Fenomén svobodně demokratických škol
Zřejmě nejvýraznějším znakem svobodně demokratických škol, je jejich důraz na demokratické hodnoty, které se projevují především tak, že hlas dítěte (žáka) je zde roven hlasu kteréhokoli dospělého. Žáci tak mají ve své škole možnost spolurozhodovat v otázkách ohledně řízení školy, a to i v takových případech jako jsou personální změny nebo školní hospodaření.
„Dejme dětem školy na starost. Nechme je rozhodnout se, kdy, kde, co, jak a s kým se budou učit; nechme je den co den řešit skutečné problémy. Demokratické vzdělání je potřeba. Systém, kde je skutečně respektováno právo dítěte vyjádřit se k záležitostem, které se ho týkají.“ [1]
Rozhodování, které je dítěti umožněno, můžeme rozdělit na dva typy. Tím prvním je kolektivní rozhodování, při kterém se žáci plně podílejí na řízení školní komunity. Při pravidelných školních schůzích, kde má každý, bez ohledu na věk, jeden hlas, rozhodují o školních pravidlech nebo o chodu školy včetně jejího hospodaření. Druhým typem rozhodování je rozhodování o sobě samém. Žáci jsou na svobodně demokratických školách vedeni k tomu, aby se nechali řídit svou přirozeně zvídavou povahou. Škola do nich v tomto ohledu vkládá plnou důvěru a pouze se snaží podnítit jejich motivaci a umožňuje jim naučit se to, co potřebují.[1]
Pedagog na svobodně demokratických školách plní roli průvodce. Učitel je ve škole především proto, aby vyhověl individuální poptávce dítěte a naučil ho přesně to, co chce a potřebuje. Takový učitel musí s dítětem navázat osobní vztah a naslouchat mu, umět ho namotivovat a pomoci mu se sebepoznáváním.
„Svobodná škola je taková velká rodina, která se navzájem podporuje a pomáhá si se vším, s každým problémem, se kterým si člověk neví rady. Můžeš se s čímkoli obrátit na učitele a můžete si být jistí, že vám s čímkoli pomůže, ať je to jakýkoliv problém.“ (Tomáš, žák SDŠ)[2]
K dětem je přistupováno jako k někomu, kdo je učiteli naprosto roven. Pedagogičtí pracovníci proto mají k žákům partnerský, nikoliv autoritativní vztah, tudíž se zde nepraktikují ani disciplinární postihy. To se projevuje i během hodin, jejichž náplň pedagog nestanovuje autoritativně, ale spíše reaguje na zájem žáků. Sjednocený systém výuky není z dlouhodobého hlediska považován za důležitý a není podporováno ani hodnocení žáků.[3] Místo klasického vysvědčení tak žáci na konci školního roku spíše obdrží slovní hodnocení, které reflektuje jejich individuální pokrok.
Filozofický rámec
Snaha vnést do vzdělávání svobodu není zase až tak moderní, jak se může na první pohled zdát. Světovým filozofem, na jehož myšlenky zastánci svobodného vzdělávání často navazují, je Jean Jacques Rousseau. Ten své názory na výchovu přiblížil například v díle Emil čili o výchově (1762), v němž prosazuje myšlenku, že člověk i jako dítě má mít právo na svobodu, kritizuje systematickou a rozumovou výuku a naopak prohlašuje, že do 12 let věku by měla být výchova zaměřena především na rozvoj smyslů. Dítě je podle něj přirozeně dobré a vlivem společnosti se kazí, a proto prosazuje ponechání maximální svobody a výchovu metodou přirozených následků, tedy nechávání prostoru dítěti, aby neslo následky svých činů a přirozeným způsobem se z nich poučilo. Podle Rousseaua je cílem výchovy, aby z dítěte vyrostl svobodný člověk milující svobodu, čehož lze docílit působením tří druhů výchov, a to výchovy přírodou, lidmi a věcmi.[4]
K nejvýznamnějšímu posunu v pedagogice došlo pak až na přelomu 19. a 20. století, kdy vzniklo celosvětové reformní pedagogické hnutí, které začalo vyzdvihovat hodnoty individualismu, pedocentrismu a propojení vzdělání se skutečným životem.[5]
Za modelové svobodné školy se však obecně považují britská Summerhill School a americká Sudbury Valley School, které se oproti výše zmíněným institucím vyznačují ještě radikálnější realizací svobodného vzdělávání. V rámci tohoto hnutí vzniklo mnoho alternativních škol včetně waldorfské nebo Montessori.
