Důvěra jako základní součást fungování vzdělávacího systému

„Co nejcennějšího má a potřebuje mít každá banka, aby mohla fungovat?,“ konstatoval na jedné z přednášek Pavel Kavánek . Peníze, klienti, licence, know-how… samá voda. Správná odpověď zněla důvěra. Je to jasné, málokdo rozumí jak přesně fungují složité finanční operace a už vůbec nemá možnost kontroly, ale zároveň dává bance většinu, často všechny své peníze. A pokud banka důvěru nemá, nastane run na banku. Analogicky platí v různé míře potřeba důvěry pro většinu lidských činností. Problém je, že v měnící se společnosti je třeba o důvěru pečovat. Tomáš Janík poukazuje, že učitelství patří spolu s kněžským, lékařským a právním povoláním k nejstarším a nejpotřebnějším povoláním. Jenže kněžské povolání už z velké části o důvěru přišlo v průběhu dvacátého století. Právníci na tom nejsou moc dobře no a lékaři, jak kteří. Zdá se, že důvěra ve školský systém, státem řízený, je na poklesu. Škola se patrně nezhoršila, ale vnější systém se zásadním způsobem změnil. Obecně klesá míra důvěry ve schopnosti centrálně řízeného systému. Informace jsou mnohem dostupnější než byly v minulosti.

K obnovení vztahu důvěry v měnící se stále otevřenější se společnosti nepomáhají ani restriktivní nástroje — přísnější zkoušky (výstupní, vstupní), státní certifikace vyučujících, zákaz vzniku nových škol, restrikce domácího vzdělávání apod. Naopak pomáhá úspěšné aktivní budování vztahu s okolím, otevření oboru.

Bude zajímavé pozorovat, jakým způsobem bude v základním a středním vzdělávání na důležitosti nabývat certifikační autorita Česká školní inspekce, která by v budoucnu mohla být nejen kontrolorem státem daných pravidel, ale s využitím znalosti školního prostředí by se mohla čím dál více podílet na úpravě pravidel, být názorovou autoritou, která je skutečně nestranná.

Zajímavá je představa, že otevřené vzdělávací kurzy bude někdy v budoucnu ČŠI hodnotit. Možná vznikne nějaká nezávislá certifikační autorita.