Dialogické vyučování
Komunikace ve třídě je velmi důležitá součást vzdělávacího procesu. Ukazuje se, že má zásadní vliv na výsledek edukace, a to i více než samotné studijní předpoklady žáka či pedagogické dovednosti učitele. Zabývat se proto dialogem mezi učitelem a žáky ve školní třídě je na místě.
Dobrá výuka je považovaná taková, která podporuje žáky k aktivnímu hovoru o učivu, praktikuje se to typicky skrze sérii otevřených otázek. Cílem je povzbudit kognitivní činnost studujících, aby kontemplovali nad tématem, analyzovali, porovnávali, spekulovali, vyhledávali data. Diskuse by měla směrovat na základě zájmů žáků, což učitelé mohou podpořit správně mířenými navazujícími otázkami.
Dialogické vyučování přináší jeden možný pohled na podporu intenzifikací dialogů skrze různé didaktické přístupy. V České republice se s podobnými přístupy můžeme setkat skrze Filozofii pro děti (Bauman & Cvach, 2008; Macků, 2010), nebo badatelsky orientované vyučování (Samková et al., 2015; Stuchlíková, 2010).
Dialogické vyučování stojí na myšlence sociokulturních teorií, které vnímá vzdělávání jako „změnu na úrovni participace člověka v různých typech aktivit“. Myšlenky jsou vyjadřovány jazykem. Díky němu myšlenky vůbec mohou probíhat a vznikat (asi úplně neumíme přemýšlet v barvách, tónech…). I proto se někdy využívá termín commognition, což odkazuje na úzkou souvislost komunikace (communication) a kognice (cognition), které od sebe nelze úplně oddělit. Jistě náš jazyk je ovlivněn také socio-kulturními aspekty, čímž docházíme ke korelaci, kdy myšlení je úzce spojeno s tím v jakém prostředí se pohybujeme, jaký jazyk si osvojujeme.
Společná diskuze může samotného jedince naučit lépe komunikovat své, pokud není ostatními pochopen, což by sám (ve své hlavě) nerozpoznal. Uchopení myšlenek jiným způsobem může také přemýšlení posouvat dále. Příkladem takového seberozvoje může být koncept lešení, kdy kompetentní učitel skrz asistenci pomáhá jedinci dojít k nějakému řešení problému. Mnohdy jedinec sám nestačí na to, aby problém zdárně dokončil. Nicméně podpora ve formě rozvoje kompetencí jedince ho dokáže posunout a řešení najít. Lešení je časově omezené, čím dovednosti studenta rostou, tím by měla podpora lektora klesat, aby došlo k absolutní autonomii žáka, který dokáže získané kompetence využít i na další jiné problémy a úlohy. Bytí tímto mentorem není úplně jednoduché, jak se může znát, je třeba odhalit potřeby žáka a zároveň nacházet zdroje chyb, které je třeba podchytit a navést žáka, aby je sám dokázal identifikovat a překonat je.
Dialogické vyučování však může být uchopeno různě na základě toho, jak moc a jaké strany v dialogu participují. Mortimer a Scott (2003) vytvořili čtyři typy komunikačních přístupů:
1) Neinteraktivní autoritativní: Učitel prezentuje materiál jako objektivní pravdu a žáci jej přijímají. Učitel vede výuku ve formě monologu a žáci naslouchají.
2) Interaktivní autoritativní: Výuka probíhá jako dialog, při kterém učitel klade otázky a žáci odpovídají. Učitel hodnotí jejich odpovědi podle správnosti a vede žáky k pochopení správného řešení.
3) Neinteraktivní dialogický: Výuka probíhá prostřednictvím diskuse mezi učitelem a žáky, kteří sdílejí své myšlenky a názory. Cílem je zkoumat různé úhly pohledu, porovnávat je a dosáhnout porozumění společným a odlišným bodům. Znalosti jsou vytvářeny postupně během této interakce a nejsou předem dané.
4) Interaktivní dialogický: Výuka probíhá prostřednictvím diskuse mezi učitelem a žáky, kteří sdílejí své myšlenky a názory. Cílem je zkoumat různé úhly pohledu, porovnávat je a dosáhnout porozumění společným a odlišným bodům. Znalosti jsou vytvářeny postupně během této interakce a nejsou předem dané.
Cílem dialogického vyučování je podněcovat myšlení studujících a prohlubovat porozumění s danou látkou na základě práce s jazykem. Zároveň je třeba hledat ve výuce balanc, někdy je třeba upřednostnit autoritativní přístup — kdy jsou prezentovány informace, jindy je na místě aktivovat dialogický přístup — zkoumající různé koncepty a myšlenky. Je proto třeba disponovat různými komunikačními přístupy a na základě učiva je vhodně kombinovat.
______________________________________________________________
Text vychází z této publikace, konkrétně z kapitoly, Co je to dialogické vyučování:
Šed̕ová, K., Šalamounová, Z., & Sedláček, M. (2016). Jak se učitelé učí: Cestou profesního rozvoje k dialogickému vyučování (Vydání první). Masarykova univerzita. ProQuest Ebook Central, https://www.proquest.com/legacydocview/EBC/5199796?accountid=16531.
