Architektura vzdělávacích zařízení — historie, trendy a možná budoucnost

Published in

EDTECH KISK

9 min readJun 13, 2024

Úvod

Vzdělávání občanů je základním pilířem demokracie. Stavby, ve kterých se vzdělávání uskutečňuje, nejen formují způsob, jakým se vyučuje, ale jsou také reprezentací našich hodnot. Není tedy divu, že design škol se stal předmětem diskuse už od počátku demokracie a je stále pečlivě zkoumán a diskutován. Školy jsou ovlivněny politickými a sociálními trendy, novými technologiemi a rostoucím pochopením toho, co podporuje efektivní učení. Naše představy o ideální škole se tak neustále vyvíjejí a přizpůsobují novým názorům.

Rád bych se v mé práci podíval na historický vývoj tohoto fenoménu, současné trendy, a nakonec se pokusím představit možné budoucí podoby tohoto fenoménu. Budu se zabývat otázkami, jak se může vyvíjet v následujících letech a jaké faktory budou hrát klíčovou roli v jeho budoucí transformaci.

Historie

Historie a vývoj architektury ve vzdělávání je tématem, které je úzce spojeno s vývojem vzdělávání jako takového. Tento vývoj je bezprostředně ovlivněn dynamikou společenských, kulturních a technologických změn, které se odehrávaly v průběhu staletí. Každá civilizace, od starověkých až po moderní, přistupovala k architektuře vzdělávání na základě svých unikátních zvyklostí a tradic. Tento komplexní proces odráží, jak se naše společnosti a technologie vyvíjely a jak se měnily naše představy o tom, co znamená být vzdělán.

Starý Egypt a Mezopotámie byly dvě kultury, které se setkávaly a možná právě i proto zde bylo vzdělávání bráno podobně. Formální vzdělávání probíhalo při chrámech, kde kněží vychovávali syny privilegovaných z vyšších vrstev v psaní, matematice, geometrii vědě a medicíně, tak aby mohli být písaři, tedy úředníky státu, případně kněžími. Vzdělávání tedy bylo přísně elitářské a zároveň bylo považováno za klíčové pro sociální postavení jedince. (Encyclopædia Britannica, n.d.) Z hlediska architektury se však nejspíše jednalo o prosté místnosti, kde studenti seděli na zemi a psali na hliněné destičky. Jelikož dnes často známé pouze půdorysy budov, je velmi obtížné usuzovat větší podrobnosti o tom, zda například byl kladen na vliv prostředí na práci studentů.

První lépe popsané prostory škol můžeme pak zaznamenat ve starém Řecku, kde Platonova Akademie byla asi tím nejznámějším příkladem. Výuka v Akademii byla silně zaměřena na dialog a dialektiku, což je metoda zkoumání myšlenek prostřednictvím otázek a odpovědí. Otevřené prostory a přírodní prostředí mohly podporovat neformální a živé diskuse mezi studenty a učiteli. Podobně jako Aristotelova Lykeion, i Platonova Akademie mohla využívat peripatetickou metodu výuky, což znamená, že učitelé a studenti diskutovali a učili se během procházek v hájích a zahradách. To by vysvětlovalo potřebu rozsáhlých zahradních ploch. Akademie nebyla pouze místem formálního vzdělávání, ale také komunitou myslitelů, kde se sdílely a rozvíjely myšlenky. Architektonické uspořádání pravděpodobně podporovalo interakce a společné aktivity, čímž se vytvářelo prostředí kolektivního učení a filozofického bádání. Nedílnou součástí pak také bylo Gymnasium, jelikož vzdělávání zahrnovalo mimo rozvoj mysli i rozvoj těla (Veres, 2022).

Celý středověk pak silně ovlivnila křesťanská podoba vzdělávání, která byla více striktní a byla spjatá s mnišstvím a kláštery. Můžeme zde pak vidět opět příklon k elitářství a uchovávání vědění pouze mezi určitou vrstvou společnosti. Na prostředí, ve kterém se vyučovalo se nekladl žádný velký důraz, mladší studenti získávající základní vzdělání při poslechu výkladu seděli pouze na zemi. Po vstupu do škol při klášterech a katedrálách se pak vyskytovali v prostorách klášterních skriptorií a knihoven, kde bylo vlhko a nevhodné světlo. Pokud byly prostory vytápěné, tak pouze proto, aby se předcházelo hnití vzácných knih. (Rentzi, 2021) K tomuto je ale také vhodné dodat, že asketismu byl jedním z nejdůležitějších aspektů středověkého mnišství, a tak prosté a nepohodlné prostory mohly být nahlíženy vlastně jako ideální pro povznesení ducha a mysli.

