Celoživotní vzdělávání

Svůj princip shrnuje pojem celoživotní vzdělávání už ve svém názvu. Jedná se o v podstatě nikdy nekončící proces, jehož hlavním smyslem je udržet krok s vývojem doby. Ten je v posledních desítkách let nejvíce ovlivněn neustálým rozvojem digitálních a informačních technologií (dále v textu ICT), které pronikly do všech oblastí lidské činnosti. Schopnost je plnohodnotně ovládat se tak stala nejen jednou ze základních kompetencí dnešního člověka, ale v mnoha oblastech i podmínkou pro uplatnění se na trhu práce. Další oblastí, do které ICT pronikly a zásadním způsobem ji ovlivnily, jsou média a mediální svět. V tomto ohledu je velice důležité neustále pracovat na zvyšování úrovně mediální gramotnosti, protože jen v takovém případě je člověk schopný se v záplavě mediálního obsahu orientovat. I tato problematika bude obsahem tohoto článku, který dále popíše typy vzdělávání, možnosti jejich realizace a samozřejmě bude zmíněn i přínos a důležitost celoživotního vzdělávání.

Definice a časová osa celoživotního vzdělávání

Přesná a jednotná definice pojmu celoživotní vzdělávání (někdy uváděného jako celoživotní učení) neexistuje, a to i z toho důvodu, že v různých zemích je tato problematika vykládána rozličnými způsoby. V článku Lifelong learning: introduction je uvedena základní definice Evropské komise, podle které je celoživotním vzděláváním „veškerá vzdělávací činnost realizovaná po celý život s cílem zlepšit znalosti, dovednosti a kompetence v rámci osobní, občanské, sociální a pracovní perspektivy”. Z ní je zřejmé, že procesem celoživotního vzdělávání prochází člověk hned od narození. V článku Lifelong learning: What does it mean? jsou popsány procesy, kterými je celoživotní vzdělávání realizováno v jednotlivých věkových etapách:

0–5 let

V tomto období děti získávají důležité základy pro budoucí učební návyky a dovednosti. Jedná se o časové období, kdy je zřejmě nejvíce v průběhu života zastoupeno informální učení, protože děti se snaží napodobovat svoje rodiče, vrstevníky a vlastně všechno ve svém okolí.

6–24 let

Učení se v této věkové skupině odehrává převážně ve vzdělávacích institucích. Od primárního (základní škola), přes sekundární (střední škola, učiliště) až po terciární úroveň (vyšší odborná škola, vysoká škola). V oblasti neformálního vzdělávání a informálního učení hrají v tomto období největší roli rodina, různé zájmové organizace, náboženské instituce a sdělovací prostředky.

25–60 let

V této věkové skupině klesá podíl formálního vzdělávání, které je nahrazeno neformálním v podobě získávání znalostí profesních (na pracovištích, od kolegů, při školeních nebo oborových kurzech), ale také obecných, které jsou dosažitelné prostřednictvím médií nebo ICT. Dospělí se ale učí i ze zkušeností a řešení různých problémů. I proto je nezbytný neustálý rozvoj intelektu, schopností a integrity.

60 a více let

V tomto věku se znalosti získávají nejčastěji z různých zájmových činností, jakými jsou například umění, hudba, sport, řemesla nebo sociální aktivity. Mohou se ale také získat dobrovolnou prací v komunitních organizacích, klubech a sdruženích.

Formální vzdělávání

Podle Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2020 se formální vzdělávání „odehrává zejména ve školách a jeho prostřednictvím lze dosáhnout stupňů vzdělání (základního vzdělání, základů vzdělání, středního vzdělání, středního vzdělání s výučním listem, středního vzdělání s maturitní zkouškou, vyššího odborného vzdělání v konzervatoři, vyššího odborného vzdělání, vysokoškolského vzdělání). Znaky charakteristické pro formální vzdělávání v České republice vykazuje rovněž vzdělávání předškolní, základní umělecké a jazykové. Jsou definovány jeho funkce, cíle, obsahy, organizační formy a způsoby hodnocení.“

