Chybuj, aneb změnit vzdělávací proces nárazem

Jindřich Mašek
Mar 27 · 3 min read

V listopadu loňského roku vydal Melvil Velkou knihu fuckupů. Úsměvnou sbírku lidských selhání. Knihu, která otevírá do jisté míry tabuizované téma neúspěchu a uvádí různé příklady nejen z podnikatelské praxe. Co to ale znamená, že je dobré si takové fuckupy přiznat a na základě nich mít možnost posunout svůj vzdělávací proces někam dál? Je to vůbec o vzdělávacím procesu?

Patrně by se dalo polemizovat, zda jde v případě chybování o doménu vzdělávání, nebo o obecnou rovinu věcí. Tak či tak si myslím, že to k sobě určitým způsobem patří. Vysvětlím proč.

Často můžeme slyšet apel na současné školství, které údajně drží lidi daleko od chyb a nevychovává je k experimentování, zkoušení a objevování (například od chlapců ze série kreativnikreatury.cz). Je tu tedy školský systém, který předem ukazuje jednu rigidní cestu “jak”. Ale přitom osvědčenou metodou poznávání je právě ono příslovečné sahání na horká kamna (samozřejmě, i toto má svou míru a pro zachování smysluplnosti sdělení nelze jít ad absurdum), kdy sám zhodnotím a poučím se. Tvorba prostředí, ve kterém se lidé bojí věci zkoušet, protože by mohli selhat, je tak vlastně tvorbou prostředí s určitým meta strachem. Nevytrestá mě jen horká plotýnka, ale i pomyslný společenský tlak a pocit selhání. Na neúspěch je tak nahlíženo jako na problém, ne jako na příležitost k růstu. Čímž se dostáváme ke vzdělávání, protože co jiného vzdělávání je, než určitá forma osobního růstu.

Před tím ale ještě malá odbočka k designu. Jednou z pouček designování řešení problémů je “fail fast”, přístup rychleho nalezení slepých uliček, aby mohly být rychleji odhaleny cesty slibnější. Jde vlastně o inherentní součást iterativního procesu

“…user interfaces should be designed iteratively in almost all cases because it is virtually impossible to design a user interface that has no usability problems from the start.”

Jakob Nielsen

A tak nějak podobně je to i se vzdělávacím procesem. I ten je třeba nějak nadesignovat a ne vždy trefíte způsob, kterým se podaří dosáhnout kýženého cíle. Těch metod se objevuje celá řada — od individuálních forem učení, přes různé alternativní školní systémy jako je Waldorf, Montessori a podobné, až po homeschooling, unschooling, využívání VR, a tak by se dalo pokračovat ještě dále. Co mají ale společné je, že razí nějakou cestu směrem k poznání.

A kde je ten náraz? Dobrá otázka. Náraz je tu hybatelem ke změně. Ve chvíli, kdy dosavadní systém nefunguje, tak dokud nedojde k nárazu, chvíli, kdy se nedostatečnost systému manifestuje, nevznikne potřeba změny a posunu — růstu, chcete-li. Jak ale zjistím, že systém nefunguje a je třeba změnit směr? Právě. Náraz je tedy vlastně nutnost pro (postupnou) změnu vzdělávacích procesů. A je lepší narazit řízeně a postupně mít možnost upravit kurz, než ve slepé namyšlenosti pseudovědění narazit zcela.

A tak po vzoru slavného “Tudy ne přátelé!” probádávejme slepé uličky, abychom se z nich mohli poučit, rozvinout a vydat se těmi o něco lepšími.

EDTECH KISK

Educational Technology, KISK Masaryk University

Jindřich Mašek

Written by

Designer @ House of Řezáč

EDTECH KISK

Educational Technology, KISK Masaryk University