Alternativní směry ve speciální pedagogice: muzikoterapie a arteterapie
Úvod
Ačkoli se může na první pohled zdát, že muzikoterapie a arteterapie jsou součástí psychologických disciplín, není to naprosto jednoznačné. Oba přístupy jsou využívány v pedagogické praxi a v českém prostředí je řadíme pod speciální pedagogiku. V této oblasti je muzikoterapie i arteterapie využívána při práci s žáky se specifickými poruchami učení nebo chování.
“Už Platon v hudbě viděl prostředek mravní výchovy člověka.”
(Zeleiová, 2007, s. 49)
Muzikoterapie
Muzikoterapii lze definovat několika způsoby. V zásadě se jedná o terapeutický přístup spadající do oblasti kreativních terapií. V České republice není výklad termínu zcela ukotven, užívá se proto definice Světové federace muzikoterapie. Ta muzikoterapii definuje jako profesionální využití hudby a jejích elementů jako prostředek intervence ve zdravotnických a vzdělávacích zařízeních. (Mastnak & Kantor, 2014, s. 269)
Využití muzikoterapie při práci s žáky se specifickými vzdělávacími potřebami
Vzhledem k probíhající inkluzi je téma specifických poruch a potřeb více než aktuální. Praktické využití muzikoterapie se nazývá muzikoterapeutický proces, což je systematická, metodická a cílená řada akcí. Marie Beníčková (2011, s. 25–26) tento proces rozděluje na tři části. První z nich je preterapie, což je příprava, seznámení se s dokumentací klienta a tvorba vhodného prostředí pro terapeutické setkání, které je současně i druhou fází a jde pochopitelně o fázi realizační. Poslední částí je postterapie neboli hodnocení. Jedná se o evaluační část, která by měla být zařazena nejen po delších časových úsecích jako vyhodnocení celkového pokroku, ale i po každém setkání.
Muzikoterapeutický proces může velmi pomoci při systematické práci s problémy, které doprovázejí různé poruchy učení. Příklady využití prvků muzikoterapie v kontextu jednotlivých poruch učení:
Dyslexie
Dyslexií se rozumí poruchy spojené se čtením. V muzikoterapii se dá s touto poruchou pracovat různě. Jedním z příkladů může být zpěv písničky obsahující hlásky, které mohou být pro dítě problematické. S písní se dále pracuje tak, že při určité hlásce se může dupnout, při další tlesknout atd. Jako vhodnou metodou při výuce čtení se ukazuje propojení s rytmizací. Dítě může problematické slovo různými způsoby zazpívat, při jeho vyslovování dupnout či tlesknout nebo zabubnovat na tělo či na vybraný hudební nástroj. (Gerlichová, 2014, s. 66–67)
Dysgrafie
Dysgrafie je specifická porucha psaní, u mnoha dětí jdoucí ruku v ruce s dyslexií. Významně souvisí s rozvojem grafomotoriky, jejíž zlepšení mohou podpořit vhodně zvolené hudebně-pohybové aktivity. Samotnému psaní by mělo předcházet procvičení rukou, hlavně zápěstí a prstů. Lze také, už s tužkou v ruce, kreslit různé tvary do vzduchu. Celé cvičení je doporučeno propojit s recitací říkanek, zpěvem nebo jen hudbou bez vlastního zapojení dětí. (Beníčková, 2011, s. 67–68; Gerlichová, 2014, s. 68)
Dyskalkulie
Dyskalkulie je porucha schopnosti počítat, kterou nelze zásadně ovlivnit jiným přístupem k výuce matematiky. Ještě před samotným začátkem počtů mají děti často problém už se základními věcmi jako je například vnímání pojmů “větší” a “menší” nebo rozlišení sudých a lichých čísel. Jednou z možných muzikoterapeutických aktivit je třeba vyjmenovávání číslic a bouchnutí do bubínku při každém sudém. Dítě je tak bude lépe vnímat a snáze si dovednost osvojí. S dyskalkulií často souvisí i horší schopnost orientovat se v prostoru. Pro tyto potřeby nabízí muzikoterapie metodu zrcadlení, při níž dítě napodobuje pohyby muzikoterapeuta. Tato aktivita se dá propojit i se zpěvem. Určitě každý zná písničku “Hlava, ramena, kolena, palce…”, kterou mohou děti doprovodit pohybem směrem k odpovídající části těla. (Gerlichová, 2014, s. 67)
Muzikoterapie je však využitelná i pro osoby trpící nějakým typem postižení, například zrakovým, tělesným, ale i sluchovým.