Z definice je zřejmé, že se jedná z části o povinnou formu vzdělání a jejím typickým znakem je, že bývá přesně definováno co se učí, proč se to učí, jak se to učí, jak se to ověřuje atd. Velká část českých vysokých škol a univerzit nabízí ve svých vzdělávacích programech i takzvané Univerzity třetího věku, díky kterým si mohou i senioři doplnit vysokoškolské znalosti a současně posílit svůj sociální status. Tato forma vzdělávání stojí na pomezí mezi formálním a neformálním vzděláváním, protože na jednu stranu má přesně stanovaný řád a podmínky ukončení, na stranu druhou ale po jejím zdárném ukončení nezíská student vysokoškolský titul, ale pouze potvrzení o absolvování. Odměnou s nádechem vysokoškolského studia však úspěšným absolventům bývá slavnostní předávání těchto potvrzení, které je často velice podobné klasické promoci. Možnost si takto rozšířit znalosti nabízí i Masarykova univerzita.

Neformální vzdělávání

Dle výše uvedené Strategie „je zaměřeno na rozvoj znalostí, dovedností a schopností v zařízeních zaměstnavatelů, v soukromých vzdělávacích institucích, ve školských zařízeních (např. zájmové vzdělávání, které poskytuje účastníkům naplnění volného času zájmovou činností se zaměřením na různé oblasti), nestátních neziskových organizacích, v knihovnách a dalších organizacích. Do oblasti neformálního vzdělávání lze řadit některé organizované volnočasové aktivity pro děti, mládež i dospělé, jako jsou například kurzy, rekvalifikace, školení a přednášky. Nutnou podmínkou pro realizaci neformálního vzdělávání je účast odborného lektora, učitele, trenéra či proškoleného vedoucího. Bez dodatečného uznání příslušným orgánem nebo institucí však zpravidla nevede k získání stupně vzdělání.“

Jedná se zřejmě o nejtypičtější ukázku toho, co si většina lidí pod pojmem celoživotní vzdělávání představí. Jeho charakteristickým znakem je dobrovolnost a vnitřní motivace k učení, i když v některých případech to až tak neplatí. Například některá školení nebo kurzy jsou sice dobrovolné, ale bez jejich absolvování může člověk ztratit svoji pracovní pozici.

Aktuálním tématem je problematika uznávání neformálního vzdělávání. Stejnojmenné iniciativě, kterou v rámci projektu Klíče pro život organizuje Národní institut dětí a mládeže MŠMT, se věnuje článek Forma pro neformální vzdělávání. Hlavní myšlenkou této aktivity je, že je důležité, co člověk zná a umí, a ne to, kde se to naučil. Jejím cílem je zvýšit váhu dovedností, získaných při neformálním vzdělávání (zejména při práci s mládeží), především na trhu práce. Za tímto účelem byly vytvořeny takzvané minimální kompetenční profily v jedenácti oblastech a zároveň sada vzdělávacích modulů. Tyto oblasti mají být převedeny v oficiální dílčí kvalifikace, které by měly být srovnatelné s výsledky formálního vzdělávání. Problematické však může být prosazení jejich využívání v jednotlivých firmách. Tam je zatím situace taková, že nejvstřícnější k neformálnímu vzdělávání jsou menší podniky zaměřené na manuální práci. Naopak třeba ve státní sféře jsou přesně stanovené kvalifikační předpoklady pro dané pozice, včetně dosaženého stupně vzdělání.

