Cesta žen k univerzitnímu vzdělání v Čechách
V dnešní době si v České republice jen málokdo z nás dovede představit, že by byly univerzity ryze mužskou záležitostí. Podle zprávy Českého statistického úřadu vycházející z dat z roku 2018 dokonce více než polovinu absolventů vysokých škol tvoří dlouhodobě ženy a ty zároveň tvoří těsnou většinu ve všech formách vysokoškolského studia vyjma doktorského.[1] Přesto to není tak dávno, kdy ženská přítomnost na univerzitách vzbuzovala údiv či dokonce projevy nesouhlasu a zdlouhavá historická cesta k rovnosti ve vzdělání rozhodně nebyla bez překážek. Následující článek mapuje tuto pomyslnou cestu bojovnic a bojovníků za budoucnost českých žen na univerzitách.
Počátky dívčího vzdělávání u nás
Na počátku této cesty byl Tereziánský školní zákon z roku 1775, který jako první v Rakousku-Uhersku myslel na vzdělání, ač pouze základní, jak pro chlapce, tak pro dívky.[2] Dívčí vzdělání se mnohdy odvíjelo od přání a společenského postavení rodičů. I v majetnějších rodinách byla přitom dívka považována především za pomocnou sílu do domácnosti, starající se o mladší sourozence. O tom svědčilo i vžité heslo: „Nejdřív chůva, potom kluk.“[3]
Rozmach dívčího vzdělávání s sebou přinesla až 2. polovina 19. století a zakládání výlučně dívčích škol. Tyto školy byly soukromé a většinou se více než na profesní rozvoj žen nesoucí s sebou nádech emancipace zaměřovaly na přípravu pro dobré vedení domácnosti a vychovávání nové generace vlastenců. Probíhající Národní obrození rovněž ovlivňovalo zaměření literárních salonů organizovaných významnými rodinami především v Praze jež rovněž přispěly k rozvoji ženského vzdělávání.
Významným jménem této doby je Bohuslava Rajská zakládající „Společnost dívek českých“ a především soukromou dívčí školu ve Vodičkově ulici v roce 1843. Dále pak s ní a jejími sestrami spjaté domácnosti Staňkových a Fričových a v nich provozované salony. Rovněž známou propagátorkou ženského vzdělání byla Magdalena Dobromila Rettigová, jež však ve své době, stejně jako řada dalších, viděla pozici ženy především v péči o domácnost. Té byla v dívčích školách věnována mimořádná pozornost, neboť ruční práce tvořily polovinu z v dívčích školách probírané látky a ze čtení či počítání si ženy osvojovaly jen nezbytné minimum, o vlastní intelektuální tvorbě pak nemohla být řeč.[4] Vzdělanější dívky se pak učily ještě cizí jazyky (Módní se stala francouzština), hru na hudební nástroje, zpěv, tanec nebo kreslení. Vzdělávány byly v dívčích penzionátech či doma. Zájem o výuku těch méně majetných projevila např. Marie Riegrová-Palacká, která založila v roce 1865 školu právě pro chytré dívky z nuzných poměrů.[5]
První snaha o nástavbu na základní vzdělání přinesla roku 1863 vyšší dívčí školu v Praze, na níž se však dívky spíš než na budoucí povolání stále připravovaly na úlohu manželky a matky.[6] O mnohem větší krok se pokusila o pět let později trojice učitelů, (Gabriel Blažek, Pavel Jehlička a František Čupr) která projevila ambici zrealizovat myšlenku na založení dívčího gymnázia. Tato snaha ale bohužel skončila neúspěchem. Rovněž Eliška Krásnohorská se v roce 1898, po téměř třiceti dekádách od tohoto neúspěšného pokusu, musela při svém, tentokrát úspěšném, úsilí o založení gymnázia Minerva potýkat se spoustou překážek. Proti vyššímu vzdělávání žen hovořila skutečnost, že ženy i po vystudování měly jen velmi omezené pracovní vyhlídky s nízkým platovým ohodnocením. Často se z nich stávaly vychovatelky a jen těžce nacházely jiné uplatnění než v soukromé sféře. Mezi muži pak panovala obava, že by je mohly ženy nahradit na místech ve státní správě i jiných odvětvích a mnozí se oháněli představou, že žena není mužům intelektuálně rovna a je jí v katolické společnosti přisuzována podřadná role. Tento názor pak zastávali i uznávaní filosofové jako Friedrich Nietzsche, Immanuel Kant nebo Arthur Schopenhauer, podle nějž je žena předstupněm před mužem, který je opravdovým člověkem.[7] Nevoli společnosti k uplatnění žen v intelektuálních pracovních pozicích uvádím čísla z článku Soňi Štrbáňové Ženy ve vědě v letech 1840–1989: „Na 10 000 zaměstnaných žen v roce 1880 připadlo jen 33 učitelek nebo vychovatelek veřejných ústavů, 30 zdravotnic a sedm umělkyň, spisovatelek nebo redaktorek.“
