Alternativní základní vzdělávání v ČR

Proč lidé hledají alternativy vzdělávání?

Ze statistik vyplývá, že o soukromé školy je stále větší zájem. Ne všem rodičům se asi zamlouvá, že by jejich dítě mělo chodit do třídy, kde se budou učit podle pevně stanovených osnov, kde není moc prostoru přizpůsobovat výuku a tempo individuálním potřebám jednotlivých žáků. Někteří se například také mohou bát, že by se jejich děti mohli stát obětí šikany, podle výzkumu v roce 2001 se v České republice 41% žáků setkalo ve škole se šikanou, podle mezinárodního výzkumu to pak bylo 36,8%.

Důvody jsou různé a dnes je dostupné množství alternativních škol, ze kterých si rodiče mohou vybírat. Většina z nich má tyto společné rysy:

• „snaha neudusit přirozenou touhu poznávat nové věci a jevy
• přátelský vztah mezi učitelem a dítětem, ochota a schopnost učitele pozitivně děti motivovat, podporovat jejich kvality i originalitu a respektovat vývojové zvláštnosti (chyba je stupeň učení, ne přestupek)
• spolupráce s rodinou dítěte (učitel zná možnosti pedagogiky, vy nejlépe znáte své děti)
• co nejaktivnější zapojení dítěte ve výuce, podpora spolupráce a rozvoj komunikace
• pěstování odpovědnosti spoluúčastí dětí na rozhodování
• propojování předmětů (k pochopení souvislostí a využitelnosti poznatků)
• prostředí uzpůsobeno dětem (pomůcky snadno přístupné v nízkých policích, dětská výzdoba)
• vyučování bez zvonění, ale podle momentálního zaujetí či únavy dětí (proč končit uprostřed zajímavé činnosti a proč nedopřát oddech tam, kde je třeba)
• slovní hodnocení“

Montessori

První Montessori škola byla založena v roce 1907 a její principy vytvořila první vysokoškolsky vzdělaná italská lékařka Maria Montessori, která na dětech prováděla pozorování a experimentovala s podněty, díky čemuž přišla například na dobrý vliv senzomotorických pomůcek na rozvoj dětí.

Montessori výuka se neskládá z předmětů, ale má tzv. kosmickou výchovu, která má záběr napříč všemi předměty. Vypráví se zde dětem tzv. Velké příběhy — O vzniku vesmíru, O vývoji života na zemi, O příchodu člověka, O vzniku a vývoji čísel, O vzniku a vývoji písma a O lidském těle. Díky nim děti pochopí souvislosti, které by se k nim v běžné škole dostaly odděleně v různých předmětech a ani by si existenci souvislosti nemusely uvědomit.

Je zde velký důraz na individualitu dětí, nechají se vybrat si úkol a pracovat vlastním tempem a je zde snaha, aby žáci dokázaly objevit a využít jejich potenciál.

Zpětná vazba

Ve výuce děti nedostávají žádné známky. „Škola má jednotné požadavky, ale každé dítě je jiné. Známky tam fungují jako vnější motivace, odměna a trest. […] Věda už ale prokázala, že známkování má na učení a vnitřní motivaci dlouhodobý negativní dopad. Získání známky se stává cílem a něco doopravdy umět je sníženo na pouhý prostředek.“ říká zakladatelka jedné z českých Montessori škol Miroslava Vlčková. Nejde ale pouze o známky, Montessori učitel nemá posuzovat a hodnotit nijak, místo toho má žáky provázet, podporovat a inspirovat.

Děti si sami vybírají nejen na čem, kde a jak dlouho budou pracovat, ale také s kým a učí se nést zodpovědnost za své volby — v Montessori věří, že „přirozené důsledky jsou bezprostřední a nejlepší zpětnou vazbou“.

Přechod na střední školu

Přestože by se mohlo zdát, že když děti nejsou zvyklé sedět celý den v lavicích a dělat jen to, co se jim řekne, může pro ně být přechod na běžnou střední školu velmi těžký a mohlo by se stát, že výuku nebudou zvládat. V rozhovoru s absolventy ale žáci naopak tvrdili, že se jim požadavky na střední škole zdají nižší, protože „sedíte, píšete, víc se toho po vás během dne většinou nechce“ a „většinou nemusíte nic dohledávat nebo zjišťovat, učitelé vám to naservírují“. Na otázku v čem montessori vzdělávání pomohlo a co jim chybí, pak studenti odpovídali:

