Fake news

Jak rozeznat pravdu od lži?

Josef Černý
Feb 2 · 12 min read

Fake news je termín, se kterým jsme se už pravděpodobně někde setkali všichni. Vidíme ho všude, ať už na internetové stránce či sociální síti, v novinách nebo dokonce i na letáku varujícím právě před tímto fenoménem vylepeným na autobusové zastávce. Co to ale vlastně fake news je a co není? Jak se před ním bránit? Jak rozhodnout, co je pravda a co je lež?

Obrázek 1

Co je fake news?

V minulosti označoval termín „fake news“ spíše satirické zprávy, jejichž příkladem může být americký satirický televizní program zvaný . Do světového povědomí se však sousloví fake news dostalo až v posledních několika letech. Google Trends nám říká, že zájem o toto sousloví vzrostl v průběhu amerických prezidentských voleb v roce 2016. Prezident Trump totiž rád používal a stále používá na svém twitterovém účtu termín „fake news“ k tomu, aby napadal různé mediální společnosti přinášející často pravdivé zprávy, které se mu nelíbí.[1] Ironické je, že tyto Trumpovy Tweety jsou fake news samy o sobě, jelikož se snaží přesvědčit čtenáře o pravdivosti lží. Jinými slovy tedy termín fake news označuje zprávu na sociálních sítích či v médiích obsahující nepravdivé či zavádějící informace. Fake news mohou být velmi nebezpečné. Jejich prostřednictvím lze šířit strach, nenávist, lživá obvinění a mohou také podporovat extremistické tendence ve společnosti.

Obrázek 2

Nicméně fakt, že je tento fenomén označován novým termínem neznamená, že se jedná o novou praktiku. Fake news totiž ve svém jádru neznamená nic jiného než dezinformace, a ty existují od dob, kdy se lidé mezi sebou naučili komunikovat. Podstatou dezinformace je samozřejmě určitá základní informace. Tato informace je ale zavádějící nebo nepravdivá a její autor se snaží ovlivnit a zmanipulovat příjemce. Tímto příjemcem může být určitá specifická část společnosti nebo i široká neinformovaná veřejnost.[2]

Pokud se podíváme do historie, zjistíme, že dezinformace a aktivity s nimi spojené existují od nepaměti. Dezinformace byly využívány vládci, vojevůdci i dalšími významnými osobnostmi k oklamání jejich protivníků. Zpravidla chtěli získat výhodu ve válce či v politickém nebo jiném souboji, případně dezinformace využívali ke kontrole lidu. Mnoho učebnicových příkladů využití dezinformací můžeme najít v 19. století, kdy bylo pro politiky obvyklé tisknout lži o jejich protivnících.[3] Benjamin Franklin například využil dezinformace velmi efektivně k “přilití oleje do ohně” během americké války za nezávislost v 70. a 80. letech 18. století. Franklin se totiž bál, že by tehdejší americké kolonie mohly dojít k mírovému řešení konfliktu s Británií před dosažením skutečné nezávislosti. Vypracoval falešné číslo bostonských novin, do kterého napsal hrozivou zprávu o nálezu více než 700 skalpů kolonistů. Tyto skalpy byly prý výsledkem spojenectví Indiánů a vojáků Britského impéria. Celá tato zpráva byla falešná, což však nesnížilo její dopad na společnost. Franklin předal falešné noviny svým kamarádům, kteří je šířili dál.[4] Dezinformace byly později používány velmi aktivně během obou světových válek všemi stranami v nich zúčastněnými. Mnohem většího využití se pak dočkaly od roku 1946 během studené války.[5]

Obrázek 3: Benjamin Franklin

Dezinformace tedy samy o sobě nejsou žádnou novinkou, nové jsou pouze jejich současné techniky a možnosti, které technický pokrok přináší. Vznik internetu a sociálních sítí přinesl nové a velmi snadné metody k šíření a propagaci lží. Tyto metody by samozřejmě mohly být využity k vysvětlení pravdy, to se však v praxi moc nestává. Vědci přišli na to, že když jsou lidé věřící určité lži vystaveni pravdě, mnohdy poté pokládají tím víc danou lež za pravdivou. Důvodem může být skutečnost, že i když je lež často opakována ve snaze vysvětlit lidem její podstatu, toto opakování jí paradoxně dál přidává na věrohodnosti. Důležité je také vzít v úvahu konfirmační zkreslení. To znamená, že člověk má tendenci upřednostňovat jako pravdivé ty informace, které jsou v souladu s jeho názory. Naopak informace, které jdou proti přesvědčení jednotlivce, jsou často zamítnuty jako lži.[6]

