení v místní knihovně, nebo úkoly propojit třeba s výukou informatiky, aby na nich každý mohl pracovat na počítači přímo ve škole. Místo digitální exkluze by měly příslušné nástroje podporovat inkluzi žáků (nikoliv za každou cenu), která má dále navazující sociologické dopady. V opačném případě můžeme být svědky fenoménu digitální propasti (neboli digital divide) [13], která na jedné straně představuje ty, jež mají k dispozici digitální technologie a na druhé straně naopak ty, kteří si využívání a vlastnictví jakýchkoliv digitálních technologií nemohou dovolit.
Druhý zásadní aspekt, který významně ovlivňuje výuku v online prostoru s pomocí digitálních technologií, je rozdíl v úrovni ovládání těchto technologií. Může jít o rozdílnou úroveň mezi samotnými žáky, ale také (a to především) mezi studenty a pedagogy. Tato skutečnost celkem podstatně odráží stav českého školství. Dostáváme se totiž do situace, kdy práce pro samotné žáky, je mnohem přirozenější než pro učitele, a to ze dvou zásadních důvodů.
Prvním důvodem je přirozený vývoj technologií. Zatímco generace žáků se v prostředí digitálních technologií narodila, generace nynějších pedagogů (či někteří učitelé ještě o generaci starší) se s těmito novými výdobytky společnosti musí učit. Přirozeně, pokud nemusí a nemají potřebu (je jedno, zda se jedná o potřebu vnitřní či vnější), učit se s novými technologiemi nebudou.
Což plynule navazuje na druhý důvod, který souvisí s nedostatečnou koncepcí celoživotního vzdělávání, jež nedostatečně odráží aktuální a nejdůležitější potřeby s ohledem na současnou pedagogickou praxi. Nicméně kámen úrazu tkví také v samotném kurikulu pedagogických fakult, které učí studenta učit takřka stále stejně jako před několika desítkami let.
Na jedné straně tedy máme máme studenty, kteří představují takzvané digitální domorodce (digital natives) a na druhé straně barikády se nachází pedagogové jako digitální imigranti (digital immigrants) [14]. Jedná se tedy o zcela systémovou chybu, s níž se však dosud výrazněji nepracuji. A pokud ano, jedná se spíše o dílčí projekty a koncepty, které však nemají celoplošný dosah.
Dočkáme se revoluce?
Otázka je jasná a zcela na místě. Chytne se české školství za nos a pokusí se nějak efektivně postavit k potřebám změny rámcově vzdělávacích programů, forem učení, k novým konceptům, metodám a přístupům? Nebo se opět všichni poplácáme po ramenou, jak dobře jsme vše zvládli a vrátíme se do vyjetých kolejí?
Pokud nám něco pandemická situace v kontextu školství ukázala, tak zejména to, že učit se dá i v online prostoru. A to neméně efektivně, pružně, zajímavě a troufnu si říci i obecně lépe, než mnohdy u klasické frontální výuky. Doufejme jen, že se pedagogové, ředitelé škol a ani politici nezaleknou takového velkého možného posunu a vylepšení, které s sebou digitální technologie přinášejí.
Digitální vzdělávání s sebou přináší velké možnosti. Není potřeba udělat jeden obří krok, ale je rozhodně nutné po krůčcích postupovat dále a inovovat vzdělávací systém. Motivovat nejen studenty, ale také pedagogy, že průnik digitálních technologií do oblasti školství má svůj opodstatněný smysl. Pokud se tato změna nepodaří, stálo by za to si položit otázku, co by na to všechno řekl Komenský? Škola hrou, zvláště pak v českém školství, je z velké části pouze zbožné přání či utopie.
Zdroje:
[1] Učitelky zastoupí UčíTelka. Opravdovou školu nenahradí, ale pomůže, říká ředitel ČT Dvořák. In: ČT24 — Česká televize [online]. 2020 [cit. 2020–06–03]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3062918-ucitelky-zastoupi-ucitelka-opravdovou-skolu-nenahradi-ale-pomuze-rika-reditel-ct.
[2] Viz: https://edu.ceskatelevize.cz/
[3] SALAZAR, Jose. Staying Connected: Online Education Engagement and Retention using Educational Technology Tools. American Society for Clinical Laboratory Science [online]. 2010, 23(3 Supplement), 53–58 [cit. 2020–06–03]. DOI: 10.29074/ascls.23.3_Supplement.53. ISSN 0894–959X. Dostupné z: http://clsjournal.ascls.org/lookup/doi/10.29074/ascls.23.3_Supplement.53.
[4] Viz: https://www.facebook.com/groups/uciteleplus/
[5] Viz: https://www.facebook.com/ucitele/
[6] CARRETERO GOMEZ, Stephanie, Riina VUORIKARI a Yves PUNIE. DigComp 2.1: The Digital Competence Framework for Citizens with eight proficiency levels and examples of use [online]. 2017. DOI: 10.2760/38842. Dostupné z: http://publications.jrc.ec.europa.eu/repository/handle/JRC106281.
[7] REDECKER, Christine a Yves PUNIE. European Framework for the Digital Competence of Educators: DigCompEdu [online]. Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie, 2017. ISBN 978–92–79–73494–6. Dostupné z: http://publications.jrc.ec.europa.eu/repository/bitstream/JRC107466/pdf_digcomedu_a4_final.pdf.
[8] Digital Education Action Plan. In: Education and Training — European Commission [online]. 2018 [cit. 2020–06–03]. Dostupné z: https://ec.europa.eu/education/education-in-the-eu/digital-education-action-plan_en.
[9] NELISSEN, Sara a Jan VAN DEN BULCK. When digital natives instruct digital immigrants: active guidance of parental media use by children and conflict in the family [online]. 2017, 21(3), 375–387 [cit. 2019–03–10]. DOI: 10.1080/1369118X.2017.1281993. ISSN 1369–118X. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/1369118X.2017.1281993.
[10] MIKS, Jason a John MCILWAINE. Keeping the world’s children learning through COVID-19. In: UNICEF [online]. 2020 [cit. 2020–06–03]. Dostupné z: https://www.unicef.org/coronavirus/keeping-worlds-children-learning-through-covid-19.
[11] The COVID-19 pandemic has changed education forever. This is how. In: World Economic Forum [online]. 2020 [cit. 2020–06–03]. Dostupné z: https://www.weforum.org/agenda/2020/04/coronavirus-education-global-covid19-online-digital-learning/.
[12] BASILAIA, Giorgi a David KVAVADZE. Transition to Online Education in Schools during a SARS-CoV-2 Coronavirus (COVID-19) Pandemic in Georgia. Pedagogical Research [online]. 2020, 5(4) [cit. 2020–06–03]. DOI: 10.29333/pr/7937. ISSN 24684929. Dostupné z: https://www.pedagogicalresearch.com/article/transition-to-online-education-in-schools-during-a-sars-cov-2-coronavirus-covid-19-pandemic-in-7937.
[13] CRUZ-JESUS, Frederico, María Rosalía VICENTE, Fernando BACAO a Tiago OLIVEIRA. The education-related digital divide: An analysis for the EU-28. Computers in Human Behavior [online]. 2016, 31(56), 72–82. DOI: 10.1016/j.chb.2015.11.027. ISSN 07475632. Dostupné z: https://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S0747563215302429.
[14] PRENSKY, Marc. Digital Natives, Digital Immigrants Part 2: Do They Really Think Differently? On the Horizon [online]. 2001, 9(6), 1–6. DOI: 10.1108/10748120110424843. ISSN 1074–8121. Dostupné z: http://www.emeraldinsight.com/doi/10.1108/10748120110424843.