„Myslím si, že je to tím, že mám odsud dost rozvinuté kritické myšlení. Přijde mi, že na klasické škole někteří učitelé fakt nechtějí, abychom přemýšleli. Myslím, že jsem se tady hodně naučila, rozhodně v některých předmětech na střední víceméně jen opakuju, co už dávno vím.“

„Mě naučila montessori škola hlavně, jak si plánovat čas a jak se učit. Taky jsem tu získal nadšení pro učení, které ve mně zůstává. Na střední se zatím učím dost nazpaměť, a kdybych motivaci neměl už odsud, tak nevím, jak bych ji tam v sobě hledal.“

Waldorfská škola

První waldorfská škola byla založena v roce 1919 a byla postavena na myšlenkách Rudolfa Steinera, který se kromě pedagogiky věnoval také filozofii, dramatu, esoterice a umění.

Ve waldorfské škole děti mají předem daný rozvrh podobně jako v běžných základních školách. Rozdíl je v tom, že je zde kladen speciální důraz na uměleckou výchovu a rozvíjení zručnosti různými rukodělnými činnostmi a také se zde nepracuje s učebnicemi, protože „nevyhovují dynamickému a mezioborovému pojetí výuky“.

Ve výuce se pracuje s metodami rytmu a vyprávění, díky kterým si dítě může látku osvojit snadněji, než běžnou frontální výukou s využitím učebnic.

Vyučování je založeno na prožitku a díky pestrosti výuky každé dítě může objevit, co by ho bavilo a v čem vyniká.

Je zde zohledněno to, že dítě prochází vývojem, ve waldorfské škole se dají identifikovat „čtyři skupiny cílů, které se odvíjejí od víry ve smysluplný rozvoj každého jedince dle jeho aktuálního vývojového stupně:

• rozvíjet myšlení žáků, jejich logiku a sebepoznávání
• být schopen vnímání krásna, radosti a smutku
• pracovat nejen pro sebe, ale pro celé lidstvo
• škola má zprostředkovat prostředí, do kterého by se děti těšily “

Stejně jako v Montessori se zde neznámkuje, ale na rozdíl od ní zde dochází na konci školního roku alespoň k nějakému hodnocení: „Vysvědčení na konci školního roku mají formu slovního hodnocení, které charakterizuje všechny přednosti a nedostatky dítěte, jeho pokroky i obtíže v uplynulém školním roce.“

Je zde kladen velký důraz na zapojování rodičů, rodičovské schůzky se konají každý měsíc a školy jsou velmi otevřené rodičovským aktivitám.

Důležitou součástí školního roku je slavení svátků, jako například Den Země, masopust nebo martinské slavnosti, do oslav bývají zapojeni právě také rodiče.

Přestože v zahraničí jsou waldorfské školy převážně soukromé, v České republice je většina z nich státních.

Je zde relativně dostupné i střední vzdělávání, momentálně v České republice existují 2 střední školy, 2 lycea a 1 střední odborná škola. Ve srovnání s tím má Montessori zatím pouze jedno gymnázium v Praze.

Waldorfská škola podle České školní inspekce

Ústřední školní inspektorka České školní inspekce Marie Kalábová řekla: „Největší klad vidím v tom — když je waldorfská škola dobře vedena a její principy jsou dodržovány — že se škola i rodiče snaží jednotně rozvíjet osobnost dítěte. S žákem se ve škole pracuje individuálně. Ostatní školy by se měly z tohoto přístupu učit.“

Naopak jako negativum Česká školní inspekce vidí to, že je zde kladen větší důraz na specializované waldorfské pedagogické kurzy, než na běžné vysokoškolské vzdělání a také v tom, že waldorfskou školu ČSI podezírá z narušování náboženské neutrality, přestože sama jejich porušování při žádné z inspekcí nezaznamenala.

Pokud si vezmeme přehled učiva na konkrétní waldorfské škole v Brně, tak vidíme, že ve 2. a 3. třídě se děti seznamují s křesťanskými příběhy, ale ve 4. třídě je důraz kladen na „pohanské“ příběhy ze severské mytologie a v 5. třídě pak na starověkou mytologii. Jelikož všechny z nich škola vnímala za tolik důležité, že je uvedla v osnově, nemyslím si, že by nekriticky k vyznávání jakéhokoliv boha/bohů děti vedla, z žádného zdroje nic takového nevyplývalo, proto si myslím, že k ničemu jako „porušování náboženské neutrality“ určitě nedochází.