V českém kontextu přišel s myšlenkami, které jsou v souladu s hodnotami svobodného vzdělávání například Jan Ámos Komenský. Kromě myšlenek na rovnost (před Bohem) a demokratizaci, také věděl, že příjemnost je důležitou součástí kvalitního učení. V současné době mnoha lékařských výzkumů ohledně fungování mozku a paměti máme mnohem více důkazů o důležitosti psychické pohody při učení.[5]
„Musíme opakovati také něco o příjemnosti učení. Neboť nejen básníci chtějí být k prospěchu a baviti, nýbrž každý, kdo s úspěchem učí, protože nemůže prospěti, leč když zároveň zabaví. Vždyť citové stavy tvoří polovinu nás, buď nás k věcem přitahujíce, nebo od nich odvracejíce. Kde ducha nic neláká, tam netíhne; a kam netíhne, tam je postrkován proti své vůli. Je-li to však proti jeho vůli, není nic tak snadné, aby se to stalo nesnadným; nic není tak lahodné, aby to nezhořklo; a konečně nic tak dobré, aby se neodstrašovalo.”[5]
Za zmínku pak stojí také alternativní pedagogický směr s názvem Jenský plán, který vznikl po první světové válce. Jeho zakladatelem je německý pedagog Peter Petersen, který své myšlenky roku 1927 realizoval na cvičné škole v Jeně. Petersonovy myšlenky jsou živé dodnes a na Jenském plánu staví například svobodně demokratická škola Kairos v Dobřichovicích. Podstata výuky v Jenském plánu závisí na společném životě dětí v jedné škole po celou dobu povinné školní docházky. Žáci přitom nejsou uspořádáni do klasických tříd, ale do tzv. kmenových skupin. Toto uspořádání pak umožňuje nové podmínky pro práci, zejména vzájemnou spolupráci a pomoc. Dále je součástí Jenského plánu například týdenní plán práce, který nahrazuje rozvrh hodin. Samotné vzdělávání se odehrává ve čtyřech formách, a to v rozhovoru, práci, hře a slavnosti.[5]
Tendence vedoucí k demokracii, humanizaci a liberalizaci českého školství se však začaly objevovat až od roku 1990, přičemž se začalo vytvářet podhoubí pro svobodné školy. Najednou totiž začaly vznikat školy soukromé a bylo také možné přistupovat k úpravám osnov a studijních plánů.
Summerhill
Za úplně nejstarší demokratickou školu je označována škola Summerhill ve městě Suffolk v Anglii, která byla založena v roce 1921. S nápadem založit tuto progresivní školu přišel Alexander Sutherland Neill, který nebyl spokojen s dobovým školstvím. Nevyhovoval mu konzervativní britský způsob výuky, který se soustředil především na disciplínu a plnění osnov. Chtěl, aby se škola soustředila na potřeby dítěte. Věděl, že děti se rády učí novým věcem a budou se rády učit, když je bude daná věc zajímat.
Škola se od roku 1990 stala každoročně předmětem návštěv inspektorů. Dříve zde inspekce probíhaly také, ovšem od tohoto roku byly častější, protože netradiční způsob výuky vzbuzoval podezření. Škola se bránila argumentem, že celá školní komunita je velmi malá, všichni učitelé, žáci i personál se navzájem znají a že se výsledky centrálních národních zkoušek dají velmi dobře srovnávat s výsledky státních škol. Byla však podána stížnost k Nejvyššímu soudu. Následně bylo uděleno zamítnutí z důvodu dobré spolupráce ze strany školy a dosáhnutí dohody. Soudce nechal vyklidit soudní síň a všichni museli čekat na dovolení shromážděných dětí školního parlamentu, aby se mohli vrátit zpět. Byl to ojedinělý postup v dějinách anglické justice. Bylo poukázáno na skvělou pověst školy mimo Anglii. Celý soudní proces stál školu 30 000 německých marek, a tak poprosila veřejnost o finanční pomoc.[6]
I přes další kontroverze a vládním útlakům je Summerhillská škola v provozu dodnes. Stále na ní přitom působí Neillova dcera Zoë Readhead.
