Fenomén otevřeného vzdělávání

Úvod

Tato seminární práce bude věnována fenoménu otevřeného vzdělávání a zamyšlení nad jeho klady či zápory. V práci bude okrajově představen i koncept open access, otevřených vzdělávacích zdrojů a licence Creative Commons, které úzce souvisí s příklonem k otevřenému vzdělávání a vědě.

Dle názoru se téma otevřeného vzdělávání stává, v návaznosti na šíření informací po internetu a sociálních sítích, velice klíčovým tématem, jenž může urychlit i usnadnit přeměnu současné výuky na školu nové generace a zároveň přinést další alternativu, jak vytvářet vzdělávací obsah uzpůsobený aktuálním potřebám žáků i studentů.

Hlavní charakteristikou všech “open” iniciativ je snaha o odstranění bariér či překážek, ať už se tím myslí překážka na cestě ke zvolenému vzdělávacímu cíli, nedostatek informací potřebných k opakování vědeckého experimentu apod. Počátky vzniku iniciativ věnujících se open access, open science i open education se datují do padesátých až sedmdesátých let dvacátého století a jejich založení úzce souvisí s masivním rozvojem ICT, internetu a digitálních technologií, jenž započal právě v tomto období.

Cílem této seminární práce je komplexní představení problematiky týkající se otevřeného přístupu ve školství a stručné nastínění současného stavu tématu v České republice.

Open access

První oblastí, které se tato esej věnuje, je připomenutí často diskutovaného termínu open access, tedy modelu věnujícímu se otevřenému přístupu k vědeckým informacím. Tento publikační model si klade za cíl zajištění okamžitého, trvalého, svobodného a bezplatného přístupu k vědeckým publikacím, vznikajícím v rámci veřejně financovaného výzkumu, všem bez rozdílu prostřednictvím internetu (Szarzec, 2019). Hlavním cílem je veřejná dostupnost vědeckých informací nejen vědecké obci a odborné veřejnosti, ale také veřejnosti laické.

Vznik open access, nebo v české prostředí tzv. otevřeného přístupu, je úzce spjat s rozvojem Internetu, digitálních technologií a rozšiřováním elektronického publikování (nejen) vědeckých informací.

Otevřený přístup může být realizován dvěma základními způsoby — tzv. zelenou a zlatou cestou. Zelená cesta znamená, že vědci sami ukládají plné texty svých článků v otevřených repozitářích, ovšem chybí zde recenzní řízení. Při použití zlaté cesty jsou vědecké články publikovány v OA časopisech a otevřený přístup k nim je poskytován vydavateli, nikoliv samotnými autory. Tato varianta s sebou přináší i možnost erudovaného recenzního řízení.

Důležitým mezníkem v historii open access je tzv. Budapešťská iniciativa ze 14. února 2002, která vznikla na setkání členů Open Society Institute v Budapešti. V tomto dokumentu jsou vymezeny základní principy, zdůvodnění, strategie a postupy uplatňované při prosazování otevřeného přístupu k vědeckým informacím a vyzývá vědeckou komunitu k širokému zapojení (Bartošek, 2009).

Dalším klíčovým dokumentem je Prohlášení z Bethesdy z roku 2003, jehož snahou bylo vyvolání diskuze o rychlém prosazením zásad otevřeného přístupu rámci vědeckého publikování a také vymezení klíčových kroků pro přechod vědců, vydavatelů a dalších stran k OA publikování.

Posledním důležitým dokumentem v počátcích open access byla tzv. Berlínská deklarace, vydaná v říjnu 2003. Tato deklarace navázala na znění předchozích dvou iniciativ a vyzvala vědce ke změně publikovacích návyků ve prospěch publikování v režimu open access (Bartošek, 2009). V současnosti je pod deklarací podepsáno celkem 635 vědeckých institucí a univerzit z celého světa.

Open access přináší řadu inovací či přínosů, které mohou napomoci nejen vědecké obci, ale také celé společnosti. Mezi hlavními přínosy lze uvést například: zlepšení rychlosti, účinnosti a výkonnosti výzkumu, je faktorem umožňujícím interdisciplinární výzkum, umožňuje počítačové zpracování výzkumné literatury, zvyšuje viditelnost, využití a dopad výsledků výzkumu a umožňuje profesionálům, odborníkům, obchodníkům a zainteresované veřejnosti těžit z výzkumu.

Otevřený přístup k vědeckým informacím patří k základním podmínkám rozvoje současné vědy. Dostupnost vědeckých informací zlepšuje veřejné služby a umožňuje rychlejší zavádění inovací a jejich ekonomicky efektivní využívání (Národní strategie otevřeného přístupu ČR k vědeckým informacím na léta 2017–2020, 2017).

