FENOMÉN CELOŽIVOTNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ
Jak již jistě mnozí vědí, tak v dnešním světě vzdělávání a učení se nás všech nekončí tím, že vyjdeme základní školu, nebo tím, že uděláme maturitu, či po studiu na vysoké škole získáme zasloužený diplom libovolné barvy. Končí vůbec v dnešní informační společnosti vzdělávání v dohledném časovém horizontu? Budeme se muset díky stále novým a složitějším technologiím učit do konce svého života? Proč je to tak důležité? A budeme toho vůbec schopni?
V celosvětovém měřítku je v současné době prosazována koncepce, že lidé by se měli učit a vzdělávat v průběhu celého svého života. V tomto případě se ovšem nejedná o rozšiřování klasické a povinné školní docházky, či o rozšiřování systémů, které jsou ustálené. Jde o zcela nový pohled na to, jakou má vzdělávání roli v životech jedinců, ale i na to, jakou hodnotu má pro celé lidstvo. Celoživotní vzdělávání (v současnosti se využívá spíše pojem celoživotní učení, který byl zaveden v roce 1996 a zdůrazňuje nutnost aktivního přístupu jedince a jeho kompetence učit se) je prakticky nikdy nekončící proces, složitý komplex aktivit, které dovolují přecházení mezi vzděláváním a zaměstnáním, a který umožňuje získat kvalifikace nejrůznějších druhů, a to různými cestami kdykoli během života. Je to proces získávání a rozvoje vědomostí, intelektových schopností a praktických dovednosti, které jsou klíčem k posílení konkurenceschopnosti evropského obyvatelstva, ke zlepšení zaměstnanosti a schopnosti adaptace pracovních sil.
Memorandum Evropské komise o celoživotním učení definuje 6 klíčových myšlenek a jejich cílů, které by měly vést ve prospěch celoživotního učení:
„1. myšlenka: Nové základní dovednosti pro všechny
· CÍL: Zaručit všeobecný a neustálý přístup k učení pro získání a obnovu dovedností potřebných pro trvalou participaci na znalostní společnosti.
2. myšlenka: Více investic do lidských zdrojů
· CÍL: Znatelně zvýšit míru investování do lidských zdrojů a vyjádřit tak prioritu nejvýznamnějšímu bohatství Evropy — jejím lidem.
3. myšlenka: Inovace ve vzdělávání
· CÍL: Vyvinout účinné vyučovací a učební metody pro učení v průběhu celého života a učení dotýkající se všech oblastí života.
4. myšlenka: Oceňování učení
· CÍL: Významně zlepšit způsoby pojímání a hodnocení účasti na učení a jeho výsledků, zejména u neformálního a informální učení.
5. myšlenka: Nová koncepce poradenství
· CÍL: Zajistit, aby se každý mohl v průběhu celého svého života snadno dostat k dobrým kvalitním informacím a radám týkajícím se vzdělávacích možností v celé Evropě.
6. myšlenka: Přiblížit učení domovu
· CÍL: Poskytovat příležitosti k celoživotnímu učení co nejblíže ke studujícím, v jejich vlastních obcích a využívat přitom metod založených na IKT.“
I přesto, že toto memorandum bylo vydáno v roce 2001, si myslím, že jsou všechny myšlenky stále aktuální a je potřeba je i v současnosti podporovat.
ETAPY CELOŽIVOTNÍHO UČENÍ
Celoživotní učení můžeme rozdělit do dvou etap. První z nich je tak zvané „počáteční vzdělávání“, do kterého je zahrnuto povinné základní vzdělání, střední vzdělání (zakončeno maturitou, vyučením či závěrečnou zkouškou) a terciální vzdělání, které bývá praktikováno po úspěšném složení maturity (vysokoškolské studium, studium vyšších odborných škol). Tato počáteční etapa vzdělávání je realizována převážně v institucích, které jsou pro účely tohoto vzdělávání určeny, tedy ve školních budovách. Druhy vzdělání, které se řadí do počáteční etapy, na sebe také zpravidla navazují a zahájeny jsou již v mladém věku každého vzdělávaného jedince, přičemž ukončeny mohou být kdykoli během jeho života.
