Efektivita formálního vzdělávání v informační společnosti
Položme si otázku: připravuje soudobé formální vzdělávání svoje žáky dostatečně na život v informační společnosti?
I když existují různá pojetí informační společnosti (například v USA se klade důraz na jiné aspekty než v Evropě), jádrem všech definic je interakce tří pilířů: lidí, informací a technologií. Celkem zajímavá je definice od Zdeňka Jonáka, který charakterizuje informační společnost, následovně: “Je to společnost založená na integraci informačních a komunikačních technologií do všech oblastí společenského života v takové míře, že zásadně mění společenské vztahy a procesy. Nárůst informačních zdrojů a komunikačních toků vzrůstá do té míry, že ho nelze zvládat dosavadními informačními a komunikačními technologiemi.”
Informační společnost je dynamická, měnící se. Trefné jsou názory Ondřeje Šteffla, zastánce inovativního vzdělávání — ten tvrdí, že školství vychovává žáky do budoucnosti, ve které budou žít. Predikovat ale tuto budoucnost a dokázat určit, co v ní bude důležité, je téměř nemožné. Proto je důležité upustit od memorování znalostí a snažit se žáky myslet analyticky a kriticky. Je důležité naučit žáky učit se. Budou se totiž učit celý život.
Z podstaty informační společnosti je zřejmé, že informace nás obklopují všude, jejich růst je exponenciální. Mluvíme o problémech informační společnosti, které pramení buď z přemíry — informační přetížení, jistou optikou i technostres a nebo naopak z nedostatku —zde vnímáme problémy jako informační chudoba nebo digitální propast. Tyto problémy s informační společností neoddělitelně souvisí a pokud mají školy vybavit žáky do života v ní, je nezbytné se těmito otázkami zabývat. Posilovat u žáků informační, digitální a mediální gramotnost či kritické myšlení (a obecně práci s informacemi) by nemělo být něčím okrajovým.
Zkusme se zamyslet — jak na soudobou společnost reaguje české školství? Vznikla například Strategie digitálního vzdělávání (Strategie), která si klade za jeden z hlavních cílů implementovat do vzdělávacího procesu technologie — tak nějak průřezově. Zdá se však, že Rámcové vzdělávací programy (RVP), které vymezují hranice a obsah vzdělávání, reagují nepružně — chybí tu soulad a harmonie spolu s cíli Strategie. To je zásadní problém — protože RVP je ten dokument, kterému se školy skutečně zavazují a se kterým musí pracovat.
Pokud se začteme například do RVP pro základní vzdělávání, nalezneme v kapitole 5.3 Informační a komunikační technologie, toto tvrzení: „Vzdělávací oblast Informační a komunikační technologie umožňuje všem žákům dosáhnout základní úrovně informační gramotnosti — získat elementární dovednosti v ovládání výpočetní techniky a moderních informačních technologií, orientovat se ve světě informací, tvořivě pracovat s informacemi a využívat je při dalším vzdělávání i v praktickém životě.”
I když formulace působí dojmem, že informačnímu vzdělávání (respektive rozvoji informační gramotnosti) je věnován dostatečný prostor, situace není tak jednoznačná — ve jmenované kapitole nalezneme pojem informační gramotnost pouze jednou, a to ve výše uvedené definici. Jakoby to bylo zmíněno jen z povinnosti, v dokumentu se s tím nijak výrazněji nepracuje.
A pokud s tím nepracuje ani tento dokument, jak se s tím pracuje ve školách?
Pokud školy skutečně chtějí připravovat žáky pro život v dynamické budoucnosti plné technologií a informací, pak je nutné se oprostit od zažitých tradic a zvyků a změnit způsob přemýšlení i výuky. A to nejen ve strategických dokumentech, ale i skutečně ve školách a třídách. Samozřejmě, že vědomostní základ je nezbytný, ale memorování by již nemělo představovat jeden z hlavních pilířů vzdělávání — důležité je (a bude) s informacemi umět efektivně pracovat, ne si je všechny pamatovat.
