Formální vzdělávání dospělých: stačí chtít?
Vzdělávání a kultivaci osobnosti považujeme za důležitý aspekt v životě jedince. Vzdělanější lidé jsou ve výzkumech sociální psychologie častěji spojováni s koncepty jako úspěch, seberealizace či štěstí. Stejně zásadní je úroveň vzdělanosti pro společnost jako celek, ať už pohledem ekonomickým nebo sociálním. Požadavky společnosti na obecnou vzdělanost se od dob hrabání v hlíně zvyšují. Tento trend se ve 20. století proměňuje v něco, čemu říkáme celoživotní vzdělávání. Dynamika dneška a zítřka pak mění tento přístup v nutnost.
Zatímco školní edukace a výchova od útlého věku je základním předpokladem vzdělané společnosti, vzdělávání dospělých zajišťuje její udržitelnost v měnícím se prostředí a zároveň se snaží sjednat nápravu tam, kde škola neuspěla. Právě nad možností zvýšení kvalifikace dospělých resp. možnosti doplnit si formální vzdělání se zamýšlím.
Druhá šance: pryč od pásů
Česká republika stejně jako Evropská unie uplatňují lépe či hůře strategie a politiky vzdělávání. Jednou ze čtyř priorit EU v oblasti vzdělávání dospělých pro období 2015–2020 je flexibilita a dostupnost.
Cílem je „rozšířit přístup zvýšením dostupnosti vzdělání na pracovišti..“ a „zavést postupy, jak určit a posoudit dovednosti dospělých osob s nízkou kvalifikací, a poskytovat dostatek možností, jak získat druhou šanci na uplatnění, jež by vedly k uznání kvalifikace podle evropského rámce..“.
Pro lidi, kteří skončili devíti třídami základky nebo z různých důvodů neuspěli v dalším stupni a chtějí tento stav změnit, jde o řádky plné naděje a očekávání. Je v zájmu státu právě tuto skupinu podpořit a přesunout alespoň některé z nich od pásu k práci, jež je společensky a ekonomicky více ceněna. O tom, že jde o aktuální potřebu, se nedávno rozepsal Stanislav Biler. Současnou ČR připodobňuje k levné evropské montovně, kde jsou nízko kvalifikovaní pracovníci ochotni pracovat za minimální mzdy ve směšných podmínkách. Naneštěstí právě tato skupina má o poznání horší podmínky a předpoklady k tomu, aby svůj stav změnila. Josef trefně popisuje paradox, kdy lidé s nedokončeným vyšším a zvláště středním vzděláním mají méně času kvůli delší pracovní době, horší možnost financování pro nižší výdělky nebo komplikace v podobě zhoršených sociálních podmínek či zdravotního stavu.
Plán zněl jasně…ale špatně
Co na to vzdělávací politika ČR do roku 2020? Evropskou prioritu flexibility a dostupnosti nenajdeme s trochou snahy ani mezi řádky. Strategie se zaměřujeme zejména na podporu nabídky rekvalifikací v návaznosti na aktuální požadavky trhu práce (str. 23), v čemž spatřuji hned tři nedostatky.
Prvním z nich je urputné lpění společnosti na formální kvalifikaci a všech těch paninženýrech. Pachuť škatulí z doby ne-tak-docela-vzdálené je u nás i v dalších zemích bývalého východního bloku stále ještě cítit. Realita západních zemí, kde první titul, na kterém záleží, je ten doktorský, kde akademika často studenti oslovují jménem a formální kvalifikace je předpokladem a nikoliv podmínkou pro získání zaměstnání, ta je ještě daleko. Že se tento nešvar postupně mění k lepšímu? Nejspíše ano. Že je maturitní zkouška nebo titul u nás stále nutnou podmínkou přijetí na určité pracovní pozice spíše než reálné schopnosti a zkušenosti jedince ale zůstává hořkým faktem. Problém osvědčení o rekvalifikaci spočívá v tom, že do zažité struktury nezapadá a často je zaměstnavateli — a možná i oprávněně, to je na jinou diskuzi — podhodnoceno, ne-li zcela ignorováno.
Za druhou bolístku vzdělávací politiky dospělých považuji onu návaznost na požadavky trhu práce. Nejsilnější hlasy o nedostatku pracovníků přicházejí z oněch nízkokvalifikovaných profesí. Automobilový průmysl. Montovna Evropy. Můžeme hádat, které rekvalifikace tak budou podporovány a kam nás to jako společnost (ne)posune, minimálně z pohledu úrovně vzdělání a výše mezd. Jde o začarovaný kruh.
Třetí nevýhodu pocítí právě skupina těch ne-zcela-úspěšných studentů, kteří by si rádi při práci dodělali výuční list nebo maturitu. Důraz se klade na změnu v zaměření, nikoliv na zvýšení kvalifikace, ačkoliv o ní všichni tak stojíme.
Jsou současné možnosti doplnění formálního vzdělání pro diskutovanou skupinu dostatečné? Naplňuje reálná nabídka strategii vzdělávací politiky? A konečně, má tato politika správně definované priority, co myslíte? Tak či onak, raději dokončím univerzitní vzdělání ve třiceti. Že mi to poslední roky už moc užitku nepřináší? V českých luzích a hájích se titul ještě stále hodí. A že tento stav přetrvá po většinu mého ekonomicky aktivního období, na to jsem si vsadil pět let života.