Každému člověku by ovšem měly být poskytnuty nejrůznější možnosti, jak se vzdělávat v různých (nejen raných) stádiích svého života. Druhá etapa učení se nazývá „další vzdělávání“. Toto vzdělávání probíhá až poté, co jedinec dosáhne určitého stupně vzdělání, které je mu poskytnuto v počáteční etapě. Další vzdělávání tedy probíhá po prvním vstupu vzdělávajícího se na trh práce a může být zaměřeno na opravdu různorodou množinu znalostí, schopností a kompetencí, které jsou v produktivním věku skutečně důležité pro uplatnění se v občanském, pracovním, ale i osobním životě. Co se dalšího vzdělávání týče, tak nejde přímo o to, aby lidé do konce svého života studovali. Jde primárně o neustálou připravenost člověka k tomu se po celý život učit nové věci. V tomto případě se poté mluví spíše o celoživotním učení, než o vzdělávání.
FORMY CELOŽITOVNÍHO UČENÍ
definované Strategií vzdělávací politiky České republiky do roku 2020
1. FORMÁLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ
Formální vzdělávání je vzdělávání, které je primárně organizováno ve vzdělávacích institucích, tedy školách. Funkce, cíle, obsahy a organizační formy jsou definovány právními předpisy, které určují i způsoby, jakými jsou studenti hodnoceni. Jde o stupně vzdělávání, které na sebe navazují a vedou k získání diplomu nebo kvalifikace. Do formálního vzdělávání se řadí základní vzdělání, střední vzdělání, střední vzdělání s výučním listem, střední vzdělání s maturitní zkouškou, konzervatoře, vyšší odborné vzdělání, vysokoškolské vzdělání.
Formální vzdělávání je tedy částečně povinné, má jasně dopředu stanovenou svou podobu i to, podle čeho a jak bývají studenti hodnoceni. Celoživotní vzdělávání je realizováno ve formální podobě na vysokých školách, kde jej často nalezneme ve formě placených kurzů. Podle českého vysokoškolského zákona vydá vysoká škola absolventům programu celoživotního vzdělávání osvědčení.
2. NEFORMÁLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ
Tento druh vzdělávání je zaměřený na „získání vědomostí, dovedností a kompetencí, které mohou respondentovi zlepšit jeho společenské i pracovní uplatnění“. Neformální vzdělávání je poskytování například soukromými vzdělávacími institucemi, neziskovkami, ve školních zařízeních, ale i v zařízeních zaměstnavatelů. Do neformální vzdělávání se řadí například i kroužky, jakožto organizované volnočasové aktivity pro děti, dále jazykové kurzy, kurzy pro práci na počítači, rekvalifikační kurzy, školení a přednášky.
Jedinou nutností, kterou musí neformální vzdělávání splňovat je to, aby bylo vždy vedeno nebo dozorováno odborným lektorem, učitelem, či proškoleným vedoucím. Neformální vzdělávání nevede k získání dalšího stupně vzdělání, většinou jsou účastníci odměňováni diplomy, památečními listy, potvrzeními o absolvování kurzu a tak dále.
3. INFORMÁLNÍ UČENÍ
Informální učení je nazváno učením proto, že zahrnuje neorganizované, většinou nesystematické a institucionálně nekoordinované získávání vědomostí, osvojování si dovedností a kompetencí, které pramení z každodenních zkušeností každého z nás. Informálně se můžeme učit například pracovní činností, interakcí s rodinnými příslušníky, anebo i ve svém volném čase. Jedná se o sebevzdělávání, u kterého nemá učící se možnost ověřit si znalosti, které získal.
Celoživotní učení pracuje s prolínáním všech tří uvedených forem vzdělávání a učení v průběhu celého života, napříč časoprostorem (probíhá vždy a všude). V současnosti přestává pojem celoživotní vzdělávání dostatečně reflektovat to, že učení probíhá téměř ve všech životních situacích i prostředích, ve kterých se učící se nachází. Proto se v poslední době velmi dobře uplatňuje pojem „všeživotní“ („lifewide“) učení, který tyto skutečnosti dostatečně zdůrazňuje. Tato dimenze učení upozorňuje na to, že formální, neformální a informální učení jsou komplementární formy. Pro zájemce připojuji odkaz, pod kterým naleznete tento termín více přiblížený.
