Digitální batolata: od tabletů ke kokainu
Jednou z hlavních oblastí debaty o kritickém uvažování nad technologiemi je správná praxe v (ne)omezování přístupu velmi malých dětí k dotykovým zařízením. Tablety se dnes již běžně týkají dětí od několika měsíců věku a není výjimkou, když roční potomci zvládají ovládat pokročilejší hry na dotykovém displeji. Mediální pokrytí tohoto fenoménu zajišťují stovky článků v magazínech pro maminky (“tablet pro mimíska, ano nebo ne?”), virální videa digitálně zručných a zmatených miminek, pseudovýzkumy s podivnými vzorky a linkbajtové titulky (jako ten můj) i další mediální strašáci.
Vždy se však pohybujeme výhradně ve sféře názorů a hypotéz, většina doporučení pramení od profesních nebo zdravotních organizací a v jejich jádru není obvykle nic jiného, než názor autora (v lepším případě učený odhad odvozovaný z toho, co dosud víme o vývoji a kognici dítěte) nebo snaha beze zbytku přenášet existující výzkumy z jiných oblastí a jiných médií i na dotyková zařízení. Například AAP doporučuje, že by se děti do dvou let měli zcela a naprosto vyhýbat displejům. Jenže jak víme, doba se prostě mění a skutečnost je jiná: podíl rodin, které vlastní dotyková zařízení narostl ze 7% v roce 2011 na 71% za pouhé tři roky (údaje z roku 2014) a 70 % rodičů pouští své potomky k tabletům už od velmi brzkého věku. Podle studie z roku 2013, provedené v USA, měla přístup k tabletům třetina dětí pod dva roky věku.
When Jessica’s mum, Sandy, tries to take away the iPad, there’s a tantrum that threatens to go nuclear: wobbly lip, tears, hands balled into fists and a high-pitched wail. “She does this a lot,” says Sandy. “She seems to prefer the iPad to everything else. Sometimes it’s the only thing that will keep her quiet,” she adds, frantically waving a pink fluffy unicorn in an attempt to appease her daughter. (Solon, 2016)
Na dotykovém zařízení je očividně něco přirozeně fascinujícího, něco nás k němu prostě táhne, a způsob jeho ovládání a interakce snad i souzní s přirozenými kognitivními procesy rozvíjejícího se mozku. Velmi mě s orientací v tématu pomohl článek od Olivie Solon (2016), na jehož základě jsem se v rámci přípravy nořil hlouběji do tématu a některé aspekty si rozšířil a podrobněji opoznámkoval:
Máma, táta, telka, tablet
Počátek adaptace technologií se neustále propadá do nižšího věku, což je mimo jiné i důsledek změn v obecných náhledech na rodičovství. Věk počátku využívání televize se v posledních desítkách let dramaticky snížil. Historii a důvody tohoto vývoje krásně popisují Ramirez a Christakis:
First discovered by Hebb in 1947 environmental enrichment is widely known to significantly enhance memory functions. […] The key features of enriched environment includes multiple sensory experiences (sensory integration), and the active engagement with the novel environment.
Na základě těchto a následných výzkumů prohlásilo několik lékařských organizací, že je důležité vyrůstat v prostředí bohatém na podněty. Tato různě interpretovatelná slova a další výzkumy (mnohdy na myších) vedly k boomu vzdělávacích multimediálních produktů, “[…] many of them video-based, that claim that they stimulated infant brains making them for example “smarter” or more “musical” with no empiric basis of support,” doplňují výzkumníci.
Díky tomu se v posledních 30 letech posunul průměrný věk, kdy se děti začínají pravidelně dívat na televizi, ze 4 let na 5 měsíců a typické předškolní dítě stráví před obrazovkou 30 až 40 % svého bdělého času (Ramirez a Christakis, 2012). Ačkoliv je tablet součástí mediálního prostředí teprve pár let, prochází si momentálně stejným vývojem a na trhu bodují speciální vzdělávací tablety i pro velmi malé děti.
Ema má telku, Ema si šlehne
Tablet a televize jsou první zásadnější multimediální technologie, se kterými děti obvykle přicházejí do kontaktu, a jako takové bývají mnohdy házeny do jednoho pytle, kdy je televize jako starší sestra tabletu po létech výzkumů ta zlá, a tablet tedy logicky musí nést stejné geny. Televize je tu samozřejmě výrazně déle a proces jejího vpádu do domácností byl pomalejší a plynulejší, proto disponujeme dlouhými štosy výzkumů k její užitečnosti či škodlivosti.
Výzkumy televize jako technologie a jejího vlivu bývají často využívány i jako opora při tvorbě doporučení pro omezování a zakazování dotykových technologií. Samozřejmě, pro obě technologie platí, že mohou mít dopad např. na zdraví oči, ale jen málo je v debatách akcentován onen zásadní rozdíl dotykovosti a interakce a jejich role pro další kognitivní vývoj dítěte.