Open access v českém prostředí

Myšlenka open access se v České republice začala objevovat poměrně brzy, byť dlouho spíše v rámci nastavení jednotlivých institucí. Své podpisy pod Berlínskou deklaraci umístily již v roce 2008 Akademie věd ČR a Grantová agentura ČR. Za zmínku také jistě stojí, že zatímco Masarykova univerzita se k této deklaraci přihlásila již v roce 2010, Univerzita Karlova to učinila v roce 2013 a například Národní technická knihovna v Praze až v listopadu 2015.

I přesto, že instituce byly myšlence open access nakloněny již poměrně brzy, na národní úrovni Česká republika stála v pozadí, podobně jako řada dalších zemí tzv. bývalého východního bloku. Významným milníkem v postoji České republiky k open access na národní úrovni byl únor roku 2014, kdy Rada pro výzkum, vývoj a informace schválila a vzala na vědomí doporučení vypracovaná pracovní skupinou pro otevřený přístup, kterou vedl prof. Haňka (“Stav open access v ČR”, 2019) a zároveň doporučila vládě ČR, aby přijala národní strategie otevřeného přístupu v ČR na základě doporučení Evropské komise.

Požadovaná národní strategie byla schválena vládou České republiky až v červnu 2017, kdy vstoupila v platnost Národní strategii otevřeného přístupu ČR k vědeckým informacím na léta 2017–2020.

Posledním významný milníkem je doposud 29. dubna 2019, kdy byl vládou České republiky schválen tzv. Akční plán pro implementaci Národní strategie otevřeného přístupu České republiky k vědeckým informacím na léta 2017–2020.

Licence Creative Commons

Významnou oblastí open access a veřejného způsobu publikování je zcela jistě zavedení a využívání sady mezinárodních licencí Creative Commons.

Creative Commons je americká nezisková organizace, kterou v roce 2001 založil Lawrence Lessig. První sada CC licencí byla představena v prosinci roku 2002. Nezisková organizace Creative Commons si klade za cíl rozšíření množství autorských děl, která budou dostupná veřejnosti k legálnímu využívání a sdílení. Cíl této organizace i samotných licencí názorně vystihuje i český překlad názvu — Creative Commons lze přeložit jako tvůrčí či tvořivé společenství — což licence CC jednoznačně umožňují a předurčují, jak by měly být licence využívány.

„Licence Creative Commons fungují na jednoduchém principu: autor jejich prostřednictvím plošně uzavírá se všemi potencionálními uživateli díla smlouvu, na základě které jim poskytuje některá svá práva k dílu a jiná si vyhrazuje. Creative Commons nejsou popřením klasického pojetí copyrightu, vycházejí z autorského zákona.“ (Creative Commons Česká republika, 2019)

Cílem licencí je posílení pozice autora, který může rozhodovat o způsobu a podmínkách zveřejnění jeho díla. Hlavním přínosem je jednoduchost a srozumitelnost podmínek využití díla nejen pro uživatele, ale také pro samotné autory děl. Je však nutné podotknout, že licence CC nelze aplikovat na softwarová řešení. V případě volného šíření softwaru je nutné použít licence open source.

Ačkoliv jsou licence CC vytvářeny a formulovány na základě právního rámce Spojených států Amerických, v současné době již existuje řada lokálních verzí licencí pro jednotlivé státy, tak aby bylo jejich využití ve shodě s právními rámci konkrétních zemí. Například Česká republika má svou lokalizovanou verzi již od roku 2009.

V rámci Creative Commons se lze setkat s těmito šesti druhy licencí. Práva a povinnosti vyplývající z jednotlivých licencí jsou znázorněny jednoduchými piktogramy. Autor, který se rozhodne publikovat své dílo v rámci licence CC je povinen viditelně označit své dílo vybranou licencí.

zdroj: Creative Commons Česká republika

Open education

V návaznosti na open access, který se snaží o otevřený přístup k vědeckým informacím, a zároveň i licence Creative Commons, se lze s rozvojem digitálních technologií setkat s novým fenoménem v pedagogice, který bývá označován, jako tzv. open education, tedy v českém prostředí “otevřené vzdělávání”.

První myšlenky směřující k otevřenému vzdělávání sahají až do 50. až 70. let 20.století, tedy ke vzniku internetu a rozvoji počítačových či později digitálních technologií. Zcela zásadním se pak stal internet a jeho přirozená schopnost aktivní spolupráce a sdílení získaných informací mezi uživateli této sítě.

Definování otevřeného vzdělávání

V Andragogickém slovníku je otevřené vzdělávání popisováno dvěma způsoby:

V prvním případě je Zdeněk Palán popisuje otevřené vzdělávání jako “organizaci vzdělávání projektovanou tak, aby byl umožněn přístup ke studiu všem zájemcům. Kromě široké nabídky možností je základní charakteristikou otevřeného učení skutečnost, že od zájemců o studium se nevyžadují žádné vstupní požadavky” (Zdeněk Palán, 2019) Studenti v tomto případě přejímají na sebe odpovědnost za své studijní výsledky, tempo i obsah kurikula. Často se v tomto případě jedná o studium distanční nebo externí.

