Distance learning conference 2017 a 2015: srovnání témat a řečníků

Na tomto místě bych rád nabídl své poznámky k právě skončené konferenci Disco 2017, na které jsem měl možnost být a která se koná každý rok v Praze.

Výstupem bude již třetí rok sborník, který jde do WoS, což z ní dělá asi nejdůležitější konferenci o edTech u nás, což je jeden důvod, proč ji sledovat. Druhý je zajímavé mezinárodní prostředí.

Zápisky jsem si psal již pro rok 2015, ale na Inflow nevyšly, takže je předkládám také. Třeba někomu poslouží pro získání přehledu nebo pro sledování zajímavých osobnostní a témat z oboru. Případně je možné vidět tematický posun a poslední dva roky.

Při hodnocení letošního ročníku budu stručnější, ale přesto bych rád ukázal nějaké důležité odlišnosti. Tou, která je pro mne asi největší, je odklon od Moodle, Mahara a podobných systémů směrem k čemukoliv, co podporuje samotného studenta a ideálně mu zůstane po ukončení vztahu se školou. Institucionární VLE či LMS jsou zde ve velkém ústupu. Snad jen jeden příspěvek zmínil Moodle v pozitivní konotaci. Příklon k sebeříenému a sebou reflektovanému učení je velkým a důležitým trendem, se kterým je třeba pracovat.

Zajímavé bylo také přesunutí konference z Paralelní Polis do sídla Microsoftu, což dalo celé konferenci zcela jinou atmosféru. Níže přikládám výběr z přednášek, které mě zaujali. Někdy na podzim bude sborník, tak se případně je možné dočíst více tam.

Právě prohlídka Microsoftu byla zajímavá ve dvou věcech — budova má poloviční nebo třetinovou kapacitu, než kolik je zde zaměstnanců. Lidé jsou hodnocení podle úkolů, jsou doma, v terénu, na chatách, kdekoliv. A firmě to šetří velké prostředky. S tím souvisí druhá věc — nikdo nemá vlastní pracovní místo, jen skříňku. Přijdete do práce a sednete si, kde je místo. A místo stolních počítačů jsou zde notebooky, které se propojí s klávesnicí, myší a dvěma monitory. Žádné domény, žádné centrální přihlašování. Jen BYOD a maximální mobilita. V celé budově není žádný dataprojektor (jediné dva jsem nakonec objevil v místnosti s názvem Morava), jen obrazovky — klidně 3x3 jako v hlavní přednáškové místnosti.

Zajímavé přednášky v roce 2017

Irena Brifordová z Microsoftu mluvila o tom, jak se ke vzdělávacím technologiím staví její firma. Zajímavé jsou tři věci. Je to jedna z priorit a třeba OneNote, ale také další služby se designují tak, aby se v MS produktech dala dělat administrace třídy, sdílení materiálů, sociální síť atp. Druhá se týká práce s učiteli — odklání se od modelu, kdy učitel dostává hodně inspirace a hodně zdrojů směrem k budování komunity učitelů a jejich cílené podpoře. A v neposlední řadě mají vlastní školu pro studenty středních škol (dobrovolnou), kde mimo MS věcí učí také měkké dovednosti či digitální kompetence.

Lucie Rohlíková mluvila o tom, jak na ZČÚ připravují učitele na práci s technologiemi. Třeba pomocí cardboardů. Zajímavý prakticky orientovaný příspěvek vyvolává dojem, že by na tom učitelé z Plzně nemuseli být se vztahem k informačním technologiím špatně.

Linda Pospíšilová ukazovala, jak učí angličtinu na základě práce s e-portfoliem. Využívá přitom sebeřízeného učení, takže student si musí nastavit vlastní cíle (to je prý nejtěžší), metody jejich dosažení a pak studuje. Výsledky si přitom ukládá do portfolia. Jakkoli se stále hojně užívá Mahary, je vhodné hledat alternativy, protože ta je spojená s institucí. Příspěvek ukazoval směrem k Seesaw, Wordpress nebo Google Sites. Nakonec se každý student hodnotí sám. Velice zajímavé a velice pěkné.

