Digitální stopa jako dědictví aneb „začínáme bejt dost vzteklí“
Druhá část názvu tohoto zamyšlení pochází z poměrně slavného citátu filmu Klub rváčů, celé jeho znění jest: „Jsme průměrný děti historie. Lidi, který jsou k ničemu. Nezažili jsme válku, velkou depresi. Naše válka je duchovní válka. Naše deprese je náš život. Byli jsme televizí vychovaný k víře, že jednou se z nás stanou milionáři, filmoví bozi nebo rockový hvězdy, ale kdepak… my si to uvědomujeme… a začínáme bejt dost vzteklí.“ (Klub rváčů, 1999) Začínat úvod do nového díla citátem, byť kultovního, ale ne příliš erudovaného filmu lze možná považovat téměř za klišé, tak proč právě tato slova?
Generace X, generace XYZ, mileniálové, generace Z, baby boomers a mnoho dalších pojmů, označení a nálepek, které dynamicky vznikají a zanikají s přirozeným tokem času, vývojem trendů a potřebou mít vše dopodrobna rozebrané, označené a kategorizované, nebo naopak s touhou po jednoduchosti a snadné orientaci ve světě. Splývají dohromady i se vzájemně rozporují. Výše uvedený citát pochází z filmu, který je stejně starý jako já, a lze na něm perfektně sledovat určité opovržení, kterým se starší generace často vymezují vůči těm mladším nebo mladší vůči starším, protože byť jej autor zamýšlel nejspíše na generaci před mileniály (soudě dle věkové kategorie postav v knize i filmu — rozdíl činí tři roky), charakterizuje do jisté míry pohled i na mou generaci, která zrovna spadá do kategorie těch vyhořelých mileniálů tolik nezvládajících dospělost, ztrátu iluzí a život samotný.
Do jaké míry takoví jsme nebo nejsme zůstává otázkou. Každá generace řeší spektrum problémů většinou pramenících z dění posledních let, což přirozeně dle linearity času znamená, že ty nevyřešené se do určité míry předávají dál. My jsme sice nezažili válku (pokud nepočítáme tu informační, která se však stále z nějakého důvodu považuje za diskutabilní), na druhou stranu nám po našich rodičích a prarodičích zbyly k vyřešení detaily typu záchrana planety, na což máme dle IPCC posledních dvanáct let vzhledem k její devastaci, (ne)hospodařením se zdroji, souvisejícím světovým hladem a nedostatkem vody, vymírajícím hmyzem… A co taková naše generace předává té po ní, tedy kromě klima neslučitelného se životem na většině plochy Země a memeček smutně žertujících o objektivní i subjektivní bezvýchodnosti situace?
Nyní přichází pravý čas zapojit do úvahy informační společnost. Moje generace se narodila a vyrůstala s relativně tichým, ale nekompromisním nástupem počítačů a s nimi ruku v ruce i internetu v běžné domácnosti. Když nám bylo okolo šesti let, hráli jsme si ještě s hračkami, okolo devíti už jsme ale „pařili“ Super Maria na obřích šedých monitorech, v jedenácti letech jsme se připojovali na Lidé.cz, XChat.cz nebo Spoluzaci.cz, a když nám bylo třináct a neměli jsme Facebook, byli jsme pro ostatní loseři. Jenže nás nikdo nepřipravil. Rodiče většinu času netušili, jak ten bazmek funguje a první osvětné přednášky ve školách začaly probíhat až příliš dlouho poté, co se u nás rozlehl boom sociálních sítí, a i potom stále více frčely protidrogové sedánky nebo sexuální výchova, a my si vesele chatovali s úplně cizími lidmi, kteří nám nabízeli drogy a sex, a to i přes to, že nás doma vždycky učili, že se s cizími lidmi nemluví… ale internet je přeci úplně jiný svět, ne?
Není. A my to v podstatě stále nevíme a nevědomost předáváme dál. Aktuálně na gigantickou díru informatické gramotnosti v podstatě všech věkových skupin využívajících internet jako prostředek komunikace poukazuje film V síti od dua režisérů Víta Klusáka a Barbory Chalupové, který má sice premiéru až na podzim 2019, nicméně jeho trailer zčeřil vody v průřezu všemi skupinami. Toto přibližně tříminutové video zdůrazňuje informace:
- „60 % dětí v České republice nemá nijak omezený přístup k internetu,
- každé šesté dítě sdílí vlastní intimní materiály,
- každé druhé dítě si píše s cizími lidmi, pětina by svolila k osobní schůzce.” (Hithit.cz: V síti, 2019)
V dokumentu vstupují tři dospělé ženy stylizované jako dívky okolo dvanácti let do online chatovacích místností a na sociální sítě, kde jsou osloveny za deset dní dohromady dvou a půl tisíci muži a dostávají nespočet intimních materiálů do zpráv, ať již v podobě odkazů na pornografii nebo domácky vytvořených zdrojů, a to i přes nevyzývavé chování a opakování faktu o nezletilosti.