Daltonská škola

První daltonskou školu založila žákyně Marie Montessori Helen Parkhurstová v roce 1919 a jednalo se o školu střední.

Žáci se učí zodpovědnosti tím, že jim dá svoboda si vybrat tempo a pořadí zadaných úkolů a vytváří s učitelem úmluvu o splnění tohoto vlastního harmonogramu.

Na konci úkolu bývá sebereflexe, kde má žák posoudit, co se během práce naučil, jak se jim u toho dařilo a co si z ní odnáší do budoucna.

Součástí vybavení třídy bývají tzv. daltonské tabule, na které si žáci zaznamenávají svůj postup s řešením úkolů. Přestože spolupráce mezi žáky může být povolena, tyto veřejně vyvěšené tabule mohou žáky motivovat a podporovat v soutěživosti, což je princip, kterému se obě předchozí školy pokouší vyhýbat.

Součástí daltonské výuky může být také tvorba portfolií, kam si mohou zakládat například daltonské listy, které jsou výstupem z hodin.

Titul Daltonská škola může dostat i základní škola, která daltonské principy bere pouze jako doplňkovou metodu ke klasické výuce.

ZŠ Horácké náměstí uvádí seznam, co podle jejím učitelům přináší pozitivního a co na daltonských principech považují za důležité:

• „děti se učí vyhledávat informace a pracovat s nimi
• možnost uplatnění každého žáka, který chce pracovat, aktivní způsob výuky, snaha podmiňuje úspěch
• to, k čemu se sám dopracuji, to lépe umím
• podle zadaných pravidel se žáci dokáží zkontrolovat a ohodnotit svou práci i práci spolužáků
• tento způsob výuky vede k navazování pozitivních vztahů a kontaktů mezi dětmi“

ScioŠkola

Jedná se o školy založené firmou Scio, která se proslavila především díky sestavování přijímacích testům na univerzity. Momentálně se v České republice nachází 9 základních Scio škol a 1 střední Scio škola. Tyto školy jsou natolik žádané, že se dokonce pro její vznik v Táboře sepisuje petice, protože žádnou podobnou školu v okolí nemají.

Mezi základní hodnoty v těchto školách patří svoboda, morálka, aktivita, optimismus, odvaha a otevřenost. Tím se podstatně vymyká ostatním zmíněným školám, protože žádná z nich si nekladla za cíl vychovat z dětí optimisty a už vůbec nepoužívaly slovo „morálka“, které může evokovat disciplínu, což je věc, kterou se snaží prosazovat spíše běžné školy na úkor individuálního přístupu. Tyto pojmy jsou ale možná trochu zavádějící, sám zakladatel Ondřej Šteffl v úvodním videu říká, že známky žáci nedostávají a hranice nejsou stanovené natolik pevně, aby se s nimi později podle potřeby nedalo hýbat.

Principy ostatních škol vznikaly před sto lety, Scio školy oproti tomu vznikly poměrně nedávno, takže se jedná o moderní pragmatickou výuku, kde do výuky zapojují „prvky z různých alternativ a nebrání se zkoušet nové metody, případně i měnit svůj přístup podle toho, co funguje a co nikoliv.“

Scio se také dává důraz na to, že nevíme, co nás v budoucnosti čeká, zaměstnankyně olomoucké Scio Školy Žaneta Slávková k tomu řekla: „Mým základním cílem není jen nalít do dětí znalosti, ale spíš je naučit dovednosti a kompetence, které uplatí v budoucím životě, který je proměnlivý. Je důležité, aby s tím děti dokázaly pracovat.”

Objevují se zde 4 základní teze výchovných a vzdělávacích strategií:

• „všechny děti mají přirozenou schopnost a potřebu se učit, připravovat se na budoucí život
• každé dítě je jedinečné
• děti se učí pořád, nejen ve škole a nejen, když si to uvědomují — svět vzdělává
• učení probíhá dobře jen v prostředí, ve kterém se děti cítí bezpečně“

Jenské školy

V České republice existovala jedna jenská škola, která zanikla a v roce 2016 se zde otevřely další dvě.

Je zde kladen důraz na to, aby učivo alespoň částečně navazovalo na předchozí znalosti a zkušenosti dětí a učivo je bráno jako problém, který žáky vybízí k řešení a dalšímu zpracování.

