Digitální identita
Tato seminární práce se zabývá správou digitální identity. Je zde nastíněn pohled na úskalí v této oblasti a řešení, jak mu čelit a rozpoznávat ho. Nechybí zde ani zmínka o digitální stopě a věčné paměti, které hrají ve všech oblastech digitálních kompetencí značnou roli. Přemýšleli jste někdy nad tím, do jaké míry se digitální svět prolíná se světem reálným, ve kterém žijeme naše životy? Tato práce nabízí obecný pohled do tématu s přídavkem objektivního posouzení. Ovšem je na každém z nás, jak vnímá možnosti digitální identity s jejími plusy a mínusy.
1. Digitální identita
Digitální identita obsahuje souhrn informací o nás v digitální podobě/prostředí. Jedná se o problematické téma, jelikož často dochází ke zneužití identit v digitálním prostředí, ať už ve formě falešných nebo ukradených účtů na sociálních sítích, e-mailech, registračních formulářích apod. V reálném světě je tento problém snáze zjistitelný, díky tomu, že se často musíme prokazovat doklady k naší osobě. Může jít o občanský průkaz, řidičský průkaz, pas, ISIC, šalinkartu, … Aktuálně zde můžeme zařadit i potvrzení o absolvovaném testu na Covid. Tyto doklady primárně nelze falšovat, jelikož se vydávají pod úřady či institucemi a počítá se zde s obezřetností a zodpovědností za jejich vydání.
Ověřujeme naši totožnost neboli identifikujeme se. Identifikace je přidružení osobního identifikátoru jednotlivci, který se prezentuje atributy např. já jsem Marie Poláčková. Jde
o přijetí vztahu mezi fyzickou osobou a jejich jménem. Může se jednat např. o spojení pacienta se záznamem fyzických atributů.[1]
V posledních letech se stát pokouší digitalizovat státní správu. „Vaši elektronickou identitu tvoří údaje o vás. Podobně jako na vašem občanském průkazu, který máte v peněžence, ale s tím rozdílem, že elektronickou identitou se můžete bezpečně prokázat online. Elektronickou identitu máte uloženou na svojí eObčance nebo máte vytvořený uživatelský účet na portálu eidentita.cz. eObčance nebo uživatelskému účtu říkáme také identifikační prostředky“[2] Všechny občanské průkazy vydané od data 1. 7. 2018 obsahují elektronický čip. Pokud se tento čip aktivuje, lze s eObčankou prokazovat svoji totožnost online přes aplikaci, kterou lze stáhnout na stránkách info.eidentita.cz[3]
Abychom se ale vrátili zpět, co vše tvoří naší digitální identitu, je zde nutné zmínit
i zákaznické kartičky, které daná společnost využívá primárně k marketingovým účelům, jak zvýšit prodej a jak lépe cílit na své zákazníky/uživatele. Může jít např. o prodejnu obuvi, malířských potřeb apod. K založení těchto karet stačí poskytovateli ve většině případů uvedení jména, příjmení a e-mailu. Dále musíte souhlasit se zpracováním osobních údajů. V tomto kontextu lze velice snadno zaměnit svoji identitu s vymyšlenou tzv. uvedení nesprávného jména a falešného e-mailu. Bodový zlom nastává ve chvíli, kdy jsou zákaznické kartičky nutné k odeslání koupeného produktu na prodejnu či domů. Doručovací údaje a údaje o osobě musí korespondovat, jinak nelze balíček doručit. Ovšem tato skutečnost nijak výjimečně nezasahuje do marketingových tahů společnosti, pokud není proveden cílený hromadný útok. Problém může nastat v případě reklamace zboží. Z praxe lze říct, že každý kamenný obchod má své stálé zákazníky, kteří nakupují často. Najdou se ale i tací, kteří reklamují často s nekalými úmysly. Tito zákazníci záměrně uvádí při každé reklamaci jiné falešné osobní údaje a e-maily, kam jim chodí informace o průběhu a vyřízení reklamace. Nelze proto podniknout kroky k určitému postihu zákazníka, protože právo je většinou na jeho straně.
