Alternativní školy v České republice
Alternativní vzdělávání se vyznačuje odklonem od hlavního (či tradičního) proudu vzdělávání, které nabízí více možností, jak je možné s dětmi dosáhnout kýžených dovedností či znalostí. Alternativní školy jsou pak charakteristické tím, že se odlišují svými cíly, formami vyučování i náplní učiva, od “tradičních” státních škol a umožňují na výběr z více možností podle preference rodičů (viz článek Co jsou alternativní vzdělávací programy).
Alternativní vzdělávání klade důraz na přirozenou touhu žáků objevovat nové věci a zároveň je nad rámec jednotlivých věcí propojovat, aktivní zapojení žáka do výuky a umožnění odpovědnosti či možnosti rozhodovat o obsahu své výuky. Tyto školy více navazují kontakt s rodinnými příslušníky žáků, přizpůsobení výuky mentálnímu stavu jednotllivých studentů nebo navození přátelského vztahu mezi dítětem a pedagogem, který není založený na strachu, ale oboustranném respektu a porozumění.
Myšlenky věnující se alternativnímu způsobu vzdělávání lze nalézt již v na přelomu 14. a 15. století, kdy Vittorino da Feltre vybudoval tzv. Dům radosti, což byla škola vytvořena v přírodě, která zrušila tresty, vybudovala žákovskou samosprávu a kladla důraz na tvořivost a dbala na to, aby žáci látku pochopili. ALternativní vzdělávání ve smyslu samostatných škol (např. montessori, daltonské, …) se začalo u nás i ve světě utvářet od 20. a 30 let 20. století. V řadě západních zemí se alternativní školy staly přirozenou součástí školských systémů, především díky jejich plynulému vývoji, přerušeného jen krátce druhou světovou válkou. V České republice došlo mezi lety 1948–89 k násilnému přerušení vývoje a přítomnosti alternativních škol v důsledku vlády komunistického režimu.
V současnosti se v České republice můžeme setkat celkem s devíti formami alternativního (či reformního) vzdělávání.
Česká legislativa umožňuje zavedení těchto pěti alternativních způsobů výuky v rámci mateřských, základních i středních škol.
Dalšími alternativními školami jsou “Začít spolu” a Integrovaná tematická výuka, které mohou být využívány v rámci výuky v mateřských školách a na prvních stupních základních škol. Pouze na prvním stupni základní školy pak žáci mohou být vyučováni podle tzv. Jenského plánu. V posledních letech se čím dál více dostávají do povědomí i tzv. Lesní či přírodní školy, které mohou pokrývat výuku v mateřských školách a také na školách středních.
Alternativní školy a jejich smysl či význam bývají velice často centrem nejrůznějších diskuzí v médiích či mezi lidmi. Jako jedno z klíčových témat, které je řešeno se věnuje otázce, jestli žáci z alternativních škol nemají problém s přechodem z alternativních do “tradičních” způsobů výuky, nebo také jestli nevznikají problémy se začleněním těchto žáků do běžné společnosti.
