Digitální “domorodci”, digitální “nomádi” a úskalí života v internetu

Tomáš Zábranský
May 23, 2019 · 10 min read
Image for post
Image for post
Photo by Matthew Guay on Unsplash

I když by se na první pohled mohlo zdát, že spolu pojmy digitálního nomádství a digitálního domorodce nesouvisejí, opak je pravdou. Pojďme se tedy podávat na to, kdo je v dnešní době digitálním nomádem a kdo digitálním domorodcem a jaká úskalí na ně v této rychle se vyvíjející době čekají.

Image for post
Image for post
Photo by Andrew Neel on Unsplash

Kdo je to digitální nomád?

Jak už jsem psal ve svém dřívějším článku, digitální nomádství je v dnešní době v některých profesích už docela běžný životní styl. Základem tohoto životního stylu je chuť si žít po svém a nebýt přílišný materialista. Digitální nomád totiž využívá práci, jako prostředek ke splnění svých snů. Většinou se jedná o pocit volnosti a nespoutanosti, chuť cestovat a zažívat nové věci.

Není to ale tak jednoduché. Člověk, který se pro tento životní styl rozhodl, musí počítat s určitými komplikacemi, které můžou nastat. Prvním problémem je samozřejmě pracovní pozice, kterou má. I digitální nomád je svým způsobem limitován svou prací (i když v dnešní době jde už tento životní styl propojit s více pracovními pozicemi, než třeba před deseti nebo dvaceti lety). Dalším limitem jsou dost často peníze. Pokud bude člověk zaměstnán například v České republice, bude jeho plat na cestování poměrně omezen.

Na druhou stranu, pokud člověk funguje jako freelancer a shání si práci v místě, kde se zrovna nachází, nemusí být peníze problém, ale bude muset aktivně řešit to, jestli práci vůbec sežene a je tedy limitován zase pracovní poptávkou.

Být v dnešní době digitálním nomádem je ale z hlediska práce pořád poměrně složité (většina prací je omezena na práci s počítačem, resp. na práce, které lze vykonávat na počítači a nejsou nutně vázané na pracovní prostor). Jde sice pracovat jako fotograf, youtuber či podobná mediální profese, ale i v tom jsou určitá úskalí, stejně jako v jakékoliv jiné práci.

Dalším aspektem života digitálního nomáda je bezpečnost. Vlivem cestování (ať už nárazového nebo celoročního) musí mít nomád zvýšenou pozornost vůči potenciálním nebezpečím, která při cestování mohou potkat. Může se jednat jak o nebezpečí fyzické (úraz), jistoty (mít kde spát, co jíst, jak a kde pracovat, kam se vrátit) nebo psychické (mentální zdraví, syndrom vyhoření).

Například já jsem byl před třemi lety pracovně na deset dní na Ukrajině, kam bych teď asi nevyrazil, protože se jedná o válečnou zónu.

Image for post
Image for post
Photo by Paul Gilmore on Unsplash

Kdo je to digitální domorodec?

Pokud jste jako já podle názvu dostali dojem, že je to člověk, který sedí doma na zadku, tak jste se zmýlili. Termín “digitální domorodec” poprvé použil Marc Prensky ve své práci “Digital Natives, Digital Immigrants”, kterou napsal v roce 2001. Tímto pojmem označuje především lidi, kteří už se narodili do světa s plně rozvinutou globalizací.

Pokud bychom chtěli jako digitální domorodce označit určitou skupinu lidí, mohli bychom říct, že obecně jde o Generaci Z (lidi narozené 1998–2008). Alternativně se tato generace dá označit i jako Generace M (multitaskingová generace) nebo Generace I (internetová generace).

Pro tuto generaci (Z) je typické, že internet, sociální sítě a další “nové” technologie využívají naprosto samozřejmě. Není se čemu divit, oni totiž vyrostli v době, kdy tyto věci byly běžně dostupné a kdy nemusejí na nic čekat. Jedná se o lidi, kteří mají od útlého věku přístup k mobilním zařízením, počítačům, internetu, bezdrátovým sítím, sociálním sítím a dalším skvělým výdobytkům dnešní civilizace. Skvělým příkladem je “strýček” Google (nejlepší vyhledávací nástroj internetu) a “tetička” Wikipedia (největší studnice informací a zdrojů v internetu).

Jejich problémem není to, jak se dostat do knihovny a její otevírací doba, ale baterie telefonu a připojení k internetu (wifi nebo mobilní data).