Dle mého názoru by vše vyřešila jednotná karta na vše. Plno lidí se vzpouzí nad tím, že by šlo o porušování jejich soukromí a nelidský krok podbízený technologickému vývoji. Realitou je, že již nyní o nás ví stát, úřady, korporace, společnosti atd. vše. Je jen otázkou, za jak dlouho se to stane skutečností.
Díky digitální identitě může i jedinec naleznout informace o jiné osobě poměrně rychle, komplexně a pohodlně sám, za pomocí technického zařízení a internetu. Stačí vám k tomu pouze jméno osoby, nebo vědět, v jakém sportovním týmu osoba hraje, aniž byste znali jeho/její jméno. Vše lze vyhledat, vše je stále více propleteno mezi sebou.
1.1 Teorie rolí Erving Goffman
Erving Goffman byl americkým sociologem. V průběhu svého vědeckého působení publikoval až 11 knih, které byly přeloženy do mnoha jazyků. Např. Asylums, Encounters, Behaviour in Public Places, Interaction Ritual, Frame Analysis a The Presentation of Self in Everyday Life[4], ze které je zde čerpáno. Tyto práce představují srozumitelný zdroj analýzy každodenního života lidí. „Goffman je jedním z nejdůležitějších zástupců mikrosociologického paradigmatu.“[5] Ve své knize The presentation of Self in Everyday Life je tématem myšlenka, že všichni z nás hrajeme role a nejsme sami sebou. Goffman uvádí: „Tato studie sleduje problém z hlediska divadelního představení; odvozené principy jsou principy dramaturgické. Snažím se sledovat, jak člověk v obvyklých pracovních situacích prezentuje sám sebe a svou činnost před ostatními, jak řídí a kontroluje dojem, jenž si o něm okolí vytvoří, a vše, co může být součástí jeho představení.“[6] Pokud narazíme v pracovním/akademickém prostředí nebo na veřejnosti na „nováčka“, osobu, kterou neznáme, snažíme se postupně o něm zjistit co nejvíce informací, společensko-ekonomické postavení, důvěryhodnost, postoje apod. I z krátkého pozorování vzhledu a chování člověka můžeme získat další podněty a body k co nejpřesnějšímu popisu
a odhadu jedince. Při tomto pozorování záleží na okolnostech a místě, kde se nachází. Každý z nás se chová jinak doma, ve škole, v práci, restauraci, baru a také zde velice záleží v jakém okruhu lidí se právě nacházíme.[7] Můžeme pracovat s tím, co už o člověku víme, co nám bylo sděleno někým jiným. Člověk se snaží udělat dojem.
„Míra sebekontroly ze strany jednotlivce obnovuje souměrnost komunikačního procesu a připravuje scénu pro jakousi informační hru — potenciálně nekonečný cyklus utajování, odhalování, falešných prozrazení a opětovného odhalování. Měli bychom dodat, že vzhledem k tomu, že ostatní budou pravděpodobně relativně důvěřiví vůči tomu, co pokládají za nekontrolovaný aspekt chování jednotlivce, může jednotlivec z ovládnutí tohoto aspektu svého chování mnohé vytěžit.“[8]
Pro každou situaci máme jinou masku. Klíčovým prvkem je definovat situaci na jejím počátku. Příkladem nám mohou být učitelé na školách, jakmile hned na počátku nasadí laťku vysoko a ukážou, kdo má navrch, poté mohou polevovat. Sjednají si tím větší respekt, než kdyby ze začátku působily nadmíru vstřícně a mile a poté se snažili sjednat pořádek. Dočkali by se jenom smíchu a z takové situace se jen těžko dostává.[9] V pracovním prostředí a situacích, které to nedovolují se ženy nesnaží působit až příliš inteligentně, i když si jsou svojí inteligencí dobře vědomy, aby neuhodili mužské ego a měl muž stále navrch, nebo jen nemarnili čas hádkami. Tímto se potvrzuje slabší role žen ve společnosti, i pokud by žena svůj názor vyjádřila, nebude mít nejspíše takovou váhu, jako jejího kolegy v práci. V úvaze Goffmana nalezneme nespočet příkladů v praxi. Vše staví do sociálního rámce. Teorie rolí je zde nastíněna a ústřední myšlenka byla uvedena. Stejný princip a úvahy lze uplatnit u naší identity v digitálním prostředí.