Ideálním místem pro realizaci neformálního vzdělávání jsou veřejné knihovny. V posledních letech stoupá jejich důležitost v roli komunitních center, do jejich činnosti se stále více promítá zavádění ICT, knihovníci mají vyšší oborové vzdělání a rozšiřuje se i škála nabízených služeb. Mezi ně patří i nabídka lekcí informačního vzdělávání. I Mezinárodní federace knihovnických sdružení a institucí IFLA, definuje veřejnou knihovnu jako „organizaci, jež je zřízena, podporována a dotována společností, a to buď prostřednictvím místní, regionální či národní správy nebo jinou formou společenské organizace. Zajišťuje přístup k vědomostem, informacím, uměleckým dílům a celoživotnímu vzdělávání prostřednictvím různých zdrojů a služeb. Je přístupná rovným způsobem všem členům společnosti bez ohledu na rasu, národnost, věk, pohlaví, náboženství, jazyk, zdravotní znevýhodnění, ekonomickou situaci, postavení v zaměstnání a dosažený stupeň vzdělání“. Vzdělávací funkce knihoven je zdůrazněna i v rámci SWOT analýzy, uvedené v Koncepci rozvoje knihoven v České republice na léta 2017–2020, kde je mezi příležitostmi uveden bod: „Zapojení knihoven do systémů školního a mimoškolního vzdělávání, včetně celoživotního vzdělávání dospělých, rozvoje občanského vzdělávání a digitální gramotnosti celé populace.“ Že je o takovou formu vzdělávání zájem i mezi samotnými uživateli knihoven potvrdil Výzkum vzdělávacích preferencí návštěvníků veřejných knihoven v oblasti občanského vzdělávání dospělých, který proběhl v roce 2012 v rámci projektu Výchova k občanství, realizovaného Centrem občanského vzdělávání Masarykovy univerzity. Z něj vyplynulo, že 76 % oslovených uživatelů veřejných knihoven má zájem o to, aby se jejich knihovna stala místem, kde se budou moci dále vzdělávat a získávat různé informace.

Informální učení

Třetí formu vzdělávání můžeme dle Strategie vzdělávací politiky chápat jako „proces spontánního získávání znalostí, dovedností a schopností z každodenních zkušeností a činností v práci, v rodině a ve volném čase. Zahrnuje také sebevzdělávání, kdy učící se nemá možnost ověřit si výsledky učení. Informální učení na rozdíl od formálního a neformálního vzdělávání není organizované a institucionálně koordinované, zpravidla má nesystematickou povahu a postrádá formující vliv učitele.“

Do kategorie informálního učení tak můžeme zahrnout například aktivní vyhledávání informací jak v online prostředí (webové stránky tematicky zaměřených projektů, sociální sítě, odborné i populárně-naučné weby), tak i v tištěných zdrojích (časopisy, tematicky zaměřená literatura). U této formy vzdělávání logicky hraje velice významnou roli prostředí, ve kterém se člověk pohybuje a okruhy jeho zájmů a volnočasových aktivit.

Mezigenerační učení

V rámci celoživotního vzdělávání hraje důležitou roli i mezigenerační učení. Jedna z jeho definic, uvedená v článku Mezigenerační učení: Učit se mezi sebou v rodině, považuje tuto formu vzdělávání za „postup, který si klade za cíl přivést lidi dohromady cílevědomými, vzájemně prospěšnými aktivitami, které podporují větší porozumění a respekt mezi generacemi, a mohou přispět k budování soudržnosti komunit.“ Zřejmě nejčastějším místem, kde dochází k mezigeneračnímu učení, je prostředí rodiny, a to zejména takové, kde společně žije více generací. Nejpřirozenějším typem takového učení je, když rodiče něco učí svoje děti. Dá se říct, že pro dítě jsou rodiče nejen vzorem, ale současně i nejdůležitějšími učiteli, a tuto roli neztrácejí ani v období, kdy dítě začne chodit do školy. Nezanedbatelná je i důležitost prarodičů, kteří mají spoustu životních i profesních zkušeností, které mohou mladším generacím předávat. Není ovšem pravidlem, že při mezigeneračním učení je starší generace automaticky učící stranou. Zvláště při permanentním růstu vlivu a důležitosti ICT v běžném životě jsou pro starší generaci nejčastějšími „učiteli“ právě jejich děti nebo vnoučata.

Přehled rolí v rodinném prostředí při mezigeneračním učení shrnuje následující tabulka.