Výuka se skládá ze čtyř pedagogických situací — rozhovor, hra, práce a slavnost. Při nich se uplatňuje 20 základních principů, mezi které patří například „Každý je uznáván za novátora kultury, a kde je to možné je k tomu veden a podporován“, „Lidé musí pracovat na společnosti, ve které jsou přírodní a kulturní zdroje užívány se zodpovědností k budoucím generacím“ nebo „Chování a výkon dětí se ve škole posuzují, jak jen je to možné, s osobním přístupem k dítěti a konzultací s ním“.

Freinetovská škola

V České republice zatím žádná taková škola není, ale jedná se o projektovou výuku, kde má velkou roli volný text, který souvisí s tvůrčím psaním.

Pro představu mohl den ve freinetovské škole vypadat takto:

„Některé děti ostatním přečtou vlastní text (např. báseň, volný text, který napsaly). Vybere se nejlepší text pro třídní noviny a ten všichni společně upravují (pravopis, sloh, vyhledávání vhodnějších slov…). Poté některé děti zpracovávají text u tiskařského stolu, ostatní na něm provádějí gramatická cvičení. Kdo je dříve hotov, pokračuje podle svého individuálního plánu. Následují tzv. pracovní ateliéry (tj. třída je rozdělena na pracovní koutky a skupinky dětí pracují na matematice, na pozorováních a pokusech, ve fotokomoře, v koutku živé přírody apod.).“

Homeschooling

O homeschoolingu už jsem psala v jiném článku, jedná se o plnohodnotné vzdělávání, kde rodiče můžou do jisté míry dítě učit podle svých představ o tom, co je pro jejich dítě nejlepší. V tomto ohledu je nejlepší možnou alternativou, ale bohužel ne každý si to může dovolit, protože je to velmi časově náročné a rodiče by se tomu museli věnovat na úkor práce.

Domácího vzdělávání se týká několik důležitých aspektů, které jsem v předchozím článku nezmínila:

• „Rodič své dítě zná, ví tedy jak ho motivovat. Nemusí dítě testovat ani známkovat, protože při každodenní práci s ním ví, co mu jde a co ne — díky tomu navazuje na učivo, které už dítě zvládlo a učení tudíž zabere mnohem méně času, než ve škole. Rodič také má velký zájem na dobru svého dítěte. Liší se míra formálnosti výuky v různých rodinách.
• Rodič by se měl postarat, aby dítě, které nenavštěvuje školu mělo dostatek jiných sociálních kontaktů. (Nikoli ze zákona, ovšem v zájmu dítěte.)
• Rodičům někdy chybí srovnání znalostí dítěte s jeho vrstevníky, nebo zpětná vazba, zda učí dobře. Až v průběhu domácího vzdělávání zjišťují, jak je práce náročná a zda ji zvládnou. Proto vznikají různé kluby doma vzdělávajících rodičů a internetová fóra pro výměnu zkušeností.“

Unschooling

Unschooling je alternativní metoda, kdy dítě si samo řídí veškeré své vzdělávání a ani rodiče se mu ho nesnaží regulovat podle osnov, protože unschooling žádné neuznává — to je důvod, proč je v České republice nelegální. Tento samý článek se snaží upozornit na to, že se v žádném případě nejedná o rezignaci na rodičovství:

„Když lidé slyší o unschoolingu poprvé, mohou mít pocit, že se rodiče o děti nestarají a nechávají je růst jako dříví v lese. Tak to rozhodně ne! Rodiče se tohoto procesu účastní, pomáhají, jsou průvodci, naslouchají. I v tomto přístupu hrají svou roli pravidla a hranice, ale neprosazujeme je silou a z moci rodičovské autority. Fungujeme jako tým! Rodiče praktikující unschooling jsou velice aktivní a do procesu učení se zapojují. Jelikož se nespoléháme na předem dané osnovy, musíme pozorně sledovat, co dětí zajímá, co se učí a jak je v jejich práci podpořit.“

V České republice rámcový vzdělávací program musí být dodržován při vzdělávání jakéhokoliv dítěte, musí ho dodržovat jak běžné školy, tak ty alternativní a musí být zohledňován i při již zmíněném homeschoolingu — každé pololetí z jeho učiva musí doma vzdělávané děti skládat zkoušky.

Rámcový vzdělávací program je tedy velmi mocný nástroj, který ovlivňuje naprosto veškerou výuku, ať už se jedná o běžnou školu, alternativní školu či domácí vzdělávání. Stejně jako u běžných škol by se mu tedy dalo vytknout, že hází všechny na jednu hromadu bez ohledu na to, kolik má škola žáků, vyučujících či jaké vyznává hodnoty.