Monika Frania a její studentka W. Hadzik mluvily o výzkumech mediální gramotnosti v Polsku. Situace je neradostná a nejhůře jsou na tom asi rodiče. Což je zajímavé, že by se mělo přemýšlet o mezigeneračním učení od školy k dětem a od dětí k rodičům.

Anastasia Syzenko měla ve své presentaci docela zajímavou myšlenku — přístup k informacím neznamená lepší učení a informace nejsou znalost. Mimo to řešila témata jako je sdílení, learning on the go, individualizace a další. Disrupce je nesporným faktem a šancí na změnu. Vše jí podléhá.

Tereza Havránková ukazovala aplikaci Showbie, která je multiplatformní a slouží pro sdílení obsahu, ale lze v ní také řešit úkoly, a mnoho dalšího. Je primárně mobilní, lehká a jednoduchá. Zajímavý byl ale výzkum, který ukázal, že studenti preferují papírové objekty před Showbie. Možná by bylo zajímavě vědět proč.

Alexandra Hrušková mluvila o tématu, kterému se na KISKu nedávno věnovala Radka Kavalová, obchodních modelech MOOC platforem a o tom, na čem vlastně mohou vydělávat. Základem jsou poplatky za certifikáty a služby s nimi spojené, ale nabídka je mnohem širší — třeba nabídka korporátních kurzů, převody certifikátů na kredity, spolupráce s univerzitami, sponzorské příjmy, poplatky za tutorování atp.

Petra Aczél měla zajímavou úvodní přednášku o virtuální realitě. Snažila se technologii ukázat v širším kontextu včetně problémů — od chybějících etických standardů, zdravotních rizik, přes omezenou kompatibilitu jednotlivých zařízení až po nerentabilní obchodní modely, které celou věc hodně brzdí. Na závěr přednášky se snažila ukázat, jaký je vztah možných témat využití VR ve vzdělávání v kontextu konstruktivistické pedagogiky. Právě stanovení paradigmatu pro sledování užitečnosti mi přijde velice zajímavé. V příspěvku byl také výzkum, ze kterého vyplynulo, že studenti univerzity VR nepovažují za platformu pro sdílení znalostí nebo pro spolupráci, ale skoro všichni (přes 90 % v daném průzkumu) by se v ní chtěli učit.

Iva Jedličková z univerzity v Hradci Králové hovořila o významu knihovny pro vědeckou práci a významu informačního vzdělávání. Presentovala přitom výsledky výzkumu s celkem 420 respondenty, ve kterém studovala, jak studenti (ne)konzumují edukační aktivity knihovny a proč. 11 % se účastní pravidelného, 34 % občasně informačního vzdělávání. Do knihovny přitom chodí asi 90 % studentů. To jen ukazuje potenciál této formy vzdělávání. 26 % studentů vzdělávání nevychází časově, 17 % o nich nemá přehled. Jen 9 % nedokázalo identifikovat zajímavé téma, které by stálo za to se vzdělávat.

Jana Vejvodová hovořila o tom, jak pracují s mikrolearningovými výstupy při přípravě studentů učitelství v didaktických seminářích. Ti si testují výstupy (s délkou 15–30 minut, což je trochu více, než kolik se běžně u microlearningu uvádí), pracují po dvojících a nahrávají se na dvě kamery (jedna je namířená na učitele, druhá na studenty). Videa se pak nahrají do Moodle, kde se studenti mohou sami, ale také vzájemně, hodnotit. Právě spojení sebe evaluace a peer assessementu je pro rozvoj budoucích pedagogů zásadní.

Ridvan Peshkopia mluvil o vztahu vzdělávání a negativnímu vztahu k Řekům a homosexuálům v Albánii. Zajímavé na příspěvku byla užitá metoda Feeling Temperature pro měření emočního vztahu. Současně říká, že jednou metod, jak měřit, zda vzdělávání nevede k unifikaci, ale ke kritickému myšlení může být právě měření postojů a předsudků, jako funkce délky pobytu ve škole. V tomto ohledu by mohlo jít o důležitou metriku pro vzdělávací politiku.

Ladislava Knihová povídala o využívání aplikací na výuku cizího jazyka, se kterými pracují při vzdělávání ekonomů a dalších odborníků.