KNIHOVNY A CELOŽIVOTNÍ VZDĚLÁVÁNÍ
Veřejné knihovnictví je známé jako prostředí, ve kterém dochází k neformálnímu vzdělávání. Knihovny mají v celoživotním vzdělávání svou velmi podstatnou roli, kdy vstupuji do vzdělávacího prostoru častokrát s velmi zajímavou edukační nabídkou. Koncepce rozvoje knihoven v České republice na léta 2017–2020 definuje ve svém druhém bodě knihovny jako otevřená vzdělávací, kulturní, komunitní a kreativní centra. Popisuje proměnu knihoven do těchto center jako dlouhodobý celosvětový trend, který sledují i české knihovny, přičemž ty ale naráží na řadu limitujících elementů, čímž se proces v porovnání se světem výrazně zpomaluje. Podle koncepce mají knihovny rozvíjet své vzdělávací funkce a to „zejména v oblasti celoživotního a občanského vzdělávání ve spolupráci se vzdělávacími institucemi a dalšími partnery na celostátní, regionální a lokální úrovni,“ přičemž mají také podporovat u dětí i dospělých čtenářskou a digitální gramotnost, podporovat čtenářství, rozšiřovat nabídku svých služeb a poskytovat přístup k ICT všem bez rozdílu.
Knihovní sít v Česku je unikátní svou hustotou. Knihovny u nás najdeme stále téměř ve všech obcích jako výsledek zákona č. 430/1919 Sb., o veřejných knihovnách obecních, který určoval povinnost zřizovat veřejné knihovny ve všech politických obcích. Knihovny se v současné době ovšem musí vypořádávat s konkurenty, jako jsou informační technologie a internet, protože mnoho lidí je dnes schopno si potřebné informace najít na internetu svépomocí. I to je důvodem, proč se mnoho knihoven uchyluje k řadám změn v poskytovaných službách. Zapojením se do celoživotního vzdělávání, ať už pořádáním různých kurzů, kroužků, besed, podle mého názoru knihovny mají možnost získat nové příznivce a uživatele.
UNIVERZITY TŘETÍHO VĚKU
Univerzity třetího věku jsou specifické programy celoživotního vzdělávání, které jsou zájmově orientované a mohou být považovány za nejnáročnější formu vzdělávání seniorů. Jedná se o vzdělávací programy, původem z Francie, které jsou zaměřeny zejména na vzdělávání osob v postproduktivním věku, tedy na vzdělávání seniorů, kteří mají dokončené středoškolské vzdělání (některým univerzitám ovšem stačí ukončená základní docházka). Co se týče základní myšlenky, tak univerzity třetího věku si kladou za cíl umožnit osobám v seniorském věku přístup k univerzitním zdrojům, poznatkům a vědomostem. Tyto univerzity fungují jako jakýsi kanál mezi nejnovějšími poznatky z nejrůznějších oblastí a seniory, kteří se chtějí vzdělávat. Organizace také plní svou velmi hodnotnou sociální funkci, kdy motivují osoby, které ve svém věku mají sklony ke lhostejnosti, k dalším a novým aktivitám, ke zdokonalování se. Studium na Univerzitách třetího věku je většinou ukončeno obdržením certifikátu. Karlova univerzita v Praze například tato osvědčení slavnostně předává svým studentům v Karolinu.
V současné době existují i moderní virtuální univerzity třetího věku. První virtuální univerzita na světě vznikla v Brisbane v roce 1998, kdy byl spuštěn projekt U3A Online. Tyto virtuální univerzity jsou určeny především pro ty seniory, kteří se z různých důvodů nemohou osobně účastnit na kurzech. Seznam českých knihoven, které tyto univerzity provozují, je k nalezení zde.