Za zmínku také stojí, že „fake news“ jsou často vytištěny v bulvárních médiích. Jejich cílem v tomto případě není (alespoň ne prvoplánově) zmanipulovat lidi nebo ovlivnit jejich názory, ale především zvýšit popularitu daného média. Majitelé novin a jim zodpovědní redaktoři zkrátka chtějí poskytnout čtenářům fantastické a senzační zprávy. Dále jsou někdy jako fake news označovány tzv. misinformace, tedy určité fámy. Do této kategorie patří klasické klepy nebo zajímavé historky, které se staly “známému známého našeho známého”. Jejich původ je vždy dosti pochybný, ale cílem těchto historek není někoho obelhat nebo zmanipulovat. Často slouží pouze k pobavení nebo za nimi stojí snaha o zviditelnění.[7]

Hoaxy

Hoaxy jsou často falešné zprávy mnohdy zbytečného nebo i poplašného charakteru, které se šíří po sociálních sítích nebo prostřednictvím e-mailů. Těchto hoaxů existuje mnoho různých druhů. Jeden znak mají však všechny společný: nabádají ke sdílení a dalšímu odesílání. Některé hoaxy jsou zdánlivě nevinného charakteru a nanejvýš nás trochu obtěžují tím, že je musíme smazat. Mám na mysli e-maily či zprávy typu „pošli tuto zprávu deseti lidem a zítra budeš mít celý den štěstí.“ Pokud to nejhorší, co tyto zprávy způsobí, je ztráta několika sekund, během kterých je smažeme, nic se neděje. Hoaxy ale také často obsahují desítky e-mailových adres přechozích odesílatelů, které mohou být zneužity. Nebezpečný je často také jejich obsah. Mohou obsahovat špatné a někdy i nebezpečné rady, falešné informace, které mohou zničit pověst slušného podnikatele, a podobně.[8]

Obrázek 4

Konspirační teorie

Konspirační teorie využívají fake news a dezinformací. Jedná se vlastně o příběhy týkající se různých světových spiknutí a podobně. Dříve to bylo něco podivného nebo škodlivého, co se šířilo všemi možnými způsoby a bylo to známo hlavně mezi „zasvěcenými.“ Dnes se však mnoho z těchto teorií stalo dobře známými a věří jim naneštěstí relativně velké množství lidí. Příkladem mohou být teorie o sterilizaci společnosti pomocí tzv. „chemtrails“ nebo různé teorie o falšování významných událostí, jako například přistání na Měsíci roku 1969 či teroristické útoky v USA 11. září 2001. Základním kamenem konspiračních teorií je, že naše životy ovládá někdo jiný, popřípadě že nám přinejmenším o něčem podstatném lže. Tato osoba či společnost/společenství k tomu má vždy nějaký důvod (ovládnout svět, získat moc).

Důvody pro zvýšení „popularity“ konspiračních teorií jsou různé. Jedním z těchto důvodů je tendence našich mozků pozorovat, porovnávat a pojmenovávat okolní svět a dávat mu určité vzorce. Někdy ale náš mozek něco nezná, jindy pozná něco, co není schopen pochopit a vysvětlit. V takovém případě si často ony zmíněné vzorce zkrátka vymyslíme a událost následně vysvětlíme po svém. Konfirmační zkreslení hraje u konspiračních teorií také určitou roli, stejně jako jejich velká medializace a současná popularita ve filmech a knihách. K jejich šíření přispívá také to, že se “věřící” konspiračních teorií mohou cítit svým způsobem výjimečně, protože jsou součástí několika vyvolených, kteří ví něco, co zbytek světa netuší nebo odmítá přijmout.[9]

