Digitální domorodci a rizika nadměrného užívání technologií
V současnosti žijeme v době, o níž bychom s jistotou mohli říct, že je neuvěřitelně dynamická. Vývoj je nezadržitelný a jak postupuje, tak dochází k ještě před několika desítkami let nepředstavitelnému rozmachu technologií. Právě s tímto technologickým posunem se samozřejmě očekává, že i lidé se budou dále digitálně rozvíjet, aby se tomuto světu, který se každým dnem mění, uměli přizpůsobit a neztratili se v něm. Už tady ale narážíme na problém. Ačkoli můžeme zaznamenat, že počet digitálních technologií a možností jejich používání neustále narůstá, zdaleka ne všem lidem v naší společnosti se daří jich využívat, což může z velké části souviset s dělením společnosti na tzv. digitální domorodce (digital natives) a digitální přistěhovalce (digital immigrants).
Digitální domorodci versus digitální přistěhovalci
S dělením společnosti podle toho, jak lidé dokážou pracovat s digitálními technologiemi, přišel v roce 2001 Marc Prensky ve svém přelomovém článku Digital Natives, Digital Immigrants.
Jakožto digitální domorodce označujeme generace lidí narozených po roce 1980 a především po roce 1990, kteří jako by se s digitálními technologiemi narodili a poté vyrůstali, tím pádem s nimi jsou zvyklí běžně pracovat.
Do druhé skupiny, tedy mezi digitální přistěhovalce (můžeme se setkat také s označením digitální imigranti) můžeme zařadit ty, kteří se narodili ještě před rozmachem digitálních technologií, tudíž podstatnou část života strávili v analogovém světě a s těmito moderními vymoženostmi se setkali a učili se s nimi zacházet až v průběhu svého pozdějšího života. Digitální prostředí jim připadá cizí a technologie mohou technologie vnímat hlavně jako překážky ve svém každodenním životě.
Výstižné dělení společnosti z hlediska schopnosti využívat digitální technologie se sice rychle ujalo a vžilo, ale je nutné říct, že se ocitlo i pod palbou kritiky. Článek byl kritizován zejména z toho důvodu, že mladí lidé (žáci) jsou v něm vykresleni jako ti schopnější, kteří na rozdíl od starších (rodiče a učitelé) umějí zacházet s novými technologiemi. Je ale nutné brát v potaz, že neustálé používání technologií nemusí být jen pozitivní a může mít za následek celou řadu problémů.[1]
Jaká jsou tedy rizika nadměrného užívání digitálních technologií, kterými jsou digitální domorodci nejvíce ohroženi?
Setkat se můžeme například s digitální demencí, na níž Manfred Spitzer ve stejnojmenné knize poukazuje jako na proces, při němž dochází k poklesu mentálních schopností, a to v důsledku přebytečného používání technologií. Ty nám natolik zjednodušují život, že snižují nutnost procvičovat mozek a z toho důvodu pak dochází ke zhoršení schopnosti souvisle číst a učit se, k poruchám spánku, vyvolání úzkostí, deprese či otupělosti.
Hojně se hovoří také o digitální závislosti, kdy má člověk nekontrolovatelnou potřebu konzumovat obsah nacházející se na internetu a být stále online, přičemž digitální svět se stává tím jediným, který člověka zajímá a vytlačuje život reálný. V souvislosti s digitální závislostí už vznikl také pojem digitální detox čili cílená snaha o oproštění se od neustálého používání technologií.
V neposlední řadě existuje také tzv. phubbing. Ačkoli jste tenhle pojem možná ještě nezachytili, zcela jistě jste se s tímto jevem už mnohokrát setkali, neboť na něj můžete narazit dnes a denně naprosto kdekoli. Jde o takové chování, při němž dotyčný („phubber“) přehlíží své okolí, protože se věnuje svému mobilnímu telefonu. Toto ignorantství může vést k pocitům odcizení ze strany rodiny či přátel až k partnerským neshodám.[2]
Zdroje:
[1] BRDIČKA, Bořivoj. Technologie jako příčina vývojové nespojitosti. In: Metodický portál RVP [online]. 2009–02–23 [cit. 2020–05–18]. Dostupné z: https://spomocnik.rvp.cz/clanek/10639/.
[2] HOLLAND, Kimberley. How To Identify and Manage Phubbing. In: healthline [online]. 2018 [cit. 2020–05–18]. Dostupné z: https://www.healthline.com/health/phubbing.