Velká část běžného života se u této generace odvíjí na internetu. Pro tyto lidi je samozřejmé se na internetu pohybovat skrze sociální sítě, seznamovat se zde, povídat si tu, nakupovat, hrát hry či se dokonce vzdělávat. Nedávno jsem měl rozhovor s klukem, který je v deváté třídě na Základní škole, o výuce matematiky a velice mě překvapilo jeho tvrzení, že většinu matematiky se naučil pomocí youtube videí. Už jsem slyšel o výuce angličtiny skrze filmy a hry, ale naučit se matematiku pomocí videí na internetu — to pro mě byla opravdu novinka.

Pohyb na internetu pro tyto lidi je ale přitom tak přirozený, že si jen málokdo uvědomuje rizika s tímto fenoménem spojená. Spousta lidí zde sdílí soukromé informace (rodné číslo, bydliště, rozvrh dne, co kdy a kde dělají, soukromé fotky) a nedávají si přitom moc pozor na své soukromí. Kdokoliv se k těmto informacím tak může dostat a zneužít je.

Dalším problémem je to, že i přes jejich naprosto přirozenou schopnost práce s moderními technologiemi, neumí základy informační gramotnosti. Každou informaci berou jako pravdu, neumí kriticky myslet, neuvědomují si nebezpečí sociálních bublin a další úskalí, která je mohou (nejen) na internetu mohou potkat.

Digitální domorodci mají určité vlastnosti, kterými se vyznačují. Jedním ze základních pravidel je fakt, že mají internet neustále u sebe (skrze mobilní telefony, tablety, notebooky a mobilní data nebo připojení přes wifi). Dalším důležitým znakem je multitasking (zvládají pracovat na několika věcech současně, komunikovat s několika lidmi naráz, atp.). Většina z těchto lidí je přehnaně aktivní na internetu, většinou skrze zapojení se do online diskuzí.

Pro digitální domorodce je nákup forma zábavy. Nejde ani tak o to co nakupuje, ale že vůbec “něco” kupuje. Většina těchto nákupů navíc probíhá na internetu. S tím se pojí i určitý nešvar v podobě způsobu získávání informací. Tím, že se digitální domorodci pohybují převážně v online prostředí, jsou zvyklí si zde hledat i informace. Problémem je, že jim stačí první relevantní výsledek, který ani nemusí být přímou odpovědí na jejich otázku, a nekontrolují si ani jeho pravdivost.

Internet je zároveň pro digitální domorodce jen jakousi formou nového prostoru. Jak už vyplývá z určitých jiných vlastností, internet je prostor vhodný pro získávání informací, nákup věcí i zážitků, ale pro digitální domorodce je to také hlavně místo pro setkávání se s kamarády nebo pro poznávání nových lidí. S tím se pojí i určitá aktivita ve virtuálních komunitách, do kterých je digitální domorodec zapojen. Další funkcí tohoto prostoru je pak sebeprezentace osoby. Ale nejde jen o profesionální sebeprezentaci, spíše bych to přirovnal k určité formě exhibicionismu. Digitální domorodci rádi sdílejí svůj život na internetu, buď formou různých blogů, video kanálů nebo skrze sociální sítě.

Pokud se na tyto vlastnosti digitálního domorodce podíváme znovu, zjistíme, že docela přesně vystihují (a kopírují) vlastnosti Generace Z.

Co mají tedy “domorodci” a “nomádi” společného?

Hlavním společným rysem těchto dvou skupin lidí je internet, respektive technologie jako takové. Jedni je využívají jako prostředek k tomu, aby mohli žít podle svého, a druzí jako způsob, jak žít a cítit se naživu.

Dalším společným znakem je dosah jejich jednání. Zatímco jedna skupina cestuje po světě reálně a s pomocí technologií, ta druhá skupina “cestuje” skrze technologie virtuálně a může se také podívat do celého světa. Za tuto možnost můžou poděkovat globalizaci, která napříč celým světem smazala hranice jak geografické, tak problematiku jazykovou. Přes internet se dá podívat na různá místa po celém světě, stejně jako při cestování můžeme pomocí internetu nebo aplikací na mobilu překládat vše, čemu nerozumíme (pokud by nám během cest nestačila angličtina).

Dalším významným společným prvkem těchto dvou skupin je naprosto odlišný pohled na vzdělávání a učení se novým věcem. Digitální nomádi jsou už z povahy svého cestování v podstatě neustále nastaveni na to, učit se novým věcem a vypořádávat se s jednotlivými nástrahami jejich náročného života. Paralelu tohoto postoje najdeme i u digitálních domorodců, kteří mají naopak tendenci své učení přesouvat mimo kompetence klasického školství a to do prostoru internetu. V internetu se dá učit pomocí různých návodů na blogu, manuálů, výukových videí nebo prostou formou čtení nových informací.