Disco konference 2015: jaký byl desátý ročník?

Krátké ohlédnutí za jednou z nejvýraznějších českých konferencí o technologiích ve vzdělávání, která se uskutečnila 22. — 24. 6. v Praze. V komornějším počtu, ale jistě ne s nezajímavým obsahem.

Na Disco konferenci jsem byl před dvěma lety a šlo o poměrně velkou a bohaté mezinárodní konferenci, kde tím zřejmě nejzajímavějším byla možnost sledovat, jaké problémy a témata řeší lidé v Asii, východní Evropě nebo třeba v USA. Letošní ročník se přestěhoval do nepoměrně menších, ale příjemných a velice neformálních prostor Paralelní Polis. První den nemohu posoudit, ale byl celý věnován workshopům a všichni účastníci, se kterými jsem mluvil, jej hodnotili velice pozitivně. Počet účastníku na jednom byl okolo tří osob, což umožnilo podstatně personalisovaný přístup. Počet účastníků v místnosti se pohyboval na přednáškách okolo dvou až tří desítek, poměr Čechů a cizinců byl přibližně vyrovnaný. Mimo fyzické účastni byl přítomen také Skype ze Španělska. Několik přednášejících z různých důvodů bohužel nedorazilo, což ještě zvýšilo komorní ráz akce.

Další dva dny se věnovali odborným přednáškám, tradičně ve formátu 15 minut přednášky a 5 minut diskusí. To nakonec vedlo k velice zajímavému jevu — první den byly podstatně slabší přednášky a výborná diskuse, druhý den byly naopak přednášky mimořádně zdařilé, ale diskuse nebyla v podstatě žádná, nepočítaje diskusní panel, kde se ale točila v kruhu bez hlubší argumentační základy.

Disco mělo a má řadu specifik, které neznalého návštěvníka mohou překvapit. V prvé řadě je to všeobecné nadšení pro Maharu, což je věc, se kterou mám osobně trochu problém a myslím, že nefunguje vůbec tak konstruktivisticky a moderně, jak se všichni snaží ukázat. U řady přednášejících jde o zásadní technické doporučení na téměř jakýkoli problém. Druhé specifikum je v tom, že většina přednášejících jsou pedagogové, takže to vše provazují s konstruktivistickým paradigmatem (a třeba i s konektivismem — jen první den to slovo užili nejméně čtyři přednášející) a potřebou změny myšlení. Je to tak zajímavé propojení filosoficko-pedagogického pozadí a konkrétní technologie.

Druhým specifikem je absence akčního výzkumu. Zatímco téměř kdekoli jinde jde o dominantní téma, zde se řeší běžné kvalitativní či kvantitativní metody a akční výzkum byl zmíněn (pokud jsem správně počítal) jen jednou. V tomto ohledu jde o bytostně kontinentální konferenci, což je zážitek skutečně mimořádný.

A pak je zde téma odznáčků, které se objevuje v nemalém množství příspěvků a řeší se s ním různorodé pedagogické problémy. Od motivace, přes hodnocení až třeba po gamifikaci a design celého vzdělávacího procesu. Různé pohledy, nápady, konstrukce, různá pedagogická interpretace, ale většinou stejné řešení od Mozilly a často návaznost na Moodle.

Letos pak byla mimořádně silně zastoupena komunita učitelů jazyků, což také konferenci dalo zajímavý náboj jak tématy, tak také řešenými problémy nebo úrovní angličtiny. Klíčovou osobností konference je Jan Beseda, který vše organisuje, stará se, přednáší a předsedal několika sekcím. Je až s podivem, že jeden člověk na tak velké konferenci zastane tolik práce.

Konference má ještě jeden významný rys. Nebojí se presentovat novinky, výsledky krátkých sond, experimenty podepřené jen prvními daty. Všichni jsou si vědomi limitů, ale chtějí tušit, kam se obor nebo jeho možnosti posouvají. Právě tyto informace osobně považuji za zcela zásadní a na větších a formálnějších konferencích věnovaných vzdělávání často chybějí. Zde přitom tvoří zásadní prvek vědecké komunikace.