Koho můžeme stoprocentně vinit za ležérní přístup k dění na internetu, které by se v reálném životě tvrdě trestalo zákonem? Muže, kteří vykazují známky pedofilního chování na internetu? Na tyto jedince bychom to nejraději asi celé svedli a zavrhli je, ale po hlubším zamyšlení — oni prostředí internetu vnímají jako šedou zónu, kde na rozdíl od nepříznivé reality mohou popustit uzdu fantazii. Není to pro ně opravdové. Nikdy je nikdo nekonfrontoval s jejich vlastním chováním, možná se to stejné děje jejich dětem a oni si to neuvědomují, a kdyby ano, jistě by jednali. Tím se sama přihrává další skupina — můžeme klást tento stav za vinu rodičům? Možná částečně, ale rodiče těchto dětí jsou právě ti, kteří zaznamenávají určitou propast — sami toho moc o zásadách bezpečného pohybu po síti neví, jak si brzy ukážeme. Učitele? Prarodiče? Sourozence? Vrstevníky? Zákonodárce?
Vinu nelze na nikoho plně uvalit. Vznikla mezigenerační černá díra po nástupu mocné technologie jménem internet, kterou jedna generace nezažila ve stejném věku jako generace, kterou zplodila, a která si internet okamžitě internet osvojila. Osobně si umím představit, čemu aktuálně čelí moje dvanáctiletá sestra na Instagramu, protože jsem se v tomto věku po podobných sítích pohybovala. Její matka ale ve dvanácti letech považovala za největší hrozbu nejspíše archetyp plešatého čtyřicátníka v černém BMW, který ji naláká k sobě do auta. Ona ale ze všech stran varována („Nebav se s cizími lidmi!“, „Neber si od nikoho nikdy bonbóny!“). Co jsem udělala? Promluvila s rodiči, zjistili jsme, že se s ní několik zcela cizích lidí chtělo sejít a Instagram jsme zabezpečili. Co udělá většina rodičů, kteří nemají po ruce někoho uvědomělého a sami vlastně nemají představu nikoliv tak o tom, co jejich dítě dělá na internetu, ale o tom, co mu na internetu hrozí? Nic.
Nic však můžeme považovat ještě v podstatě za dobré. Nyní se dostáváme k hlavnímu tématu této úvahy — rodiče této generace (mé generace mileniálů) sami pomáhají již od základů (čtěte „od narození“) bujení této problematiky, aniž by si to stále uvědomovali. Nevěříte? Pojďme si udělat menší exkurzi.
Dítě na výstřižku ze serveru Mimibazar.cz vstoupilo nejspíše nedávno do základní školy, do kroužků nebo možná na hřiště s dědictvím, o kterém pravděpodobně neví a neví o něm v podstatě ani jeho rodiče, a tím je tato fotka. Říkejme mu například Petr. Jak již bylo zmíněno — generace po nás je ta, která v podstatě vyrůstá s tabletem místo dudlíku. Jak velký problém může být pro spolužáka ve škole, kterému Petřík přebral Janu, dát si práci, strávit pár minut na vyhledavači, najít tuto fotku a možná Petrovi zcela znechutit zbytek pobytu na základní škole?
Rodič, který na server tuto fotografii nahrál nejspíše v dobré víře ukázat své dítě známým, aniž by musel nechat vyvolat film, si toto riziko nejspíše vůbec neuvědomuje. Petříkovi je mimochodem nyní přibližně 11–12 (zjištěno z profilu, z alba „Petřík 11 let“ zveřejněného začátkem roku 2019). Žije v Teplicích, jeho příjmení začíná na B … a takto bych mohla pokračovat. V životě jsem se s tímto chlapcem neviděla a po několika minutách na profilu jeho matky o něm vím tolik. Říkáte si, že jednu fotku dostupnou v téměř každém rodinném albu dramatizuji, děti si vždy něco najdou a ostuda na základní škole nás nejspíše potkala někdy všechny? Dobrá, pojďme dál.