MEZIGENERAČNÍ UČENÍ
Významem mezigeneračního učení a vzdělávání se zabývají například Jaroslav Veteška a Jarmila Salivarová ve svém článku Význam mezigeneračního učení a vzdělávání, ve kterém konstatují, že „smyslem mezigeneračního vzdělávání je nejenom společné učení a poznávání, ale též „poznávání sebe sama.““ Generace lidí, kteří jsou dnes v seniorském věku, vyrostla, žila a mnohdy dožívá ve vlastním vakuu. Pro to, aby se mohli tito lidé ze svého vakua dostat a své znalosti a zkušenosti předat mladším generacím, musí být jejich setkávání někde a někým umožněno. Mezigenerační učení si klade za cíl vytvořit mezigenerační prostředí, které bude generačně heterogenní tak, aby mohli své názory a postoje sdělovat jak starší mladším, tak naopak. Role mezi učícím a učícím se nejsou pevně dané, během procesu učení se mohou klidně mnohokrát vyměnit. Velmi významným civilizačním a kulturně-sociálním aspektem v rámci tohoto učení je mezigenerační solidarita, někdy také nazývána soudržnost. Z této mezigenerační solidarity lze na základě souladu v žití mezi různými generacemi vyvozovat to, jaká je úroveň dané společnosti.
Mezigenerační učení ve své přirozené podobě může být nalezeno například v obyčejném soužití rodin. Dnes se stále setkáváme s tím, že v jednom domě bydlí tři generace lidí. V takovémto soužití existuje mezigenerační učení v nenucené a přirozené formě, kdy své postoje, názory
a případně i informace o historii předává například babička svým vnoučatům, případně vnoučata vysvětlují nějaký technologický pokrok svým prarodičům. Pokud někomu takové soužití chybí a postrádá i interakci se staršími generacemi, může se například zúčastnit programu 3G — tři generace. „Hlavní cíle programu 3G — tři generace jsou vytvoření pozitivního dlouhodobého vztahu mezi dobrovolníkem a rodinou, podpora mezigeneračního soužití, solidarity a soudržnosti mezi generacemi.“ V tomto programu jsou dobrovolníky osoby, které jsou starší 50 let, jsou zdravotně způsobilé, mají čistý trestní rejstřík a zároveň musí projít psychotesty a speciálním proškolením. Prakticky se jedná o jakousi simulaci přítomnosti prarodiče v rodině, do programu se mohou hlásit děti školního a předškolního věku. Přihlášeným dětem je poté přiřazen jejich náhradní „prarodič“, který s nimi tráví předem stanovený volný čas a udržuje vztah i s jejich rodinami.
STRATEGICKÉ DOKUMENTY
Pro případné zájemce o studium problematiky celoživotního učení bych ráda připojila ještě odkazy na významné strategické dokumenty, které jsou této problematice věnovány a nebyly v textu zmíněny.
· Národní program rozvoje vzdělávání v České republice — tzv. Bílá kniha
· Strategie celoživotního učení ČR
ZÁVĚR
Celoživotní učení je již několik uplynulých let aktuálním tématem, které je probíráno v mnoha oblastech. Mezi výhody dalšího vzdělávání dospělých patří například výhodnější postavení na trhu práce, nižší riziko nezaměstnanosti, lepší orientace v informační společnosti, kvalitnější prožívání života, individuální rozvoj, a také výchova k občanství, sociální soudržnost, rozvoj sociálního cítění a solidarity.
Jak je výše v textu zmíněno, tak tohle další vzdělávání ovšem, na rozdíl od vzdělání počátečního, není povinné. Možností k tomu, jak se vzdělávat i v pozdějším věku, po dostudování základních, středních a vysokých škol je mnoho. V současné době v České republice existuje spousta organizací, které se vzdělávání dospělých věnují, ať se jedná o knihovny, univerzity, různé organizace poskytující rekvalifikační kurzy a další. Zdrojem cenných zkušeností a znalostí je i zmiňované mezigenerační učení. Je ovšem realitou, že kdo se chce vzdělávat, ten se vzdělávat bude a bude tím pomáhat růstu společnosti. Kdo o vzdělání zájem nemá, toho k němu nepřiměje ani nepřeberná nabídka kurzů a školení.
