HCD jako nástroj kontroly?

V současném světě převládá názor, že díky technologiím budeme žít mnohem déle a život bude jednodušší. Tento směr bychom mohli označit za technooptimismus. Na druhé straně můžeme nalézt technopesimisty, kteří poukazují na nebezpečnost vlivu současných technologií na společnost například zvětšování propasti mezi lidmi, kteří mají, nebo nemají přístup k technologiím.

Oba tyto směry do středu svého vnímání společnosti staví člověka, což je pochopitelné, jelikož v dnešním světe je kladen veliký důraz na to, aby služba, platforma nebo aplikace byla, co nejjednodušeji přístupná člověku. O tento proces přístupnosti se starají lidé, kteří vychází z designerské praxe, která je zaměřená na člověka (HCD). Není právě problém v samotném přístupu HCD, ze kterého následně vycházejí společnosti, které produkují technologie a webové platformy?

Speculative design: A design niche or a new tool for government innovation? — https://bit.ly/2V9Ba65

Na podobnou otázku se snaží odpovědět i Klára Peloušková ve svém příspěvku na webu Artalk „Aplikace, která počítá kroky, patra a kilometry, které zdolám na své běžecké trase, tu není primárně od toho, aby mi pomáhala udržet se v dobré kondici, ale k tomu, aby nasbíraná data poslala dál do sítě a Facebook mi mohl nabídnout běžecké boty za výhodnou cenu.“[1] Příkladem aplikace, která sbírá sportovní data je Strava. Sám tuto aplikaci využívám, ale jsem si vědom, že za zlatým pozlátkem „Track and analyze every aspect of your activity“ nebo „Connect with friends and share your adventure“ se také skrývá podnikatelský záměr, jak vydělat peníze a zaplatit své zaměstnance. Právě analýza nebo případný prodej takto sesbíraných dat vydělává zmíněné společnosti peníze.

Nestává se z HCD přístupu, minimálně ve výše zmiňovaném prostředí technologických firem, nástroj kontroly? Michel Foucault používal termín disciplíny, kdy je jedinec kontrolován státním, institucionálním nebo technologickým aparátem. V současnosti se ale tato disciplína přenáší na samotného jedince, čehož si všiml i Gilles Deleuze a označoval tento aspekt jako kontrola: „Ta se od disciplíny liší tím, že jedince nejen subjektivizuje ve smys­lu kladení jistých omezení a bariér, ale také přímo jeho subjektivitu produkuje. Nejenže tak obaluje lidské individuum vrstvou aparátů (jak je tomu v případě disciplíny), ale proniká do podstaty samotné formy života — společnost kontroly neusměrňuje naše tužby a pohyby, ale přímo je generuje.“[2]

Jedno východisko nabízí spekulativní design, který se snaží k řešenému problému přistupovat s mnohem širší perspektivou. Spekulativní design se nesoustředí pouze na člověka (atropocentrický přístup) a na řešení případných problémů, ale snaží se do svého narativu zahrnout témata jako je klimatická změna, vyloučené lokality ve městech nebo různé sociální aspekty. „Ve zkratce řečeno, design nemusí být pouze nástrojem k řešení problémů, ale i k jejich tvorbě.“ [3]

1. PELOUŠKOVÁ, Klára. Existuje důvod, proč je design „human-centered“. In: Artalk [online]. [cit. 2019–05–01]. Dostupné z: https://artalk.cz/2019/05/01/existuje-duvod-proc-je-design-human-centered/
2. LIKAVČAN, Lukáš. BOŽSTVA V PROCESU VÝSTAVBY: O digitálních platformách a amerindiánském perspektivismu. In: A2 — neklid na kulturní frontě [online]. [cit. 2019–05–02]. Dostupné z: https://www.advojka.cz/archiv/2017/10/bozstva-v-procesu-vystavby
3. NOVOTNÝ, Roman. Knihovnička: Medium design je tvorba souvislostí. In: Artalk [online]. [cit. 2019–05–01]. Dostupné z: https://artalk.cz/2018/07/27/knihovnicka-medium-design-je-tvorba-souvislosti/

Kam dále?

1. SRNICEK, Nick a Laurent DE SUTTER. Platform capitalism. 1. Cambridge: Polity Press, 2017. ISBN 978–1–5095–0486–2.