Autorské právo
Hudba, filmy, software… Uložto, Slunečnice, Stahuj… asi tušíte, o čem bude řeč. Všechny tyto prvky, mají jedno společné, a to je porušování jednoho ze základních práv člověka, a to právo na autorství.
Už od nepaměti je bohatství symbolem moci, expanze a velikosti daného zřízení. Důvod je prostý, velikost státní pokladny určovala velikost armády, kterou monarcha disponoval. Jedná se však o jistou formu národního bohatství a svým pojetím (pomineme-li období míru) měla ovšem pramálo společného se spokojeností jednotlivce, která se odvíjela od představ blahobytného života.[6] Ráda bych ve zkratce přiblížila alespoň několik málo aspektů bohatství duševního, zastoupeným autorským právem, chcete-li copyrightem. Samozřejmě, že by se z logiky věci dalo předpokládat, že mám automaticky nárok na výtvor svého myšlení a není možné, aby se někdo vydával za jeho autora. Takto to bohužel nefunguje, bylo nutné morální nároky ošetřit legislativně. To, co se nám teď zdá jako zaběhlý systém má svoje začátky už ve starověku, kdy mocnáři odměňovali svoje poddané za novinky, které uvedli do života.
Ranými poslíčky autorského zákona, který byl poprvé ustanoven královnou Annou Stuartovnou v roce 1709, bylo udělování privilegií panovníkem již ve středověku. Podmínkou ochrany britského zákona byla registrace díla jako takového. Pohled na autorství je rozdílný země od země, nicméně jsou snahy tuto oblast unifikovat. Například ve Spojených státech amerických je možné přisoudit autorství jak osobě fyzické, tak i právnické. U nás toto například není možné. V USA je vlastnictví orientováno především na majetkovou složku, kdežto u nás je rozděleno do složek hledisek dvou, a to duševní vlastnictví autora — tzv. osobnostní právo a pak vlastnictví práv k nakládání s dílem — majetkové právo. Autorství se podle našeho zákona de facto nedá zříci.[3] Vedle tohoto autorského zákona je na našem území platný také platný zákon o průmyslovém vlastnictví, to je ale kapitola sama pro sebe.
„V kontextu práva na našem území můžeme o autorském právu hovořit od r. 1895. V tehdejším Rakousku-Uhersku ho upravoval následující říšský zákon:
· č. 197/1895 ř. z., o právu původcovském k dílům literárním, uměleckým a fotografickým“.[2]
Vedle tohoto autorského zákona je na našem území platný také platný zákon o průmyslovém vlastnictví, to je ale kapitola sama pro sebe.
Zmíním ale raději to, co už od mala využíváme téměř každý, a to je knihovna.
Česká Terminologická databáze knihovnictví a informační vědy říká, že autorské právo je:
„1. Souhrn právních předpisů, které upravují vztahy vznikající v souvislosti s vytvořením literárních, či jiných uměleckých a vědeckých děl a jejich užitím. — 2. Souhrn osobnostních a majetkových práv autora zahrnující práva osobnostní (právo na zveřejnění, na autorství a na autorský dohled) a práva majetková (právo dílo užívat a udělit oprávnění k jeho užívání). Autor se může domáhat ochrany, jsou-li jeho práva porušována či ohrožena, a to např. formou určení autorství, zákazu ohrožení jeho práva, odstranění či zničení neoprávněně zhotovené rozmnoženiny, poskytnutí přiměřeného zadostiučinění omluvou nebo zadostiučinění v penězích a náhrady vzniklé škody“.[5]
Pro výpůjční služby veřejných knihoven je stěžejní organizací Dilia, ošetřující duševní vlastnictví autorů. A nejedná se pouze o výpůjčky knih, ale také audio/video dokumentů a pořizování jejich případných kopií.
„DILIA coby kolektivní správce práv autorů slovesných děl a Národní knihovna ČR spolupracují za účelem vypořádání autorských práv knihovnami ve následujích oblastech.
Jedná se o:
· veřejná čtení pořádaná knihovnami;
· vytváření statistik výpůjček potřebných pro rozúčtování odměn za půjčování děl v knihovnách autorům;
· licencování užití slovesných děl v rámci Národní digitální knihovny;
· půjčování zvukových nosičů slovesných děl v knihovnách
O tom, co tato spolupráce pro jednotlivé knihovny znamená, se dozvíte více po kliknutí na výše uvedené odkazy“.[4]
Dokonce už i takový hashtag má svého citovaného autora.
Uložto, Slunečnice, Stahuj
V těchto případech se jedná o cloudová sdílená úložiště, která disponují ne tak společně zpracovávanými materiály, ale především díly duševního majetku — filmy, hudbou, softwarem. Kontroverzní otázkou je, zda jedná nelegálně pouze ten, kdo takto sdílené soubory poskytuje nebo i ten, kdo si např. pro svou potřebu stahuje.
