Finské školství: Co se skrývá za tímto fenoménem?

O finském školství se mluví pouze v superlativech. Pokud se někoho zeptáte, jaký vzdělávací model by měl být vzorem pro Českou republiku, dotyčná osoba vám s velkou pravděpodobností odpoví, že ten finský. Jedná se o zažitý konsenzus na kterém se shodují jak politici, tak i značná část odborné a laické veřejnosti. Za povšimnutí také stojí, že ve Finsku se chtěl inspirovat bývalý ministr školství Marcel Chládek, který si ke svému rozhodování přizval Mika Risku, ředitele Institutu vzdělávání při univerzitě v Jyväskyle.

Problémem ovšem je, že i když je finské školství vnímáno jako příklad školství úspěšného, příliš často se nemluví o tom, jakými prostředky toho dosáhlo a v čem přesně jeho úspěch spočívá. Pokud je o tomto tématu řeč například v televizním vysílání, prostě se konstatuje, že bychom se měli přiblížit finské vzdělávací praxi a při troše štěstí se ještě zmíní obecné fráze o náboru kvalitních lidí na pedagogické fakulty nebo lepších platových podmínkách učitelů. Na jakých základech ale finské školství stojí?

Ekonomická transformace

První polovina 20. století byla pro Finsko — stejně jako pro řadu dalších evropských národů — složitým obdobím. Roku 1917 vyhlásilo nezávislost, načež se již v roce 1918 muselo potýkat s občanskou válkou mezi socialisty a konzervativci, ve které zvítězily vládní konzervativní síly. V období druhé světové války se pak bránilo útokům Sovětského svazu, kterému se ale nepodařilo ho okupovat ani z něj udělat svazovou republiku. Přesto, že se po válce Sovětský svaz stále snažil zasahovat do finské politiky, vyznačovala se tato doba mírem a vnitřní konsolidací. Jan Kovařovic a Jan Koucký z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze uvádí, že právě poválečné období a následující roky měly zásadní vliv na rozvoj finské ekonomiky (potažmo finského školství). Odkazují se přitom na Světovou banku, která vytvořila schéma popisující jednotlivé etapy finského ekonomického vývoje.

Převzato od Kovařovice a Kouckého

Můžeme tedy vidět, že Finsko prošlo vývojem od ekonomiky založené na přírodních zdrojích, přes ekonomiku založenou na investicích, až k ekonomice znalostní. Zásadní jsou přitom dvě poslední etapy. Podle Kovařoviče a Kouckého je druhá ekonomická etapa — která odpovídá 50. až 80. létům 20. století — charakteristická cíleným investováním do vybraných průmyslových odvětví, tj. do průmyslů papírenského, kovodělného a energetického. Technologické potřeby dřevařského a papírenského průmyslu pak měly za následek rozvoj dalších odvětví, především elektrotechnického a elektronického. Finsko tak upřednostnilo cílené investice do vybraných odvětví místo okamžité spotřeby a přílišného přerozdělování, díky čemuž se mu začalo hospodářsky dařit. V polovině 80. let sice přišla finanční krize, ovšem Finsko ji dokázalo využít a podstatně změnilo strukturu výroby, jelikož zanikly méně produktivní podniky a začalo růst odvětví elektroniky. Díky tomu se stalo vedoucí zemí ve výzkumu a vývoji, zaměstnanosti a exportu ICT, přičemž odvětví elektroniky zajišťuje společně s kovodělným a dřevařským průmyslem 80 % exportu.

Třetí ekonomická etapa — která se datuje od konce 90. let — je typická svým zaměřením na znalostní ekonomiku. Tento pojem je pro řadu lidí stále neznámý nebo příliš abstraktní a neví, co si pod ním mají představit. Cambridge Dictionary definuje znalostní ekonomiku jako ekonomiku založenou na vytváření a obchodování s nápady a informacemi (přičemž ty jsou nejcennější “měnou”). Kovařovič a Koucký upřesňují, že pokud hovoříme o finské ekonomice založené na znalostech, jedná se o ekonomiku založenou na domácích zdrojích inovací, vlastním výzkumu a vývoji a vlastních technologiích. Jádrem ekonomické a průmyslové politiky se tak staly pokročilé technologie a inovace, které jsou podporovány státem, pokud toho trh není schopen. Institut Světové banky pak uvádí, že k vytvoření znalostní ekonomiky jsou potřeba čtyři pilíře, konkrétně 1) stimulující ekonomické prostředí 2) informační infrastruktura 3) inovace 4) vzdělání.