Obrázek 5: Chemtrails

Úspěšné “prodání” fake news

Aby dezinformace byla jejími příjemci úspěšně přijata za pravdu, musí být uvěřitelná a zakládat se na dostatečném množství na první pohled věrohodných informací. Nejlepší lži jsou vždy ty, které obsahují špetku pravdy nebo tuto pravdu převracejí. Jinak řečeno, kdybychom začali tvrdit, že politik kandidující do poslanecké sněmovny je ve skutečnosti ufon snažící se ovládnout svět, mnoho lidí tomu věřit nebude. Jen bychom se takovýmto tvrzením zesměšnili v očích našich čtenářů a jejich značná část by už nikdy nevěřila žádným našim budoucím zprávám. Kdybychom ale místo toho napadli jeho předchozí politické i jiné kariéry, pochybovali nad jeho rozhodnutími, útočili na financování jeho kandidatury, a to celé podložili informacemi o nějakém drobném zločinu, který v minulosti spáchal, získala by celá zpráva úplně jinou váhu. Mohlo by se stát, že bychom tohoto politika zcela zdiskreditovali v očích části čtenářů a potenciálních voličů.

Je také důležité vzít v úvahu kulturní a společenský kontext. Kdybychom například v arabských zemích obvinili člověka z toho, že není věřícím muslimem, bude to mít na tohoto člověka bezpochyby negativní dopad. Pokud bychom však v západní zemi obvinili někoho z toho, že není křesťanem, příliš tvrdým následkům by dotyčný v dnešní době čelit nemusel.

Poslední důležitý faktor úspěšného „prodání“ dezinformace je její šíření co největším počtem kanálů. Kdyby dezinformace pocházela pouze z nějaké nedůvěryhodné internetové stránky, velká část čtenářů bude o této zprávě pochybovat, nebo si ji možná ani nepřečte. Když se však zpráva objeví na sociálních sítích, v novinách i v televizi, mnoho lidí tuto informaci okamžitě přijme jako skutečnost.[10]

Důsledky fake news

I přes to, že se tento fenomén nazývá „fake news,“ jeho důsledky na jednotlivce rozhodně „fake“ nejsou. Může mezi ně totiž patřit i skutečné násilí a výhružky smrtí, ačkoliv to není tak časté. Mnohem častější je obtěžující a hrubé chování nebo hrozby fyzického násilí, což je také závažné. Fake news totiž může negativně ovlivnit naši schopnost sympatizovat s ostatními. Může také způsobit, že přestaneme brát v potaz názory ostatních a zkrátka je zamítneme jako špatné bez toho, abychom je alespoň zvážili.[11]

Jak se tomu bránit

Obrázek 6

Teď už víme, co fake news vlastně jsou a jaké nebezpečí působí. Ale jak se jim máme bránit? Jak poznáme, které zprávy jsou pravdivé a které se nás snaží oklamat? Pro úspěšnou obranu před fake news je dobré znát taktiky, jež jejich autoři využívají. Prvním a velmi důležitým nástrojem v rukách autorů fake news jsou velmi chytlavé titulky (anglicky často označované jako „clickbait“). Ty se snaží zachytit naši pozornost nějakým provokativním či výrazným tvrzením, obrázkem nebo obličejem známé osobnosti. Jejich účelem je samozřejmě nás donutit, abychom podnikli první krok k přijetí dezinformace jako realitu: přečíst si dané fake news.

Pro fake news je také typické, že se nám snaží velmi často vnutit krátké opakující se verze stejné zprávy s cílem zvýšit její kredibilitu. Taková zpráva ale nemusí být celá falešná. Fake news totiž často obsahují trochu pravdy, což je činí daleko realističtější. Dobře vytvořené fake news je navíc těžké poznat od legitimního zpravodajství. Celá zpráva může být napsaná precizně, bez pravopisných či stylistických chyb.

Autoři fake news mají také ve zvyku přidávat do svých výtvorů údajná svědectví očitých svědků ve snaze zvýšit kredibilitu celé zprávy. Tito svědkové jsou často úplně vymyšlení nebo jsou jejich slova vytržená z kontextu. S tímto také souvisí přidávání upravených fotografií do obsahu fake news. Se současnou technologií je možné snadno upravit snímek do té míry, že je velmi těžké zásah poznat. Takže ani poskytnutí fotografického “důkazu” není ve skutečnosti dostatečným důkazem o pravdivosti zprávy.

