Absence škol v Utopii
Pod pojmem “Utopie” si jistě většina z nás představí dokonalý systém. Takový stav společnosti, ve které všichni obyvatelé dělají, co je baví, mají, co potřebují a všichni jsou šťastní. Utopie je pro nás něco vzdáleného, nedosažitelného a přesto něco konkrétního, k čemu se vnitřně snažíme jako lidstvo přiblížit.
Mnozí autoři (Thomas More, Francis Bacon, Platón) psali o utopii jako o ideální společnosti, pomocí které kritizovali jejich současnou společnost a vystavovali na světlo světa také její neduhy.
Pokud bychom se ale oprostili od negativních dojmů, které v nás může utopie (nebo její obrácená verze “dystopie”) zanechat, můžeme se podívat na utopii i z jiných měřítek, než jenom jako model ideální společnosti.
Fungování Utopie
Když se zamyslíme nad konceptem ideální společnosti, tak jak byla nastíněna dříve, musíme dojít k nevyhnutelným otázkám: jak vlastně utopie funguje? Kdo má rozhodovací pravomoc? Existuje nějaký vyšší správní orgán nebo je společnost postavená na principech anarchie? Existuje policie a armáda, když v ideální společnosti neexistuje kriminalita?
Tyto a spoustu dalších otázek si můžeme položit a debatovat nad nimi, ale pro mě ve své podstatě důležitější naprosto jiná otázka:
Jak v takové společnosti probíhá výuka?
Škola v Utopii
Jeden ze zakladatelů pragmatické pedagogiky, John Dewey, popsal utopistickou školu ve svém článku jako školu, která neexistuje (Dewey, 1933).
Podíváme-li se na vzdělávací metody (učení se zkušeností), které Dewey zastával, a na jeho praktickou školu, jejíž hlavní náplní bylo učení se skrze činnosti pod vedením ostatních, můžeme si udělat poměrně jasný obrázek, jak Dewey smýšlel o ideální škole.
V jeho pojetí Utopie tedy škola jako instituce neexistuje. Místo toho je školský systém chápán jako přirozený vývoj a rozvoj osobnosti jedince. Pro tohoto jedince je pak zase nepochopitelný náš systém cíleného učení.
Systém učení v Utopii
Dewey (1933) klade zvláštní požadavky na každý článek učebního procesu. Učitelem v pravém slova smyslu je v této společnosti osoba, která musí splňovat několik kritérií. Musí být sezdána, mít vlastní děti a zároveň jsou v průběhu vlastní výuky v dětství nominováni do této pozice (už ve věku zhruba 13–18 let, kdy se projeví jejich tendence k výchově ostatních) — zde se jedná o samovolný výběr.
Zároveň ti studenti, kteří nesplňují tyto podmínky, ale věnují se vzdělávání ostatních jsou označovány za asistenty a plnohodnotně se podílejí na vzdělávání svých mladších soukmenovců (především se v tomto případě jedná o starší studenty, kteří tak pomáhají s výchovou ostatních).
Učení jako takové pak Dewey po vzoru svého pedagogického smýšlení popisuje v utopistické společnosti jako přirozený rozvoj kompetencí studenta. Dewey (1933) tento proces připodobňuje k učebnímu procesu malířů v Itálii, kdy se učedníci vzdělávali formou vidím — dělám. Tedy mladší učedníci nejprve pozorovali starší studenty při práci a později začali přebírat jejich práci od těch nejjednodušších, až po ty složitější v závislosti na tom, jakých kompetencí už dosáhli.
Podle mě Dewey nastínil dobrý základ pro výuku a výchovu společnosti. Ovšem na druhou stranu si nemyslím, že by se některé vědní obory daly touto formou výuky efektivně naučit.
A co si o tom myslíte Vy?
Myslíte si, že by tento učební proces mohl fungovat i v naší společnosti nebo v budoucnosti?
Zdroje:
DEWEY, John, 1933. Dewey outlines Utopian schools. [online]. The New York Times. 23 April. [cit. 21.3.2019] Dostupné z: http://www.yorku.ca/rsheese2/3410/utopia.htm