Převzato od Institutu Světové banky

Jedním z klíčových prvků pro znalostní ekonomiku je tedy vzdělání, přesněji řečeno vzdělané a zkušené obyvatelstvo, které umí efektivně využívat svých znalostí. Finská ekonomická transformace a především její vyústění ve znalostní ekonomiku jsou tak více následkem, než příčinou kvalitního finského vzdělávání. Nejde tedy o to, že by Finsko díky svému ekonomickému rozvoji bylo schopné štědře podporovat školství, ale spíše o to, že kvalitní školství je schopno “štědře podporovat” ekonomický rozvoj. To ovšem neznamená, že by Finsko — pokud mu to stav jeho ekonomiky dovoluje — do vzdělávání neinvestovalo. Finové si naopak význam vzdělávání uvědomují do takové míry, že do něj byli ochotni investovat i v nepříznivých dobách.

Vzdělávací reformy 70. let

Jak již bylo řečeno, bez vzdělaných a kvalifikovaných lidí by nebylo možné dosáhnout takového rozvoje, obzvláště v odvětvích výzkumu, vývoje, inovací a ICT. Finské vlády si klíčový význam kvalitního vzdělání uvědomily již velmi brzy a rozhodly se učinit kroky, které by jejím občanům takové vzdělání zajistily. V budoucnu se to ukázalo jako velmi prozíravý tah, ze kterého Finsko těží dodnes, což můžeme pozorovat např. na statistikách Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (známější pod zkratkou OECD). Ta uvádí, že v finští studenti se v roce 2015 umístili mezi zeměmi EU na 3. místě v matematice, na 2. místě v přírodních vědách a na 1. místě ve čtenářských dovednostech (pro zajímavost — ČR se vždy umístila v horší polovině).

Bohumil Kartous z pražské VŠEM a publicista v oblasti vzdělávání v souvislosti s tím poznamenává, že současný stav finského vzdělávání je výsledkem promyšlené strategie, která započala již v 70. letech minulého století. Za důležitý fakt považuje především to, že v dané době byla výrazně omezena možnost studia na pedagogických fakultách, čehož bylo dosaženo zrušením některých fakult a kladením větších nároků na uchazeče o studium. Stát tedy začal mluvit do toho, jací uchazeči a za jakých podmínek budou na pedagogické fakulty přijímáni, a zároveň začal výrazně zasahovat do samotného způsobu výuky na těchto fakultách.

Se zásadním významem zkvalitňování učitelské profese souhlasí i Kovařovič a Koucký. Ti zároveň uvádí, že pro finské vzdělávání byly zcela klíčové 3 reformy, přičemž jejich počátek se datuje do 60. a zejména 70. let 20. století:

• První reforma se týkala vytvoření společné základní školy pro celé spektrum populace. Dříve totiž docházelo k rozdělování žáků (v jejich 10 letech) na dva studijní proudy, přičemž jeden z nich dával možnost pozdějšího přístupu na VŠ, ale druhý umožňoval vzdělávání jen do 16 let. Zároveň se začal klást důraz na vysokou kvalitu základního školství a rovněž se začalo považovat za žádoucí, aby nejlépe všichni žáci pokračovali na středí školu.
• Druhá reforma se snažila zachovat dva směry středního vzdělávání — tj. všeobecné a odborné — a tyto směry částečně zreformovat. U odborného vzdělávání byla stanovena jednotná délka všech studijních programů na 3 roky (dříve se výrazně lišila) a absolventi se nově mohli hlásit na VŠ. U všeobecného vzdělávání se změna projevila v dělení školního roku na 5–6 období (žáci jsou tedy hodnoceni 5–6 x ročně z každého předmětu). Později se také zrušilo dělení žáků podle věku a každý si může studovat dle vlastního uvážení, ovšem s podmínkou, že ve stanoveném období absolvuje určitý počet předmětů a modulů.
• Třetí reforma řešila profesionalizaci učitelů a autonomii škol. Stanovila, že učitelé na základních a středních školách musí absolvovat přinejmenším magisterské studium, přičemž v 90. letech se začalo požadovat minimálně bakalářské vzdělání i od učitelů působících v předškolním vzdělávání. Při přípravě učitelů se také začal klást důraz na učitelskou praxi propojenou s výzkumem, na zlepšování výuky a na vědecky podložené řešení problémů.