Dítěti na fotografii říkejme například Radek. Radek, respektive takovéto fotografie, které sdílí na Facebooku jeho rodiče (tato není jediná), jsou příčinou toho, že lidé s erotickou nákloností k dětem již nemusí nutně instalovat Tor a brázdit dark webem, aby ukojili své potřeby. Ačkoliv takových alb se zdánlivě nevinnými fotografiemi, jako se jeví ta Radkova, by se tam jistě našlo plno právě díky rodičům, jací jsou ti Radkovi. A některým lidem nestačí pouze fotografie, a podle profilu na sociální síti matky by byl úplně každý zručnější člověk schopný spojit několik informací dohromady schopný Radka vyhledat a zahrát si s trochou trpělivosti na plešatého čtyřicátníka v černém BMW. A měl by to dnes jednodušší, stačilo by zmínit strejdu Pepu, který se zdržel v kanceláři, ale chce vzít Radka k narozeninám do bazénu a na dort, tak posílá kolegu…(stále jsou to pozměněné informace získané z profilu rodičů a příbuzných).
Na druhou stranu si možná stále skepticky říkáte, že takové fotografie máme z dětství nejspíše všichni, nebo že v létě na koupališti nejmladší generaci také nezabalíme do deky a nedržíme mimo bazén v rámci reakce na potenciál přítomného nebezpečí, nebo jaká je šance, že by se to stalo zrovna Vám (Vašemu dítěti). Argument spočívá právě v digitálním prostředí. Album ukážete jen nejbližší rodině, možná jednou Radkově přítelkyni, až si z něj budete chtít udělat legraci, na Facebooku si může kdokoliv na světě tuto fotografii stáhnout nebo sdílet s ostatními. Na koupališti lze mnohem snáze registrovat podezřelou osobu, která například používá mobilní zařízení pro zhotovení záběrů, a mnohem snáze lze zabránit jejímu opětovnému vstupu. A že se Vám to nemůže stát? Jak to víte? Jak víte, že se to ještě nestalo…?
Exkurze je u konce, myslím, že tyto dva příklady jsou dostačující. Vyhledání obou mi trvalo v podstatě několik málo minut a doplňující informace o jménech, bydlištích nebo příbuzných se mi nabízely v podstatě samy. Obě fotografie si mohu stáhnout, vytisknout nebo je dokonce sdílet na svých sociálních sítích. Záměrně jsem vybrala dva příklady, které jsou opravdu dostupné veřejně, pro jejich zobrazení není nutné ani vlastnit účet na některém ze serverů. Z důvodů zachování anonymity nebudu přidávat odkazy na stažené fotografie ani žádná konkrétní jména. Pokud si chcete ověřit pravdivost mého tvrzení, není to těžké — v podstatě si stačí vyhledat jeden něčí profil skrze libovolné facebookové stránky a proklikávat se skrze něj na další. Dřív nebo později bude Váš hon úspěšný. Nebo se podívejte ke svým známým…
Pokud jste ještě neklikli na červený křížek a nepřestali číst, možná si po těchto příkladech kladete otázku, do jaké míry tedy sdílet informace o dětech svých či příbuzných na libovolných webech a sociálních sítích. Jeden vkusný rodinný portrét od fotografa přeci nevadí… nebo ano?
Představte si to tak, že máte svůj účet například na Facebooku, Instagramu, nebo si vedete blog na Thumblru. Jsou to aplikace, u kterých jste se rozhodli participovat na jejich denním fungování, vložit do nich data o sobě, vzdát se z části svého soukromí, abyste načerpali něco ze soukromí ostatních. Dále jste se rozhodli, že například Snapchat nebo LinkedIn nechcete, protože jej nepovažujete za přínosný. Ony se ale nerozhodly, a byť dětem nikdo (alespoň většinou) nezakládá přímo profily, jsou bez souhlasu a bez vlastního přičinění vrhány do digitálního světa, kde bez vlastní vůle zanechávají nejrůznější informace ze svého života, fotografie, které by možná raději spálily, a jednoho dne, v příhodný moment, dostanou celé toto roky shromažďované dědictví do ruky a nezmůžou nic, protože je všeobecně známo, že se data z digitálního prostředí odstraňují velmi nesnadno.
Nyní nějaká fakta. Jev, který popisuji již několik stránek, má v dnešní době svou nálepku, říká se mu „sharenting“. Stručně to znamená určité nadužívání sociálních médií rodiči za účelem sdílení obsahu založeného na jejich dětech. (Meakin, 2013) Dle výzkumu firmy AVG (zaměřující se na vývoj antivirových prostředků) 81 % dětí mladších dvou let má již svou vlastní digitální identitu, v USA to činí 92 %. (AVG, 2010) A nyní opravdu k tomu, proč „začínáme bejt dost vzteklí“.