Toto se v Evropě začalo měnit ve 13. století s příchodem prvních univerzit. Středověké univerzity zpočátku neměly takové fyzické zázemí jako kampusy moderních univerzit. Výuka probíhala všude tam, kde byly k dispozici prostory, například v kostelech a domech. Univerzita nebyla fyzickým prostorem, ale souborem jednotlivců sdružených jako universitas. Brzy si však univerzity začaly pronajímat, kupovat nebo stavět budovy speciálně pro účely výuky. Jelikož se do měst, kde se univerzity zakládaly začali stěhovat studenti, bylo potřeba je někde ubytovávat. S tímto problémem pak začaly být budovány první koleje, jako pařížská Sorbona. Prostory univerzit pak nabízely jak prostory poslucháren, tak také prostory pro setkávání a diskutování mezi studenty i vyučujícími. (de Ridder-Symoens, 1991) To můžeme vidět v kontrastu s církevní výukou, kde prostor pro diskuzi nebyl potřeba. Naopak středověké univerzity byly na svou dobu prostorem velmi svobodným.

Obr. 4: Model Karolína před barokní představbou

Opravdové zaměření na design školních prostorů, které je vysoce ovlivněno z pohledu žáků a jejich různorodých potřeb, se začíná objevovat s institucionalizací škol. Tento trend lze spatřovat v rámci širších sociálních změn, které se odehrály v době průmyslové revoluce. S novými potřebami společnosti se školy a vzdělávací instituce musely přizpůsobit a transformovat, aby lépe odpovídaly novým realitám.

S rostoucím počtem obyvatel ve městech a obcích, kdy byla věnována větší pozornost vybudování vhodné infrastruktury pro rostoucí společnost, se školní budovy staly novým projektem společenských reformátorů. Jeden z prvních badatelů popsal první školní budovy jako „téměř všeobecně špatně umístěné, vystavené hluku, prachu a nebezpečí na silnicích, neatraktivní, ne-li přímo odpudivé z hlediska vnějšího i vnitřního dojmu“ (Barnard, 1842, citováno v Weisser, 2006). Raný model standardní vhodné třídy vypracoval Horace Mann, raný reformátor školství, který požadoval standardní řady lavic, okna na dvou stranách místnosti a řadu dalších nezbytných zařízení (Baker, 2012).

Na přelomu 19. a 20. století bylo napsáno mnoho knih o vhodném navrhování a výstavbě školních budov, v nichž se podrobně pojednává o aspektech prostředí a jejich vlivu na studenty. Ačkoli se mnohé z těchto textů zaměřují především na plány a návrhy uspořádání, velká pozornost byla věnována správnému osvětlení a větrání učeben a škol jako celku. V této době bylo méně zmínek o zásadách akustického designu a regulace, s výjimkou krátké zmínky o důležitosti výběru podlahových materiálů a dalších souvisejících povrchových úprav pro snížení kročejového hluku. (Baker, 2012)

Školy vytvořené v posledních dekádách 19. století a na začátku 20. století byly často standardizované, praktické stavby, jejichž design byl zaměřen na umístění co největšího počtu studentů a maximalizaci učebních prostor. I když některé z těchto budov mohly být esteticky přitažlivé, častokrát byly přeplněné a neposkytovaly osobní prostor.

Ve 30. a 40. letech 20. století se většina škol stále stavěla podle měřítek a konstrukčních zásad z předchozích desetiletí, i když zájem o novější modely vzdělávání rostl. V době, kdy se tyto postoje měnily, se objevovala nová generace školských reformátorů pod vedením takových osobností, jako byli Maria Montessori v Itálii a John Dewey v USA. S těmito progresivními změnami přišly i nové pohledy na architekturu škol. Tyto školy se začaly označovat jako „školy pod širým nebem“, protože kladly důraz na vzduch, světlo, výuku venku a snadný pohyb po školních budovách. (Hille, 2011).

Příklad nadčasového designu školy může být vidět u školy Impington Village College od Waltera Gropiuse a Maxwell Frye, která byla postavena v roce 1936 a je stále v provozu:

Obr. 6: Village College od Waltera Gropiuse a Maxwell Frye

Další zajímavá změna přišla v 70. a 80. letech dvacátého století. V oblasti vzdělávání si vědci začali uvědomovat souvislost mezi vybavením škol a učením žáků, jak uvedla jedna z výzkumnic ve svém průkopnickém přehledu výzkumu: „V posledním desetiletí… se stále více pedagogů začalo domnívat, že na chování a postoje žáků mohou mít vliv i další dimenze fyzického prostředí“. (Wienstein, 1979, p. 577).

Příkladem otevřeného půdorysu školy je půdorys Disneyho školy v Chicagu, kterou v roce 1960 navrhla firma Perkins & Will. Jako hlavní učební prostory sloužily velké „pody“, v nichž byl prostor jen málo ohraničen. Zdi jsou posouvatelné a tak se prostory dají upravovat dle potřeby (Baker, 2012). Toto konkrétní provedení z roku 1960 se dnes zdá být ale dosti neosobní a poněkud ponuré. Firma Perkins & Will ale stále existuje a podobný trend stále ve svých návrzích udržuje. Tyto nové návrhy jsou již mnohem světlejší a na pocitově přívětivější, čehož bylo moné dosáhnout s příchodem modernějších stavebních materiálů.