Zraková postižení
Ačkoli nikdy nebyla prokázána spojitost hudebního nadání a slepoty, zrakově postižení klienti mají často velmi dobře rozvinuté sluchové vnímání. (Gerlichová, 2014, s. 94) U tohoto typu klientů je formou muzikoterapie vhodné rozvíjet sluchové vnímání ve spojitosti s orientací v prostoru. Na podlahu můžeme například natáhnout deku, pomoci klientovi, aby se v prostoru zorientoval a uvědomil si jeho velikost a následně ho můžeme nechat, aby se po dece pohyboval sám a pomocí různých druhů zvukových signálů jej můžeme navigovat. (Gerlichová, 2014, s. 95)
Mentální postižení
U osob s mentálním postižením je hlavním cílem muzikoterapie pomoci se začleněním do společnosti a zlepšit komunikační schopnosti. Muzikoterapie může dále podporovat zvýšení motorických dovedností nebo vylepšit orientaci v prostoru. (Gerlichová, 2014, s. 98)
Sluchová postižení
Využití muzikoterapie u osob s nějakým typem vady sluchu může působit překvapivě. Neslyšící mohou hudební prožitek vnímat skrze vibrace či ohmatávání konkrétního hudebního nástroje, zásadní roli však hraje vizuální složka. Rytmus hudby se dá předávat například formou světelných efektů. (Gerlichová, 2014, s. 90) Písně nejsou jen rytmus, mají i obsah a mnoho slavných hudebních děl už je dnes přeloženo do znakového jazyka. (Gerlichová, 2014, s. 91) U částečně slyšících klientů muzikoterapie využívá veškerého zbytkové sluchu, který se snaží rozvíjet a stimulovat. Základem může být například schopnost rozlišit přítomnost zvuku či jeho rozpoznání a identifikace. (Gerlichová, 2014, s. 92) Muzikoterapie může být dále nápomocná při rozvoji řečových dovedností — osvojování si gramatických a syntaktických norem, ale i porozumění a používání neverbální komunikace. (Gerlichová, 2014, s. 93)
Jaké vybavení je pro muzikoterapeutický proces potřeba?
K realizaci muzikoterapie je potřeba místnost s dostatkem prostoru k pohybu, ideálně v nějakém klidném prostředí, kde nebude rušit hluk z okolí, protože muzikoterapie nemusí být vždy aktivní, může být zaměřená i na poslouchání ticha. Muzikoterapeut by však měl mít k dispozici nějaký přehrávač a bohatou zásobu hudebních nahrávek různých typů a žánrů. (Zeleiová, 2002, s. 159) Dále jsou pochopitelně potřeba rozličné druhy hudebních nástrojů, především bubínky různých tvarů a velikostí.
Arteterapie
Arteterapie patří mezi expresivní terapie. Její definici lze pojmout v širším nebo v užším smyslu. V širokém pojetí je arteterapie zastřešující disciplínou pro všechny expresivní terapie, tedy biblioterapii, muzikoterapii či dramaterapii. V užším pojetí se jedná o formu terapie, při které jsou využity výtvarné umělecké formy. (Potměšilová, 2014, s. 77) V předkládané eseji autorka pracuje s definicí arteterapie v užším vymezení.