Krásnohorská čelila za svůj revoluční krok velké vlně kritiky z úst i akademických kapacit. „Bůh Vás bude trestati za hříchy proti zákonům odvěkým,“ vyčinil jí za její pokrokové smýšlení ředitel státního ústavu pro vzdělávání učitelek Hrys.[8] Eliška Krásnohorská se však nedala ve svém počínání odradit a své další úsilí směřovala k větší dostupnosti maturit, které sice mohly dívky od roku 1878 vykonat na chlapeckých školách, nicméně před gymnáziem Minerva prakticky neexistovaly instituce, které by je na ni připravily. První plody své vytrvalé práce sklidila v polovině 90. let, kdy na Akademickém gymnáziu složilo maturitní zkoušku prvních 16 studentek Minervy a z myšlenky na maturitu brzy rozkvetla další a mnohem ambicióznější idea, a to na ženské zastoupení na univerzitách.[9]
O tom, jak ženy (ne)směly studovat na univerzitách
Počátky žen na univerzitách se u veřejnosti a rovněž řady vzdělanců nesetkaly právě s bouřlivým potleskem. Pokud něco skutečně zaznívalo, pak to byla neschvalující argumentace plná v dnešní době nepochopitelných či na první pohled nesmyslných závěrů. Jedním ze stěžejních názorů bylo, že by přítomnost žen na univerzitách mohla vyrušovat studenty. Rovněž bylo dopřáváno sluchu odborníkům v oblasti medicíny či duševního zdraví, kteří tvrdili, že by žena mohla při studiu utrpět vážnou zdravotní újmu nebo by se u ní rozvinula hysterie. Uznávaný americký lékař Edward H. Clark dokonce tvrdil, že ženě, která věnuje denně čas učení, začne krev z reprodukčního ústrojí směřovat do mozku.[10] Velkému ohlasu se těšila i kniha Die Frauen und das Studium od profesora Eduarda Alberta z roku 1895, v níž se setkáváme s tvrzením, že má žena menší mozek než muž a není tedy schopná logického uvažování ani abstraktního myšlení. Ženu nazývá bytostí přírodní, zatímco kulturu spojuje s mužem.[11] Naopak zastáncem ženské vysokoškolské myšlenky byl Tomáš G. Masaryk považující rovnost ve vzdělávání za důležitý pilíř občanské společnosti či hrabě Václav Kounic.[12]
Zatímco vzdělání dívkám v primárním a sekundárním stupni poskytovaly výlučně soukromé instituce, veškeré univerzity na našem území pod vládou Habsburků zřizoval stát. A jelikož ženské univerzitní vzdělání nemělo u říšské rady a vlády právě velké množství zastánců, byl nejprve roku 1878 ministerským nařízením dívkám přístup ke studiu na vysoké škole odepřen. Jediná forma, jakou se směly účastnit výuky, byla hospitace, tedy účast, která s sebou ale nenesla zkoušky a zakončení promocí. Za změnu tohoto stavu horoval v roce 1890 spolek Minerva předložením petice říšské radě. Jeho úsilí ale bylo prozatím bezvýsledné, a tak se alespoň o pět let později dostává k hospitaci na filosofické fakultě české univerzity prvních šest maturantek z gymnázia Minerva. Další fakultou, která umožnila hospitaci, byla v roce 1897 lékařská fakulta české univerzity. Jejich přítomnost na přednáškách se ale rovněž setkala s nesouhlasem ze stran některých akademiků. Jak ve své knize z roku 2005 uvádí Jana Malínská, prof. Jan Jánošík např. odmítl tři studentky pustit na svou hodinu do posluchárny s odůvodněním, že už pro ně není místo.
V roce 1897 bylo rovněž ženám výnosem MKV č. 7155 povoleno řádné studium na filosofických fakultách.[13] Jejich absolventky většinou vykonávaly povolání profesorek, lékařek, farmaceutek, čímž si, jelikož v těchto povoláních byl většinou od žen vyžadován celibát, zároveň musely vybrat mezi rodinným životem a prací.[14] Řádného studia lékařství se ženy dočkaly až v roce 1900 a na to, aby mohly studovat práva, si musely počkat na konec 1. světové války. O dva roky později byla všeobecná rovnost pohlaví zakotvena i v Ústavě Československé republiky.[15]
První ženy s titulem
První ženou s titulem v oblasti lékařství u nás byla Anna Bayerová, která však nestudovala na české škole, neboť jí to v 70. letech 19. století ještě stále nebylo umožněno, ale promovala ve Švýcarsku. U nás ji sice tisk gratuloval, avšak její titul nebyl v Česku uznán a Bayerová se i pro výkon lékařského povolání musela obrátit do ciziny, konkrétně do Švýcarska a následně do Bosny a Hercegoviny, kde jí titul ze zahraničí uznali. Podobný osud čekal i další ve Švýcarsku vystudovanou krajanku, Keckovou. V Rakousku-Uhersku mohla Bayerová léčit až od roku 1896, kdy ministr kultury a vyučování vydal Výnos o nostrifikaci lékařských diplomů ženami v cizině nabytých.[16] První u nás nabytý titul z lékařství pak získala Anna Honzáková, která se v roce 1902 stala doktorkou všeobecného lékařství.
