Heutagogika — naděje nebo záhuba vzdělávání?
Společnost se mění každý okamžikem a s technologiemi jakožto pomocníkem i určujícím elementem ještě rychleji. Tradiční rozdělení na katedru a škamny je už nejméně půl století překonané. Úkolem učitelů už není behavioristická snaha říkat žákům co mají vědět. I učitelé — zvlášť dobří učitelé si toho jsou vědomi — jsou totiž celoživotními žáky. Jejich posláním by mělo být vyvolávat zvědavost. Zvědavost je brána jako neřízená informační potřeba. Ono řízení se žák musí naučit již sám svojí sebekázní.
Heutagogika tradici vzdělávání tak trochu staví na hlavu a rozostřuje hranice mezi učiteli a žáky. Obě strany se totiž mohou učit jedna od druhé, ovšem nikoli látku, ale životní pohledy. Mnohým učitelům chybí povědomí o tom, že život skrývá mnoho perspektiv. Formální výuka obvykle deklaruje jednu z nich jako univerzální a zbytek ignoruje. Jako příklad může posloužit příběh fyzika Nielse Bohra a jeho zkoušky z fyziky. I kdybychom tento příběh brali rezervou, stále má potenciál otevírat oči před novými perspektivami.
Zájem o emotivní faktory u pedagogů narůstá, vždy sami byli kdysi žáky. V rámci formálního vzdělávání se však tento přístup ještě příliš neprosazuje a pokud ano, je považován za alternativní či experimentální. Stále je rozum považován za meritum věci a emoce do profesního života nepatří. Pokud by to byla pravda, co by člověka pohánělo k získávání nových znalostí?
Učitel u heutagogického přístupu není jen médiem znalostí, je mentorem. U heutagogického přístupu by rovněž hodnocení ve formě studijních výsledků nemělo sloužit ke klasifikaci studentů, ale k odhalování potenciálu studenta jako jednotlivce. Nelze vzdělávat člověka, když nevíme, jakými talenty je obdařen. Albert Einstein řekl, že „pokud budete soudit rybu podle její schopnosti šplhat na strom, tak bude celý život věřit tomu, že je hloupá.“ Proto je nejdřív nutné odhalit právě to kritérium, hodnotit lze až potom.
Ačkoli je heutagogika spjata spíše s online světem, já osobně věřím, že je možné ji aplikovat i v kamenných školách. Stačí k tomu vzájemná důvěra učitele a studenta, vůle naslouchat jeden druhému a chuť sdílet a přijímat znalosti. Vždyť i finální krok práce s informacemi nás nabádá ke sdílení.
Je škoda, že se tento koncept šířeji nekomunikuje, protože jinak by nemusel být „jen“ alternativou.
