Fenomén domácího vzdělávání

Domácí vzdělávání je v českém prostředí poměrně novou formou vzdělávání žáků na základních školách, které postupně nachází své místo či zařazení ve vzdělávacím systému.

V rámci české legislativy se v případě domácího vzdělávání setkáváme s označením “individuální vzdělávání”. Individuální forma vzdělávání, na prvním stupni základní školy, byla v České republice schválena v roce 2005, v případě druhého stupně pak uzákonění proběhlo až v roce 2016.

Domácí vzdělávání označuje formu vzdělávacího procesu, který se odehrává v domácím prostředí. Dítě vzdělávané v rámci domácího vzdělávání je zároveň zapsáno i v tradiční základní škole, kde dvakrát ročně skládá přezkoušení.

Domácí vzdělávání vychází z konceptu unschoolingu, což je vzdělávací filosofie opírající se o předpoklad, že lidé jsou přirozeně zvídaví, což znamená, že jsou schopni se učit spontánně a bez donucení. Unschooling dává dětem volnost ve výběru způsobu, kterým se chtějí učit a zároveň i ve výběru témat, která je zajímají.

S růstem zájemců o domácí vzdělávání, se však objevuje i řada otázek na něž je nutné najít odpovědi či zaujmout jasná stanoviska. Mezi často diskutovaná témata patří především, jestli je vůbec domácí vzdělávání pro dítě vhodné, vzhledem k rozvoji jeho sociálních a kognitivních dovedností.

Právě otázka sociálních dovedností je považována jako velice důležitá, protože zde vzniká značné riziko, že dítě bude vychováváno v “sociálním skleníku”, který jej dostatečně nepřipraví na řešení konfliktů, přizpůsobování se svému okolí nebo navazování vztahů. Ovšem zároveň je otázka, jestli tato forma výuky nemůže pomoci dětem, které by se potencionálně mohly stát oběťmi nějaké formy šikany.

Dále je to otázka, jestli nebo spíše jaké důsledky bude mít tato forma vzdělávání na celou společnost. Odborná veřejnost proti sobě staví dva protichůdné cíle výuky — výchova k budování společnosti prostřednictvím přizpůsobení se jejím potřebám a nebo výchova, kde je primárním cílem individuální výchova jedince.

A do třetice, kdo by měl primárně rozhodovat o vzdělání a výchově, jestli rodič a nebo stát, případně jaké by toto nastavení mohlo mít důsledky. V tomto případě je otázkou, jestli v určité chvíli už není vhodná výchova a vzdělání nad možnostmi a kompetencemi rodiny a tudíž, jestli by autoritou rozhodující o tom, co je vhodné, neměl být stát a jeho pověřené úřady.

Domácí vzdělávání je dle mého názoru velice citlivou formou výuky, která si zasluhuje důkladné prověření z hlediska pedagogických či psychologických pracovníků. Rovněž se domnívám, že (ne)vhodnost domácího vzdělávání je velice individuální a záleží na osobnosti dítěte i konkrétní rodiny natolik, že nelze plošně říci, jestli je tato forma vzdělávání prospěšná či dostatečně kvalitní nebo ne.

Použité zdroje:

• KOSTELECKÁ, Yvona, Kateřina MACHOVCOVÁ, Andrea BELÁŇOVÁ a Romana ŠTAMBERGOVÁ. Sebepojetí absolventů domácího vzdělávání a jejich spolužáků: pilotní studie. Pedagogická Orientace [online]. 2018, 28(2), 306–327 [cit. 2019–03–27]. DOI: 10.5817/PedOr2018–2–306. ISSN 12114669.
• KOSTELECKÁ, Yvona. DOMA, NEBO VE ŠKOLE?. Studia Paedagogica [online]. 2014, 19(1), 65–81 [cit. 2019–03–27]. DOI: 10.5817/SP2014–1–4. ISSN 18037437.
• PAVLÁSKOVÁ, Hana. Domácí vzdělávání v České republice na 2. stupni základní školy [online]. České Budějovice, 2016 [cit. 2019–03–27]. Dostupné z: https://www.pf.jcu.cz/education/department/czv/archiv_zp/ns/2017/Domaci_vzdelavani_v_CR_na_2_stupni_ZS.pdf. Závěrečná práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Vedoucí práce Doc. PhDr. Ludmila Prokešová, CSc.