1.2 Správa a využití digitální identity
Digitální identitu si tvoříme samy. Jsme to my a naše chování. Ideálně by se naše digitální identita neměla nijak výrazně odchylovat od skutečnosti. Veškeré naše chování a projev v digitálním prostředí reflektuje nás samotné a tvoří tak naši identitu, stejně jako ve fyzickém světě. Plno lidí si tuto skutečnost neuvědomuje, což je chyba a může to mít negativní vliv na jejich život ve reálném světě. Pokud posíláme někam náš životopis a účastníme se pohovorů, musíme počítat s tím, že potencionální zaměstnavatel se pokusí vyhledat informace o nás na internetu. Nejsnadnějším a nejrychlejším cílem bývají obvykle sociální sítě, kde lze nakouknout na jedince v méně formálním světle a mnohdy se staví přiložený životopis k nabídce pracovní pozice do rozporu s digitální identitou člověka. [10] Přitom se lze negativním krokům při správě naší identity snadno vyvarovat. Záleží pouze na nás, kolik a jaký typ informací o sobě chceme dát veřejně. Jak už bylo zmíněno v části 1., digitální identitu může využít nespočet společností pro marketingové účely, informativní účely, za účelem zprostředkování služby, ale také my samotní. Jde o naši reprezentaci.
Utváření a správa naší identity na internetu se stává důležitější vzhledem k nabídce pracovního trhu, která směřuje více k technologiím a digitálním kompetencím, a celkové přenášení světa do on-line prostoru. Důležitá je zde sebeprezentace. Můžete si vést vlastní stránku, kde světu ukážete, čím se zabýváte, co zrovna tvoříte. Využít můžete blog, instagramový účet, který lze využívat jako osobní i firemní, dále digitální životopis na LinkedIn apod. Možností sebeprezentace je nepřeberné množství. Máte tak šanci být více transparentní a produktivní. Když si je toho člověk vědom, může s tímto faktem nakládat ke svému užitku. Někteří ovšem zneužívají snadnosti přístupu a vytvoření identit, a proto na mnoha sociálních sítích kolují falešné účty.
Digitální identita přispívá k efektivnějšímu používání zařízeních a internetu. Člověk očekává jistou kompatibilitu všech svých používaných zařízení, která ale není samozřejmá. Sdílení je zprostředkovávané nadnárodními korporacemi, které jsou zde monopolem.[11]
Jak je to ale se soukromím? Na sociálních sítích jsou kvanta osobních dat, které uživatelé sdílí zcela dobrovolně. Důvodem může být větší kontrolovatelnost nad obsahem a tím, jak nás vidí okolní svět. „Dle Goffmanova (1999) pojetí se v různých situacích snažíme mít kontrolu nad tím, jak se na nás druzí dívají a jak nás chápou. Zároveň také konstantně přijímáme informace o druhých a utváříme si o nich určitou představu (Nair, Aram, 2014: 466). Tyto snahy se nazývají managementem dojmů (impression management).“[12] Jakákoliv nedorozumění
a naše činy mohou mít dopady do on-line i off-line světa. Na internetu je zvýšená viditelnost informací, které mohou složit např. ke stalkingu, vydírání apod.
1.3 Synchronní a asynchronní komunikace
Synchronizace jsou činnosti a jevy probíhající v časovou shodu a v souladu. Nastává okamžitá interakce. Příkladem může být synchronizace obrazu a zvuku ve videu, nebo dialog dvou lidí. Počítá se zde i on-line videohovor, dochází zde tedy k synchronní komunikaci. Zatímco asynchronní komunikace nastává ve chvíli, kdy komunikujeme s jistým časovým odstupem nebo je komunikační artikl vystaven dlouhodobě např. psaní e-mailů, dopisů, pozdní odepisování zpráv na sociálních sítích, posty, příspěvky na blogu, … U asynchronní komunikace dochází k častějším zneužitím např. pokud člověk napíše článek deset let zpět
o tématu, které je nyní více rozvinuté, vyvrácené či jinak podložené a někdo použije tento zdroj bez uvedení data se záminkou, že tato osoba téma uvádí jinak, jde o poškození dané osoby. Vytrácí se zde kontext, v jaké době byl článek sepsán a za jakých okolností. To samé platí u starších soukromích zpráv a jakýchkoliv příspěvků, které jsou dohledatelné.