Obr. 7: Interér Disneyho školy v Chicagu od Perkins & Will

Trend flexibilních prostor se stále více projevuje v nejnovějších návrzích škol, kde se zdůrazňuje adaptabilita a multifunkčnost těchto prostor. Flexibilní prostory jsou také často navrženy tak, aby podporovaly interdisciplinární učení a propagovaly integraci různých předmětů. Tento trend jde ruku v ruce s rostoucím přijímáním nejnovějších technologií, které transformují způsob, jakým se vzdělávání doručuje a vnímá. Dalším důležitým aspektem flexibilních prostor je jejich schopnost podporovat sociální a emoční učení. Otevřené a přizpůsobitelné prostory mohou podporovat spolupráci, komunikaci a vzájemnou úctu mezi studenty, navíc také umožňují školám lépe se přizpůsobit budoucím změnám a inovacím v oblasti vzdělávání. Kromě toho je také zřetelné rostoucí propojování vnitřního a venkovního vzdělávacího prostředí, což ukazuje na rostoucí pochopení významu integrace přírodních prvků do vzdělávacího procesu pro celkový rozvoj studentů (Zywotkiewicz, 2023).

Vlastní návrh

Po projití si historického vývoje v architektuře školních prostor (který je pro potřeby textu velmi zjednodušený), jsem se pokusil představit si vizi ideální budoucnosti školy a jejího prostředí. Již během procházení mne nejvíce zaujala Platonova Akademie a její princip procházení se zahradami a diskutováním nad látkou. Venkovní prostory podobné parku, nebo zámeckým zahradám se mi zdají velmi uklidňující a pro potřeby přemýšlení vhodnější než uzavřené vnitřní prostory budov. Samozřejmě, tento model by nejlépe fungoval v klimatu středomoří, kde je pro něj příhodné podnebí. Navíc se mi také líbí důraz na prostory pro cvičení nejen mysli, ale i těla. Dalším důležitým problémem je pak ideální zapojení technologií do výuky tak, aby pomáhaly, ale zároveň nevyrušovaly při soustředění se.

V mé ideální a utopistické vizi by studenti procházeli rozlehlými, zelenými školními zahradami ve skupinkách zhruba pěti studentů. Tyto skupinky by pak využívali zařízení podobné zařízení AI Pin, a ty by jim sloužilo jako osobní mentor, který by jim pomáhal vysvětlit studijní materiály, ale zároveň by fungoval jako rozsáhlá databáze znalostí, na kterou by se mohli kdykoliv obrátit s jakýmikoliv otázkami. Tuto látku by pak spolu intenzivně diskutovali, což by je podněcovalo k hlubšímu porozumění a kritickému myšlení. Učitelé by pak měli více prostoru pro výzkum a inovaci ve svém oboru, což by přispělo k jejich odbornému růstu. V těchto zahradách by se také nacházely různé artefakty v podobě soch. Tyto sochy by však nebyly jen dekoracemi, ale byly by do nich zakomponované moderní technologie jako projektory a jiné interaktivní prvky, které by dále pomáhaly s výukou a poskytovaly by pestrou a obohacující učební zkušenost. Navíc by tato progresivní školní prostředí podporovala fyzickou aktivitu a pohyb, což je nezbytné pro zdraví. Ve školních zahradách by byly také prostor pro relaxaci a meditaci, což by posilovalo duševní zdraví studentů.

Obr. 8: Vizualizace autorovi vize vygenerovaná AI Canva.com

Zdroje

Encyclopædia Britannica. (n.d.). Education in the earliest civilizations. Encyclopædia Britannica. Retrieved June 9, 2024, from https://www.britannica.com/topic/education/Education-in-the-earliest-civilizations

Veres, M. (2022). Paul Kalligas, Chloe Balla, Effie Baziotopoulou-Valavani, and Vassilis Karasmanis, Plato’s Academy: Its Workings and its History. Aestimatio, 2(2), 213–219. https://doi.org/10.33137/aestimatio.v2i2.39103

Rentzi, A. (12 2021). The medieval elementary educational system: a contradictory system without social justice. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/357420306_The_medieval_elementary_educational_system_a_contradictory_system_without_social_justice

de Ridder-Symoens, H. (1991). A History of the University in Europe: Volume I — Universities in the Middle Ages. Cambridge, New York, NY. 500 Pages. ISBN: 0–521–36105–2.

Baker, L. (2012). A History of School design and its indoor Environmental Standards, 1900 to Today. http://files.eric.ed.gov/fulltext/ED539480.pdf

Weisser, A. S. (2006). “Little Red School House, What Now?” Two Centuries of American Public School Architecture. Journal of Planning History, 5(3), 196

Hille, T. (2011). Modern Schools: A Century of Design for Education. John Wiley & Sons.

Wienstein, C. S. (1979). The Physical Environment of the School: A Review of the Research. Review of Educational Research, 49(4), 577–610.

Zywotkiewicz, T. (2023, September 4). Future trends in school architecture. RTF | Rethinking the Future. https://www.re-thinkingthefuture.com/designing-for-typologies/a10972-future-trends-in-school-architecture/

Obrázky

Architektura vzdělávacích zařízení — historie, trendy a možná budoucnost

Written by David Janda