Organizačně se mluvilo o tom, zda roční opakování není příliš časté. Uvažuje se o dvouletém opakování akce a zdá se, že by mohly být další ročníky opět finančně grantově podpořené, což by mohlo přivést opět o něco více cizinců mimo Evropu.

Níže uvádím své konferenční poznámky z přednášek, které mi přišli nějakým způsobem zajímavé. Nejde o obsah nebo o kruciální myšlenky presentací, jako spíše o určité zachycení něčeho, co se mi zdálo inspirativní, nové, přínosné. Příspěvky jsou ve sborníku.

J. Beseda se zaměřil na Duoligo a ukazoval, jak může být určitá forma digitálního vzdělávání v určitém kontextu výrazně efektivnější než v případě presenční výuky. V rámci projektu se také zmínil o formě financování projektu, který je relativně známy, ale ne zcela obvyklý. Jde přitom o jeden z klíčů k tomu, vybudovat dobrou dlouhodobě funkční vzdělávací platformu.

V. Neničková shrnovala zkušenosti se vzdělávání. Asi 45 akademiků v oblasti práce s iPadem. Řešila důvody výběru iPadu stejně jako probíraná témata, mezi kterými lze najít jak klasická jako jsou nástroje na presentováni nebo tvorbu vzdělávacích videí, tak i třeba kreativním nástrojům.

L. Rohlíková mluvila o své knize a jejím spojením s e- learningem a vzděláváním učitelů v Plzni. Celé dílo je založeno na příkladech dobře praxe. Hodně pracuje s videem, které je otitulkované, ale typicky na něm nikdo moc nemluví, což je velice zajímavé. Více než o vzdělávací obsah tak jde spíše o určitou motivaci čtenáře… Právě dotočena vide a považuji za nejlepší čas celého publikačního počinů.

T. Potůčková hovořila o zkušenostech práce s iPady na univerzitě při výuce angličtiny. Zdůraznila, že nejde o jedinou metodu a nemusí se tabletu užívat za každou cenu. Přitom celou aktivitu zasadila do širšího pedagogického rámce. Za největší nevýhodu považuje skutečnost, že někteří studenti neumíse zařízením pracovat, což má nepříjemné didaktické konotace a ztěžuje efektivní využití tabletu.

J. Datko se metaanalýzou věnoval výhodám a nevýhodám užití sociálních sítí ve škole. Mezi hlavní výhody zařadil motivaci, aktivní učení nebo podporu peer přístupu. Důležitý je také rozměr zpětné vazby, kterou si mohou studenti a učitelé vzájemně poskytovat. Naopak mezi problémy jsou ztráta učitelské kredibility, optimalizace práce se jasnými vzdělávacími čilý a splývání vzdělávání a dalších online aktivit, což může v konečném důsledku snížit efektivitu vzdělávání.

S. J. Kühn začala svoji přednášku tím, že samotné zavedení LMS ve vzdělávání nic neřeší, že je třeba zcela změnit přístup. Za určitou technologickou moznost povazuje například spojení Mahara a Moodle. Vzdělávat se, je možné jen srdcem, což představuje základní paradigmaty ke východisko přednášky. Zdůrazňovala přitom roli studentů a jejich aktivní kurátorskou činnost, tvorbu portfolií v Mahara a problematiku jejich hodnocení. Jsou to paradoxně studenti, kteří vyžadují dostávat známky, což je pak nutné spojit s kvalitativním hodnocením.

M. Černý mluvil o vztahu digitálního informačního kurátorství a možností jeho implikace do osobního vzdělávacího prostředí. Věnoval se především tomu, jak fenomén kurátorství souvisí s pedagogickými teoriemi a jak je možné jej v budoucnu využit pro konektivistické vzdělávání. Ukázal přitom dva KISKové kurátorské experimenty výuku v Google Classroom a Inspiromat.

M. Fania se zaměřila na výzkum mezigeneračních rozdílu ve využívání internetu v kontextu bezpečnosti. Zajímavé například je, že zatímco mládí mají obavu z kybersikany, tak střední generace se bojí o své soukromí a nejstarší uživatele se bojí kyberzločinci. Skype je populární u nejstarších uživatelů a vyvolává u nich pocit bezpečí a důvěry. Komunikační nástroje jsou přitom populární napříč generacemi.