Zde je vhodné upozornit, že Kovařovič a Koucký se ve svém pojednání zabývají finským vzdělávacím modelem velmi obšírně, a to na celých 60 stranách. Pro účely této seminární práce tedy byla vybrána pouze nejdůležitější fakta a pro zájemce o hlubší vhled do dané problematiky doporučuji projít si jejich informačně velmi přínosný text.

Polytechniky a slučování univerzit

Zmíněné reformy 70. let hrály bezpochyby důležitou roli při rozvoji finského vzdělávacího systému, jednalo se totiž o významný obrat v dosavadním směřování výuky studentů a přípravy budoucích učitelů. Ukázalo se ovšem, že ačkoli byly tyto reformy důležité, bez dalších promyšlených úprav vzdělávacího systému by ztratily na své síle. Z toho důvodu přišly další významné změny.

Tyto změny spočívaly v založení sítě polytechnik a ve slučování některých škol. Kimmo Halme (společně s dalšími kolegy) uvádí v publikaci s názvem Finland as a Knowledge Economy 2.0, že polytechniky jsou ve Finsku neuniverzitní instituce poskytující vyšší vzdělání, které se začaly zakládat v 90. letech, přičemž v roce 2014 jich zde existovalo 25. Vyšší vzdělání se tímto krokem rozdělilo na dva proudy — univerzitní a polytechnický. Studium polytechnik je oproti univerzitám zaměřeno výrazně prakticky a reaguje na potřeby pracovního trhu. S tím koresponduje i fakt, že jedním z hlavních důvodů jejich vzniku bylo reagovat na nastupující rozvoj technologií. Zajímavostí je, že již kolem roku 1996 bylo přijato více studentů na polytechniky než univerzity.

Převzato od Kovařovice a Kouckého

Druhou výraznou změnou bylo již zmíněné slučování univerzit. Kimmo Halme a jeho kolegové jsou toho názoru, že slučování některých škol bylo nutným důsledkem globalizačního tlaku a nedávné finanční krize. Nejednalo se ovšem o slučování výhradně z těchto důvodu, ale cílem bylo rovněž zkvalitnit univerzitní vzdělávání a vytvořit silné a kvalitní instituce, které budou schopné obstát v mezinárodním prostředí. Příkladem tohoto postupu je vznik zcela nové Univerzity Aalto v roce 2010, které slučovala Helsinskou ekonomickou školu, Technickou univerzitu v Helsinkách a Helsinskou univerzitu umění a designu. Došlo tedy k jedinečnému propojení různorodých oborů, přičemž cílem bylo posílení finského inovačního systému právě tím, že univerzita integruje studium techniky, podnikání, ekonomiky, umění a designu.

Další dílčí aspekty úspěchu

Na úspěchu finského školství se ovšem s velkou pravděpodobní podílely i další dílčí aspekty a navíc nemusí panovat zcela jednotné názory na to, co mělo nejzásadnější vliv. Pasi Sahlberg, pedagog působící na univerzitách v Arizoně, Helsinkách a Oulu konstatuje, že vysvětlení úspěchu či neúspěchu jakéhokoliv sociálního systému je obtížné. Podle něj je stav, kterého finské školství dosáhlo a to, co a jakým způsobem se finští studenti učí, výsledkem souběhu mnoha různých faktorů (přičemž řada z nich je mimo skutečnou kontrolu škol a učitelů). Aby upřesnil, co tím myslí, předkládá seznam 5 faktorů, které se podle něj rovněž velkou měrou podílely na úspěchu finského školství, přičemž některé vychází z již zmiňovaných počátečních reforem:

• Stejná a kvalitní základní škola pro všechny

Děti se zapisují do téměř totožných škol bez ohledu na jejich socioekonomický původ nebo osobní schopnosti a vlastnosti, čímž se podporuje rovnost v přístupu ke vzdělání. Rovněž mají zdarma zajištěnu stravu, dopravu, zdravotní péči, studijní materiály a školní poradenství.

