„DOBRÁ“ PEDAGOGIKA V KAŽDODENNOSTI
Pedagogika nabízí širokou škálu „triků“, metod a návodů, jak pracovat s lidmi i se sebou. Bez ohledu na původ a primární funkci metod využívaných ve vzdělávání, je většina perfektně přenositelná pro situace každodenního života — pro komunikaci a vzájemnou interakci. Tento aspekt bych ráda v článku předvedla na čtyřech postupech, pro něž je společná jednoduchost, až samozřejmost, nicméně (zcela subjektivně) je u svého okolí i u sebe často postrádám. Zároveň se domnívám, že práce s popsanými „pravidly” usnadňuje fungování ve společnosti, které pak vnímám jako základ socializace a v konečném důsledku celoživotního učení
Jako první chci zmínit tzv. follow-up. Naprosto jednoduše lze chápat jako, řekněme, „doptávací“ otázku. Pedagog pracuje s první odpovědí studenta na položenou otázku (ideálně vyšší kognitivní náročnosti), shrne ji a naváže na ni další, konkrétnější otázkou — udělá follow-up. Ač se jedná o domněle intuitivní proces, každý den jsme účastníky egocentrických monologů na téma Já (On, Oni), případně nekončícího opakování rádoby vlastních názorů. Follow-up vnímám jako pojmenování čehosi základního pro komunikaci a přesto často chybějícího — jak ve školách, tak v mimoškolní realitě.
Na follow-up navazuje zpětná vazba. V prostředí českých škol převažuje zpětná vazba zaměřená na osobnost, seberegulaci, jednoduchá verifikační zpětná vazba nebo rovnou zamlčené hodnocení. Opět nejen ve škole je dlouhodobě výhodnější namáhat se s zpětnou vazbou zaměřenou na proces. V tomto případě se snaží pedagog dopátrat, v kterém místě student pochybil, proč se tak stalo a co jej uvedlo v omyl. Tak zvaná elaborace odpovědi zcela jednoduše vede k maximálnímu využití (i špatné) odpovědi a studentovi pomůže pochopit chybu a navede jej k novému, ideálně správnému řešení úkolu. Oč jednodušší by byl proces vlastního sebepoznání, vzdělání a rozvoje, pokud bychom od okolí dostávali konkrétní, přiměřenou, relevantní, vyžádanou zpětnou vazbu zaměřenou na proces? (Mnohem jednodušší.)
Za velké téma považuji práci s tichem. Karla Brücknerová (Masarykova Univerzita) na svých hodinách uvádí studentům příklad: „Mlčíme o tom samém?“, na kterém demonstruje potřebu konstruktivního ticha. Ticho ve formě dostatečného nerušeného času na přemýšlení a zpracování požadavku je základem pro vykonání většiny myšlenkových operací. Ticho by mělo vzniknout po vhodně položené otázce, což souvisí s čtvrtou „radou“: ptejme se správně. Na pitomé otázky — široké, příliš uzavřené, neadekvátně jednoduché, obecné, nekonkrétní, nevhodné pro situaci (& nekonečný výčet) nemá potřebu odpovídat nikdo a v konečném důsledku nemají potenciál kohokoliv [„klišé alert“] posunout.
Ve shrnutí: ticho je v pořádku. Ptejme se na často, dobře a ideálně na základě toho, co naše okolí říká. Poskytujme a požadujme kvalitní zpětnou vazbu.