3. Digitální stopa
„Téměř jakýkoli náš pobyt na internetu vytváří soubor informací, které za sebou zanecháváme, ať již ve formě našich příspěvků v diskusích na internetu, v sociálních sítích, v elektronických obchodech nebo jen ve vnitřních záznamech (tzv. log souborech) webů, které jsme navštívili. Ač by prostředí internetu mohlo na první pohled vzbuzovat dojem anonymního prostoru, je tomu spíše naopak — i když odstraníme všechna rizika softwarové špionáže (např. viry), stále je náš virtuální život podstatně více sledovatelný než ten reálný.“[13] Tímto za sebou zanecháváme digitální stopu.
Závěr
Předmětem mé seminární práce bylo podat informace o tom, co je to digitální identita, jak ji lze využít a na co si dát pozor. Nechybí zde zmínka o digitální stopě, která se prolíná celým internetovým prostředím. Primárně jsem se zde chtěla zaměřit na identitu. Jedná se
o velice široké a komplexní téma, které není snadné uchopit, proto tato práce slouží pro nastínění tématu a inspiraci k přečtení některých z použitých zdrojů jako např. knihu Ervinga Goffmana The presentation of Self in Everyday Life. Závěrem pro pokračování v individuálním pátráním pokládám otázku: „Co se stane s naší digitální identitu a stopou po smrti?“ Ve skutečném světě zemřeme, jsme pohřbeni a naše jména zůstanou vyryta na náhrobcích, naše vizuální identita zůstane na tištěných fotografiích a v myšlenkách blízkých. Zůstane po nás to, co jsme vytvořili a čeho jsme byli součástí. Fyzické artefakty časem zaniknou. Jak je to
v on-line světě, který se neustále rozrůstá a pohlcuje informace, dává je do kontextů a hluboko uchovává. Přežije naše digitální identita tisíce let?
Použitá literatura:
[1] CAMP, L.J. Digital identity. IEEE Technology and Society Magazine [online]. 2004, 23(3), 34–41 [cit. 2021–6–1]. ISSN 0278–0097. Dostupné z: doi:10.1109/MTAS.2004.1337889
[2] Gov.cz [online]. Ministerstvo vnitra — informace jsou poskytovány v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím., 2021 [cit. 2021–6–1]. Dostupné z: https://portal.gov.cz/
[3] Tamtéž
[4] ŠUBRT, Jiří. Dramaturgický přístup Ervinga Goffmana: Κ českému vydání Goffmanovy knihy “Všichni hrajeme divadlo” / The Theatrical Approach of Erving Goffman: On the Czech publication of Goffman’s book “The Presentation of Self in Everyday Life.” Sociologický Časopis / Czech Sociological Review [online]. 2001, 37(2), 241–249 [cit. 2021–6–1]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/41131620
[5] Tamtéž
[6] GOFFMAN, Erving. Všichni hrajeme divadlo: sebeprezentace v každodenním životě. Praha: Nakladatelství Studia Ypsilon, 1999. ISBN 80–902–4824–1. [cit. 2021–6–2].
[7] Tamtéž
[8] Tamtéž
[9] Tamtéž
[10] PortálDigi: Co je digitální identita? A jaká je ta vše? [online]. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, 2018 [cit. 2021–6–2]. Dostupné z: https://portaldigi.cz/co-je-digitalni-identita-a-jaka-je-ta-vase/
[11] IT Systems: Cesta k efektivnímu identity managementu [online]. 2015, 15(9) [cit. 2021–6–2]. ISSN 1802–615X. Dostupné z: https://www.systemonline.cz/sprava-it/budoucnost-digitalnich-identit.htm?mobilelayout=false
[12] POSPÍŠILOVÁ, Marie. Facebooková (ne)závislost: identita, interakce a uživatelská kariéra na Facebooku. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2016. ISBN 978–802–4633–060.
[13] ČERNÝ, Michal. Digitální stopy a digitální identita. Metodický portál: Články [online]. 26. 08. 2011, [cit. 2021–06–08]. ISSN 1802–4785. Dostupný z: https://clanky.rvp.cz/clanek/c/g/12943/DIGITALNI-STOPY-A-DIGITALNI-IDENTITA.html