Fake news mimoto často využívají stereotypy a propagandu ke zvýšení existujících úzkostí. Není neobvyklé, že se ve fake news nenápadně (a někdy i nápadně) svaluje vina na určitou třetí osobu nebo skupinu, která se nemůže nijak bránit. Buď už je po smrti, nebo mimo dosah, případně jí k tomu prostě není dán prostor. Toto vše nám říká, že si autoři fake news často hrají s emocemi svých čtenářů. Manipulátoři se snaží využít city k tomu, aby změnili náš názor. Využívají vše od sympatie a touhu po férovosti až k nenávisti, pýše a závisti. Snaží se v nás vyvolat soucit a výčitky, ale na druhou stranu využívají i hrozbu síly. Asi nejrozšířenější je manipulace strachu. Autoři fake news se zaměřují na naše nejhlubší obavy a snaží se je prohloubit. Příkladem může být současně velmi aktuální strach z terorismu. Někteří lidé se bojí o své životy a majetek, a tak volí politiky, kteří slibují s terorismem rázně zatočit. Lidé se zaměřují na sliby takových pochybných politiků a ignorují oblasti, které by mohly být pro tyto politiky citlivé.[12]

I relativně dobře vytvořené fake news ale často spoléhají na to, že lidé „sežerou“ zprávy vybavené výše zmíněnými technikami a nebudou moc zkoumat jejich původ. Proto jim často chybí jakýkoli dohledatelný zdroj, nebo tento zdroj odkazuje na některou z polopravd, jimiž je daná dezinformace protkaná. Jindy jsou však implementovány i hůře rozpoznatelné techniky, jako je selektivní výběr informací.

A toto nás přivádí k jednomu z nejdůležitějších faktorů v boji s fake news. Musíme vždy kontrolovat zdroje zprávy. Když žádné zdroje nenajdeme, jakou záruku máme, že její autor říká pravdu? Pokud tam zdroje jsou, pokusme se je dohledat. Je možné, že je daný zdroj úplně vymyšlený nebo že vůbec nemluví o problematice článku a má jen vhodný název. Pokud si chceme být opravdu jistí, projděme si tento zdroj. Je možné, že si autor zprávy ze zdroje vybral jen takové informace, které se mu hodily.

Osoba autora je také velmi důležitá. Je zpráva vůbec podepsaná? Pokud ne, měli bychom zbystřit. Pokud ano, lze o autorovi dohledat nějaké informace? Jaká články napsal v minulosti a kde je publikoval? Zpráva může také obsahovat tvrzení „odborníka.“ I tuto osobu je třeba dohledat. A když to vůbec není možné, nebo daná osoba nepracuje v oblasti, v níž má být odborníkem? Pokud lze údajný odborník dohledat, projděme se jeho předchozí tvrzení a názory. Vypadá „citát“ autora fake news jako věta, kterou by tento odborník skutečně vyslovil?

Legitimní zpravodajství by také mělo být objektivní. Pokud se nám zdá, že zpráva směřuje politicky doprava nebo doleva, takže preferuje určitou stranu argumentu, měli bychom si na ni už z tohoto důvodu dávat pozor.

Jak jsem se již zmínil, falešná „evidence“ je často potvrzena fotografiemi. Zde je v mnoha případech těžké poznat, jestli se nás fotografie snaží oklamat, nebo ne. Pokud je úprava provedena technicky dobře, prakticky ji nemůžeme rozeznat. I tak se ale můžeme pokusit nalézt historii snímku. Co když ani není aktuální? I pouhé „vygooglení“ obrázku nám pak může mnoho odhalit.

Navíc se někdy používají fotografie neupravené, ale (ne)vhodně umístěné, protože jejich cílem je v nás vyvolat určitou emoci. Nebo je fotografie upravená jen lehce, ale výsledek to má stejný. Příkladem může být ztmavení fotografie člověka černé barvy pleti, pod kterou se dozvíme, že se jedná o člověka podezřelého z trestného činu. I v takovém případě je dobré fotografie vyhledat, abychom našli, zda jsou vůbec relevantní k dané zprávě. A hlavně musíme použít vlastní rozum. Je dobré zvážit, zda bychom si o zprávě mysleli to samé, kdyby tam zmíněná fotografie nebyla, nebo vypadala trochu jinak.