• Kvalitní učitelé na základních školách

Na finské pedagogické fakulty je každý rok přijato pouze cca 10 % uchazečů a studium učitelství se tak stává vysoce výběrovým. Magisterští absolventi těchto fakult jsou navíc vyhledáváni soukromým sektorem nebo mohou pokračovat v dostupném postgraduálním studiu, tudíž nejsou omezeni pouze na práci ve školství. Učitelská profese se ve Finsku již tradičně těší značnému respektu.

• Profesní zodpovědnost

Finsko se v oblasti hodnocení studentů vydalo jiným směrem, než velká část ostatních zemí. Ty se totiž snaží přinutit školy a učitele k větší zodpovědnosti při vzdělávání žáků tím způsobem, že pravidelně ověřují míru zvyšování či poklesu studentských znalostí. Ve Finsku je ovšem zodpovědností každé školy a každého učitele jaké má daný student výsledky a první standardizovanou a skutečně důležitou zkouškou, kterou finští studenti absolvují, je teprve maturitní zkouška na konci střední školy.

• Kultura důvěry

Ve Finsku rodiče, studenti a úřady důvěřují školám a učitelům. Příčinou toho byl zejména přechod z vysoce centralizovaného vzdělávacího systému k tzv. “věřícím školám” (v originále trusting schools), kdy školské orgány a političtí představitelé ustoupili od striktní regulace a místo toho začali věřit, že učitelé společně s řediteli, rodiči a danou komunitou vědí, jak poskytovat nejlepší možné vzdělání svým dětem a dospívajícím.

• Distribuované rozhodování

Řízení v oblasti vzdělávání se ve Finsku stále více začíná řídit myšlenkou tzv. distribuovaného rozhodování. Jedná se o sdílení odpovědnosti mezi všemi osobami zainteresovanými ve vzdělávání, a to za účelem dosažení požadovaných výsledků. Školy tak dostávají možnost neustále se přizpůsobovat měnícím se potřebám jednotlivců a společnosti, jelikož jsou vyzývány, aby navrhovaly vlastní plány rozvoje a strategie jejich zavádění, které by ovšem měly být založeny na národním kurikulu.

Ochota zkoušet nové metody

Finské školství se již od reforem v 70. letech snaží neustrnout na místě a snaha o jeho zlepšování je kontinuální. Školské orgány se ke změnám staví pozitivně a nechávají relativně volné ruce školám a učitelům, což může fungovat z důvodu již zmíněné vzájemné důvěry. Tyto průběžné změny potvrzuje i Jenny Anderson z New York Times. Ta například zmiňuje, že finští učitelé stráví obvykle pouze 4 hodiny denně výukou (navíc mají 2 hodiny týdně k dispozici pro svůj profesní rozvoj), první roky vzdělávání nejsou studenti nijak měřeni a jde především o to naučit je se učit a objevovat jejich talent, nebo že finská televize nevyužívá dabing, ale pouze titulky, což byl pravděpodobně jeden z důvodů, díky kterému většina Finů hovoří plynně anglicky.

Tento trend průběžně aktualizovat kurikula a zkoušet nové výukové metody se potvrzuje i v současnosti. Nedávno některá česká i zahraniční média přišla se zprávou o údajném plošném zrušení vyučovacích předmětů ve finských školách. Řada článků ovšem podávala tuto informaci tak zkresleně, že Finská národní agentura pro vzdělávání musela vydat oficiální stanovisko. V něm uvádí, že rušení vyučovacích předmětů se nechystá, avšak kurikulum pro základní vzdělávání přineslo v roce 2016 některé změny. Agentura pro vzdělávání vysvětluje, že vzhledem k výzvám současné doby byly zavedeny multidisciplinární vzdělávací moduly. V těch se žáci učí pomocí společných praktických cvičení, ve kterých neprobírají pouze jedno téma (např. matematiku), ale učí se průřezově, tj. předem se stanoví nějaký jev a ten je následně zkoumán z mnoha perspektiv (matematické, historické, společenskovědní atd.). Žáci by se měli každoročně účastnit alespoň jednoho takového multidisciplinárního vzdělávacího modulu.