Častou kritikou Summerhill school, i jiných demokratických metod, je názor, že děti nebudou dostatečně zralé na to, aby se uměly rozhodnout. Rodiče se bojí, že jejich děti si vyberou raději hru a odpočinek než výuku. Nebo že si vyberou předměty, které později neuplatní a nebudou mít celistvý základ a dostatek informací. Proti tomuto však argumentují výsledky žáků a jejich uplatnění na vysokých školách a výborných pracovních pozicích.[7]
O již zmíněných kázeňských postizích je na Summerhill taktéž rozhodováno na celoškolních schůzích (General Meetings), kde každý může hlasovat o trestu pro provinilce. Existují však také svobodné školy, které mají vyhrazenou soudní komisi, do níž jsou žáci voleni.[8]
Unschooling
Pojmem unschooling rozumíme přístup ke vzdělávání, který je založený na přesvědčení, že vzdělávání je přirozený celoživotní proces, a odmítá jakékoli formy moderního školního vzdělávacího systému s předem daným kurikulem.
Koncept unschoolingu představil v roce 1970 pedagog John Holt. Jeho hlavním motivem bylo přesvědčení, že úplně všechno, co v životě děláme, nás nějakým způsobem učí. Tedy že učení je všudypřítomné, zcela přirozené a organické. Podle zastánců unschoolingu učení a žití zcela splývá. Pro to, aby bylo učení pozitivním zážitkem a aby bylo efektivní je rovněž důležité, aby bylo zcela dobrovolné a autonomní. Studenti tedy nepostupují podle někým předem stanovených osnov, neučí se (pokud nechtějí) pomocí učebnic, nemají pevný denní režim, neplní úkoly, nejsou zkoušeni. Učí se prostě to, co v danou chvíli chtějí, způsobem, který považují za nejvhodnější. Dalším důležitým pojmem navazujícím na unschooling je sebeřízené vzdělávání (Self-Directed Education). To je definováno jako „vzdělávání, odvíjející se od samostatně vybraných činností a životních zkušeností vzdělávající se osoby“[9].
Důležitým faktorem unschoolingu je jakási víra v děti, respektive v dětskou moudrost. Právě dětem je zde totiž ponechána naprostá svoboda v tom, o čem se chtějí dozvídat víc a jakým způsobem. Rodič by pak měl malého studenta bedlivě vnímat, být velmi aktivní (na rozdíl od vžité mylné představy, že rodič ponechá dítě ladem) a dělat vše pro to, aby mu poskytoval vhodné zdroje, podněty a zážitky pro kýžený rozvoj. V tom je také rozdíl mezi unschoolingem a dalším zvučným konceptem, homeschoolingem, v němž právě rodič přebírá funkci pedagoga na sebe. Lze tedy říci, že při unschoolingu je student sám sobě pedagogem, rodič je spíš „jen“ oporou.[10]
Svobodné školy v České republice
V České republice sdružuje demokratické školy, kterých je aktuálně 17, Asociace svobodných demokratických škol. Asociace těchto škol stojí na pěti základních principech, kterými jsou:
1.) Sebeřízené vzdělávání
Zodpovědnost za své učení nesou samy děti. Dlouhodobé zkušenosti svobodných demokratických škol u nás i ve světě ukazuje, že děti jsou zcela kompetentní rozhodovat o svém životě.
2.) Důvěra a přijetí
Východiskem pro tyto školy je plná důvěra v děti a jejich pozitivní vnitřní směřování, talenty a jedinečnost. Děti jsou zde přijímány takové, jaké jsou, a to bez nálepek a vnějšího posuzování.