Může být používání technologií nebezpečné?

Pro obě skupiny je toto nadměrné používání technologií nebezpečné. Vzhledem k vysokému procentu trávení času na internetu je zde nebezpečí několika druhů. Prvním z nich může být například netolismus.

Netolismus je ve zkratce závislost na internetu. Může se jednat o závislost na různých věcech — na chatování, sociálních sítích, surfování po internetu (bezúčelovém), sledování e-mailů, hraní her. Může sem spadat i závislost na mobilních telefonech nebo televizi. Je důležité si uvědomit, že o závislost se jedná v případě, že má tato tendence neblahý vliv na rodinné či kamarádské vztahy, pracovní nebo školní výkon (negativně), je ohroženo zdraví jedince nebo jedinec svým chováním porušuje zákon. Nejvíce ohroženou skupinou v tomto případě jsou potom právě děti a teenageři.

Přílišné působení na internetu může mít i další nepříjemné důsledky, například kyberšikanu. Nemusí se přitom jednat o nic horšího, než se dělo za našich “mladých” let. Lidé pořád pomlouvají ostatní za jejich zády, ale dřív si to řeklo pár lidí mezi sebou a věděli to jen oni. V dnešním internetovém prostředí to jeden člověk napíše na svou “zeď” a vidí to další stovky dalších. Pokud to navíc budou další lidi sdílet, může se takový příspěvek dostat k tisícům dalších lidí, kteří se do veřejné diskuze okamžitě zapojí. Toto jednání navíc na začátku nemusí být ani myšleno zle, jde pouze o přirozený důsledek chování lidí na internetu, kde když toho člověka fyzicky “nevidí”, nedokáže ani vidět pocity, které to v druhém člověku zanechává.

Dalším nepříjemným důsledkem života v online prostředí je to, že se lidi sami sobě navzájem odcizují. Několik psychologů už poukázalo na fakt, že využívání technologií pro komunikaci se svým okolím místo reálného setkání otupuje naši schopnost empatie. A to není jediný problém, který tato komunikace přináší. Mimo to je pro lidi, kteří většinu komunikace vedou skrze sociální sítě nebo textové zprávy (SMS), těžší číst neverbální signály, které se v rámci komunikace objevují (výrazy v obličeji, postoj těla, pohyby rukou, atp.). Zároveň jsou tito lidé často odkázáni jen na internetové “emoce” v podobě emotikon (“smajlíků”).

Navíc jsme díky sociálním sítím schopni udržovat “přátelství” s několika tisíci lidmi zároveň. Hloubka takových vztahů je však strašně mělká a jsou to přátelství, pro která přesně platí rčení “Sejde z očí, sejde z mysli”. Navíc tito lidé ví o Vašem životě jen tolik, kolik toho dáváte na sociální média. Znají Vás jen skrze Vaše příspěvky, reakce na jiné příspěvky, skupiny se kterými interagujete a fotky, které přidáváte. O Vašem reálném životě nemusí mít ani tušení.

Kdykoliv na dosah ruky, přesto k nim nemám žádnou citovou vazbu.

Už dříve zmíněný koncept sociálních bublin je další z velkých problémů pohybu na internetu. Tím, že je skoro každý náš klik na internetu sledována monitorován, jsou nám předkládány primárně informace, které korespondují s naším okruhem zájmu. Reklamní okna jsou v dnešní době velmi dobře cílená a snaží se člověku ukázat to, co by mohl chtít. Stejně tak navrhované příspěvky a skupiny na sociálních sítích jsou ve skutečnosti pečlivě vybrané komunity a vzkazy, které korespondují s naším předchozím pohybem na internetu.

Příkladem může být moje zkušenost s hledáním práce na počítači tak, že mi později “relevantní” výsledky ukazovala i naprosto odlišná aplikace v mobilu (která měla společný jenom prostor pro cílenou reklamu, ve které se pak objevovaly nabídky práce podobné té, o kterou jsem předtím projevil zájem).

Sociální bubliny už se ale neprojevují jen jako nástroj k vlastní identifikaci ve virtuálním světě. V rámci voleb prezidenta USA mezi Donaldem Trumpem a Hillari Clintonovou sehrála sociální média obrovskou roli. Bylo až k neuvěření, jak sociální bubliny ovlivňovali typy příspěvků, které se uživatelům zobrazovaly. Zatímco lidem s pevně stanoveným politickým stanoviskem se zobrazovali jen příspěvky z jejich “komunity”, nevyhraněným lidem se zobrazovali převážně příspěvky podle sociálních bublin (komunit), ve kterých se nejčastěji pohybovali, nebo podle reakcí, které na tyto příspěvky měli.