V rámci druhé definice pak Palán označuje otevřené vzdělávání jako formu učení na dálku, kdy jsou studijní materiály uložené na ústředním serveru, z něhož si je studenti sami přejímají. Jedná se o formu sebevzdělávání, kdy komunikace s vyučujícím (tutorem) není primárním prostředkem učení. (Palán, 2019)

Co lze v rámci otevřeného vzdělávání očekávat?

Hlavním cílem otevřeného vzdělávání je odstraňování či eliminování bariér, které mohou stát mezi studentem a jeho vysněným cílem. Možností, jak odstranit bariéry je celá řada, ať už se jedná o zrušení vstupních požadavků na studenty, volného zpřístupnění učebních materiálů a dalších vědeckých informací pro další využití apod. Zároveň se může jednat o odstranění překážek ve smyslu změny nastavení výuky, ať už ve smyslu přizpůsobení se kulturním změnám v dané komunitě, a nebo také zavedení nových výukových metod a postupů, které pozměňují vztahy mezi učitelem a žákem, od tradičního pojetí k postavení rádce (mentora) a studenta.

Otevřené vzdělávání klade důraz nejen na “otevřenost” ve smyslu volně dostupných dat, materiálů a informací, ale také ve smyslu změny současného vzdělávacího systému směrem k větší spolupráci a rovnosti mezi pedagogem a studentem.

Velkým přínosem otevřeného vzdělávání je jeho schopnost překonat budovu vzdělávací instituce a být neoddělitelnou součástí nejen formálního, ale také neformálního a informálního vzdělávání, které komplexně rozvíjí u studentů mj. digitální gramotnost a je nedílnou součástí dnešního každodenního života lidí.

Díky otevřenému vzdělávání, konkrétně např. prostřednictvím Mooc, se mohou studia zúčastnit i lidé, kteří by jinak na další vzdělávání neměli potřebné prostředky a nebo z nějakého důvodu nechtějí navštěvovat formální vzdělávací instituce.

Významnou vlastností tohoto způsobu vzdělávání je i podpora nezávislosti, flexibility a zvýšení příležitostí pro studenty. Ti se mohou díky volně přístupným materiálům snáze připravit na nadcházející výuku, díky čemuž pro ně často může být studium podstatně přínosnější a také komfortnější při práci s pedagogem.

Významným dokumentem v oblasti otevřeného vzdělávání je deklarace Cape Town Open Education Declaration, která říká, že: „Otevřené vzdělávání není omezeno pouze na otevřené vzdělávací zdroje. Jde také o otevřené technologie, které usnadňují spolupráci, flexibilní učení a otevřené sdílení výukových metod, které umožňuje pedagogům využívat nejlepší nápady svých kolegů. Mohou také vznikat nové přístupy k hodnocení, akreditaci a společnému učení.“(“Příručka otevřeného vzdělávání”, 2019)

Otevřené vzdělávání v praxi

Jak již předešlé řádky naznačují, možností, technik a způsobů, které v sobě zahrnuje otevřené vzdělávání je velice mnoho. V následující části budou uvedeny základní výhody otevřeného vzdělávání, které je odlišují od tradičního způsobu vzdělávání. Zároveň zde budou uvedeny některé praktické příklady, co lze označit, jako určité formy otevřeného vzdělávání.

Otevřené vzdělávání a především postupné zavádění digitálních technologií do výuky s sebou přináší řadu nových možností.

Jako hlavní výhody otevřeného vzdělávání lze označit například:

• Šetří finanční prostředky i čas
• Učí žáky i učitele vzdělávat se celoživotně a používat při práci inovativní přístup
• Umožňuje lépe reagovat na potřeby žáků a individualizovat výuku
• Žáci i učitelé rozvíjí své digitální, sociální i jazykové dovednosti
• Vzdělávání se snadno dostává mimo samotné vyučování
• Některým lidem přináší větší uspokojení, když ostatní mohou pracovat s jejich volně šířenými výstupy

(zdroj: Otevřené vzdělávací zdroje — celý svět v jedné třídě, 2017)

Otevřené vzdělávání si lze v praxi představit, jako např. internetovou encyklopedii, jejíž autoři jsou nejen učitelé, ale také žáci a veřejnost — v českém prostředí takto funguje (fungoval) projekt Wiki.knihovna.cz, kde autory obsahu byli studenti a vyučující z vysokých škol věnujících se oboru Informační studia a knihovnictví.