„Chtěla jsem s tím jít ven. Je divné se tam vidět, v některých případech jsou tam fotky se mnou, které se mi nelíbí,“ řekla jedenáctiletá Cara, která získává odvahu promluvit se se svou matkou o materiálech s Carou, které sdílela na Instagramu. (Lorenz, 2019) Cara dle na začátku uváděných termínů spadá pod generaci Z – pod tímto pojmem jsou označováni lidé narození po roce 2000. Spadá do té generace, kterou rodí má generace (Y nebo také mileniálové) a začíná se z hlediska vývojové psychologie dle Piageta dostávat do tzv. etapy formálních operací (12 let a výš), kdy nastupuje plnohodnotné (Hunt, 2015, str. 345) logické myšlení, a ze sociálního hlediska se pro změnu začíná zapojovat do různých komunit, kde nemusí její nedobrovolná digitální stopa dělat dobrotu, jak už jsme si ostatně předvedli. Začíná si tedy uvědomovat a chápat zprostředkovanou existenci své digitální stopy a vůbec se jí to nemusí líbit…
„Když mi slíbíš, že mi dáš to, co máš doma, a sám o tom ani nevíš, nalovíš do večera tolik ryb, kolik chce tvůj pán,“ zaznívá ve slavné Erbenově pohádce, kde se rybář upíše vodníkovi, a za dosažení dostatečného počtu ulovených ryb při hrozbě ztráty zaměstnání mu věnuje své dítě, o jehož budoucímu příchodu na svět ještě netušil. A aniž bychom to vůbec mnohdy tušili my, analogicky takto obětujeme soukromí naší budoucí generace za několik minut slávy a za „lajky“, nebo i v dobré víře podělit se se známými o radosti a strasti, které nás doprovázejí. V pohádce to ovšem jako obvykle končívá dobře — po několikatero dobrodružství se syn žení s princeznou. V reálném světě však může nastat „scénář“ hrubě přirovnatelný spíše k povídce Polednice, a tento fakt je důležité si uvědomovat pokaždé, když nahráváme na Facebook materiály citlivé pro nás i ostatní, a zvláště ty, kteří o sobě sami zatím nemohou rozhodovat a ani (ne)souhlasit. Nenechme další generaci, aby začala být dost vzteklá. A pokud patříte mezi ty uvědomělé, šiřte poselství dále.
Zdroje
Dein Kind auch nicht [online]. Berlín, 2019 [cit. 2019–05–27]. Dostupné z: https://deinkindauchnicht.org/
Hithit.cz: V síti. In: Youtube [online]. 2005, 1.5.2019 [cit. 2019–05–24]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=FQsFOfaSIAM
MEAKIN, Nione. The pros and cons of ‘sharenting’. The Guardian [online]. 18.5.2013 [cit. 2019–05–28]. ISSN 0261–3077. Dostupné z: https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2013/may/18/pros-cons-of-sharenting
Digital Birth: Welcome to the Online World: Welcome to the Online World. Business wire [online]. San Francisco, 6.10.2010 [cit. 2019–05–25]. Dostupné z: https://www.businesswire.com/news/home/20101006006722/en/Digital-Birth-Online-World
LORENZ, Taylor. When Kids Realize Their Whole Life Is Already Online: Googling yourself has become a rite of passage. The Atlantic [online]. Washington, D.C, 1857, 20.2.2019 [cit. 2019–05–28]. ISSN 2151–9463. Dostupné z: https://www.theatlantic.com/technology/archive/2019/02/when-kids-realize-their-whole-life-already-online/582916/?fbclid=IwAR1q5N_eKMd22D7g5aSh1bmBrlAQMXzSJP3Jog_ZEYidF6CqNJEYNjayMls
HUNT, Morton M. Dějiny psychologie. Vydání čtvrté. Přeložil Renáta MLÍKOVSKÁ, přeložil Ivo MÜLLER. Praha: Portál, 2015. ISBN 978–80–262–0898–3.
Klub rváčů[film]. Režie David Fincher. USA/Německo: 20th Century Fox, 1999. Délka 139 min.
Pohádky Karla Jaromíra Erbena: Rybářův syn. In: Česká televize [online]. Praha, 7.6.2017 [cit. 2019–05–27]. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11646508825-pohadky-karla-jaromira-erbena/217543110100008/titulky?kvalita=ad
The Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. Dostupné z: https://www.ipcc.ch/documentation/
Uváděné zdroje u obrázků jsou zavádějící. Jedná se o tzv. memes, která jsou většinou sdílena internetovými subkulturami, kde je hlavní myšlenkou šíření těchto materiálů. Uvedené zdroje vzhledem k masivnímu šíření nemusí být originální.
A jen tak k přečtení:
6 rad, díky kterým ti na sociálních sítích bude líp