F. Dalecký přednášel — jako již tradičně o MOOC, tentokráte představoval v příspěvku čistě komerčním svůj projekt s Jobs.cz Seduo. Jejich cílem je být leaderem na českém trhu v oblasti MOOC, který se bude zaměřovat kompetence, které jdou napříč obory, jako je práce s informacemi nebo projektový management. Začíná se s kurzy zdarma, postupně se budou přidávat placené.

M. Kuncova se podělila o své zkušenosti s implementací e-learningu na polytechnice v Jihlavě. Ukázalo se, že není mizne snadno prokázat přímou spojitost mezi prospěchem a e- learningem. Kvalita kurzu pak silně závisí na tom, do jaké míry jsou učitelé ochotni na jeho tvorbě spolupracovat a implantovat jej do své běžné výuky. Šlo o jediný příspěvek, který se vymykal z pozitivně laděného rámce.

I. Matusevic ukazovala zajímavý přístup k výuce angličtiny, která stála na širokém spektru aktivit, kterým se mohli studenti věnovat. ICT tak hrálo primárně roli zvýšené individualizace výuky. Věnoval se tak vyvážení textu a multimédií a celkovému designu kurzu tak, aby vyhovoval co nejvíce studentům a dobře se jim přizpůsobil. Kurz byl v Moodle. Zajímavé je, jakým způsobem integrují externí nástroje — velice podobné jako u KPI, ale tím, že se pracuje v Moodle se navíc nabízí Quizltet a Viki. Na závěr se pak strhla tradiční diskuse nad tím, jak se zajišťuje, že studenti u čistě online kurzů nepodvádí.

W. Christl měl mimořádně zajímavou přednášku o zpracování dat z různých zdrojů a možnosti jejich zneužití. Upozornil například na to, že data z Fitbitu se běžně komerčně využívají nebo na službu Flurry, která slouží k monitorovaní chování uživatelů na mobilních zařízeních. Možnost ochrany před technokracii vidí především v rozvoji informační a mediální gramotnosti, větší transparentnosti chování společností, rozvoje moderní občanské společnosti a jednotnou evropskou regulací. Za zhlédnutí stojí jisté jeho vzdělávací a datový server.

Diskusní panel řešil — avšak nijak nedořešil — problematiku osobních dat a jejich zpracování ve vzdělávání. Na jedné straně stojí představa, že čím lépe známé studenta, tím lépe jej umíme vzdělávat a přizpůsobovat mu obsah, případně — v makropohledu — nastavovat vhodnou vzdělávací politiku či kurikulum. Na straně druhé jde o zásah do soukromím, který je stále hlubší a jen málo respektuje svobodu vnitřního světa a soukromí druhé osoby. Zajímavá byla tak čas diskuse, která řešila, do jaké míry se musí (a chtějí) různé vzdělávací organisace chovat k datům jako firmy a do jaké míry by měli data otevírat světu nebo vůbec neudržovat.

J. Storg na téma diskusního panelů navázal přednáškou o prediktivních adaptabilních MOOC a ramifikaci, která se mění podle toho, jak se člověk zrovna chová. Řeč byla samozřejmě i Mozilla Open Badges, které může člověk získávat v různých prostředích a mapují jeho vzdělávací proces.

J. Jacková mluvila o zajímavé e-learningove platformě PeerWise, který provozují ve spolupráci s univerzitou na Novém Zélandu. Studenti v něm odpovídají na otázky, vzájemně se hodnotí a především sbírají odznáčky; jak za kvantitativní výkon (odpoví správně x otázek), tak za pravidelnou činnost třeba po celý měsíc. To staví na hlavu jednu z tezí o výhodách e-learningu, že studenti mohou studovat, který den v týdnu chtějí, ale studentům se to líbí a výsledky vypadají dobře. V prostředí už běželo šest kurzů na Universitě Matěje Bela.