Arteterapie se opírá o výtvarné projevy klientů. Cílem arteterapie není dokonalé umělecké dílo, ale proces jeho tvorby. Arteterapie probíhá zpravidla v týmu a měla by být vedena vyškoleným pedagogem, psychologem nebo psychiatrem. (Potměšilová & Sobková, 2012, s. 7) Výtvarné umění je v tomto procesu vnímáno jako vyjádření klientových pocitů a stavů, které staví na sebeúzdravném mechanismu. S výtvorem se dále pracuje, nejčastěji formou rozpravy. Důležitá je samozřejmě vzájemná důvěra a ani proces ani vytvořené dílo by nemělo být dále interpretováno. (Potměšilová & Sobková, 2012, s. 8)
Arteterapeutický proces probíhá, jak již bylo řečeno, nejčastěji ve skupině. Není však úplně neobvyklé, že klient využije i možnosti individuálního sezení. Samotná arteterapie pak probíhá ideálně v ateliéru, kde jsou dostupné všechny nástroje a před zraky arteterapeuta, který tak má možnost sledovat celý průběh tvorby. Pak přichází fáze diskuze nad vytvořenými artefakty. Druhou možností je samostatné tvoření, kdy mají klienti předem zadaná témata a úkoly. Hotové artefakty si poté přinesou na setkání. Výhodou tohoto modelu je větší prostor pro komunikaci nad tvorbou. (Lhotová & Perout, 2018, s. 37)
Využití arteterapie při práci s žáky se specifickými vzdělávacími potřebami
Na rozdíl od muzikoterapie, kterou je možné využít i při řešení specifických poruch učení, arteterapie se více hodí pro žáky, kteří mají specifické vzdělávací potřeby vlivem nějakého handicapu, např. sluchové, tělesné či zrakové postižení. Při práce s těmito klienty je od arteterapeuta vyžadována i znalost specifik konkrétního postižení. Především z tohoto důvodu se arteterapie často propojuje se speciální pedagogikou. (Potměšilová & Sobková, 2012, s. 100)
Posílení komunikačních dovedností
Klienti s narušenou komunikační schopností často trpí strachem z komunikace. Ten může mít mnoho příčin z minulosti, například nějaký nepříjemný zážitek. Arteterapeutický proces by v tomto případě měl podporovat klientovo sebevědomí v kontextu komunikace s okolím. U konkrétních technik není nutné nutit klienta do verbální komunikace, právě naopak je zde prostor vyjádřit se zcela beze slov — pouze pomocí výtvarného náčiní. (Potměšilová & Sobková, 2012, s. 104–105)
Sluchová postižení
U sluchově postižených klientů lze arteterapeutická cvičení zaměřit na rozvoj komunikačních strategií a práci s pojmy. V závislosti na stupni a typu sluchové vady (a samozřejmě na zázemí) může docházet k nedorozuměním při komunikaci se slyšícím protějškem, například kvůli použití pojmu v nezvyklém kontextu. Arteterapeutické cvičení může být zaměřené na vyjádření určitého pojmu a toho, co si pod ním každý představí a co pro něj znamená. Ve výsledných artefaktech se mohou projevit velké rozdíly, zapříčiněné rozdílnými zkušenostmi klientů. (Potměšilová & Sobková, 2012, s. 100–101)
Tělesná postižení
Před příchodem klientů s tělesným postižením musí být arteterapeut podrobně seznámen s rozsahem a povahou postižení konkrétních klientů, aby se předešlo nějaké nepříjemné ři trapné situaci při realizaci plánovaných aktivit. Vzhledem k šíři tělesných postižení je těžké vybrat příklad konkrétní aktivity, může se například jednat o techniku, která povede k uvolnění svalstva. Všechny techniky by však měly směřovat k psychickému i fyzickému uvolnění klienta. (Potměšilová & Sobková, 2012, s. 102–103)
Zraková postižení
Při práci s klienty se zrakovým postižením je velmi důležité vhodně zvolit materiál, který bude odpovídat stupni a typu postižení. Velmi oblíbená je tzv. reliéfní kresba a hmatové modelování. Reliéfní kresba spočívá v tom, že klient má pod papírem karton a pomocí tužky nebo propisky vyrývá motiv, který se na něj protlačuje. Modelování může být zase nastaveno tak, že si klient osahá určitý tvar, něčí obličej atd. Zkusí si danou věc co nejlépe zapamatovat a následně vymodelovat z hlíny. (Potměšilová & Sobková, 2012, s. 102)
Mentální postižení
U klientů s mentálním postižením může být arteterapie propojená s existencí tzv. chráněných dílen a vytvořené výrobky se v nich následně mohou za symbolické ceny prodávat. Jak již bylo zmíněno u muzikoterapie, u těchto klientů je nutné podporovat rozvoj sebedůvěry a jejich zapojení do společnosti. (Potměšilová & Sobková, 2012, s. 103–104)
Jaké vybavení je pro arteterapeutický proces potřeba?