Závěr

Jak můžeme vidět, úspěch finského školství se neodehrál ze dne na den, ale jednalo se o dlouhodobou a promyšlenou strategii. Finské vlády tak musely v průběhu let přicházet s novými plány vzdělávání a zároveň musely prokázat značnou politickou odvahu a vůli tyto plány prosadit. Stav, ve kterém se nyní finské školství nachází, je tak výsledkem téměř 50letého vývoje. Otázkou je, zdali je možné finský model napodobit a přenést ho do České republiky či do jiné země.

Již zmiňovaný Marcel Chládek se v jednom z rozhovorů vyjádřil, že někdo musí v českém školství nastartovat pozitivní změnu. Zmínil také výrok svého poradce Risku, a to sice že změna ve školství je jako stavba katedrály, kdy ten, kdo pokládal její základní kámen, ho pokládal s tím vědomí, že dokončení už se nejspíš nedožije. Pravděpodobně tak narážel na finskou zkušenost, že některé věci není možné realizovat v krátkodobém horizontu, ale pouze skrz dlouhodobou a vytrvalou práci mnoha zainteresovaných stran. Pokud bychom měli hodnotit minulé ministry školství podle těchto dvou výroků, museli bychom konstatovat, že se jim příliš nevedlo. Nejednalo se ani tak o to, že by některým chyběla dobrá vůle, ale spíše o to, že si na Ministerstvu školství jednotliví ministři podávají dveře a než stačí jeden něco udělat, je nahrazen dalším. Od vzniku samostatné republiky se na Ministerstvu školství vystřídalo téměř 20 ministrů.

Ovšem i za předpokladu, že by většina ministrů vydržela ve funkci alespoň 4 roky, vyvstává zde další problém. Tím je neochota stran myslet déle než do konce jednoho volebního období a v mnoha případech jen do sečtení volebních hlasů. Ano, je to klišé, ale i když má většina stran — včetně těch vládních — ve svém programu podporu vzdělávání, vědy, výzkumu, vývoje, inovací atd., nemusí se chodit daleko pro příklad, jak to s touto proklamovanou podporou dopadá. Aktuálně se totiž diskutuje téma předběžného návrhu rozpočtu na příští rok, který již několik let po sobě nepřiznává vysokým školám žádné peníze navíc, a to v situaci, kdy se ČR v rámci zemí OECD nachází na spodních příčkách ve výdajích na studenta. Je možné, že finance nakonec budou vysokým školám přiznány, ovšem po nepříliš důstojném handrkování a ve světě, kde by investice do vzdělávání měly být naprostou samozřejmostí.

Může být české školství i přesto úspěšné? Myslím si, že rozhodně ano, jelikož není skutečný důvod, proč by nemohlo. Jak toho tedy dosáhnout? Ze samotného Finska zaznívají hlasy, že vzít finský model a pokoušet se ho stůj co stůj napasovat na školství v jiné zemi není příliš rozumné a není zaručeno, že to bude fungovat. Proto by bylo vhodnější inspirovat se jen částečně a přebírat pouze některé změny. Na tuto problematiku ovšem existují mnohem pověřenější osoby a navíc se jedná o velmi komplexní a nesnadný úkol. Pro začátek by možná stačilo, aby vlády přijaly za samozřejmé, že dobře vzdělaní a kvalifikovaní lidé jsou přínosem nejen pro občanskou společnost, ale také pro ekonomiku, a byly ochotné investovat do vzdělávání tak, jak si zaslouží.

Na úplný závěr ještě uvádím souhrn hlavních bodů, které přispěly k rozvoji kvalitního školství ve Finsku:

• investice do vzdělávání, vědy a výzkumu, a to i v ekonomicky nepříznivých dobách
• příprava kvalitních a promyšlených reforem
• politická odvaha a vůle finských vlád dlouhodobě tyto reformy prosazovat
• výběrovost finských pedagogických fakult a kvalitní učitelé
• vědomí zodpovědnosti za vzdělávání svých studentů u škol i učitelů
• stejné základní vzdělání pro všechny a snaha, aby co nejvíce studentů pokračovalo na střední školy
• vznik polytechnik jako reakce na technologický vývoj (dva proudy vyššího vzdělávání)
• ochota pružně přizpůsobovat vzdělávání novým požadavkům a změnám ve světě

Zdroje (chronologicky)

NOHL, Radek. Chládek hledá rady na severu. Školství mu pomůže zlepši Fin. Aktuálně.cz [online]. Praha: Economia, 31/03/2014 [cit. 2017–06–27]. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/chladek-hleda-rady-na-severu-skolstvi-mu-pomuze-zlepsit-fin/r~c926f224b8ba11e3a81d002590604f2e

JUTIKKALA, Eino a Kauko Pirinen. Dějiny Finska. Praha: Lidové noviny, 2001, 408 s. ISBN 80–7106–406–8.