Studie dokázaly, že omezení televize u dětí například vede ke snížení jejich fyzické i verbální agresivity (Robinson et al., 2001), nebo že přítomnost televize v dětském pokoji koreluje s horšími výsledky ve škole (Gentile, Walsh, 2002). Vhodné využití televize většinou zahrnuje aktivního rodiče, který k pasivnímu obsahu poskytuje jistou vrstvy interaktivity.
V rámci přípravy mě zaujaly výzkumy Ramireze a Christaise v oblasti konzumace médií a televize. Pozastavím se u nich, protože a) ilustrují, jak je nemožné tyto věci beze zbytku překlápět do dotykových technologií, b) zahrnují Cartoon Network, různobarevná světla, zdrogované myši a obecně vysoký koeficient zábavnosti. Nedospělé laboratorní myši byly po dobu 42 dní vystavovány šesti hodinám každodenní stimulace pomocí hlasitého hluku z kanálu s animáky (výzkumníci přímo uvádějí Pokemon, Powerpuff girls,…) a soustavy blikajících barevných LED světel synchronizovaných se zvuky. Přestimulované myši byly pak po období klidu v dospělosti méně soustředěné, více zmatené v bludištích a náchylnější k získání nevhodných návyků:
“[…] overstimulated mice demonstrate increased risk taking/decreased anxiety, poorer short-term memory, and impaired learning. These results are in marked contrast to what has been shown in the setting of “enriched” environments.” (Ramirez a Christakis, 2012)
“When given the option to dose themselves with cocaine, the overstimulated mice were much more prone to addiction than the control group.” (Solon, 2016)
Má se za to, že můžeme výsledky podobných výzkum překlápět i na děti, ale samozřejmě, jak zmiňuje Solon, kritiky je tu nemálo. Přímo zmíněný výzkum například nepracuje s obsahem, ale jen a pouze s barevným světlem. Podobně je to ovšem s výzkumy i u tabletů: zatím příliš nepracujeme s dotykovostí a interaktivitou a omezujeme se pouze na odvozované evaluace (ne)vhodnosti dlouhodobého pasivního sledování displejů.
Cesta za důkazy
Když se přestaneme bavit pouze o konzumaci, ale zaměříme se i na interakci a dotykovost, je tablet u batolat zcela jiná pohádka. Můžeme tu pozorovat a zkoumat např. motorické dovednosti spojené s ovládáním tabletu, což je oblast, která u sezení před televizí logicky plně odpadá. Tablet mnoho dětí dokáže ovládat dokonce ještě dříve, než se u nich začne rozvíjet jemná motorika (viz rozsáhlá studie 450 rodičů z Francie od Cristia, Seidl, 2015). V návaznosti na výzkumy starších dětí pak musíme zjistit, jak může hraní interaktivních her pozitivně ovlivňovat nejen motoriku, ale i vizuální vnímání a pozornost batolat v pozdějším věku (více viz metastudie Boot et al., 2011).
Je zcela jisté, že je třeba čas dětí u technologií bedlivě rozvrhovat a rozvíjet také ostatní oblasti společenského a aktivního života, je však nevhodné automaticky přijímat doporučení lékařských asociací — a je nutné začít zkoumat batolata systematicky. Výstupy mohou být jak zcela pozitivní, tak i naprosto negativní, zatím ale nemáme vůbec žádné relevantní empirické podklady. Existují sice sociologické výzkumy, jako je Toddlers and Tablets: exploring the risks and benefits 0–5s face online (více viz tady a tady), ty však pracují pouze s již existujícími vzorci používání tabletů v rodinách s malými dětmi a tedy s realitou odvozenou od rozhodnutí a názorů rodičů, utvořených na základě — a jsme zase zpátky — nepodložených doporučení odborníků a asociací.
První vlaštovkou zaměřující se skutečně přímo na mozek batolat je projekt TABLET (Toddler Attentional Behaviours and LEarning with Touchscreens). Běží od roku 2015 a součástí výzkumu není jen zkoumání již existujících vzorů používání dotykových technologií batolat, ale i přímé sledování dětí při práci s tablety pomocí EEG a další pokročilejších metod. Zkoumá se například, nakolik jsou rozdílné reakce, jež v mozku vyvolávají reálné předměty a interakce s nimi a interakce se stejnými předměty zobrazenými na dotykovém displeji. Věřím, že tento druh výzkumů nám přinese nejen nový a na důkazech založený pohled na tablety u batolat, ale i doporučení pro tvorbu efektivnějších interaktivních vzdělávacích aplikací pro tuto věkovou skupinu. Palcovým titulkům o tom, jak používání tabletů udělá z vašeho dítěte feťáka, možná potom konečně odzvoní.