Na arteterapeutické vybavení je dvojí pohled. Někteří zastávají názor, že není potřeba mnoho materiálu a čím méně, tím lépe, protože klient musí mnohem víc zapojit svoji fantazii. Druhý pohled však tvrdí, že je vhodná co největší nabídka materiálů, aby si každý mohl najít co potřebuje. Záleží tedy na samotném arteterapeutovi, jak široká bude jeho nabídka. Z technického vybavení se však vyplatí mít počítač a fotoaparát, případně nějaký přehrávač pro navození příjemné atmosféry. Z výtvarných materiálů jsou samozřejmostí papíry různých velikostí, klasické bílé, ale i barevné, krepové či balící papíry. Dále pochopitelně nějaké barvy. Mohou být temperové, olejové či vodové s odpovídajícími doplňky jako jsou štětce nebo kelímky na vodu. Na závěr se určitě vyplatí i klasické pastelky a voskovky, akvarely či úhly. Pokud chceme tvořivost ještě podpořit, můžeme dát klientům k dispozici například i plastelínu či hlínu. Dobré je myslet i na nějaké připínáčky, nůžky, provázek a lepící pásku. (Potměšilová & Sobková, 2012, s. 52)
Možnosti studia v českém prostředí
V obou zmiňovaných oborech je možné absolvovat formální i neformální vzdělávání. Standardní nabídkou jsou různé kurzy v rámci celoživotního vzdělávání nebo od soukromých subjektů. Kurzy mohou být buď akreditované nebo nikoli. Samotná arteterapie je vyučována například na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, na výuku muzikoterapie se specializuje Univerzita Palackého v Olomouci na místní Filozofické fakultě. V kontextu knihovnickém se v oblasti expresivních terapií velmi angažuje brněnská Knihovna Jiřího Mahena, která pořádá různé akce a semináře pro zájemce z řad odborné i laické veřejnosti (“Expresivní terapie a prožitkové aktivity”).
Závěr
Muzikoterapii i arteterapii vnímám jako velmi zajímavé fenomény, které by neměly uniknout pozornosti moderního školství. Už na základní škole jsem se setkala s učiteli, kteří prvky, zejména muzikoterapie, ve své výuce využívali, aniž by možná tušili, že se o muzikoterapii jedná. Na základě praktických příkladů, sesbíraných z odborné literatury, se domnívám, že zařazení prvků expresivních terapií je vhodné i v běžné třídě, kde může být milým zpestřením každodenních aktivit.
Zdroje:
Beníčková, M. (2011). Muzikoterapie a specifické poruchy učení. Praha: Grada.
Expresivní terapie a prožitkové aktivity [online]. [cit. 2019–05–20]. Dostupné z: https://www.kjm.cz/terapie
Gerlichová, M. (2014). Muzikoterapie v praxi: příběhy muzikoterapeutických cest. Praha: Grada.
Lhotová, M., & Perout, E. (2018). Arteterapie v souvislostech. Praha: Portál.
Mastnak, W., & Kantor, J. (2014). Muzikoterapie. In O. Müller et al., Terapie ve speciální pedagogice (2., přepracované vydání, s. 269–333). Praha: Grada.
Potměšilová, P. (2014). Arteterapie. In O. Müller et al., Terapie ve speciální pedagogice (2., přepracované vydání, s. 77–131). Praha: Grada.
Potměšilová, P., & Sobková, P. (2012). Arteterapie a artefiletika nejen pro sociální pedagogy. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
Zeleiová, J. (2002). Muzikoterapia — dialóg s chvením: východiská, koncepty, princípy a praktická aplikácia. Bratislava: Ústav hudobnej vedy SAV.
Zeleiová, J. (2007). Muzikoterapie: východiska, koncepty, principy a praxe. Praha: Portál.