“Práva autora lze rozdělit do dvou základních skupin: výlučná práva osobnostní a výlučná práva majetková. Mezi osobnostní práva autora patří právo rozhodnout o zveřejnění díla, právo osobovat si autorství či právo na nedotknutelnost díla (do díla smí být zasahováno jen se souhlasem autora), dílo nesmí být užíváno způsobem snižujícím jeho hodnotu apod. Majetková práva poskytují autorovi výlučné právo na rozhodování o užívání jeho díla. Jiná osoba, než autor smí dílo užít pouze na základě autorova oprávnění, případně ve výjimečných případech stanovených zákonem.
Užití pro osobní potřebu:
Autorský zákon používá termínu užití díla, ze kterého ovšem výslovně vyjímá užití pro osobní potřebu. Jakékoli dílo kromě počítačového programu či elektronické databáze proto kdokoli smí pro svou osobní potřebu konzumovat, zhotovit záznam, rozmnoženinu či napodobeninu)”.[7]
S autorským zákonem se setkáváme v podstatě ve všech oborech lidské činnosti — v kultuře, umění, na internetu, v technologické sféře, a dokonce i ve vědě. V posledně jmenovaném dokonce více, než kde jinde záleží na správné interpretaci duševního vlastnictví. S touto komoditou je nakládáno velmi pečlivě a pod přísnými pravidly. Poznatky věd jsou shromažďovány, spravovány, interpretovány a sdíleny v rámci velmi přísných pravidel. Dá se říci, že v rámci veřejného zájmu o pokrok jsou téměř veškerá vědecká díla publikována autorizovanými komerčními organizacemi, které dodávají projektům a výzkumům punc hodnověrnosti a serióznosti. Bohužel se jedná vesměs o komerční infrastrukturu sdílení, která je často zaplacena dvakrát. Jednou při platbě za uveřejnění díla a podruhé za placený přístup k dílu. Z důvodů těchto, pro někoho nedostupných materiálů vzniká celá řada ne příliš korektních, nicméně společností víceméně akceptovaných zdrojů, kde je možno odborné práce nalézt také. Na druhou stranu ovšem nelze zaručit právě onu zmiňovanou serióznost a také relevanci této literatury z toho důvodu, že lze uveřejňovat nerecenzované, a tudíž neověřené informace.
Plagiátorství -
Nutno říci, že v současné době je plagiátorství bráno jako jeden z poklesků nejhrubšího zrna. Například mediálně známé případy necitovaných anebo hůře, opsaných děl jiných autorů ve svých závěrečných pracích, které jsou pouze špičkami ledovce. Už samotné opisování od spolužáka při zkoušce je bráno jako plagiátorství. Nebo vezměme např. seminární práce, průběžné úkoly — jak může škola zabránit tomu, aby student parazitoval na cizí práci (nehleďme nyní na její kvalitu)? Instituce k těmto účelům používají nástroje, které jsou na základě porovnání textu s podklady z databáze schopny určit míru plagiátorství. Například Masarykova univerzita k těmto účelům využívá platformu Urkund, která je schopná určit míru plagiátorství, předložit přednášejícímu seznam zdrojů a nalezených shod, podrobnosti o dokumentu a jiné služby.
Příkladů nutnosti brát v potaz možné porušení autorského práva je nespočet a není v silách jednoho příspěvku pojmout celou škálu těchto problematik.
Jednoduše, prostě a jasně, jak se vyjádřila jedna nejmenovaná kolegyně z nejmenovaného zařízení:
„Autorský zákon? Docela složitá a nepřehledná záležitost 🧐“.[1]
SEZNAM ZDROJŮ:
1. ANONYMNÍ, Kolegyně. Autorský zákon? Anonymní zařízení, 2020.
2. Autorské právo. Wikisofia [online]. Praha: FF Karlova univerzita, ©2013 [cit. 2020–06–14]. ISSN 2336–5897. Dostupné z: http://wikisofia.ff.cuni.cz/wiki/Autorsk%C3%A9_pr%C3%A1vo
3. Autorské právo v USA. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 5.4.2013 [cit. 2020–06–14]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Autorsk%C3%A9_pr%C3%A1vo_v_USA
4. DILIA. Knihovny. Dilia.cz: Divadelní, literární, audiovizuální agentura, z.s. [online]. Praha: DILIA, ©2017 [cit. 2020–06–15]. Dostupné z: http://www.dilia.cz/32-knihovny
5. HAUZNEROVÁ, Zdena. Autorské právo. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2020–06–14]. Dostupné z: https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000002722&local_base=KTD.
6. HOLMAN, Robert. Dějiny ekonomického myšlení. 3. vyd. Praha: C.H. Beck, 2005. Beckovy ekonomické učebnice. ISBN 80–717–9380–9.
7. Knihovnické služby a duševní vlastnictví/old. Wikisofia [online]. Praha: FF Karlova univerzita, 2008, 3/17/08 [cit. 2020–06–15]. Dostupné z: https://wikisofia.cz/wiki/Knihovnick%C3%A9_slu%C5%BEby_a_du%C5%A1evn%C3%AD_vlastnictv%C3%AD/old .
8. STOLIČNÝ, Peter. Právo na duševní vlastnictví. Brno, 2015. Dostupné také z: https://is.muni.cz/el/fss/jaro2016/ZUR375a/Dusevni_vlastnicvi_plus_lteratura.pdf