První tituly z filosofické fakulty získaly ženy už o dva roky dříve. Konkrétně 22. června 1900 úspěšně složila zkoušku pro vyučování matematiky a fyziky Jindřiška Hrabětová a pro český a německý jazyk a literaturu Božena Jiránková, jejich profesní cesta se pak shodně ubírala za učitelskou katedru gymnázia Minerva.
O rozšíření zástupu žen na univerzitách se zasloužila 1. světová válka, která ženám přinesla i možnost studovat práva. Významnou právničkou se pak stala Anděla Kozáková, která nejenže v roce 1922 získala jako první doktorát z práv, ale v roce 1935 se navíc stala i první notářkou.[17]
Zdroje
[1] Terciální vzdělávání: studenti a absolventi vysokoškolského a vyššího odborného vzdělávání. Praha: Český statistický úřad, Odbor statistiky rozvoje společnosti, 2020., str. 8
[2] LENDEROVÁ, Milena. K hříchu i k modlitbě: žena devatenáctého století. Vydání druhé, v Karolinu první, přepracované. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2016. ISBN 978–80–246–3540–8., str. 34
[3] Tamtéž, str. 58
[4] BAHENSKÁ, Marie. Počátky emancipace žen v Čechách: dívčí vzdělávání a ženské spolky v Praze v 19. století. Praha: Libri, 2005. Gender sondy (Sociologické nakladatelství). ISBN 80–727–7241–4., str. 12–16
[5] Tamtéž, str. 62
[6] Tamtéž, str. 51–52
[7] Tamtéž, str. 38- 39
[8] MALÍNSKÁ, Jana. Do politiky prý žena nesmí — proč?: vzdělání a postavení žen v české společnosti v 19. a na počátku 20. století. Praha: Libri, 2005. Gender sondy (Sociologické nakladatelství). ISBN 80–727–7295–3., str. 39
[9] BAHENSKÁ, Marie. Počátky emancipace žen v Čechách: dívčí vzdělávání a ženské spolky v Praze v 19. století. Praha: Libri, 2005. Gender sondy (Sociologické nakladatelství). ISBN 80–727–7241–4., str. 130–133
[10] Tamtéž, str. 272
[11] MALÍNSKÁ, Jana. Do politiky prý žena nesmí — proč?: vzdělání a postavení žen v české společnosti v 19. a na počátku 20. století. Praha: Libri, 2005. Gender sondy (Sociologické nakladatelství). ISBN 80–727–7295–3., str. 52
[12] Tamtéž, str. 130
[13] LENDEROVÁ, Milena. K hříchu i k modlitbě: žena devatenáctého století. Vydání druhé, v Karolinu první, přepracované. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2016. ISBN 978–80–246–3540–8., str. 43
[14] MALÍNSKÁ, Jana. Do politiky prý žena nesmí — proč?: vzdělání a postavení žen v české společnosti v 19. a na počátku 20. století. Praha: Libri, 2005. Gender sondy (Sociologické nakladatelství). ISBN 80–727–7295–3., str. 64
[15] ŠTRBÁŇOVÁ, Soňa. Ženy ve vědě v letech 1840–1989 [online]. 5. 3. 2008 [cit. 2022–02–20]. Dostupné z: http://www.veda.cz/article.do?articleId=22769
[16] LENDEROVÁ, Milena. K hříchu i k modlitbě: žena devatenáctého století. Vydání druhé, v Karolinu první, přepracované. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2016. ISBN 978–80–246–3540–8., str. 267
[17] MALÍNSKÁ, Jana. Do politiky prý žena nesmí — proč?: vzdělání a postavení žen v české společnosti v 19. a na počátku 20. století. Praha: Libri, 2005. Gender sondy (Sociologické nakladatelství). ISBN 80–727–7295–3., str. 106 - 108
Zdroje obrázků
[1] https://d15-a.sdn.cz/d_15/c_img_gS_a/8l1EhC.jpeg?fl=cro,0,0,1280,997%7Cres,1200,,1%7Cwebp,75
[2] https://obalky.kosmas.cz/ArticleFiles/224672/auto_preview.pdf/FILE/
Minerva-1890-1936_Ukazka.pdf
