Daty řízené školství, aneb, jednotné přijímací zkoušky
Protože se pohybuji mezi lidmi, kteří mají děti vesměs školou povinné, žiji (žijeme) v současnosti tak nějak všichni jednotnými přijímacími zkouškami — tu na osmiletá gymnázia, tu na čtyřleté střední školy. Každý rodič je rád, pokud je jeho dítě úspěšné, snaží se, aby jeho dítě bylo přijato na co nejlepší školu. Potud snad vše dobré a pochopitelné, ale co na to děti? Co na to nové nebo alternativní a moderní metody výuky, které by měly zohledňovat specifika dítěte, podporovat talenty, zaměřovat se na motivaci spíše než stále někoho hodnotit? Co na to didaktické směry, které přímo odsuzují jednotné deformování dětských mozků do uniformních šablon učiva, jehož znalost děti musejí projevit zaškrtáváním políček v testech? Jak to jde vše dohromady? A jak vlastně vypadá běžná realita dne dítěte, které se hlásí na střední školu? A kdo vlastně na celý ten systém přišel — a proč? Napadá mě stále více a více otázek, s nimiž bych tu mohla zaplnit celou jednu stranu a otázky by se sypaly další a další.
Měla jsem tu vzácnou možnost sledovat svého synovce, který se od podzimu připravoval na jednotné přijímací zkoušky na osmileté gymnázium. Vedle běžného učiva v páté třídě musel každý týden strávit celé sobotní odpoledne přípravou (rozuměj „pokusným testováním“) na přijímací zkoušku, kterou rodiče poměrně draze platili. Navíc se synovec připravoval tím, že si doma vyplňoval ilustrační testy a učil se mnoho učiva dopředu, protože v testech se vyskytuje látka, kterou ve škole ještě neprobírali. Člověku nad celým tímto systémem zůstává rozum stát. Sama jsem zkoušela některé testy vyplnit a musím konstatovat, že jsou poměrně náročné. Doporučuji se na některý z ilustračních testů podívat. Doporučuji též srovnat náročnost např. testu z českého jazyka pro osmiletá gymnázia (tedy jedenáctileté děti) a čtyřleté obory (tedy patnáctileté děti). Rozdílů najdete málo.
I přes veškeré pedagogické výzkumy, které podporují individualizaci vzdělávání, podporují motivaci k učení, podporují kreativitu a rozvoj osobnostních specifik dítěte, nedoporučují deformování myšlení a učení směrem k biflování a memorování zbytečností, přes veškerý pokrok ve vzdělávání nám daty řízené školství zavedlo jednotné přijímací zkoušky, které dosavadní školství ještě více zformalizují. Budeme si moct malovat grafy, jak nám děti zkoušky zvládají, budeme počítat procenta úspěšnosti, srovnávat, hodnotit, známkovat a děti tím stresovat, demotivovat, učit je nemít rádi učení, brát jim veškerý volný čas, ve kterém je budeme drtit nesmyslnými testy. Budeme dělit děti na úspěšné a neúspěšné, těm úspěšným budeme tleskat, nad těmi neúspěšnými už v jedenácti zlomíme hůl …
Je mi z toho všeho smutno. Synovci samozřejmě přeji, aby na školu byl přijat. Ale asi nejvíc si přeji, aby už jednou toto „vzdělávání na výkon“ a neustálá honba za úspěchem skončila. Přeji dětem hezkou a klidnou školu a aby je učení bavilo. Přeji jim, aby nemuseli mezi sebou soupeřit a předhánět se v zaškrtávání políček v testech. Přeji si, aby nikdo nedělal grafy a procenta z toho, jak které dítě vnímá, poznává svět kolem sebe a učí se. Přeji si, aby se konečně i ve školství začala vnímat jinakost člověka jako důstojná hodnota a vzácný dar. Jak jinak chceme děti naučit respektu k druhým?