P. Brebera (s L. Pospíšilovou) hovořil implementaci odznaku do Moodle v kurzech jazykového vzdělávání na Univerzitě Pardubice. Zajímavé je, že tato aktivita dobře funguje jen na část studentů, zbytku je v celku lhostejná. Co mě nikdy nenapadlo — a přitom je to zcela jasné — je vztah mezi Daltonskou pedagogikou a odznáčky — plány, měření pokroku i možnost sdílení je stejné. To znamená, že máme zajímavou pedagogickou teorii a zkušenosti, které můžeme v této oblasti uplatnit. Tak jako u dalších příspěvků o odznacích i zde bylo vidět, že klíčem je správné nastavení, aby odznaky mohly rozvíjet definované vzdělávací cíle a procesy.

K. Szabó mluvila o podobnosti čtení a vnímání komiksu a digitálního textu — podobnosti jsou nasnadě: fragmentárnost textu, nejednotnost formátu, kombinace textu a multimédii, možnost odkazu mezi částmi, důraz na kratší bloky textu atp. Ale také mnoho odlišností. U komiksu je také problém, že to není jednotný žánr, ale přednášející by se ráda tématu věnovala pomoci eye trackingu. Téma možná zajímavé rozšiřující práci Tomáše Boudy, který se vztahu klasického a digitálního čteni systematicky věnuje také.

Z. Illés, K. Szabó, A. Szemere měly zajímavý příspěvek o tom, jak důležité je mít pedagogické paradigma při návrhu herních prvků. Měly za úkol gamifikovat iCivil, což je aktivita na rozvoj občanských kompetenci původem z USA. Současně k ní neměly žádnou metodiku, jen listy s jednotlivými aktivitami. I když se ne vše zcela zdařilo, vztah konstruktivismu a návrhů jednotlivých aktivit je rozhodně pozoruhodný.

J. Puschenreiterová mluvila o výzkumu spokojenosti učitelů a studentů s nasazením Moodle do výuky angličtiny. Učitele se nejvíce báli technických problémů a připojení k internetu (a samozřejmě snadného opisování), což se u studentů vůbec neobjevilo. Zajímavé je, že nejlepší zpětnou vazbu měla videa následována téměř souměřitelnými dalšími aktivitami, jako jsou kvízy, slovníky či diskusní fóra, která mě osobně přijdou v Moodle mimořádně špatná. Negativních hlasů bylo málo a typickou odpovědi na hodnocení byla zvědavost — je to pro ně něco nového, co si chtějí vyzkoušet. Což nakonec není špatný výsledek.

I. Reimanová nabídla sondu do užití blogu ve výuce. Budoucí učitele musí v rámci angličtiny vést blog na Blogger, který je pak součástí jejich portfolia a ještě točí mobilní skupinové video (2 minuty ve třech lidech). Snaží se přitom vycházet z modelu TPCK, ale nevím, zda jde o úplně nejlepší možný způsob tvorby portfolia budoucího učitele. V publiku se ozývala Mahara, kterou tady všichni obdivují a podporují.

Závěrem

Přiznám se, že jsem na Disco již po čtvrté a stala se z něj jedna z mých oblíbených konferencí. Nejen pro zajímavý obsah, ale také pro spektrum přednášejících, které nabízí zajímavé možnosti k setkáním, diskusím nebo ke sledování trendů.

Pokud se mám podívat na onen dvouletý odstup, tak je zajímavý již v úvodu zmíněný proces změny pedagogického myšlení. Více než o jednotlivé nástroje jde stále více o systematické přemýšlení o tom, jak se student může maximálně učit sám, jak ho v tomto jeho úsilí podpořit a co vše je možné udělat proto, aby mu to šlo lépe. To jistě neznamená úplný odklon od tradičních metod nebo přednášek jako je „využití VR ve výuce“ či „využití tabletů ve výuce“, ale také v nich se tyto změny postupně projevují. Stejně jako na podobě a tématech výzkumu.

EdTech tak je stále více zaměřený na jednotlivce, jeho autonomii a svobodu. Což je také téma, které lze dobře reflektovat nejen v rámci jeho úzkého pojetí, ale také v souvislosti se širšími sociálními změnami či edukační politikou, která je spojená s fenoménem učící se společnosti.

Like what you read? Give Michal Černý a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.