3.) Dobrovolnost a věkové míchání
Děti si samy rozhodují o tom, co, kde, kdy, jak a s kým budou dělat.
4.) Partnerství a samospráva
Fungování školy je založené na základě demokratického rozhodování, kde má dítě stejný hlas jako dospělý. Z toho vyplývá, že prostředí školy formují potřeby všech členů školní komunity.
5.) Otevřenost a nenásilí
Prostředí škol je založené na otevřené a nenásilné komunikaci.[11]
Svobodné demokratické školy se nacházejí na různých místech České republiky, přičemž například v Brně působí základní škola Ježek bez klece.
Některé svobodně demokratické školy se věnují také předškolním dětem nebo středoškolákům. První svobodnou střední školu otevřela v České republice v roce 2020 kladenská škola Donum Felix. Čtyřleté denní maturitní studium zde probíhá v oboru Pedagogické lyceum. Zde již však funguje jisté rámcové zaměření, které je orientováno uměleckým a společenskovědným směrem.[12]
Například opavská škola Erazim provozuje kromě denní docházky také kombinované studium pro žáky 5. až 9. tříd. Tento unikátní program s názvem Touzapo (Toulky za poznáním) probíhá tři týdny v měsíci distanční formou přes videohovory v nichž mají žáci možnost se zúčastnit dobrovolných online lekcí, které jsou zaměřené na algoritmizaci, multimédia, přírodní vědy, společenské vědy, matematiku, češtinu, angličtinu nebo italštinu. Tyto lekce probíhají ve dvou pokročilostních úrovních. Dále jsou v tomto bloku zahrnuty také individuální plánovací nebo sdílecí videohovory, případně přípravy na přijímací zkoušky na SŠ. Zbylý týden v měsíci je vyhrazený pro osmidenní exkurzi, která se koná v rozličných místech Česka nebo Slovenska, přičemž jsou na ní žáci vedeni k samostatnosti v každodenních situacích, rozvoji komunikačních dovedností a sebepoznávání. Pro svou formu je program Touzapo otevřen pro žáky z celé České republiky.[13]
Studie
Vzhledem k tématu tohoto článku jsem se pokoušel o nalezení aktuálních průzkumů a studií z prostředí svobodně demokratických škol. Situace je však taková, že nalezení alespoň trochu relevantních výsledků bylo velmi obtížné, tudíž by bylo jistě vhodné prostředí svobodně demokratických škol více zkoumat.
Analytická studie polských svobodně demokratických škol poukazuje na podobné politické postoje rodičů, kteří často za založením svobodně demokratických škol stojí. Jsou to právě komunity rodičů, které mají společnou neoliberalistickou vizi, a postupem času se z nich samotných stávají zaměstnanci tohoto typu škol. Pro samotné rodiče jsou svobodné školy příslibem demokratické participace ve školní komunitě, přičemž ve veřejných školách tato komunita často chybí. Dále tyto školy naplňují rodičovskou poptávku po inkluzivní a participativní pedagogice, která je zaměřená na dítě. Důležitá je však dostatečná sebereflexe této komunity, aby angažovanost rodičů nestála v cestě demokratickým principům, na kterých tyto školy stojí.[14]
Jiná kvalitativní studie, která analyzovala zkušenosti žáků s demokratickou praxí na veřejných školách v Norsku, poukázala na důležitost tří základních prvků, které by ve školách měly být přítomny, aby docházelo k podpoře demokratických hodnot v životech dětí. Jednalo se o otevřené dialogy mezi žákem a učitelem, žákovskou (studentskou) radu a třídní diskuse. U žáků, kteří tyto školní praktiky zažívali, byla patrná zvýšená otevřenost novým kontextům, schopnost naslouchat či schopnost diskutovat.[15]
Pokud bych měl vyjádřit můj vlastní názor na tento typ škol, pak si na jednu stranu myslím, že je dobré, že tento typ škol existuje a přispívá tak k větší rozmanitosti nabídky škol pro primární a sekundární vzdělávání. Nemyslím si však, že je tento typ školy vhodný pro všechny děti, u kterých jejich zákonní zástupci rozhodnou, že je na tento typ školy pošlou. Vím o tom, že existují děti, kterým svobodně demokratické školy umožňují naplno využít jejich potenciál a směřovat je k činnostem, které je naplňují a baví. Zároveň si však nedokáži představit, že dítě, které ze všeho nejvíce baví sport, by se věnovalo v podstatě pouze rozvoji své pohybové aktivity. Vše však zřejmě záleží na uvážení rodičů, které pro své dítě (snad) chtějí to nejlepší.