Dalším příkladem může být zařazení či vytváření online přednášek, webinářů či názorných video-animací, které jsou volně dostupné na internetu, využívání digitálních vzdělávacích materiálů a encyklopedií, používání chytrých zařízení (tabletů,…) v rámci výuky, jako způsob dohledávání informací apod.

Otevřené vzdělávací zdroje

Jak již bylo zmíněno, základním prvkem otevřeného vzdělávání jsou volně dostupné vzdělávací zdroje (angl. Open Educational Resources), kterým bude věnována následující kapitola. Termín Open Educational Resources se poprvé objevil již v roce 2002 na konferenci Open Couseware, kterou pořádá organizace UNESCO.

Otevřené vzdělávací zdroje lze definovat, jako “výukové, učební a výzkumné materiály na jakémkoliv médiu, v digitální či jiné podobě, které jsou licencovány jako veřejné vlastnictví nebo pod jinou otevřenou licencí, která umožňuje neplacený přístup, používání, upravování (remixování) a další šíření jinými uživateli buď zcela, nebo s částečným omezením. Kdokoli by tedy měl být schopen takové digitální materiály stáhnout z internetu, upravit si je dle své potřeby, využít k učení či výuce a dále je šířit.”(Jak zvýšit kvalitu škol pomocí otevřeného vzdělávání: tipy a rady pro ředitele a zřizovatele škol, 2017)

Tyto materiály bývají zpravidla veřejně publikovány pod licencí Creative Commnons, která byla podrobněji představena výše v této seminární práci.

Otevřené vzdělávací zdroje v sobě zahrnují celou řadu dokumentů vč. multimediálního obsahu. Pod tímto označením si lze prakticky představit například Wikipedii (která klade velký důraz na kvalitu citací primárních dokumentů ve svých heslech), videa publikovaná v rámci Khanovy školy, tzv. digitální učební materiály (DUM, které jsou zpravidla umisťovány na portále Rámcových vzdělávacích programů), webináře, MOOC, Virtuální hospitace a mnoho dalšího.

Hlavním cílem organizací podporující licenci CC i otevřené vzdělávání je, aby otevřené vzdělávací zdroje byly volně dostupné pro každého a zároveň také aby byly tyto materiály aktivně využívány nejen všemi stupni formálního vzdělávání, ale také firmami a širokou veřejností.

Závěr

Tato seminární práce se zaměřila na základní představení tzv. otevřeného vzdělávání, jakožto pedagogického směru, kterým se pravděpodobně bude ubírat vývoj vzdělávacích systémů nejen u nás, ale i ve světě.

V souvislosti s otevřeným vzděláváním se tato práce věnovala i představení klíčových fenoménů, které s vybraným způsobem vzdělávání úzce souvisí — open access, licencím Creative Commons a veřejným vzdělávacím zdrojů — z jejichž zásad otevřené vzdělávání vychází.

Lze bezpochyby říci, že otevřené vzdělávání i další představené fenomény jsou velice důležité pro budoucí směřování společnosti i výchovu žáků, kteří se stanou odpovědnými a konkurenceschopnými občany, pro něž je naprosto samozřejmé celoživotní vzdělávání, samostudium a práce s volně dostupnými elektronickými zdroji.

Použité zdroje

• Jak zvýšit kvalitu škol pomocí otevřeného vzdělávání: tipy a rady pro ředitele a zřizovatele škol [Online]. (2017) (1st ed.). Praha: Eduin. Retrieved from https://drive.google.com/file/d/0B3x8X77RaMBPYVowY05nR1BMb2s/view
• Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy — Strategie digitálního vzdělávání.Otevřené vzdělávací zdroje — celý svět v jedné třídě. (2017). Praha: Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy — Strategie digitálního vzdělávání.
• Příručka otevřeného vzdělávání [Online]. (2019). In Otevřené vzdělávání. Praha: Eduin. Retrieved from https://otevrenevzdelavani.cz/prirucka/
• Stav open access v ČR [Online]. (2019). Retrieved May 15, 2019, from http://openaccess.cz/stav-v-cr/
• Česká republika.Národní strategie otevřeného přístupu ČR k vědeckým informacím na léta 2017–2020 (2017). Úřad vlády České republiky.
• Bartošek, M. (2009). Open access — otevřený přístup k vědeckým informacím. Úvod do problematiky [Online]. Zpravodaj Úvt Mu, XX(2), 1–7. Retrieved from http://webserver.ics.muni.cz/bulletin/articles/628.html
• Szarzec, J. (2019). Open access [Online]. Retrieved May 14, 2019, from https://www.techlib.cz/cs/83350-open-access
• ŽEBRÁK, Adam. Wikiverzita, otevřené vzdělávání [online]. Brno, 2016 [cit. 2019–05–16]. Dostupné z: <https://is.muni.cz/th/s13es/>. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Pavlína Mazáčová.