KOVAŘOVIC, Jan a Jan Koucký. Vysoké školství ve Finsku [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2011 [cit. 2017–06–27]. Dostupné z: http://www.strediskovzdelavacipolitiky.info/download/Finsk%C3%A9%20vysok%C3%A9%20%C5%A1kolstv%C3%AD%202012-03-15.pdf

Knowledge economy. Cambridge Dictionary [online]. Cambridge: Cambridge University Press, 2017 [cit. 2017–06–27]. Dostupné z: http://dictionary.cambridge.org/dictionary/english/knowledge-economy

Institut Světové banky. Building Knowledge Economies: Advanced Strategies for Development [online]. Washington: Světová banka, 2007 [cit. 2017–06–27]. Dostupné z: http://siteresources.worldbank.org/KFDLP/Resources/461197-1199907090464/BuildingKEbook.pdf

Mathematics performance (PISA). Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj [online]. Paříž: OECD, 2015 [cit. 2017–06–27]. Dostupné z: https://data.oecd.org/pisa/mathematics-performance-pisa.htm

Science performance (PISA). Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj [online]. Paříž: OECD, 2015 [cit. 2017–06–27]. Dostupné z: https://data.oecd.org/pisa/science-performance-pisa.htm

Reading performance (PISA). Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj [online]. Paříž: OECD, 2015 [cit. 2017–06–27]. Dostupné z: https://data.oecd.org/pisa/reading-performance-pisa.htm

KADAVÁ, Šárka. Škola by měla fungovat jako společenská laboratoř, říká Bohumil Kartous. E15.cz [online]. Praha: Czech Media Invest, 04/02/2017 [cit. 2017–06–27]. Dostupné z: http://student.e15.cz/q-a/skola-by-mela-fungovat-jako-spolecenska-laborator-rika-bohumil-kartous-1328437

HALME, Kimmo a spol. Finland as a Knowledge Economy 2.0: Lessons on Policies and Governance [online]. Washington: Světová banka, 2014 [cit. 2017–06–27]. Dostupné z: https://openknowledge.worldbank.org/bitstream/handle/10986/17869/869430PUB0Finl00Box382171B00PUBLIC0.pdf

SAHLBERG, Pasi. A short history of educational reform in Finland [online]. Helsinki, 2009 [cit. 2017–06–27]. Dostupné z: http://www.oxydiane.net/IMG/pdf/Finland-Sahlberg.pdf

ANDERSON, Jenny. From Finland, an Intriguing School-Reform Model. The New York Times [online]. New York: The New York Times Company, 12/12/2011 [cit. 2017–06–27]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2011/12/13/education/from-finland-an-intriguing-school-reform-model.html

Subject teaching in Finnish schools is not being abolished. Finnish National Agency for Education [online]. Helsinky: Finnish National Agency for Education, 2016 [cit. 2017–06–27]. Dostupné z: http://www.oph.fi/english/current_issues/101/0/subject_teaching_in_finnish_schools_is_not_being_abolished

MUHLFEIT, Jan. Kdy se Češi dočkají finských škol? Problémy školství podle ministra Chládka. Ekonom.cz [online]. Praha: Economia, 01/04/2014 [cit. 2017–06–27]. Dostupné z: https://ekonom.ihned.cz/c1-61953570-kdy-se-cesi-dockaji-finskych-skol-problemy-skolstvi-podle-ministra-chladka

Rada vysokých škol i rektoři odmítli návrh rozpočtu. Pilný se prý bude snažit jejich požadavky zohlednit. Ceskatelevize.cz [online]. Praha: Česká televize, 23/06/2017 [cit. 2017–06–27]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/2160228-rada-vysokych-skol-i-rektori-odmitli-navrh-rozpoctu-pilny-se-pry-bude-snazit-jejich