Zdroje:
[1] ROBERTS, Rachel. Utopian thinking: why not put children in charge of their schools?. The Guardian [online]. 13. 3. 2017 [cit. 2023–06–12]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/commentisfree/2017/mar/13/utopian-thinking-children-in-charge-schools
[2] FRGALA, Matěj. Deváťák o svobodné demokratické škole. ERAZIM [online]. Opava, 8. 8. 2019 [cit. 2023–06–13]. Dostupné z: https://www.erazim.cz/devatak-o-svobodne-demokraticke-skole/
[3] ŠTRYNCLOVÁ, Gabriela. Summerhill: model antiautoritativní výchovy. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2003. ISBN 80–7194–541–2.
[4] ŠMAHELOVÁ, Bohumíra. Nástin vývoje pedagogického myšlení. Brno: MSD, 2008. ISBN 978–80–7392–040–1.
[5] VÁCLAVÍK, Vladimír. Cesta ke svobodné škole: kapitoly ze srovnávací pedagogiky. Vyd. 2. rozšíř. Hradec Králové: Líp, 1997. ISBN 80–902–2890–9.
[6] RÝDL, Karel. Budoucnost volné školy v Summerhillu je v udržení její tradičníkoncepce (Učitelské listy č.2/00–01)
[7] NEILL, Alexander Sutherland, LAMB, Albert, ed. Summerhill: příběh první demokratické školy na světě. Druhé vydání. Přeložil Viktor JUREK. Praha: PeopleComm, 2015. ISBN 978–80–87917–16–9.
[8] FELDMAN, Jay. The Moral Behavior of Children and Adolescents at a Democratic School. 2001. Dostupné z: https://eric.ed.gov/?id=ED453128
[9] Sebeřízené vzdělávání. Aliance pro sebeřízené vzdělávání z. s. [online]. [cit. 2023–06–12]. Dostupné z: https://seberizenevzdelavani.cz/seberizene-vzdelavani/
[10] Unschooling: Laws & How to Start. Time4Learning [online]. [cit. 2023–6–12]. Dostupné z: https://www.time4learning.com/homeschooling-styles/unschooling.html#is%E2%80%8B-unschooling-legal
[11] O nás: ASDŠ. Asociace Svobodných Demokratických Škol [online]. [cit. 2023–06–13]. Dostupné z: https://www.asociacesds.cz/o-nas/
[12] Střední škola. Donum Felix [online]. Kladno [cit. 2023–06–13]. Dostupné z: https://www.donumfelix.cz/stredni-skola/
[13] Touzapo — kombinované vzdělávání. ERAZIM [online]. Opava [cit. 2023–06–13]. Dostupné z: https://www.erazim.cz/touzapo/
[14] STARNAWSKI, Marcin a Katarzyna GAWLICZ. Parental choice, collective identity and neoliberalism in alternative education: new free democratic schools in Poland. British Journal of Sociology of Education [online]. 2021, 42(8), 1172–1191 [cit. 2023–06–12]. ISSN 0142–5692. Dostupné z: https://doi.org/10.1080/01425692.2021.1986669
[15] HARALDSTAD, Åse, Anne Dorthe TVEIT a Velibor Bobo KOVAČ. Democracy in schools: qualitative analysis of pupils’ experiences of democracy in the context of the Norwegian school. Cambridge Journal of Education [online]. 2022, 52(1), 73–89 [cit. 2023–06–12]. ISSN 0305–764X. Dostupné z: https://doi.org/10.1080/0305764X.2021.1935738