Zdroj

K vzájemnému učení mezi generacemi ale samozřejmě nedochází pouze v rodinách. Tato forma učení je běžná například i v profesní oblasti nebo v různých zájmových spolcích a skupinách. Právě tomuto typu se věnuje článek Mezigenerační učení v prostředí komunit. Velice významnou roli v tomto případě hrají mezigenerační programy, které mají za cíl překonat nějakou mezigenerační propast. V uvedeném článku autorky dělí typy těchto programů do sedmi základních typů podle cílů, kterých by měly dosáhnout:

1. rozvoj komunity, jejího života a bezpečnosti, a také vytváření míst, na kterých by se mohly setkávat různé generace

2. vzdělávání, trénink a učení

3. mentoring — mezigenerační podpora, kdy zkušenější podporuje méně zkušeného

4. prevence násilného chování, předcházení konfliktům a problémům

5. sociální zapojení, aktivní občanství

6. zaměstnatelnost

7. zprostředkování historie a vzpomínek a zachování kulturního dědictví prostřednictvím ústní historie žijících svědků

Jedním z takových programů, realizovaným v České republice, je Program 3G. Jedná se o dobrovolnický projekt, který vzájemně propojuje rodiny s dětmi, které nemají prarodiče a lidmi staršími padesáti let, kteří naopak nemají vnoučata. Princip je takový, že je odborníky vytvořena dvojice dítěte a dobrovolníka 50+, kteří spolu tráví jedno až dvě odpoledne v týdnu po dobu minimálně půl roku. Dobrovolníci zapojení do projektu jsou samozřejmě řádně proškolení a musejí absolvovat psychologický pohovor.

Mediální gramotnost

Vzhledem k neustále se zvyšujícímu množství mediálního obsahu a jeho vlivu na společnost se jedná o jednu z nejdůležitějších kompetencí dnešní doby. Umět se správně orientovat v záplavě dezinformací a fake news dokáže jen mediálně gramotný jedinec. Z tohoto hlediska jsou varovné výsledky výzkumy realizovaného Institutem komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v roce 2015 u osob mladších a starších patnácti let, které prokázaly velice nízkou úroveň mediální gramotnosti v České republice.

Podstatu problému vystihuje citace z článku (Ne)gramotnost dospělých v ČR: Obyvatelé ČR jsou průměrní ve funkční gramotnosti, že „čím méně gramotný člověk je, tím méně si uvědomuje svou negramotnost“. Na nutnost řešení tohoto problému poukazuje skutečnost, že se dotýká všech věkových skupin obyvatelstva. U dětí a mládeže pomáhá její dostatečná úroveň zmírnit rizika pobytu v online prostředí, především na sociálních sítích, pomáhá lépe dekódovat reklamní sdělení a účinněji zabezpečit soukromí. U dospělé populace je mediální gramotnost důležitá například při komunikaci s úřady státní správy, na trhu práce nebo při kontaktu s ICT. Mediálně gramotní senioři potom dokáží rozpoznat podvodné e-maily a obecně se lépe orientují v online prostředí. U dětí a mládeže je úroveň mediální gramotnosti zvyšována zaváděním mediální výchovy do školní výuky, u dalších cílových skupin je pak ale nutná aplikace systému celoživotního vzdělávání s využitím neformálního vzdělávání a informálního učení. Vzhledem k aktuálnosti tématu a rizik spojených s nízkou úrovní mediální gramotnosti by měl podporu vzdělávání v této oblasti více podporovat i stát.

Závěr

Aktivní přístup v oblasti celoživotního vzdělávání je podmínkou pro plnohodnotné začlenění jedince do vyspělé společnosti jak z hlediska sociálního, tak i profesního. Možností k celoživotnímu vzdělávání je u nás poměrně velké množství, a tak je rozhodujícím faktorem zájem a motivace každého jedince, zda jich využije. Kromě formálního vzdělávání ve školách existuje pestrá nabídka i v rovině neformálního vzdělávání. Vysoké školy poskytují možnost studia na Univerzitách třetího věku, knihovny pořádají vzdělávací lekce, jazykové školy najdeme v každém městě a nepřeberné množství příležitostí ke vzdělávání nabízí online prostředí internetu. Dalším zdrojem znalostí a zkušeností je pak mezigenerační učení, se kterým se lidé setkávají jak v přirozeném prostředí rodiny, tak i při svých dalších aktivitách a zálibách v neformálním prostředí.

Nezbývá něž si přát, aby se nějaké formě celoživotního vzdělávání aktivně věnovalo co nejvíce našich spoluobčanů, protože vzdělaná společnost je základem a podmínkou perspektivní společnosti.