Descholarizace: Je tradiční školství mrtvé?
Tradiční vzdělávací modely jsou dnes terčem kritiky z několika směrů. Na jedné straně je jim vytýkáno, že brání svobodnému myšlení studentů a nepodporují jejich tvůrčí schopnosti, na straně druhé mluví odpůrci škol o odpojení zapojených jednotlivců od okolního světa, přičemž jsou jim odpírány možnosti volby v oblastech vlastního rozvoje. Řešením této nelichotivé situace by pak mělo být podle zastánců modelu descholarizace takzvané odškolnění (anglicky deschooling) společnosti, které v krajních případech mluví o kompletním zrušení škol jako hlavních vzdělávacích institucí. Mírnější hlasy pak mluví o potřebě radikálních školských reforem, restrukturalizace vzdělávacích systémů či podstatné změně kurikula.
Princip descholarizace vychází z předpokladu, že tradiční instituce v podobě škol, nemůžou už ze své podstaty poskytovat to nejlepší možné vzdělání pro většinu dětí a studentů. S příchodem pandemie koronaviru a nutnosti zavedení jisté míry domácího vzdělávání a přenesení části vzdělávací odpovědnosti za mladší děti na jejich rodiče, se tento koncept dostává do většího povědomí více než kdy jindy. Společnost je pod tlakem neočekávaných událostí nucena přehodnocovat dříve zavedené a běžné skutečnosti a přichází tak z celou řadou inovačních návrhů a teorií. Termín descholarizace samotný je však mnohem starší. Pochází ze sedmdesátých let, kdy jej poprvé použil rakouský filozof Ivan Illich ve své knize nazvané Odškolnění společnosti. Jeho původní myšlenou bylo nabídnutí větší autonomie samotným žákům v rozhodování o tom, co se chtějí učit, přičemž dospělí rodič či pedagog by jim byl pouze průvodcem a oporou při získávání nových informací. Nezasahoval by však do jejich obsahu. Descholarizace by tak byla pouze další vzdělávací metodou, která podporuje děti v jejich svobodě rozhodovat o svých vědomostech. Hlavní skupinu hlasů volajících po odškolnění najdeme historicky spíše u levicově smýšlejících autorů, kteří tvrdí, že škola slouží jako selektivní nástroj a příliš zohledňuje sociální postavení jedince, které upřednostňuje před jeho skutečnými dovednostmi, přičemž takové jednání škola schvaluje a legitimizuje.
Otázka, zda je současná společnost připravená zrušit současnou podobu vzdělávání a je ochotná přejít na jiné alternativní formy učení, zůstává nezodpovězenou. V čím dál větší míře více se však formují nové, převážně soukromé, vzdělávací instituce a to na všech stupních školského systému. Vytvářejí tak konkurenční prostředí, ve kterém si rodič pro své dítě, nebo student sám, může svobodně vybírat formu, jakou bude získávat nové znalosti a dovednosti. Pokud tak někdo nesouhlasí s metodami používanými v tradičním vzdělávacím procesu konvenčního školství, má možnost volby, což je v současném socio-ekonomickém společenství považováno za elementární právo a možnost jedince.
Použité zdroje a doplňující odkazy
DELGADO, Paulette. What is deschooling?: 8. 6. 2021. Observatory of Educational Innovation [online]. [cit. 2021–04–08]. Dostupné z: https://observatory.tec.mx/edu-news/what-is-deschooling
FAULCONER, Jeanne. From School to Homeschool: What is Deschooling? The Home School Mom [online]. 24. 2. 2014 [cit. 2021–04–08]. Dostupné z: https://www.thehomeschoolmom.com/school-homeschool-what-is-deschooling/
ILLICH, Ivan, 2001. Odškolnění společnosti: polemický spis. Praha: Sociologické nakladatelství. Studie (Sociologické nakladatelství). ISBN 80–858–5096–6.