Image for post
Image for post
Photo by NASA on Unsplash

Určitě ne. Pokud bychom se do problematiky online prostředí podívali hlouběji a krom předchozích aspektů (sociologického, psychologického, technického) bychom zvážili i reálné důsledky na naší civilizaci, musíme zvážit spoustu dalších problémů, které nám hrozí.

Nechci se dotýkat problematiky udržitelnosti zdrojů, globálního oteplování a dalších civilizačních problémů. Mým cílem je nastínit problém, který v naší společnosti existuje od objevení elektřiny, ale čím dál tím méně lidí si ho uvědomuje (podle mého názoru). Jedná se o tzv. “blackout”.

Blackout je anglický název pro rozsáhlý výpadek elektrické energie. V posledních dvaceti letech proběhlo devět rozsáhlých výpadků, které postihly miliony obyvatel naší planety. Naštěstí se jednalo jen o krátkodobé výpadky elektrické energie (v řádu hodin až maximálně dvou dní). Ale jaké dopady to má ve společnosti, která je plně odkázaná na elektřinu a internet?

Tento problém docela pěkně vystihl Marc Elsberc ve své knize “Blackout”, která právě tento problém popisuje. Po celém světě začnou rozsáhlé výpadky elektřiny v takovém rozsahu, že přestane fungovat naprosto všechno — komunikace, doprava, výroba a distribuce potravin a vody, základní životní potřeby, světlo, teplo, zdravotnická péče, banky, nakupování, ale hlavně, přijdou o přístup k informacím.

Dalším problémem je fakt, že většina peněz v dnešní době je uložená ve formě čísel někde ve vzduchu a v okamžiku, kdy by k těmto záznamům nebyl přístup, ocitnou se všichni zpátky na začátku, bez jediné koruny.

Jak by vypadal svět lidí, kteří jsou závislí na internetu, bez elektřiny? Inu, asi ne moc dobře. Většina mladší generace by najednou bez svého mobilního telefonu či tabletu (a notebooku) byla spíše bezradná a poradit by si neuměla.

A je to opravdu tak hrozné?

Ano i ne. Myslím si, že technologický pokrok je důležitá věc. Umožňuje nám prosperovat, posouvat se ve vědění dál a dál a zjišťovat více o tom, jak svět kolem nás funguje. Na druhou stranu je ale potřeba být opatrný v tom smyslu, co všechno za nás technologie budou dělat. Technologie je podle mě v prvním případě nástroj, stejně jako byl dřív klacek a kámen. Je to prostředek jak něco udělat. Problém nastává, když se na té technologii staneme až moc závislí.

Není špatné využívat technologii k tomu, abychom se měli dobře, ale nesmíme ji brát jako samozřejmost, protože toto chování nás jednou může bodnout do zad. V okamžiku, kdy totiž ztratíme přístup k technologii, staneme se bezradnými a budeme muset všechno znovu objevovat a zjišťovat. V případě internetu je to ale mnohem horší, protože v dnešní době na něj spoléháme víc a víc. Telefonní hovory, textová komunikace, hlavní zdroje informací, přesun komodit — většina těchto věcí dnes funguje přes internet a bez něj, by se nám už špatně žilo.

Je třeba si proto uvědomit, že život v online prostředí je sice pěkný, jednoduchý a poskytuje nám spoustu příležitostí k dělání věcí, které máme rádi. Ale zároveň pokud se na něj moc upneme, hrozí nám různé zdravotní komplikace, nebo v případě ztráty tohoto prostředku, určitá forma bezradnosti.

Tento text vznikl na základě myšlenek autora a je inspirován informacemi z křížových odkazů v textu.

EDTECH KISK

Educational Technology, KISK Masaryk University

Medium is an open platform where 170 million readers come to find insightful and dynamic thinking. Here, expert and undiscovered voices alike dive into the heart of any topic and bring new ideas to the surface. Learn more

Follow the writers, publications, and topics that matter to you, and you’ll see them on your homepage and in your inbox. Explore

If you have a story to tell, knowledge to share, or a perspective to offer — welcome home. It’s easy and free to post your thinking on any topic. Write on Medium

Get the Medium app

A button that says 'Download on the App Store', and if clicked it will lead you to the iOS App store
A button that says 'Get it on, Google Play', and if clicked it will lead you to the Google Play store