Samozřejmě je také důležité dohledat více o samotném médiu, na kterém zpráva vyšla. Jedná se o dobře známou mediální agenturu s dobrou pověstí? Nebo je to pochybná internetová stránka, o které jsme nikdy neslyšeli? Dobrým identifikátorem důvěryhodnosti média je také přístup k dezinformacím, které v minulosti mohlo rozšířit. Pokud tuto dezinformaci dané médium rozšířilo omylem, z nedbalosti nebo z jakéhokoliv jiného důvodu, který ovšem není škodlivý, jeho představitelé by se měli omluvit a uvést situaci na pravou míru. Pokud tak učinili, víme, že i když nás jejich zpráva na nějakou dobu oklame, pravdu se nakonec stejně dozvíme a můžeme tak v klidu přehodnotit své názory. [13,14,15]

Na ohodnocení důvěryhodnosti zprávy mohou sloužit i testy jako CRAP. Zde je však problém v tom, že jedná o test dost formální. Vyžaduje totiž vyplnění tabulky (viz obrázek 7), jejíž jednotlivá políčka jsou často dost subjektivní. Test má svoje místo a využití, ale při evaluaci zpráv je mimo jiné důležité vlastní zvážení všech faktorů, které o zprávě známe (i těch, které neznáme).

Test CRAP

Internetové zdroje a literatura

[1] BARTLETT, Bruce R. . First edition. New York: Ten speed press, [2017], ©2017, s. 96. ISBN 978–0–399–58116–8.

[2] GREGOR, Miloš a VEJVODOVÁ, Petra. . 1. vydání. Brno: CPress, 2018, s. 8. ISBN 978–80–264–1805–4.

[3] BARTLETT, Bruce R. . First edition. New York: Ten speed press, [2017], ©2017, s. 96–97. ISBN 978–0–399–58116–8.

[4] LAGARDE, Jennifer a HUDGINS, Darren. . First edition. Portland, Oregon: International society for technology in education, [2018], ©2018, s. 17–18. ISBN 978–1–56484–704–1

[5] GREGOR, Miloš a VEJVODOVÁ, Petra. s. 10.

[6] ARTLETT, Bruce R. , s. 97.

[7] GREGOR, Miloš a VEJVODOVÁ, Petra. , s. 8.

[8] GREGOR, Miloš a VEJVODOVÁ, Petra. , s. 45.

[9] GREGOR, Miloš a VEJVODOVÁ, Petra. , s. 49–51.

[10] GREGOR, Miloš a VEJVODOVÁ, Petra. , s. 9.

[11] LAGARDE, Jennifer a HUDGINS, Darren. , s. 51–53.

[12] Tamtéž, s. 54.

[13] GREGOR, Miloš a VEJVODOVÁ, Petra. , s. 57–74.

[14] SPECTOR, Carol. Fake News. In: [online]. [cit. 2020–01–31]. Dostupné z: https://guides.usfca.edu/fakenews

[15] How to Spot Fake News. In: [online]. [cit. 2020–01–31]. Dostupné z: https://www.torontopubliclibrary.ca/spotfakenews/

Zdroje obrázků

Obrázek 1: https://www.sciencemag.org/news/2019/01/majority-americans-were-not-exposed-fake-news-2016-us-election-twitter-study-suggests

Obrázek 2: https://edition.cnn.com/2018/01/26/politics/gallery/donald-trump-robert-mueller-firing-denials/index.html

Obrázek 3: https://cs.wikiquote.org/wiki/Benjamin_Franklin#/media/Soubor:Franklin-Benjamin-LOC.jpg

Obrázek 4: : https://www.reflex.cz/clanek/komentare/94099/jak-se-siri-hoaxy-malo-spiknuti-hodne-lidske-blbosti.html

Obrázek 5: https://cs.wikipedia.org/wiki/Chemtrail#/media/Soubor:C-141_Starlifter_contrail.jpgjavascript:void(0)

Obrázek 6: https://www.e-bezpeci.cz/index.php/temata/hoax-spam/1264-fake-news

Obrázek 7: https://calstatela.libguides.com/c.php?g=767537&p=5505405

EDTECH KISK

Educational Technology, KISK Masaryk University

Josef Černý

Written by

EDTECH KISK

Educational Technology, KISK Masaryk University

Welcome to a place where words matter. On Medium, smart voices and original ideas take center stage - with no ads in sight. Watch
Follow all the topics you care about, and we’ll deliver the best stories for you to your homepage and inbox. Explore
Get unlimited access to the best stories on Medium — and support writers while you’re at it. Just $5/month. Upgrade